Konspirace Alpha & Delta

Obsah

• Prolog
• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18

Kapitola 5

Enterprise, hvězdné datum 52045.896 (16. 01. 2375 - 18:00)

Praporčík Sarah Carterová dokončila konečně svůj úkol. Téměř na chlup přesně. V prvních okamžicích považovala provedení změn za absolutně nemožné. Podobně reagovali i její kolegové. Jenže nemožné úkoly patřily k jejich práci, takže se do ní vrhnuli. Ona sama dostala nejtěžší úkol ze všech. Proč, to netušila. Z Mikelova pohledu, když zdůrazňuje naprostou přesnost rozděloval specifikace, nešlo vyčíst absolutně nic. Ona a Reginald Barclay dostali dvě nejtěžší zadání. Kupodivu vzájemnou spoluprací dokázali své úkoly splnit. Poručík Barclay působil dosti upjatým dojmem, ačkoliv byl bezesporu vynikající inženýr. Míval sklony příliš se zabrat do řešení problému. V jeho záznamech se hromadily podivuhodné výstřelky, které činily z osobního spisu nesmírně zajímavé čtení. Sice tvrdil, že je vyléčen ze závislosti na simulátorech, ale jeho hlavní koníček - holografické technologie - zůstal. Dokonce měl určitý nezanedbatelný podíl na vytvoření holografického doktora. PZH neboli Pohotovostní zdravotnický holoprogram. Během společné práce poručíka poznala trochu více než za celé měsíce společné služby na lodi.

Vyloudila šťastný úsměv. Konečně hotovo. Pocit dobře vykonané práce jí vždycky přinášel značné uspokojení. Spustila závěrečnou diagnostiku. Počítač ohlásil, že potrvá dvanáct hodin. Dost času. K cíli doletí až za pár dní, takže stihne termín včas. Nyní mohla věnovat pozornost jinému problému nesouvisejícímu s vlastní prací. Vlastně chtěla začít hledat už před čtyřmi dny, jenže zůstala zcela pohlcená prací a na nic jiného nezbýval čas.

"Tak jak to jde, Sáro?" zaznamenala hlas poručíka La Forge.

"Jsem hotová, pane. Právě projíždím diagnostiku všech nastavení."

"Skvělá práce!" zamnul šéfinženýr rukama usmívaje se.

"Děkuji, pane."

"Musím říci, že s Regiem jste dokázali, co já považoval skoro za nemožné," připustil uznale. Sám viděl původní specifikace a obrazně se mu nad nimi protočily panenky.

"Nebylo to zase až tak těžké, když najdete správný způsob," odtušila skromně.

"Byli jste dobrý tým," poznamenal znovu pochvalně a myslel svá slova zcela vážně. Možná by tihle dva mohli společně hodně dokázat. Určitě, jeden od druhého by mohl leccos pochytit.

"Myslím, že přeháníte," lehce zčervenala ve tváři nad nečekanou chválou.

"Ne, nepřeháním. Ale nebudu vás uvádět do rozpaků," odkašlal si lehce a zanechal dalších pochvalných výroků, za což byla neskonale vděčná. "Vidím, že jste skončila. Nechcete zajít na skleničku do Přední desítky?" navrhl.

"Dnes ne, pane. Jsem hrozně unavená," odtušila s úsměvem. Asi by nabídku přijala, kdyby neměla v hlavě jiný plán. V duchu se proklínala, protože opravdu nabídku chtěla přijmout. "Mám ještě něco, co chci vyřídit," dodala nakonec omluvně.

"Samozřejmě. Tedy někdy jindy?"

"Budu moc ráda, pane."

"Já také."

Geordi La Forge zamířil ze strojovny. Měli kousek společné cesty, takže ji doprovázel. Přesněji řečeno hodlal doprovázet. Sotva po pár krocích narazil do Data. Skoro svého umělého přítele v onom okamžiku nenáviděl. Pouhý zlomek vteřiny, prchavý okamžik. Ona mizela v chodbě.

"Geordi?" Pokud androidův výraz kdy skutečně vypadal doopravdy zmateně, vyjma okamžiků, kdy fungoval jeho emocionální čip, pak právě teď.

"Ano, Date?"

