Konspirace Alpha & Delta

Obsah

• Prolog
• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18

Prolog

Star Trek: Úvod

Poslední přemítal nad tím, co právě dělat. Určitě by si našel nějakou práci, jenže on kdesi v sobě nesl neuhasitelnou zášť. Posledních pět set let soustředil svou pozornost na jednoho z posledních CJK, jenž dosud existoval v této realitě. Kazil jeho plány, sabotoval veškeré projekty, ale nic z toho jím neotřáslo. V jeden okamžik měl konečně pocit, že dokázal obrátit jeho vlastní dílo proti němu, jenže on jak dokázal být mimořádně chápavý a vnímavý, tak dokázal být stejně nemilosrdný a chladný. Trvalo to celá staletí, ale nakonec ukončil hrozbu jednou provždy. Důvodem, proč ho nemohl porazit, muselo být to, že ho plně nechápal. Pohrdal jím tolik, že víc snad už to nebylo možné. On ostatně pohrdal všemi hmotnými humanoidy. Některými méně, kvůli vlastnostem, jež u nich oceňoval, ale obecně nenáviděl vše, co připomínalo zkázu vlastní existence. Existence éterických bytostí, jež nikdy nezasahovala do hmotného světa a zůstávala ve své vlastní rovině. Než přišli CJK a všechno zničili. Pro ně nebyli Éteričtí víc než energie potřebná k doplnění jejich nenasytných mocenských ambicí. Zcela nemilosrdně zničili jejich nehmotnou doménu a všechny uvnitř přeměnili v neforemnou pokřivenou existenci, jež postupně vyhasla, jakmile se jednou vyčerpala. Mimo doménu neexistoval způsob, jak doplnit svou energii.

Nenáviděl je, ale na druhou stranu si uvědomoval, že uškodit jim může pouze v případě, když vstoupí do hmotného světa. Sám netušil, jak dlouho trvalo jenom překonat ten odpor a zaměnit své nehmotné tělo za hmotné. V rámci pomsty udělal vše, co bylo nutné. Našel někoho, koho mohl považovat za spřízněnou duši a kdo poháněl jeho vize o zkáze a ničení. Jen do určité míry, ale když ji překročil, prostě na určitý čas zmizel, než se znovu objevil, aby mu poradil kde a jak. Na druhé straně ho varoval před jeho nepřítelem. On mohl zničit jeho životní esenci, přestože patřil do světa hmotných. Jenže mohl se pohybovat i v jeho doméně. Lpěl na stanovených pravidlech, jichž se držel, a vyžadoval od svých protivníků totéž. Spřízněný ho varoval, ať ty hranice nepřekračuje, jinak tvrdě narazí.

Ano, tenkrát je opravdu překročil. Zjistil, že podvádět je tak snadné, když jiný dodržuje do puntíku pravidla. Až došlo k něčemu, z čeho měl hrůzu ještě teď. Nadešla prázdnota. On dokázal zničit úplně všechno, aby všem připomněl pojem rovnováha. Tehdy dostal poslední varování, když vesmír znovu oživl. Dosti jasné varování. Upřímně si přiznal, že se snažil, ale nenáviděl tyhle nerozhodné výsledky. Od té doby zůstal sám. Nevěděl kam jít, kde by mohl hmotným bezpečně škodit. Slíbil svému nepříteli konečnou pomstu. V okamžiku, kdy bude mít všechno naservírované podle plánů, tak mu to sebere a zničí jeho dílo. Tato myšlenka mu dodávala sílu ve dnech osamění.

Nakonec dospěl k jednoznačnému závěru, že přeci nemusí být sám. Konec konců jako ne-humanoidní forma života nepotřeboval k procesu rozmnožování druhého. Sám viděl, že v následujících stoletích se nic významného nestane. Přesněji řečeno ne v plánech, jež hodlal zničit. Jedním okem vše sledoval a zařídil, aby věci pokračovaly obvyklým způsobem, jenž protivníka ukolébá. Musel hledat éterickou rovinu, v níž by mohl vzniknout další jedinec. Trvalo neskutečně dlouho, než ji našel, a jako by tomu osud chtěl, bylo jí dost tak k vytvoření jednoho jedince té nejnižší úrovně. Časem svou úroveň zvýší, ale důležité bylo, že přestal být Posledním a stal se Předposledním. Konečně mohl někomu předat alespoň část svých vědomostí. Zamýšlel přenést na něj i svou nenávist, ale nejspíš by nepochopil, co to je.

