Konspirace Alpha & Delta

Obsah

• Prolog
• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18

Kapitola 6

Enterprise NCC-1701D, hvězdné datum 52053.43 (19. 01. 2375 - 12:00)

Konečně u cíle. Loď Federace vystoupila z hyperprostoru v bezpečné vzdálenosti. Přes deset miliard kilometrů vzdáleni od cíle cesty. Díky upraveným senzorům měli nevídaný dosah. V další pouti pokračovali pouze impulsní rychlostí. Výsledky přicházely téměř okamžitě. Za normálních okolností by nedokázali zaznamenat běžně nezachytitelné záření vyzařující v určitém vzorci po celé soustavě. Předchozí tři lodě do něj musely vletět, čímž zpečetily svůj osud. Senzory ukazovaly celkem jedenáct plavidel. Nešlo určit tonáž, velikost, typ, pouze počet. Z toho tři svítící body patřily lodím Federace. Kapitán Picard seděl na můstku, po pravici prvního důstojníka, který se mračil ještě víc než on. Po levé straně seděl Mikel. Obvyklý klid z jeho tváře zmizel. Neviděl víc, než kolik řekly senzory, takže působil taktéž neklidným dojmem. Strnule seděl v křesle. Mohl pouze hádat a v současné situaci nevěřil ani vlastnímu, jinak velice dobrému odhadu.

"Kapitáne, podle výpočtů můžeme vstoupit nanejvýš do vzdálenosti čtyř miliard kilometrů od anomálie. Dále neproletíme, kvůli časové radiaci," oznámil zcela klidně Dat.

"Vezměte nás do minimální bezpečné vzdálenosti, pane Date," pokynul k androidovi sedícímu u kormidla.

"Ano, pane."

"A co teď? S lodí dál neproletíme," vyzval Picard jejich průvodce, aby navrhnul další postup.

"Pak musíme použít raketoplán. Je dost malý, aby proklouznul. Zároveň dost prostorný, aby mohl nést kapesní silové pole zabraňující průniku časové radiace." Mikelovi lehce zaškubaly koutky úst. "Bohužel totéž nedokážeme vytvořit pro celou loď." Což nebyla úplně pravda. Federální technologie prostě jenom nebyla na podobné principy uzpůsobena. S tím nešlo momentálně nic udělat, tudíž neučinil žádnou další poznámku.

"Asi nám nic jiného nezbude," přikývnul Picard. S podobnou situací víceméně počítal.

"Jak poznáme, zda některá z těch lodí nebude po raketoplánu střílet?" přihodil Riker hlasem ďáblova advokáta.

"Silové pole odstíní jeho signaturu. Žádná z lodí uvnitř ho nebude moci spatřit, natož zaměřit. Jedinou možností by byla střelba naslepo, ale to by o nás museli vědět. Jejich senzory nevidí nic z toho, co je mimo anomálii, stejně jako my bychom při standardním nastavení senzorů neviděli nic z toho uvnitř," vysvětlil blíže.

"A když dojde k problému a oni tam uvíznou?" nenechal Riker situaci jen tak být.

"Pokud vypustíme retranslační stanice a propojíme všechny do jedné sítě, budeme mít náš tým neustále v dosahu transportéru," vyložil svůj plán. Prostý, jednoduchý. Opět pomlčel o jisté skutečnosti, v níž ho pronásledovalo velice nepříjemné tušení, že to nebude stačit. Věděl, že něco není zcela v pořádku. Nešlo jenom o anomálii. Ještě další věc neměla být.

"Pane La Forgi?" obrátil se Picard pro potvrzení k vlastnímu zdroji.

"To půjde, pane. Jenom nevím, kolik jich raketoplán uveze," přisvědčil počítaje v hlavě, kolik jich dokáží nacpat dovnitř.

"Použijte raketoplán z Odyssey. Má lepší parametry než raketoplány Enterprise," přidal Mikel další návrh.

"Má pravdu, kapitáne," souhlasil okamžitě Geordi nadávaje si, proč ho to nenapadlo samotného. Ostatně poručík Webster poté, co zmeškal setkání s mateřskou lodí, souhlasil, ať ho využijí pro vlastní potřeby.

"Dobrá. Geordi, vyberte si dvojčlenný tým a můžete letět."

"Ano, kapitáne. Date?" vybral si androida téměř automaticky ke spolupráci. Nejprve by ze zdvořilosti vyzval pilota z Odyssey, ale toho doktorka držela dost dlouho na ošetřovně. Posléze mu zakázala alespoň týden cokoliv dalšího dělat. Zůstala zcela neoblomná. Žádné protesty, sliby ani prosby na ni neplatily.