"Mám problém s vytvořením biopole podle specifikací, které mi dodal Mikel," přiznal k velkému překvapení inženýra svou porážku. "Nedokážu ho prostě nastavit tak, aby plnilo svou funkci. Tedy přesněji řečeno, nedokážu ho nastavit tak, aby ochránilo kohokoliv jiného kromě sebe."

"Ukaž, podívám se," vzal si od něj padd.

Víc z hovoru dvou dlouholetých důstojníků a přátel Sára neslyšela. Jejich hovor utichal, jak se vzdalovala ze strojovny. Výtahem vyjela do obytné sekce. Za dalších pár minut vešla do své ubikace. S povzdechem ze sebe shodila kabát uniformy. Dopadla do křesla. Notnou chvíli vychutnávala pohodu, jelikož si celý den nesedla. Oblečení hodila ledabyle přes okraj křesla. Nehodlala se příliš zdržovat s úklidem. Cestou sem vytlačila z hlavy všechny pracovní záležitosti. Mohla tak soustředit svou mysl k jinému problému. Konečně vběhla pod sprchu a příjemný proud vody nechala stékat po nahém těle. Dokázala přenastavit sprchu, aby voda proudila pod určitým tlakem. Bylo to pak mnohem lepší než sonická sprcha. Dlouhé minuty vychutnávala nesmírně příjemný pocit a v duchu si představovala, jak odplavuje všednosti celého pracovního dne. Šampón a tekuté mýdlo, jež dostala k posledním narozeninám od matky, použila právě teď. Vždycky zanechávaly krásnou vůni, vůni domova. Její matka byla vynikající botaničkou a sama vytvořila ze získaných plodů své práce nádhernou přírodní kosmetiku. Sára žádnou jinou nepoužívala, pouze tu od ní. Když vylezla ven, zabalená do osušky, měla mysl jasnou a čistou. Usedla ke kapesnímu terminálu a zadala vyhledávací parametry. To, že z ní ručník spadnul a odhalil celou horní část, ignorovala.

Osušku nepřítomně odhodila na nejbližší volné místo a oblékla si čistou uniformu místo civilního oblečení. Počítač stále vyhledával v rozsáhlé databázi podle konkrétních specifikací. Pokrčila rameny. Sesbírala pohozené oblečení. Uniformu dala vyprat. Ručník ihned uklidila zpět do koupelny. Matka jí celý život vtloukala do hlavy, že pořádek je základem všeho. Znovu usedla do křesla. Trpělivě čekala na výsledek hledání. Pohodlné křeslo ji skoro uspalo, protože po dlouhém dni cítila jistou únavu. Začala v křesle klimbat. Oči se zavíraly a ona začala pomalu, ale jistě upadat do spánku.

"Vyhledávání dokončeno!" vyrušil ji z polospánku hlas počítače. Vyskočila okamžitě z křesla. Ihned usedla před osobní počítač v očekávání, co najde. K jejímu úžasu našel počítač pouze jednu jedinou fotografii. Hromadnou fotografii s lidmi, jež neznala. V uniformách, které dnes působily poněkud archaickým formálním dojmem. Chvilku přemýšlela. Ano, muselo jít o svatební fotografii. Blondýnku dole uprostřed držel za ruku hnědovlasý, příjemně vypadající muž nápadně podobný Jacobovi. Žena jí byla také velice podobná, pouze v den pořízení fotografie už hodně překročila třicítku. Oba dva se usmívali. Svým způsobem jí někoho připomínali. Oba dva na sobě měli uniformy. Zřejmě šlo o vojenskou svatbu, ačkoliv přátelé kolem byli sice oblečení slavnostně, ale ne všichni vojensky. Kromě první řady postavy tak nějak zůstávaly v pozadí, kromě jediné. Právě kvůli ní počítač vybral tuto fotografii. Trochu stranou od ostatních stál Mikel. Ve stejně černém přiléhavém oblečení, jako když ho spatřila ve výtahu i později ve strojovně.

"Počítači, jak stará je tato fotografie?"

"Informace není známá."

"Je možné určit stavbu na fotografii?" Byla trochu rozmazaná a nešlo přesně určit typ budovy.

"Příliš nejasné. Nelze určit."

"Tak dobrá," zamnula si bradu přemýšlejíc nad zadáním. "Počítači, urči uniformy, které mají na sobě, a na jejich základě proveď odhad stáří fotografie."