Sledoval jeho první samostatný pokus, jenž rozhodně nevyšel tak, jak očekával. Přestože se těšil na rozhovor, v němž bude hodnotit jeho počínání, již teď potlačoval zklamání. Nejspíš nepochopil, co mu říkal. Jeho uvažování bylo příliš jednoduché, než aby chápal v širších souvislostech. Alespoň snad bude mít z celé záležitosti ponaučení. Sledoval, jak nadešel zářivý záblesk a červí díra se zhroutila. Dvě lodě zůstaly uvnitř a on už teď věděl, že jejich posádky jsou ztracené. Nehodlal pro hmotné ronit slzy, jenomže tím došlo ke snížení chaosu. Hvězdná stanice, již sem dokázali narychlo dopravit, zde byla zbytečná.

"Jak jsem si vedl?" nadhodil Poslední tázavě.

"Bohužel nijak valně," odtušil bezvýrazně.

"Neříkal jsi přeci, že velcí a silní mají vždy vítězit?"

"Pravda," připustil.

"Ten raketoplán byl dostatečně malý a ta loď zase veliká."

"Jenže místo a čas bylo špatné. Exploze raketoplánu uvnitř zničila červí díru, takže prohráli všichni. Silní i slabí nevyjímaje."

"Aha."

"Cožpak jsi necítil síly chaosu na druhé straně červí díry?"

"Cítil."

"A nebylo by vhodnější nechat je přijít, než hloupě riskovat v tak nejistém prostředí? Problém byl v tom, že ta velká loď tam měla uvíznout a ta malá loď ji dopravit na druhou stranu. Chaos by nakonec přišel až sem a pak mu pomoci by nepředstavovalo zdaleka takový problém."

"Aha."

"Možná šlo o trochu těžkou lekci, takže tě nechám vybrat si příští událost samotného. Měj na paměti své možnosti a neber si nic těžšího, než zvládneš."

"Rozumím."

"Dobrá. Tak běž."

Sám potřeboval celou záležitost spláchnout. Sledoval události a musel s jistým uspokojením konstatovat, že nepřítelův chráněnec, kterého si dosud moc nevšímal, mu doslova vběhl do rukou. Alespoň jednu malou radost si udělal. Přiměl jednoho z velitelů stisknout spoušť. V nádherné bitvě zničili stanici, jenže on ještě nebyl úplně spokojen. Převzal kontrolu nad jeho tělem a vedl orbitální bombardování celé planety. Konečně byl alespoň trochu spokojen. Spravil si náladu. Ještě nějaký čas sledoval dění běžící rychleji než obvykle. Teď, když nebyl svázán vůbec žádnými pravidly, mohl posouvat kupředu čas tak, jak se mu zlíbilo, vracet si určité okamžiky a lépe si vychutnávat smrt a utrpení hmotných. Teprve když ho to celé přestávalo bavit, zanechal je osudu a vydal se hledat svého potomka.

Našel ho v jedné soustavě. Jméno pro něj nic neznamenalo. Planeta jako planeta, hvězda jako hvězda. Stejně tak i jednotlivé rasy, pro něj byly všechny stejné a nezáleželo na tom, jak kdo vypadal. V soustavě operovaly dvě lodě. Jedna veliká stříbrná loď s talířovou sekcí a naproti ní zeleně se lesknoucí, hrozivě vypadající, jenže mnohem menší křižník. Právě pod přesnou střelou explodoval. Poslední byl dole a Předposlední přemýšlel, zda učinil správné rozhodnutí. Našel Posledního, jak sleduje souboj dvou mužů na malém mostíku. Jeden v černém, s krátkými naježenými stříbrnými vlasy. Druhý téměř holohlavý, oblečený do těch směšných červeno-černých uniforem s ještě směšnějším odznakem.

Zvědavě hleděl, jakou možnost zvolil Poslední. Kdo zvítězí a kdo prohraje. Muž v černém držel v ruce zbraň. Uvědomoval si, že ten druhý stojí za ním. Nestačil na něj zamířit. Druhý muž strhnul jeho ruku a několikrát s ní praštil o zábradlí, než mu zbraň vypadla. Poté rychle udeřil a přinutil ho pod náporem couvnout. Další útok již očekával, zablokoval ho a poslal muže k zemi. Ten prudce vykopnul, čímž získal znovu čas, aby se zvedl. Stáli tam proti sobě. Holohlavý muž opět zaútočil. Jeho útok byl příliš průhledný a také měl pouze oklamat. Místo toho udeřil druhou rukou přímo do břicha. Tím rozhodil obranu muže v černém a mohl ho sérií tvrdých direktů poslat k zemi. Zmocnil se zbraně, jež ležela na zemi. Namířil ji na protivníka v černém. Začal mluvit, ale Předposlední zavrtěl hlavou.

