Konspirace Alpha & Delta

Obsah

• Prolog
• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18

Kapitola 9

Koloniální dravec hvězdné třídy Oko 7Z verze D, Koloniálního času: 2233.1,20

Kapitán Jonathan Tolkin zkoušel ze všech sil nehledět nevěřícně na anomálii, jež vznikla poměrně dost daleko od meze jejich působnosti. Bohužel časové záření pokrývalo obrovskou plochu o velikosti zasahující do celého sektoru, což jejich senzory zaznamenávaly na vzdálenost desítek tisíc světelných let. Teď když konečně dorazili na místo určení, coby první předsunutá hlídka zaznamenal přítomnost dalších lodí. Zřejmě vletěli dovnitř ničím nekrytí. Otázka, co je k tomu vedlo, zůstávala nezodpovězená. Nejspíš netušili, co na ně čeká. Ano, tato hypotéza zněla nejpravděpodobněji. Během včerejšího dne dorazila další loď. Už ji hodlal varovat, ať neletí blíž, když si všimnul, že oni nastavují kurz, jenž je provedl bezpečně dovnitř. Tam zastavili, protože jejich velká loď nemohla bezpečně proplout dál. Zřejmě museli minimálně vědět o časovém záření i jeho účincích. A co víc. Loď patřila do třídy Galaxy. Velké lodě, jež měly na palubě přes tisíc členů posádky, včetně jejich rodin. Podle skenování mnohem výkonnější plavidlo než jejich vlajková loď. Posádka dravce Oko 7Z nejnovější třídy D čítala tři sta padesát členů. Více než kdykoliv předtím. Kdo by v případném střetnutí zvítězil, zůstávalo nejisté. Poslal sesterskou loď, aby přivedla posily. Jenže neměl tušení, kde právě teď hlavní skupina je. Zaujali vyčkávací pozici mimo dosah. Sledovali jejich zvláštní počínání. Vypustili raketoplán vybavený časovými štíty v nezvyklé konfiguraci. Cestou dovnitř za sebou nechávali jakési bóje. Pro ně zatím z neznámých důvodů.

V pozdějších hodinách zaznamenaly senzory přenos hluboko z časového pásma. Ano, ty bóje přenášely signál. Transportní signál. Nejspíš raketoplán narazil na potíže. Musel ocenit bezpečnostní prvky společně s jistou dávkou vynalézavosti. Nejspíš věděli, co dělají. A také tam nejspíš hledali vlastní lodě. Anomálie byla příliš velká, než aby ji mohli vlastními silami neutralizovat. Ne, tady bude zapotřebí hlavní skupiny. Další překvapení nadešlo o pár chvil později. Taktický důstojník hlásila problémy s transportérem. Nikoliv jejich vlastním. Časové záření ovlivňovalo nouzový transport. Než stihnul dokončit hlášení, materializační proces zhmotnil muže přímo na jejich můstku. Padl na zem jako podťatý. Tolkin gestem ruky zabránil vyhlásit poplach. Okamžitě k němu přiklekl. Neobvykle bílá, až stříbrná pokožka, zlaté oči otevřené, ale nereagující. Rychlé zkoumání odhalilo, že cizinec je android. Jeho nadřízená a současně i bývalá velitelka celé expedice vyšla ze své pracovny ihned po incidentu. Nikdo jí nemusel říkat o potížích, protože ona sama o nich věděla ve stejný okamžik. Pokud on byl překvapený, tak ona byla šokovaná. Nevěřícně zahýbala rukou před androidovým obličejem. Nereagoval, zíral do prázdna.

"Co se stalo?" chtěla ihned vědět.

"Nevím, majore," podávala ihned komandér Ostlinová z taktiky hlášení. "Transportní paprsek ztratil v poslední fázi materializace zaměření a zhmotnil ho tady místo u nich. Kde mělo dojít ke zhmotnění."

"Rozumím," přikývla nepřítomně. "Maxi!"

"Ano, majore?" hlas vrchního inženýra zazněl okamžitě v komunikačním kanále.

"Mám tady pro tebe úkol."