"Analýza hotova. Slavnostní uniformy pravděpodobně, americké námořnictvo. Období přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Odhadovaný čas pořízení - rok 2005."

"Analyzuj jednotlivé osoby."

"Analýza provedena. Žádné výsledky hledání."

"Důvod!"

"Informace z období před třetí světovou válkou byly převážně zničeny. Veškerá dochovaná data jsou uložena v archívech Hvězdné flotily na Zemi."

"Zaměř muže v černém na levém okraji a porovnej ho s kapitánem Martinesem!" nařídila po poslední odpovědi.

"Dokončeno. Vizuální identifikace ukazuje více než 95 % shodu."

"No dobrá." Přehrála data do kapesního paddu a zaklapla panel.

Vstala ze židle a okamžitě vyrazila hledat odpovědi jinam. Než došla k výtahu, zjistila, že neví, kde má Mikel ubikaci. Počkala, než dvojice členů posádky přejde, a pak si vyvolala informace u nejbližšího panelu. Nečekala na nic dalšího. Vyjela do příslušného patra. Svižným krokem došla až k určené ubikaci. Důstojník ostrahy stál u dveří. Zamračeně přišla blíž. Zvedl ruku v gestu, ať zůstane stát.

"Potřebuji mluvit…," začala sebevědomě, ale gestem zdvižené ruky ji přerušil.

"Je mi líto, ale mám rozkaz nikoho nevpouštět!" odtušil chladným profesionálním hlasem.

"Mám něco, co ho bude zajímat!" ukázala padd.

"Je mi líto. Za žádných okolností!" odtušil, aniž by na padd byť jen pohlédl. "Zkuste si vyžádat schůzku přes komandéra Rikera. Měl by být právě u sebe."

"Díky."

Těžko mohla skrýt svůj vztek. Jako by věděl, že přijde. Ale byla odhodlaná dotáhnout záležitost do konce. Přikývla na souhlas. Poslední informaci jí nemusel říkat. Nesla v sobě jistou vstřícnost. Nasadila svižné tempo. Výtahem vyjela do příslušného patra. Nemusela se ptát na cestu. U komandéra už jednou byla v počátečním období své služby na lodi. Cestu si pamatovala naprosto přesně. Zastavila u jeho dveří. Žádná stráž, poznamenala si pro sebe ironicky. Zazvonila. Čekala. Žádná odpověď. Už chtěla zazvonit podruhé, když přišlo vyzvání ke vstupu. Odhodlaně vešla dovnitř. Málem šla do kolen. Velitel Riker zrovna vycházel v županu z koupelny, černé vlasy dosud mokré a ještě rozcuchané. Změřil si ji pohledem, který v sobě nenesl žádné známky nevrlosti. Byl zvyklý na podobná vyrušení. Málem si nafackovala. Samozřejmě, po konci směny bývá dobrým zvykem umýt se a jít spát. Tenhle fakt jí poněkud nedošel.

"Promiňte, pane…, asi jsem nepřišla ve vhodnou dobu…," vykoktala ze sebe nervózně.

"Možná právě naopak. Praporčík Carterová, že?" vzpomněl si, jak Geordi o ní mluvil během včerejší partičky pokeru. V rámci pozvednutí morálky nařídil sraz ve své kajutě a obvyklí hráči, jako Geordi, Beverly, Worf a Dat, přišli.

"Ano, pane."

"Právě jsem dočetl zprávy o úpravách na lodi. Musím říci, že mám jenom hrubý obraz, čeho všeho se týkají," řekl ukazuje na tabulky na stole.

"To jsem netušila, pane. Já… přijdu jindy." S tímhle nepočítala a jenom zoufale hledala, jak co nejrychleji vycouvat.

"Posaďte se a řekněte, co máte srdci." Rukou zakryl zívnutí. Usedl do křesla a nabídnul jí druhé volné. Doufal, že půjde o něco důležitého, když kvůli tomu přišla až za ním.

"Děkuji, pane. Já… Možná to není až tak důležité, ale našla jsem něco podivného," vysoukala ze sebe nakonec.

"Ukažte!" natáhl se po tabulce.

"Jde o velice starou fotografii. Podle uniforem z počátku jednadvacátého století," podala vysvětlení doufajíc, že uvidí totéž co ona.

"Hmm," zaměřil plnou pozornost na fotografii. Chtěl položit otázku, proč mu ji ukazuje, když pohledem spočinul v levé části obrázku. "Ta podoba je vskutku zajímavá."