"Ovšem, Geordi." Android ihned vstal z místa pilota, jež zaujal jiný člen posádky.

"Koho ještě chcete vzít s sebou?" vyzvídal první důstojník.

"Praporčíka Carterovou. Je velice dobrá." Navíc ostrá mise jí jenom napomůže sebrat trochu víc sebevědomí. Alespoň v tom duchu radila Deanna během partie pokeru před čtyřmi dny u komandéra Rikera. Ten kývnul na souhlas. Sám měl možnost udělat si o ní obrázek a s Geordiho volbou souhlasil.

"Jste si jist?" odtušil Mikel zvláštním silně neosobním tónem.

"Naprosto!" vyjádřil své přesvědčení zcela pevně.

"Dobře." To bylo jediné, co řekl. Dál nevěnoval hlavnímu inženýrovi pozornost. Ona bude zcela jistě součástí Události, jenomže ta zcela jistě neproběhne, jak má. Což ho stavělo do velice nezáviděníhodné situace. Nemohl nic prozradit, takže bude muset jednat velice opatrně na samotné hraně stanovených pravidel. Vždy dokázal zůstat na samotné hraně a nepřekročit ani o píď. Jenom doufal, že nebude nutné provádět podobný rozsáhlý zásah jako před pár dny.

"Potrvá nám pár hodin, než sondy naložíme," řekl ještě Geordi, než došel k dveřím výtahu.

"Začněte, poručíku!" pobídnul ho kapitán k činu.

"Ano, kapitáne. Ihned."

Geordi La Forge opustil můstek v pořádném chvatu. V mysli mu utkvěl Mikelův pohled společně s poznámkou: "Jste si jist?" Jako by měl pochybnosti, přestože Carterová splnila mimořádně těžký úkol, o němž si nebyl jist, zda by ho sám zvládl. Přesto nemohl vytlačit z hlavy jeho pohled. Před Datem raději nic neříkal. Android míval tendenci situaci přespříliš rozebírat. Až teprve ve strojovně, kam dorazili, ze sebe setřásl ono napětí. Vyhledal Sáru a pár dalších nejbližších lidí ve strojovně. Všechny vzal do hangáru dva. Zatím co Enterprise letěla impulsním pohonem, montovali přídavné vysílací stanice všude, kde bylo místo. Práce jim šla od ruky, takže ještě než Dat provedl modifikace časových štítů na raketoplánu, bylo hotovo.

"Dobrá práce, lidi!" pochválil LaForge své podřízené. "Vy počkejte, praporčíku!" zadržel Sarah Cartrovou, která hodlala odejít s ostatními.

"Ano, pane."

"Poletíte se mnou a poručíkem Datem."

"Já?" vykulila na něj oči údivem.

"Vaše znalosti nám budou ku prospěchu."

"Vydám ze sebe to nejlepší," ujistila ho obratem.

"O tom ani v nejmenším nepochybuji," pousmál se nad jejím nadšením.

"Jak dlouhou budeme pryč?"

"Nevím. Musíme překonat vzdálenost několika miliard kilometrů pouze nízkou impulsní rychlostí, takže hodiny, možná jeden den."

"Rozumím. Dojdu se připravit."

"V pořádku, jděte."

"Kdy poletíme?" chtěla vědět, kolik času má na přípravu.

"Během půl hodiny vyrazíme. Ať nezmeškáte start," mrknul na ni, i když jenom imaginárně.

"Za nic na světe, pane."

