Strážci řádu: Mise Voyager

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Epilog

Epilog

Hluboký vesmír 9, hvězdný čas: 57985,24

Kapitán Aran Dar seděl u jednoho ze zadních stolů v Quarkově baru na stanici. Od chvíle příletu na DS9 uběhl už týden a on čekal každým dnem, kdy si ho admiralita zavolá na kobereček, aby obhajoval své činy. Před dvěma dny přiletěla velká loď třídy Galaxy s admirálem Rossem na palubě. Tak trochu se dalo očekávat, že dorazí ještě někdo další z admirality. Pokud nepočítal admirála Janewayovou, která tu na něj čekala v okamžiku příletu Voyageru na stanici.

Neříkala nic moc, pouze ho přivítala doma a suše konstatovala, že rekord původního Voyageru navzdory veškeré snaze neohrozil. Dar doufal, že mu zachovala přízeň, obzvláště poté co si přečetla zprávu o škodách a také zprávu z mise. Ostatně Voyager byl její dítko, a kdyby o něj nedej bože přišel, nejspíš by se postarala, aby si už na palubě žádné lodi neškrtnul. Naštěstí o něj nepřišel a vrátil se i s celou oficiální posádkou zpátky domů.

Znělo to trochu ironicky, když zjistil, že žádná Leena nikdy nevstoupila na palubu Voyageru a nikdo takový dokonce ani neexistuje. Nicméně všichni na palubě ji viděli, takže nešlo o žádného ducha, ani přízrak. Byla skutečná a neskutečná zároveň. A taky mrtvá, pokud skutečně byla na palubě raketoplánu, což byla jedna z věcí, kterou nemohli dostatečně doložit. Senzory registrovaly těsně před výbuchem dvě živé formy na palubě. Obě odpovídaly přesně těm, kdo na palubě skutečně byl, tudíž nebylo pochyb, že musela zahynout na palubě raketoplánu.

„Jenomže jak může umřít někdo, kdo vlastně ani vůbec neexistuje?“ kladl si snad posté tutéž otázku.

„Kapitáne Arane?“ hlas bezpečnostního důstojníka ho vyrušil ze zamyšlení. Zvláštní, že ho vůbec neviděl přicházet.

„Ano?“

„Admirál Ross s vámi chce mluvit.“

„Teď?“

„Ihned, pane,“ odpověděl mu bezpečák klidně, ale neústupně.

„Kde?“

„Dovedu Vás tam, kapitáne.“

„Žádná ozbrojená eskorta?“

„Jen pokud byste porušil zákon, nebo základní směrnici.“

„Aha. Nu dobrá,“ povzdechl si, vstal, urovnal si uniformu a děkoval, že nezkusil některou z Quarkových specialit. Určitě by nedělalo dobře, kdyby přišel za admirálem v podroušeném stavu. Ne, nepil žádný alkohol, když byl ve službě a právě teď ve službě byl, byť neměl zrovna moc co na práci, když Voyager trčel v loděnici a technici ho prohlíželi od přídě po záď.

„Asi Vám neřekl, admirál Ross, co...“

„Čekají na Vás v zasedací místnosti, pane,“ byla jediná odpověď, kterou jak pochopil se mu v dané chvíli dostane.

„Aha, takže předvolání. Rozumím. Veďte mě poručíku.“

„Tudy, pane.“

S neozbrojenou eskortou dorazil během několika málo minut až ke dveřím zasedací místnosti v hlavním prstenci. Bezpečnostní důstojník zastavil u dveří, kde už hlídkoval jeden z jeho kolegů a pokynul mu, ať vstoupí dovnitř. Dar se pořádně nadechl a vstoupil dovnitř, Doufal, že na něm není vidět případně nervozita. Čekal na podobný okamžik, ale nečekal, že k němu dojde tak náhle a naráz. Očekával, že to bude vědět předem, ale admirál Ross na něj zřejmě hodlal udeřit nečekaně, aby neměl čas pečlivě si připravit, co bude říkat. Pokud ano, potom bude hodně zklamán, neboť Aran Dar měl velice dobře připraveny odpovědi na všechny možné otázky.

„Kapitáne Arane,“ oslovil ho admirál sotva popošel blíž k půlkruhovému stolu, v jehož čele seděl. Neseděl zde sám, po jeho pravici seděla admirál Janewayová a po levici k jeho překvapení kapitán Picard.