"On ví o mě a mé rodině mnohem víc, než by měl znát. Jisté informace zůstávaly pouze v úzkém rodinném kruhu, už řadu generací. A on…"

"Je jedna velká záhada," doplnil za ni. Nadhodil chápavý úsměv. Promnul si bradu a na ní pečlivě pěstěné vousy, v poslední době protkané prvními známkami šedin.

"Možná by mi mohl říci…," zkusila nadhodit.

"Na to předem zapomeňte!" prudce vstal. Ve skutečnosti hledal, kam zařadit parfém, jejž používala. Považoval se za znalce, ale tuhle vůni neznal. Nebyla nijak vtíravá ani výrazná, zato příjemná. Obrácený zády rychle dodal. "Zůstává ve své kajutě po celou dobu cesty. Vyjma okamžiku, kdy svolal poradu nebo osobně předává informace. Velice důrazně žádal, aby ho nikdo nerušil, dokud nebudeme u cíle cesty."

"To jsem nevěděla."

"Ani nemohla vědět. Věřte mi. Já mám také spoustu nezodpovězených otázek," ujistil ji vážně.

"Děkuji za váš čas, pane." Vstala, když poznala, že ani tady neuspěje.

"Poručík La Forge si vaši práci pochvaluje," řekl, než došla ke dveřím. "Takže neudělejte žádnou hloupost." Přišel k ní blíž. Získal tím příležitost lépe si ji prohlédnout. "Pokud budete chtít, mohu našemu hostu položit pár otázek k téhle fotografii, hned jakmile ho uvidím. Ale za žádných okolností nezkoušejte navštívit ho osobně bez pozvání. Nevím proč, ale mohlo by vás čekat nepříjemné překvapení."

"Děkuji, pane." Nechala mu padd v ruce. Rychle odešla nabitá nečekanými dojmy. Bohužel ne dojmy, které by jí pomohly přijít záhadě na kloub.

Delta kvadrant, hvězdné datum 52047.512 (17. 01. 2375 - 08:10)

Praporčík Carter odcházel z ošetřovny, kde strávil poměrně krátký čas. Doktor sice stále neochotně, ale pustil ho s podmínkou častějších návštěv zpátky do služby. Nechápal přesně, proč ho pořád důkladně skenuje. Nenašel odvahu k otázce. Zato od včerejšího večera, kdy opustil ošetřovnu, měl dost času k přemýšlení. Pomalu, ale jistě si začínal vybavovat mnohem konkrétněji obsah snu. Pokud ovšem šlo o sen, nikoliv halucinaci. Rozhodně si nemohl přivodit stav takového transu sám. Během pátrání narazil na první stopu. V osobní databázi našel fotografii. Nevěděl ani, že ji má. Podle záznamů ji dostal od strýce. Kapitán chtěla vědět cokoliv neobvyklého. Bylo tohle zjištění natolik neobvyklé, aby za ní zašel? Potřeboval poradit. Rozhodně nechtěl vypadat hloupě před celou osádkou můstku. Naštěstí potkal cestou sem Toma Parise. Slíbil mu dát signál, až bude kapitán ve své pracovně.

Ten signál skutečně přišel. Sice až za dvě hodiny, ale přišel. Omluvil se poručíku Torresové, že musí mluvit s kapitánem. Uvolnila ho bez řečí. Utíkal do své kajuty, kde měl připravený padd s fotografií. Tom slíbil dát signál, pokud by kapitán nezůstávala u sebe. Odhodlaně vstoupil do výtahu. Jako místo určení zadal můstek. Vlastně na můstku nikdy předtím nebyl. Věděl, jak vypadá, ze schématu, ale sám ho nikdy neviděl. Dorazil na Voyager společně s Harrym Kimem a Tomem Parisem. S Harrym přiletěl v raketoplánu a Toma poznal na základně. Získal dva přátele, což bylo víc, než v co mohl naprostý nováček doufat. Ze zamyšlení ho vyrušil svist otevíraných dveří. Odhodlaně vešel na můstek. Kapitánova pracovna byla nalevo. Pohledy osádky můstku byly veskrze zvědavé, možná až obdivné. Harry vzhlédl od své stanice, aby kývnul na pozdrav, a vyloudil povzbudivý úsměv. Možná viděl nejistotu v Jacobově tváři.