Sice měla na přípravu téměř půl hodiny, přesto utíkala do své kajuty jako střelená. Nejprve si učinila záznam do osobního deníku, pak teprve zahájila přípravu na svou první skutečnou misi. Z neznámého důvodu se na ni těšila. Nikdy předtím nedostala žádný podobný úkol. Ještě rychle skočila do sprchy a pak mohla vyrazit do hangáru dva. Naposledy pohlédla na společnou fotografii. Krátce po jejich úspěšném dokončení Akademie. Dokonce i strýc Oliver si udělal čas a vyfotil se společně s ní a Jacobem. Jenomže oba dva teď byli mrtví. Olivera zabili Cardassiané a Jacoba nejspíš taky. Osobně nevěřila, že by Voyager Makisté skutečně zničili. V jejich databázi údajně nebyla jediná informace o makistickém Fighteru, který měl Voyager najít. Ne, po Voyageru ani Makistech nezůstala jediná stopa, což jenom ztěžovalo celou situaci. I pouze bezpečně vědět, že je mrtvý, by hodně znamenalo. Falešná vize, že ještě může být naživu, v sobě nesla dost ošklivý podtext. Nikdo nikdy nedokázal, že za jejich zmizením stáli Cardassiané. S povzdechem hodila podobné myšlenky za hlavu. Odsunula je stranou zaměřujíc veškerou pozornost jen k nadcházející misi. Tady nebyl čas k teatrálním výlevům. Anomálie, do níž poletí, rozhodně nepatří k misím zařaditelným do kategorie snadné či jednoduché. Naopak. Naštěstí dvojice starších a nesmírně zkušených důstojníků tam bude také, což jí samotné dodávalo klidu. Ostatně věděla, že nebude mít žádnou klíčovou roli na samotném letu, takže neměla důvod být ve stresu. Už předtím jí Geordi řekl, že bude obsluhovat upravené senzory z vědecké stanice. Klidným krokem vkráčela do hangáru dva. Ve dveřích se málem srazila s androidem, jehož si vůbec nevšimla. "Promiňte, pane!" zamrkala hned, když ho vzala na vědomí.

"Nic se neděje," odtušil klidně. "Jste tu o sedm minut a dvacet tři sekund dříve," zapředl hovor a vyhlížel Geordiho.

"Opravdu?" Sice nesledovala čas, zato on měl o čase až příliš jasné ponětí.

"Tady jste!" V hlase hlavního inženýra, jenž právě vešel, znělo jisté veselí. Ostatně sám hodlal vyrazit co nejdříve. Vpřed ho poháněly důvody, jimž sám nerozuměl. Nehodlal nechat Héru ztratit i podruhé. Nemohl nijak pomoci předchozí posádce, jíž velela jeho matka, ale slíbil si, že udělá vše, aby další posádka neskončila stejně.

"Modifikace časových štítů jsou dokončeny, Geordi. Vše připraveno k odletu," oznámil Dat výsledky své práce hlavnímu inženýrovi.

"Výborně, Date. Jdeme na to!" Geordi oba dva pobídnul, aby nastoupili do naloženého raketoplánu.

Sára vstoupila do raketoplánu jako poslední. Z nějakého důvodu měla podivný pocit. Jako by ji někdo sledoval. Rychle nastoupila dovnitř, načež pocit zmizel. Neviděla muže ukrytého za jednou konzolí, inženýra (návrh před poznámkou jsem trochu pozměnil) ve zlaté uniformě, jenž s úšklebkem ve tváři pozoroval každý její pohyb v hangáru. Nemohla tudíž vidět, že za těma modrýma očima se skrývá ještě něco úplně jiného, zlověstného. Stejně pokřivený úsměv hovořil za mnoho kapitol knih. Jen dobrý pozorovatel by však spatřil ve tváři muže napětí a strach. Strach z něčeho, co viděl pouze on sám. Počkal, dokud raketoplán neodletěl, a teprve potom opustil hangár.

Delta kvadrant, hvězdné datum 52053.887 (19. 01. 2375 – 16:05)

Konferenční místnost Voyageru byla plně osazena. Všichni vyšší důstojníci sloužící na můstku. Kromě jednoho, který nepatřil k obvyklým účastníkům porad. Jenže nyní byl právě on tím nejdůležitějším členem porady. Vykazoval nečekanou energii, s níž vysvětloval své závěry kapitánovi i užšímu kruhu velení. Kapitán Janewayová ho zaujatě sledovala. Po onom neprůbojném, nejistém praporčíkovi najednou nebylo vidu ani slechu. V konferenční místnosti přednášel někdo úplně jiný, akorát ve stejném těle. Teorie, již během posledních dvou dnů rozvinul, zněla opravdu slibně. Ostatně hlavní inženýrka souhlasně přikyvovala, jak ji rozváděl do podrobnějších obrysů, jež chápali pouze opravdu znalí inženýři a vědci. Velká obrazovka sloužila k demonstraci nové teorie. Teorie vyzkoušené v praxi. Zcela nový způsob překalibrování senzorů, bůh ví kolikátý za poslední dny, přinesl nečekaný objev. Voyager se zastavil sotva pár set tisíc kilometrů od podivného časového záření. Žádné chronitonové částice doprovázející časové úkazy, alespoň ne žádné, které by znali. A stejně tak i následující teorie, kterou rozvinulo více lidí, vedla k jednoznačnému závěru. Záření narušovalo časový index a tím docházelo k určitému druhu časového paradoxu, podobného kauzální smyčce. S následky, které nikdo nedokázal předpovědět. Právě časové záření v podobě jistého mraku leželo mezi nimi a cestou domů.