Ani po mnoha hodinách, jež nad androidem strávil Max Zoma a jeho lidé, nedokázali přijít na to, co vlastně androidovi chybí. Vypadal pouze deaktivovaný. Inženýr našel drobná poškození v jeho pozitronické nervové síti, ale jenom na sekundární úrovni. Nic co by zabraňovalo, aby fungoval. Prostě nerozuměl, co dělá špatně. Možná nepochopil úplně pozitronickou síť a její podobnost s jejich vlastní neurální počítačovou sítí. Nebo je prostě příliš starý, aby dokázal vyřešit takové rébusy. Podrobné hlášení podával během porady uskutečněné den poté. Nedokázal ho uvést do chodu. Ani on, ani jeho lidé. Posádka byla poměrně nová a zatím nezkušená. Konec konců nový dravec Oko 7ZD opustil loděnice sotva před půl rokem. Nemohl si stěžovat na poručíka Ingiruse, v němž viděl svého potenciálního nástupce. Technologii, s níž tvůrce androida sestrojil, zřejmě úplně nepochopili. Šlo bezesporu o dílo velikána v oboru kybernetiky.

"Žádnou závadu na něm nemůžeme najít. Podle všeho je prostě vypnutý," konstatoval porážku inženýrského oddělení.

"Nepřijatelné," odtušila major, načež on jenom pokrčil rameny.

"Možná jde o bezpečnostní mechanismus, kterým se sám vypnul," pokrčil neurčitě rameny.

"Pochybuji, že by měl vypínač. Po těch letech si ho určitě nechal odstranit," zamumlala nepřítomně jen pro sebe, ale inženýr byl dost blízko, aby její slova zachytil.

"Říkáte to, jako byste ho znala, majore," poznamenal pozorně sleduje, co řekne. V jejím případě to opravdu mohlo být možné.

"Možná kdybychom věděli, kde ten vypínač byl, tak bychom mohli možná nalézt i odpověď," zkusil Tolkin lstivě nadhodit.

"Ano, ale já přesně nevím, kde byl," pokrčila rameny.

"Pak máme problém," usmál se opět šéfinženýr. "Mikrokybernetika je úžasná věc a najít jednu konkrétní část, když nevíte ani, jak vypadá, natož kde se nachází…"

"Na boku," přerušila ho. "Hledejte na pravém boku."

"Díky za tip."

Max Zoma vstal. S krátkým přikývnutím opustil poradu. Odešel do strojovny, kde už na něj čekal Simon Ingirus. Měl toho chlapce rád. Sice stále tíhnul ke svému konstruktérskému zaměření, ale byl mimořádně dobrý inženýr. Doufal, že otupí ještě pár ostrých hran v jeho dovednostech, než bude moci konečně s klidným svědomím odejít do penze. Porada skončila sotva pár minut po jeho odchodu. Vlastně nebylo co dalšího říci. Komandér Ostlinová zkoušela zavést debatu zpět k tématu federální lodě, ale její velitelka pouze mávla rukou. Rozpustila poradu. Zamračeně odešla zpět do své pracovny. Usedla k terminálu. Začala projíždět záznamy z posledních misí, hodnocení nových členů posádky, stav zásob, věci, jež obvykle dělal Tolkin. Samozřejmě nemohla počítat, že si ničeho nevšimne. Kupodivu přišel až za dvě hodiny. Vždycky věděl, kdy přesně má přijít. Práce ji odvedla od možných vzpomínek. Dvěma hodinami nezáživné činnosti dostatečně zahnala stávající pocity. Vešel dovnitř. Věnoval jí jeden z káravých pohledů.

"Ano, kapitáne?" řekla velmi formálně. Navíc do hlasu vložila více ostrosti, než chtěla.

"Musíme být natolik formální?" řekl mírně.

"Nevím, o čem mluvíš!" odsekla a předstírala mimořádný zájem o rozpis směn.

"Pokud o tom nechceš mluvit, tak nemusíš." Uklidňující tón dokázal jako vždy své. Odložila tabulku na stůl.

"Pojď za mnou!"

Svá slova mínila jako rozkaz, ale hlas ji v kritické chvíli zradil. Znělo to mnohem více jako prosba než rozkaz. Uchopila ho za ruku. Bez odporu ji následoval do vedlejší kajuty spojené s pracovnou na můstku. Sotva dveře zapadly, zastavila. Obrátila se k němu. Musela trochu zvednout hlavu, protože mezi nimi bylo pár centimetrů rozdíl.