"Co jsem udělal špatně?" chtěl vědět.

"Stále máš problém rozeznat tu správnou stranu."

"On patřil k těm mocným, kteří ho chtěli zastavit, aby se dostal do ráje. Já měl za to, že překazit takový cíl je přesně to, oč běželo," pokračoval trochu ublíženě.

"Provedení bylo lepší než posledně," chlácholil ho. "Jenomže potřebuješ ještě trochu zlepšit vnímání událostí. Pokud tohle pochopíš, pak uspěješ."

"Aha."

"Nevadí. Zkusím ti ukázat, co mám na mysli," hodil za hlavu veškerý neúspěch a viděl sám sebe v roli, na niž dlouho čekal. "Ukážu ti, jak můžeš jemně manévrovat, aniž bys byl spatřen či odhalen. Musíš postupovat nenápadně po malých krůčcích, abys neupoutal pozornost."

"Aha."

"Myslím, že mám velice vhodný cíl."

"Opravdu?"

"Ukážu ti, jak překazím plány našeho protivníka, a to přímo před jeho nosem. Udělám něco, co ho přinutí vylézt ze svého úkrytu, kde sedí již nějaký čas a dohlíží na své záležitosti…"

Při té představě si dovolil dát najevo smích. Vedl Posledního pryč odsud a podrobně mu líčil svůj nápad. Šlo o dost hazardní hru, jenomže on pojem hazard a nebezpečí nevnímal.

Nemohl tušit, že Spřízněný ho celou dobu sledoval pomocí svých agentů. Nevěděl, zda ho má litovat či nikoliv. Předposlední by mohl velice zdatně doplnit jeho řady, kdyby nebyl tak tvrdohlavý. Nenechal si žádným způsobem vysvětlit existenci možné hranice nebo prahu, jenž nesmí být překročen. Na druhou stranu ostatně s podobnou situací počítal a byl na ni připraven. Vždycky přemýšlel dopředu. Nyní zvažoval, jakým způsobem tak učiní. Samozřejmě již vybral jednu možnost, jež v sobě nesla pořádnou dávku zlomyslnosti a zároveň byla dostatečně efektivní. Ne, v tomto ohledu svůj protějšek přeci jenom znal dost dobře. Tentokrát nebude porušení pravidel tolerovat. Za tohle ho zničí, trvale. Musel si s jistou lítostí přiznat, že má potřebnou moc, kterou mu nepokrytě záviděl.

Možná právě v tom se jejich stínohry tolik lišily. Sám zůstával vždy v pozadí, přičemž nikdo nevěděl, kdo za tím stojí. Zato on dost často působil nepřímo v celkovém dějství. Nemohl opět nepřiznat, že má mnohem větší úspěchy. Přesto ho kdesi uvnitř užíralo, jak moc ho Třpytivý doběhl. Za ty desítky tisíc let, kdy spolu soupeřili, prostě najednou odstoupil a vybral místo sebe náhradníka. Navíc ještě z tak podřadné rasy a s tím podivným nic neříkajícím jménem. Zpočátku si myslel, že nebude problém ho ovládat. Ostatně CJK patřili mezi jeho geniální plány. Plány, které mu on během okamžiku, kdy cíl byl na dosah, zcela zničil. Osvobodil se z vlivu CJK jednou provždy. Od toho okamžiku uběhlo víc než tři tisíce let a stal se skutečně rovnocenným protivníkem v neuvěřitelně krátkém čase.

Možná když ho bude sledovat při práci, lépe pochopí, jakým způsobem postupuje. Ano, spojit dvě důležité události v jednu. Svým způsobem geniální. Ani Předposlední nebude tušit, jak moc ho ve skutečnosti doběhl. Ne dokud nebude úplně pozdě. Zvítězí a vítězství bylo v dané chvíli podstatné. Navíc pomalu začal zvažovat, zda má potom kontaktovat Posledního. Přeci jenom byl příliš nevyzrálý a příliš nechápavý. Tolik s Předposledním souhlasil. Každopádně je vždy dobré být připraven na každou možnost. A on připraven bude.

Následuje:
Kapitola 1