"Jdete za kapitánem, praporčíku?" oslovil ho komandér.

"Ano, pane," odpověděl pevně bez zakoktání. Nevěděl proč, ale bývalý makistický velitel v něm dokázal vzbudit pocit důvěry. Možná svým hlasem, který zněl tak otcovsky.

"Dobrá, ale chvilku počkejte. Právě něco probírá s Tuvokem," doplnil Chakotay další důležitou informaci.

"Ach, ovšem. Možná bych měl přijít později…," zarazil se, když viděl Tomův omluvný výraz.

"Nemusíte. Nebude…" Nedokončil větu, když dveře do pracovny vypustily šéfa bezpečnosti ven. Vulkanec vypadal zcela klidně jako vždy. "Co jsem říkal. Můžete jít, kapitán vás čeká."

"Ach…, ano, pane. Ovšem." Přistoupil ke zvonku a zazvonil. Výzva ke vstupu přišla okamžitě. S hlubokým nádechem vešel dovnitř. Kapitán si právě z replikátoru poručila černou kávu. Usrkla oblíbeného černého nápoje. Spokojeně zamručela. Začala věnovat pozornost návštěvníkovi. Neměla na sobě kabát uniformy, pouze dlouhý modrý rolák s čtveřicí zlatých hvězdiček na krku. Kabát uniformy ležel odložený na pohovce. Nasadila úsměv, kterým ho vítala. Nabídla mu křeslo a sama usedla na pohovku. Upila další doušek kávy, než položila hrnek na stolek.

"Tak povídejte, praporčíku. Předpokládám, že jste na něco narazil," vyzvala ho ihned.

"Tím si nejsem úplně jist, kapitáne," znejistěl. Možná přeci jenom nebyl důvod, proč vytahovat náhodnou podobnost fotografie a vidiny, které spolu nejspíš ani nesouvisí.

"Každá maličkost může být důležitá. I ta sebenepatrnější," ujistila ho vidouc Jakobovu rozpačitost.

"Ano, ovšem," odkašlal si. "Já… našel jednu velice starou fotografii, kterou mi poslal můj strýc."

"Ukažte!" projevila ihned zájem.

"Tady," podal jí tabulku s fotografií.

"Nikdy předtím jsem ji neviděl. Ani jsem nevěděl, že ji mám," pokračoval. "Každopádně ten muž, kterého jsem viděl a kterého jako bych odněkud znal, je zde!" ukázal do levého okraje.

"Zajímavé," řekla zamračeně.

"Znáte ho?"

"Vypadá jako kapitán Martines. Potkala jsem ho před léty na jedné vědecké konferenci, ještě před mým jmenováním."

"Byl něčím zvláštní?"

"Dobrá poznámka. Ačkoliv v jeho záznamech je uvedeno, že je člověk. Zjevně disponoval určitým druhem mentálních schopností u nás lidí zcela netypických, spíš u…," zmlkla uprostřed věty.

"Myslíte, že mohl být tam dole?" vydechl překvapen tím, jak snadné vysvětlení mohlo být.

"Nevím. Zmizel během konfliktu u Wolfu 359. Pokud není mrtvý, tak ho asimilovali Borgové."

"Takže zase nic."

"Jak stará je ta fotografie?"

"Nemám nejmenší tušení. Dvě stě, možná tři sta let. Což znamená, že nemůže jít o jednoho a téhož člověka."

"To asi ne." Pozvedla pravou ruku se vztyčeným ukazováčkem. "V jeho složce není uvedeno datum narození ani věk, což je každopádně zvláštní, ale máte pravdu."

"Ta fotografie je ze svatby…," nadhodil, aniž by chápal proč.

"Opravdu?" vzbudila slova kapitánův zájem.

"Bohužel nevím přesně, kdo mohou být ti dva uprostřed. Rodinná kronika datuje záznamy až po třetí světové válce a ani ty nejsou zdaleka kompletní. Není tam každopádně zmínka o žádné svatbě předtím, nebo podobné upřesňující informace."

"Víte co? Myslím, že to stojí za bližší prozkoumání. Možná zjistíte, že genealogie je nesmírně zajímavá, i když třeba nenajdete nic, co by pomohlo naší současné situaci."