"Pověz mi," začala chvějícím se hlasem, "miluješ mě pořád?"

"Nevidím důvod, proč bych neměl," řekl pevně.

"A kdybys ho viděl, co potom?" překvapila ho otázkou.

"Nic by nezměnilo, co k tobě cítím!" řekl stejně přesvědčivě.

Bez odkladů ho políbila. Ne jen tak letmo, jak dělávala při podobných příležitostech, ale plně. Přitáhla si ho k sobě blíž a on její objetí opětoval. Cítil z ní protichůdné emoce a zoufalství. Všechno tohle ona do svého polibku dala. Dokázal její pocity vstřebat, třebaže neznal jejich původ, a ulevit jí, i když jen dočasně. S pobaveným úsměvem zvedl prst, čímž zabránil dalšímu pokusu. Odtáhla se. Uvědomila si, že je ve službě. Tady nebylo místo pro podobné teatrální výlevy.

"Pochopíš, když budu chtít, abys tuhle záležitost uzavřel sám?" zkusila teď už s jasným náznakem prosby v hlase.

"Chceš se vzdát velení?" zkusil nevypadat překvapeně.

"Ne, ne úplně," ujistila ho okamžitě.

"To rád slyším, protože víš, že kam půjdeš ty, půjdu i já."

"Jeden z důvodů, proč tě miluju," usmála se na něj vřele.

"No dobrá, takže teď si promluvme o dalších věcech," pobídnul ji, ať vyloží co má na mysli.

"Chci jenom jednu věc," sklopila hlavu, aby jí neviděl do očí. "Abys udělal všechno a na nic se neptal."

"A pak že pouze Mikel je tajnůstkář," učinil poznámku, o níž předpokládal, že bude zábavná.

"V tom máš pravdu, jenže on je na Enterprise. Cítím ho, ale nevím, co má v plánu," pronesla naprosto nečekaně.

"Aha."

"Budeš jednat ve všem místo mě. Nesmí mě spatřit. Ani on, ani nikdo jiný." Dala do svých slov dostatek důrazu, aby pochopil, jak důležité pro ni splnění žádosti je.

"On přeci vycítí tvoji přítomnost," namítnul.

"Ne, už ne." Nasadila úsměv a rozhodně v sobě nenesl nic příjemného.

"No dobrá. Udělám, cokoliv budeš chtít, ale až přiletí admirál Brownová…"

"S ní samozřejmě mluvit budu, jako by se nic nedělo," mávnula rukou.

"Samozřejmě." Pochopil, že jde pouze o Mikela a Enterprise. Nechtěla spatřit nebo přímo potkat nikoho z lidí.

"Díky."

"Samozřejmě budu očekávat přiměřenou odměnu za své zásluhy," nadnesl bezvýrazným hlasem, ovšem z očí mu doslova sršelo čtveráctví. Něco, čeho by ještě před dvanácti lety nebyl schopen. Během posledních let učinil značný pokrok, jenž ho více přiblížil směrem k ní.

"Ovšem," přikývla stejně vážně. "Budeš chtít zálohu dopředu nebo ti stačí moje slovo?"

"Já ti věřím," odtušil s předstíranou vážností.

"A já tě miluju. Je mi jedno, jestli je to logické nebo není," řekla na oplátku ona.

"Snad tě nikdo neslyšel," řekl předstíraje zděšení. Opatrně se rozhlédl kolem sebe. Náznak humoru, další z věcí, které ještě před lety nedokázal.

"Běž pomoct Maxovi. Bez tebe Data nikdy nezprovozní," vyhnala ho ven ze své kajuty.

"Rozkaz."

Takže Dat. Zajímavé jméno pro androida. Zato na druhou stranu nejspíš vystihovalo jeho podstatu. Sice neřekla nic bližšího, ale on si dokázal udělat určitý obrázek o umělé životní formě. Nejspíš značně inteligentní bez emocí, pokud jeho tvůrce nebyl naprostý génius. Podle pozitronické sítě, jež vypadala podobná samotným základům jejich technologie, možná ano. S mnohem lepším pocitem došel do strojovny. Hlavní inženýr Max Zoma právě zamračeně pobíhal kolem záhadného cizince, jenž neméně záhadným způsobem přistál na jejich lodi. Bezpochyby půjde o neméně zajímavé setkání. Přistihl se, jak se na něj těší.