„Admirále.“

„Posaďte se, kapitáne,“ vyzval ho s nic neříkajícím výrazem vhodným pro pokerové partie, aby zaujal pozici před nimi. Počkal, až usedne, načež si propletl prsty obou rukou mezi sebou, trochu se naklonil dopředu a pokračoval dál. „Tohle setkání, je čistě formální, kapitáne Arane. Prostudovali jsme vaše hlášení o misi i hlášení vašich důstojníků, které s nepatrnými odchylkami potvrzuje Vaši vlastní zprávu a Vaše závěry. Ve vaší zprávě jsou znepokojivé pasáže, nehleděl na závěry o spiknutí a sabotáži celé mise.“

„Ano pane, to jsou,“ odpověděl pevně a neústupně.

„Píšete zde, že jste neměl nejmenší tušení ani podezření, že by praporčík Leena, která mimochodem neexistuje, stejně jako veškeré podstrčené záznamy o ní, mohla být nastrčena s cílem sabotovat misi Voyageru.“

„Ne pane, netušil. Ani v nejmenším.“

„Musela být hodně přesvědčivá, pokud Vás oklamala,“ vložila se do věci také admirál Janewayová.

„Nezaznamenal jsem u ní žádný klam ani podvod. Nebyl jediný důvod pochybovat o její loajalitě, ani tomu, že není důstojníkem Hvězdné flotily.“

„Přesto stála za sabotáží, která zničila raketoplán s vyslancem Slokarijem na palubě při němž sama zahynula.“

„Ano, madam.“

„A následkem toho došlo ke konfliktu mezi Novou Kolonií a Tamulským impériem, který nakonec přerostl ve válku.“

„Ano, madam.“

„Tohle není výslech, kapitáne Arane,“ vzal si opět slovo Ross. „Jak jsem řekl na začátku, jde o formalitu. My tři jakožto momentálně nejvyšší důstojníci jsme dospěli po prostudování vašeho hlášení k závěru, na jehož základě hodláme podat zprávu radě Federace.“

„Naším cílem není soudit úspěch či neúspěch mise Voyageru. To náleží až radě Federace,“ vložil se do věci Picard. „S ohledem na důkazy, či spíše jejich zjevný nedostatek souhlasíme, že ta pilotka, Leena, oklamala všechny a nikdo ji nepodezříval, že by tam neměla být. Ať už za tím stál kdokoliv, dal si záležet, aby po ní zametl stopy.“

„Ne všechny stopy, ale o tom později,“ pronesla Janewayová významně a pokračovala dál. „Každopádně jste se navzdory okolnostem zachoval přesně tak, jak bychom očekávali od řádného kapitána hvězdné flotily.“

„Což je přesně ten důvod, proč plně schvalujeme a stojíme za vašimi činy, kapitáne,“ přidal také Ross.

„Děkuji, pane.“

„Sice jste misi trochu více protáhl a zahrával si s ohněm, respektive ztraceným Koloniálním satelitem a hrál si v té mlhovině na schovávanou příliš dlouho, ale informace, které jste získal, plně vyvažují možná rizika.“

„Náš verdikt je proto zcela jednoznačný a ve zprávě, kterou předložíme radě Federace, bude uvedeno, že jste si navzdory nepříznivé situaci vedl příkladně,“ doplnila admirál Janewayová konečný verdikt.

„Děkuji, madam.“

„Na druhou stranu bude naši rozvědku zajímat, kdo asi mohl chtít sabotovat celou misi, takže nemusíte mít obavy, že bychom snad vaše závěry brali na lehkou váhu. Rozvědka má velký zájem na odhalení těch, kteří dokážou takovým způsobem sabotovat dálkovou taktickou misi. Rozhodně si budeme do budoucna dávat velký pozor a hledat náznaky, že by podobnou věc, chtěli zkusit znovu.“

„Nechci zpochybňovat lidi z rozvědky, ale tohle má na svědomí někdo mnohem vyspělejší než my. A ten někdo dokáže manipulovat událostmi mimo náš rámec. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, všechny události a podivné náhody, ke kterým došlo během mise.“

„Narážíte na Novou Kolonii?“ vrhnul po něm admirál Ross ostrý pohled.

„Nenarážím. Vidím zde zjevné souvislosti a můj závěr zní, že oni v tom všem sehrávají svoji roli. Nedokážu však říct, jestli jsou cílem, nebo nás tak dobře klamali a naopak za tím vším stojí oni. Osobně se přikláním k první možnosti, ale tu druhou nedokážu vyloučit.“

„Když už mluvíte o záhadách, kapitáne Arane, praporčík Leena jednu takovou představuje. Přesně takovou o jaké mluvíte. Jde o podivuhodnou shodu okolností a náhod,“ řekla admirál Janewayová a podala mu datový pad.