"Promiňte, kapitáne, že se zeptám, ale v jaké přesně situaci jsme? Já nevím téměř nic…," zkusil opatrně nadhodit.

"Ani nemůžete vědět." Povzdechla si se smutným úsměvem. "Asi dva milióny kilometrů od planetoidu, z kterého jsme vás zachránili, je červí díra. Červí díra vedoucí přímo do okrajové části Alfa kvadrantu. Jenomže všechno vypadá na past. Mimořádně důmyslnou past."

"Ach tak."

"Řekněte Sedmé z Devíti, ať vám pomůže s hledáním. Já požádám Tuvoka, aby prohledal databázi a poté si vyměníme vzájemné poznatky."

"Ano, kapitáne. Děkuji."

Vstal a opustil kapitánovu pracovnu naplněn zcela novými dojmy. Setkání dopadlo mnohem lépe, než čekal. Dokonce mnohem lépe, než si vůbec představoval. Samozřejmě nemohl vědět, že Tom s kapitánem mluvil předtím a nenápadně naznačil, že má něco zajímavého. Naznačil i cosi víc, aby usnadnil možný rozhovor. Jacob zamířil ihned do nákladového prostoru dvě. Sám hodlal přijít záhadě fotografie na kloub. Záhada s kapitánem Martinesem, kterému - jak si najednou vybavil - říkali pouze Mikel. Zastavil se. Mikel, ano. Odněkud ho zná. Jenže odkud? Znovu vykročil, tentokrát mnohem odhodlaněji než předtím. Vešel do nákladového prostoru. Sedmá stála ve svém výklenku, oči zavřené během spánkového cyklu. Jak může proboha spát ve stoje? Pohlédl na panel před výklenkem. Do konce regenerace zbývalo necelých pět minut. Nemohl si pomoci, aby nezůstal a nezíral na ni. Vypadala tak… sice podobná Sáře, ale teď měl možnost konečně porovnat odlišnosti. Ne, šlo o dvě rozdílné ženy. Ta živost vyzařující ze sestřiny tváře neměla u Sedmé místo. Ráznost a řád ani nedávaly podobným pocitům místo. Občasný úsměv byl u ní vždy úspěchem.

Ustoupil kousek stranou. Čas regeneračního cyklu skončil. Tiché cvaknutí následované okamžitým probuzením. Otevřela oči. Automaticky učinila dva kroky vpřed až ke konzoli před výklenkem. Zaznamenala jeho přítomnost. Zatím nereagovala. Pouze naťukala pár povelů na klávesnici, než obrátila plnou pozornost k němu. Změřila si ho pohledem, spíše zvědavým než přísným. V jednom okamžiku měl pocit, že se bude zlobit za vyrušení.

"Vidím, že už se cítíte lépe," pronesla v úvodu konverzačním tónem. Na její poměry šlo o přátelský tón.

"Ach, ano. Děkuji," zareagoval pevným hlasem bez sebemenšího zadrhnutí.

"Co je účelem vaší návštěvy?" přešla ihned po kratičké zdvořilostní otázce zpátky k věci.

"Kapitán mě poslala, abych vás požádal o pomoc při hledání."

"Předejte specifikace," požádala obratem.

"Tady," podal jí padd s fotografií.

"Zajímavé," řekla ještě dříve, než stačil ukázat, o koho tu jde. Pravou rukou neomylně ukázala přímo na něj. "Objekt 80239. Borgové ho nikdy nedokázali asimilovat."

"Borgové ho chtěli asimilovat?" Přemýšlel, proč ho samotná informace překvapuje.

"Ano, jenomže spojení s Krychlí 439, bylo náhle přerušeno. Následné pátrání nenašlo ani Krychli, ani soustavu, v níž podle souřadnic měla být. Hvězda tamní soustavy vybuchla v novu. Krychle musela být ochromena, protože ji s největší pravděpodobností pohltila nárazová vlna."

"Ach tak."

"Zvláštní," zamračila se lehce. "Před šesti dny jsem měla sen, jenž by přesně odpovídal této události."

"Nevěděl jsem, že máte sny," řekl automaticky, aniž by si promyslel slova.

"Nejspíš nešlo o sen, tak jak ho chápete vy," vysvětlovala hledajíc vhodná slova, jimiž by popsala rozdíl. "Spíše o jakési ozvěny v mém kortikálním uzlu."

Následuje:
Kapitola 6