Max rozhodně plnil své povinnosti svědomitě, jenom bez onoho nadšení, s jakým je plnil před dvaceti lety. Od zničení předchozí lodi uplynulo deset let. Až teprve před necelým rokem byla zahájena stavba nové lodi. On a Simon Ingirus patřili ke konstrukčním inženýrům vedoucím stavbu. Opravdu stárnul. Do penze mu zbývaly necelé dva roky. Přesto trochu neochotně přijal místo na nové lodi. Simona vzal sebou. Jenže Simon nehodlal odejít bez své dívky Susan. Došlo k zajímavé situaci, protože tvořili nerozlučnou dvojici. Nakonec potřeba zkušeného pilota zvítězila a Susan Arčrová byla jmenována hlavním pilotem. Patřila k nejnadanějším pilotům, takže Tolkin protestoval jenom nevýrazně a přijal ji pod zdánlivým nátlakem. Vlastně byl rád, že má alespoň jednoho ostříleného člena posádky na palubě. Většina patřila k nováčkům právě opouštějícím Akademii. Samozřejmě kromě nejužšího jádra vyšších důstojníků. Tiše, aniž by si ho kdokoliv všimnul, vplul do strojovny.

"Kapitáne?" zamrkal překvapeně Simon Ingirus. Mladý inženýr akorát vzhlédl od diagnostické konzole. Zaznamenal přítomnost velitele, jenom nechápal důvod jeho přítomnosti.

"Pohov, poručíku," mávnul rukou. "Hledáte na špatné straně." Vzal trimetr z jeho ruky. Zaměřil ho na levý bok. Během necelé minuty našel, co hledal, aniž by tušil, co to má být. Další potvrzení, že má velice málo vídané mentální schopnosti. Před deseti lety odhalil naprosto nečekané možnosti. Chartocká rada starších celou dobu Chartokům lhala, nebo přinejmenším neříkala zcela pravdu. Vyslal náhodný impuls, jenž způsobil opětovnou reaktivaci androida. Simon na něj nevěřícně hleděl s posvátnou bázní. Teprve zapípání diagnostické konzole ho vzpamatovalo. Bezpečnostní pojistky nainstalované jeho týmem zabránily Datovi v pohybu. Simon povypínal většinu systémů, takže ožil, ale nemohl nic udělat. Teprve když Tolkin dal pokyn, ať postoupí dál, začal odblokovávat jednotlivé části pozitronického mozku.

"Vítejte u nás, pane Date," řekl Jonathan Tolkin v úvodu, sotva se android prudce narovnal.

Delta kvadrant, hvězdný čas: 52056.626 (20. 01. 2375 - 16:00)

Konečně přišel dlouho očekávaný signál. Praporčík Jacob Carter jen s maximálním vypětím zvládal svůj vnitřní boj. Zoufale potřeboval práci a té od poručíka Torresové rozhodně dostal víc než dost. Kapitán ho ráno informovala, že chce, aby byl na ošetřovně, až zachráněná žena procitne. Dodala důvod ohledně časových štítů, jež vytvořil. Chtěla, aby tam byl coby konzultant. Nepotvrdila, ba ani nenaznačila, kdo je ta žena. Jenže ať říkala cokoliv, on pravdu znal. Přesněji řečeno, byl naprosto přesvědčen. Nemohl se mýlit, jakkoliv to bylo nepravděpodobné. Sám nevěděl, kde bere takovou jistotu. Od rána, kdy začali pracovat na raketoplánu a Deltaplánu, udělali určitý pokrok. Také díky Tuvokovi, který je všechny poslal spát a sám pracoval místo nich. Zanechal své poznatky, díky nimž si udělali jakýs takýs obrázek o druhé lodi. Samotné jádro nebylo porušené, ani žádný systém. Pouze vypadlo veškeré ovládání úplně všeho. Konzole vyhořely, jako by šlo o něčí záměr. Tuto teorii potvrdil už před mnoha hodinami. Dokonce zjistil proč. Velice důmyslně provedená sabotáž. Běžná kontrola by určitě nic neodhalila. Jenomže tady musel uznat argument Sedmé. Pokud by raketoplán měl znovu vzlétnout, museli by ho kompletně předělat. Jednoduší bylo postavit nový, i když pokud budou mít plány a nejnovější poznatky technologie Federace, mohlo by být efektivní ho obnovit pro jeho možná vyšší technologickou vyspělost. V Jacobově hlavě teď vířily úplně jiné myšlenky. Chvátal na ošetřovnu doslova mílovými kroky. Když nikoho neviděl na chodbě, utíkal. Výtahem vyjel do pátého patra, kde byla ošetřovna. Před dveřmi si třel ruce. Vůbec neměl čas si je umýt. Hodil za hlavu takovou maličkost. Vešel na ošetřovnu. Doktor ho rukou přivolal do své prosklené kanceláře. Kapitán s Tuvokem tam již čekali, ačkoliv přišli těsně před ním.