„To...to je ona...Leena...“ poznal okamžitě tvář a dokonce i uniformu hvězdné flotily. Jedna insignie, hodnost praporčíka, ale ta uniforma musela být stará přinejmenším dvacet let.

„Čtěte, kapitáne,“ vybídla ho Kathryn.

„Praporčík Leena zahynula během nehody raketoplánu, hvězdného času 38029,77…

„Čtěte dál, kapitáne, je to ještě zajímavější.“

„Kvůli napjaté situaci v soustavě, převážela pomocí raketoplánu 2, zvláštního vyslance Jonase Foltresta na palubu lodi Antares, kde měla jednání mezi oběma znesvářenými stranami proběhnout. Raketoplán byl zasažen úlomky asteroidu z nedalekého pásma asteroidů, jež právě míjel. Tuto politováníhodnou událost se nepodařilo nikdy vysvětlit, a tudíž byla označena za nešťastnou náhodu. Následkem této politováníhodné nehody došlo k eskalaci napětí, které přerostlo ve válečný konflikt.“

„Jeden by řekl, že jde o velice zajímavou analogii, ale s ohledem na vámi popisované události to vypadá, jako by se historie opakovala.“

„Jako by Leenu někdo vytrhnul z času a donutil ji prožít úplně totéž, co už jednou zažila,“ zamračil se nad tím Aran Dar. A kupodivu to jistým způsobem i dávalo smysl a vysvětlovalo by to mnohé.

„Samozřejmě jde o spekulace, ale vesmír je plný překvapení a věcí, kterým nerozumíme a nejspíš ani nikdy neporozumíme.“

„V tom s vámi souhlasím, madam.“

„Předpokládám, že se mnou budete taktéž souhlasit a nejenom Vy osobně, ale i všichni přítomní, že máte jinou práci než tady vysedávat.“

„Admirále?“

„Kolik členů posádky má teď Voyager? Komandér Madden a jeho lidé se vrátili zpátky na Enterprise. A ostatní? Kolik jste jich přesvědčil, aby zůstali na stálo?“

„No...dva...“ přiznal nakonec.

„Tak potom máte před sebou hodně práce, abyste sestavil vlastní posádku, nemyslíte?“

„No...to ano...madam.“

„V tom případě jsme tady hotovi. Teda pokud nikdo nic dalšího nemá,“ rozhlédla se Kathryn po ostatních přísedících. Picrad jenom lehce zavrtěl hlavou a ani admirál Ross nevypadal, že chce něco dodat.

„To je prozatím vše, kapitáne. Hodně štěstí,“ vstala admirál ze svého křesla a podával mu ruku, kterou stisknul.

„Děkuji, madam.“

„Odchod, kapitáne,“ dodala s lehkým úsměvem vida Bajoranovo překvapení.

Aran Dar opouštěl zasedací místnost s pocitem, který možná nebyl příliš optimistický, ale protože ho nejenom pochválili, ale ponechali mu i velení nad Voyagerem, nehodlal si stěžovat. Během týdne tady na stanici už si dělal případný seznam lidí pro svoji budoucí posádku, ale teprve teď dostal doopravdy zelenou, aby mohl zkusit všechny ty lidi oslovit, nebo nechat přes lodní správu oslovit a nabídnout jim místo ve své posádce.

Jenomže přes všechny tyhle zdánlivě pozitivní zprávy měl velice nepříjemný pocit, že celá záležitost zdaleka neskončila. Ten, kdo stojí, či stál za tím vším, ještě neřekl poslední slovo a určitě udeří znova. Otázkou zůstávalo kde, kdy a jak. Pokud mu šlo o Novou Kolonii a impérium, tak by z toho mohl vynechat Federaci, ale on měl velice nepříjemný pocit, že do toho dříve či později budou vtaženi.

Cestou k turbo-výtahu minul nenápadného muže celého v šedém s šedou rouškou přes tvář a šedýma očima. Sotva ho vnímal, kdežto muž v šedém mu naopak věnoval mnohem víc pozornosti, dokud nevstoupil do výtahu, který se dal do pohybu. V ten moment se jejich oči na okamžik střetnuly. Pouhý okamžik, než Bajoranovi zmizel z dohledu.

„Ještě není konec. Tohle je teprve začátek...“ zazněla do ticha šeptaná slova. Při těch slovech sebou kapitán trhnul, ale byl ve výtahu sám. Nikde nikoho neviděl. Než měl čas přemýšlet o tom, jestli se mu to jenom zdálo či nikoliv, už výtah zastavil a do výtahu vstupovali další lidé, kdežto on vystupoval.

KONEC