Řešení přišlo stejně rychle jako zklamání z neúspěchu. Právě od praporčíka Cartera. Mladý muž od své nehody, jež ho málem stála život, hýřil netušenou aktivitou a energií. Zcela pomíjel skutečnost, že byl téměř mrtvý. Ve spolupráci s Harrym Kimem a Sedmou z Devíti vytvořil časové štíty, jež hodlali odzkoušet na raketoplánu bez posádky. Zbývalo přesvědčit kapitána, že pokud uspějí, mohou s Voyagerem proletět skrz až domů. Dokončil výklad, pozorně sleduje tvář kapitána. Zaznamenal slabý úsměv. Dokonce i Tuvok vypadal nezvykle potěšen. Neobvyklý stav u Vulkance. Sotva patrný, leč levé obočí měl výš než pravé, což znamenalo minimálně lehký údiv.

"Tak dobrá, praporčíku. Můžete zkusit vypustit raketoplán. Uvidíme, zda máte pravdu," přikývla kapitán po chvilce ticha, kdy vstřebávala dojmy z jeho přednášky.

"Máme, kapitáne, věřte mi," dodal sebejistě.

"Teorie je jedna věc, praxe druhá," roztála v přívětivém úsměvu. "No a já bych hrozně ráda byla tak do týdne zpátky doma."

"Ano, kapitáne."

"Tak do toho!"

Gestem ruky zadržela prvního důstojníka a Doktora. Jacob Carter opustil konferenční místnost ještě rychleji, než přišel, následován Harry Kimem, jenž musel vynaložit jisté úsilí, aby ho trošičku zbrzdil, když už ho sotva stíhal. Teorie nebyla natolik společným dílem, jak jeho přítel tvrdil. Hlavní a největší podíl měl výhradně Jacob. Společně se Sedmou přispěli troškou do mlýna, ale nijak výrazně. Veskrze úpravami na raketoplánu a povětšinou povrchními drobnostmi. K tomu Tom Paris připravil novou konstrukci raketoplánu, jejž hodlal pokřtít na Deltaplán. Harry stále nějak nevěřil tomu, co vidí. Během pár dní potom, co našli Jacoba víc mrtvého než živého, začala celá nešťastná mise nabírat mnohem lepší směr. Ale co více, změna u Jacoba samotného vyvolávala určité otázky. Nejenom u něj. Podobně na věc nahlíželi i další.

Trojice zbylých zůstala stát v instruktážní místnosti. Kapitán Kathryn Janewayová zamyšleně hodnotila situaci, upírajíc pohled ven z okna. Ne snad že by neměla radost či nesdílela ono nadšení, jenom si kladla jisté otázky a doufala, že názor prvního důstojníka a Doktora jí pomohou vyřešit jisté dilema. Potřebovala mít větší jistotu, aby rozhodla správně a nedošlo k další nehodě, k níž nemuselo, nebo spíš nemělo dojít. Chakotay pro ni nebyl jen nějaký první důstojník, kterého musela přijmout do této funkce s ohledem na skutečnost, že velel makistické posádce. Ne, získala v něm mnohem větší oporu, než mohla kdy doufat. Právě teď nadešel okamžik, kdy potřebovala jeho radu. Stejně jako názor Doktora mohl vnést do situace více jasno.

"Tak co si o tom myslíte, Chakotayi?" vyzvala nejprve prvního důstojníka, statného Indiána s černým tetováním nad levým okem.

"Musím přiznat, že jsem opravdu nestíhal," zavrtěl s lehkým úsměvem hlavou. "Časová fáze sem, inverzní časové pole tam. Šla mi z toho hlava kolem."

"Mě bohužel taky. A to jsem pochopila alespoň podstatu celé věci," zavrtěla lehce hlavou.

"Podle složky patří Carter k velice dobrým inženýrům, ale tady na Voyageru nijak zvlášť nevynikal. Možná kvůli Makistům působil trochu zakřiknutým dojmem," hodnotil situaci ze svého pohledu.

"B’Elanna si na něj nikdy nestěžovala. Spíš ho považovala za poněkud neprůbojného a nesmělého," střádala kapitán jednotlivá fakta.

"Souhlas. Nemáte pocit, jako by tady najednou stál někdo úplně jiný?" přihodil tázavě.

"Skoro ano. Od té nehody je jako vyměněný. Doktore?" obrátila se pro lékařské hledisko k pohotovostnímu hologramu.

"Možná máte pravdu," připustil. "Ale spíš ne."