"Promiňte, že vás volám všechny až teď," začal mluvit Doktor sedící v křesle. "Ona sice procitla před pár hodinami, ale zase omdlela, takže bylo lepší počkat."

"Říkala něco?" vyhrkl Jacob. Vzápětí lehce zčervenal nad svou přílišnou horlivostí.

"Ano, něco ano. Myslí si, že je na lodi Héra," odpověděl Doktor.

"Héra patří do třídy Nebula. A právě jedna loď třídy Nebula je na druhé straně," přidal Jacob rychlý postřeh.

"Logický závěr," ohodnotil Tuvok.

"Budeme ji muset zklamat, pánové," přerušila Janewayová.

"Kapitáne," zadržel ji ještě Doktor. "Prosím, buďte velice opatrná při kladení otázek. Nemusí být úplně dobré, když na ni vybafnete, že je v Delta kvadrantu."

"Já jí to řeknu, kapitáne. Ode mě přijme pravdu spíš než od vás," navrhnul Jacob.

"Nejsem si úplně jist, jak přijme, když vás sestra uvidí, ale za pokus to stojí," ustoupil Doktor, který měl původně v úmyslu ještě cosi namítat.

"Dobrá. Vzbuďte ji," přikývla Janewayová.

"Kapitáne, mohu požádat, abyste zůstali…," naznačil mladý praporčík, ať zůstanou více vzadu.

"Samozřejmě. Dejte nám znamení, až bude podle vás připravena," souhlasila Kathryn vlídně. Nechtěla zkazit první setkání dvou sourozenců po tolika letech. Doktor pouze pokrčil rameny. Vstal ze svého křesla. Svižným krokem přešel prosklenou místnost až do hlavní části ošetřovny. Počkal na mladého praporčíka. Každý stál z jedné strany. Kývnutí si vyložil jako souhlas. Hyposprej držel v ruce. Přiložil ho ke krku a aplikoval. Krátké zasyčení, než jehla pronikla pod kůži. Ustoupil o dva kroky zpátky a sledoval stav pacientky na lékařské konzole. První účinky nastaly téměř okamžitě. Zavrtěla sebou a slabě zasténala. Pomalinku začala otevírat oči. Pro Jacoba nadešla chvíle, o níž si myslel, že nikdy nenastane. Byl opravdu jako v pohádce. Přesně jako když byli malí. Vzal její ruku pod přikrývkou do své.

"Sáro… Sáro, slyšíš mě…?" zašeptal polohlasem.

"Dal…ší…. sen… zdá …. se mi o tobě," vyrážela ze sebe sotva šeptajíc.

"No tak, probuď se, princezno, jsi v bezpečí!" zatřásl s ní jemně.

"Není v bez…pe…čí. Časová ra…diace všech…no pohl…tí…," vydávala ze sebe trhavě.

"My nejsme uvnitř pole. Sáro, my o něm víme a jsme mimo něj," uklidňoval ji obratem.

"Héra…"

"Héra je na druhé straně, sestřičko. V Alfa kvadrantu. Ta červí díra."

"Ano…," najednou zbystřila. Do očí se jí vrátila určitá živost. "Emise neutrin. Poslední věc, kterou si pamatuji, jsou emise neutrin."

"Raketoplán proletěl červí dírou až sem do Delta kvadrantu."

"A co ostatní? Poručík La Forge a nadporučík Dat. Kde jsou!"

"Sáro, byla jsi v raketoplánu sama. Stačili je transportovat zpátky."

"Proč ne mě?"

"Možná kvůli poškozenému komunikátoru tě nemohli zaměřit." Hádal, ale potřeboval ji nějak uchlácholit a dostat do slepé uličky.

"Možná," připustila. "Když tohle není Héra, tak co potom?"

"Vítejte na Voyageru." Kapitán Janewayová s Tuvokem přešli blíž po gestu, jež k nim předtím vyslal. Nadešla vhodná chvilka ke vstupu na scénu.

"Sáro, tohle je kapitán Janewayová a nadporučík Tuvok."

"Určitě nesním?" nevěřila ještě.

"Ne, Sáro, teď už nesníte," potvrdila kapitán Voyageru měkce.

"Dobře, budu vám věřit," řekla s lehkým zamračením.

"Výborně. Teď nám snad řeknete, co jste tam dělali? Váš raketoplán má časové štíty, i když ve zcela odlišné konfiguraci."

"Ano," přikývla. Podepřela se na loktech. Jacob jí okamžitě pomohl posadit. Doktor nic nenamítal. "Ve skutečnosti nás poslali, abychom vyšetřili zmizení tří lodí Federace. Nejprve zmizela loď Héra. Excalibur a Lexington byly vyslané, aby ji nalezly. Pro zvýšenou aktivitu Romulanů poslala Federace raději silnější loď třídy Ambasador a Excelsior."

"Chápu."

"Odmlčely se stejně jako předtím Héra. Ze záznamů dálkových senzorů Odyssey byla zaznamenána zvláštní anomálie. Velení tudíž vyslalo Enterprise, aby celou záhadu řádně prošetřila."

"A našli jste pole časové radiace."

"Ano. Pohltilo celou soustavu. Enterprise nemohla vletět dovnitř, aniž by ji nepostihl stejný osud. Časové štíty nebylo možné použít k ochraně celé lodi."

"Tak jste použili raketoplán."

"Ano, raketoplán z Odyssey, v němž přiletěl muž vyslaný velením Flotily. Raketoplán zůstal kvůli romulanskému útoku u nás a my ho použili, jelikož měl mnohem lepší konstrukci než naše palubní raketoplány," vysvětlovala v souvislých větách. Úvodní nervozita byla pryč.

"Pokračujte dál."

"Poručík La Forge si vybral mne a nadporučíka Data, abychom letěli s ním. Identifikovali jsme většinu z lodí, jež tam uvízly. Poslední, kterou naše senzory objevily, nešlo přesně zaměřit. Podle velikosti mohlo jít o Héru. Emise neutrin mátly senzory, ačkoliv by na ně neměly mít přímo žádný vliv. A pak už jenom oslepující záblesk. Víc si nepamatuji."

"Měla jste velké štěstí!" neodpustil si Doktor poznámku.

"Ano," přisvědčila kapitán, přičemž Doktora změřila přísným pohledem. "Nebyli jsme si jistí, zda můžeme provést transport uvnitř, takže bylo nutné vytáhnout raketoplán i s vámi ven."

"V jakém je stavu?"

"Raketoplán?" ujišťoval se její bratr, zda myslí totéž. "Všechno je úplně spálené."

"A sekundární paměťový systém?"

"Cože?"

"Něco jako černá skříňka. Obsahuje záznamy pořízené během letu. Podle směrnice staré tři roky má každý raketoplán záložní paměťovou banku," vyhrkla ze sebe rychle.

"Vyžaduje přístupové heslo, které nelze nijak obejít," přihodil Tuvok věcně

"Nejenom heslo," doplnila.

"Doktore?" obrátila kapitán pozornost k PZH.

"Nedoporučoval bych, aby se příliš fyzicky namáhala," učinil obranné gesto, ačkoliv tušil, jak málo platné budou jeho rady. Sledoval pečlivě každé slovo a příliš dobře pochopil, kam hovor směřuje.

"Doktore, můžete ji postavit na nohy?" Víc než jako žádost zněla kapitánova slova jako rozkaz.

"Ovšem, ale ne na dlouho," souhlasil po chvilce váhání.

"Tak to udělejte," souhlasila.

"Kapitáne, udělám, co budu moci, ale pod jednou podmínkou," vynesl na stůl poslední zoufalé ultimátum. Konec konců jednal v nejlepším zájmu své pacientky.

"Poslouchám!" naklonila se k němu probodávajíc ho očima.

"Řekněme za tři hodiny, chci, aby byla zpátky. Jinak si najděte jiného lékaře!"

"Dobrá, Doktore. Tři hodiny." Pečlivě oddělovala slovo od slova. Nenáviděla ultimáta, ovšem holografický doktor byl jediný doktor na palubě. A přes jeho arogantní chování, vetknuté samotným tvůrcem, byl platným členem posádky. Navíc jediným doktorem na lodi, takže musela jeho slova brát vážně.

"Dohlédnu na to, kapitáne," přihodil Jacob okamžitě.

Doktor pořád vrtěl hlavou mumlaje cosi o nezodpovědnosti a zbytečnému hazardování se životy pacientů. Udělal, co bylo třeba. Za pár minut už stála na nohou, oblečená v čisté uniformě. Stejné, jakou měl Jacob. A musel uznat, že jí opravdu sekla. I přes veškeré ujišťování v jejích očích viděl nejistotu a strach. Držel se proto v její těsné blízkosti, dotýkal se její ruky, než dorazili do hangáru. Věděl o své sestře, že je inženýrský génius, jenom nebyla dost průbojná a sebevědomá. Jinak by už určitě hodnostně povýšila. No, on sám si mohl nechat o povýšení jenom zdát. Loď Federace daleko od domova znemožňovala jakékoliv povýšení. Společně usedli k práci. Nikdy spolu vlastně nepracovali. Od ukončení Akademie je jejich osud odvál každého jinam. Rozhodně musel litovat ztraceného času, protože s ní byla radost pracovat. Netrvalo ani hodinu, než obnovili záložní počítačové jádro. S ním i tolik důležitá data. Sára byla do práce natolik zabraná, že nevnímala zcela zničené, vyhořelé panely můstku runaboutu. Stanovený čas uběhl jako voda. S úsměvem ji odtrhl od práce. Vzpírala se, ale podvolila, když ji vynesl ven a vyhrožoval, že ji klidně odnese až na ošetřovnu. Před zraky všech přítomných. Věnovala mu ublížený pohled. Přitom na něj uličnicky zamrkala. Musel ji rychle chytit, aby nezkoušela utíkat. Dorazil na ošetřovnu podle doktorova výrazu včas. Ten pokynul, ať si sedne na lůžko. Jacoba nevyhnal z ošetřovny, takže zůstával. Trpělivě sledoval počínání PZH, který vypadal, jako by neustále opakoval jedno a totéž. Konečně skončil. Odložil lékařský trikordér. Pokynul mladé ženě, ať si lehne. Odešel do své prosklené kanceláře.

"Nemusíte mít obavy, praporčíku. Vaše sestra bude zase naprosto v pořádku," řekl, když u něj chvíli postával.

"Musíte ji držet na ošetřovně?" zkusil Jacob položit opatrně otázku.

"Budu raději, když ji budu mít stále na očích," odtušil obvyklým sloganem.

"Očekáváte komplikace?"

"Vůbec ne."

"Myslíte, že kdybych na ni dohlédl,…" zkusil nadhodit

"Hmmm…," zamyslel se Doktor krátce. "Možná ano. Stavte se, až vám skončí směna. Promluvte si s kapitánem, ať vám dvěma přidělí volnou kajutu."

"Děkuji, Doktore."

Velice potěšen udělal pár kroků zpátky. Před odchodem přistoupil ke své sestře. Zabránil jí vstát. Slíbil, že za hodinu přijde, ať seká dobrotu. Naposledy ji políbil na čelo a pohladil po blonďatých vlasech, než odešel. Zůstala sama. Vůbec nevěděla, co dělat. Jenom ležet ji prostě nebavilo. Naneštěstí Doktor právě včas začal kolem biolůžka pobíhat. Najednou musel provést plnou kontrolu všech biolůžek. Čas od času zkontroloval též panel u jejího biolůžka. Sama pochopila, co obrazovka ukazuje, než ji prostě vypnul. Co ji ale udivovalo, byl zpěv. PZH určitě nebyl naprogramován k opernímu zpěvu. Navíc ho před nedávnem nahradil nový lepší model. Přesto se k němu kapitán i další vyšší důstojníci chovali jako k rovnému protějšku. Zřejmá nepřítomnost lékařského personálu by vše vysvětlovala.

Následuje:
Kapitola 10