"Vysvětlete prosím blíž, co myslíte."

"Původně jsem si toho nevšiml, ale teď mám jednoznačný pocit, že došlo k drobným změnám v DNA praporčíka Cartera," odtušil Doktor zamyšleně.

"Myslíte, že ho ten pobyt na planetě nějak ovlivnil?" zajímalo ji jako první.

"Možná částečně," pokrčil rameny

"K jakým změnám došlo?"

"No, převážně v oblasti vyšších mozkových funkcí. Jeho inteligenční kvocient znatelně stoupl a dále samozřejmě poznávací schopnosti," vysvětloval s lehkým zamračením svá nejnovější zjištění.

"Takže ho tam mohl někdo, třeba ten Mikel, kterého údajně viděl, nějak ovlivnit?" vznesl Chakotay otázku a ještě dodal. "Pokud tam dole samozřejmě byl."

"Možná ano," pokrčil Doktor znovu rameny v neurčitém gestu.

"Doktore! Přestaňte s tím možná a raději řekněte, co víte určitě!" Tentokrát už Janewayová nedokázala zůstat zcela klidná.

"Já nemohu za to, že kladete otázky, na něž nemám odpověď!" ohradil se okamžitě podrážděně. "Nevím, co se mu dole mohlo stát. Opakuji: nevím!"

"Promiňte. Pokračujte prosím dál. Co jste zjistil o těch změnách v DNA?" Přes omluvu nezněl kapitánův hlas méně netrpělivě.

"Já bych se k tomu dostal, pokud byste mě…," zmlknul a odkašlal si, když spatřil nevraživé pohledy obou velících důstojníků. "Ano, ty geny. Ve své podstatě jde o to, že ty geny jsou skutečně jeho. Nejsou dodatečně přidané ani upravené."

"Moment. Říkal jste, že došlo ke změnám v DNA!" připomněla mu kapitán jeho předchozí slova.

"Možná jsem nevyjádřil diagnózu úplně přesně, kapitáne," připustil Doktor trpělivě, když viděl nepochopení ve tváři obou velících důstojníků. "Nejde o nepřirozenou změnu. Právě naopak. Ty geny jsou opravdu jeho!"

"Asi vám pořád nerozumím, Doktore," odtušil Chakotay stále tím neuvěřitelně klidným příjemným hlasem.

"Řekl bych, že jde o jakési dědičné geny. Vyvolal jsem si informace z lékařské databáze. Jeho sestra má přesně ty samé. Jaké má teď on."

"Aha, takže…,"

"Přesně tak. Došlo k přirozenému průběhu nepřirozeným způsobem!" gestikuloval Doktor, když viděl, že konečně chápou, kam míří. "Zkrátka ten pobyt tam dole, nebo možná něčí zásah, či samotná blízkost smrti aktivovala konkrétní sekvenci DNA, schopnosti, které doposud zůstávaly latentní. Jako by prostě někdo počítal s tím, že jednou dojde k situaci, kdy stane na prahu smrti, a naprogramoval jeho geny, aby zareagovaly přesně tak, jak jsme viděli. Ovšem nedokážu si představit, jak by bylo možné dosáhnout takového naprogramování. Přesahuje veškeré znalosti genetického inženýrství, které máme!"

"Konečně vám alespoň trochu rozumím, Doktore," přikývl chápavě komandér. Pochopil pouze pointu, ale víc ani nepotřeboval.

"Může to být nebezpečné?" přidala kapitán důležitou otázku. Otázku, na niž potřebovala znát jasnou odpověď.

"Pochybuji. Podle mého názoru se měly tyto změny projevit mnohem dříve, nejspíš v pubertě, ale z nějakého důvodu k tomu nedošlo. Možná nějaká tragická příhoda z období dospívání, způsobený šok či něco podobného," zavrtěl hlavou Doktor. Kapitán si v duchu s úlevou vydechla.

"Pak plně chápu jeho stávající elán," řekla po dlouhých vteřinách ticha.

"Ano, právě uvnitř objevil sám sebe," přidal Chakotay.

"Rozhodně bychom mu měli dát šanci roztáhnout trochu křídla. Co myslíte, Chakotayi?" obrátila se k prvnímu důstojníkovi pro názor.

"Nejsem proti, ale doporučuji, aby na něj přesto někdo dohlížel," podtrhnul větu mírným přikývnutím. "I ti největší géniové se čas od času pořádně spálí."

"Souhlas. Řeknu Harrymu a Sedmé."

"Mohu provést další testy a vyšetření, abych potvrdil, že je všechno v pořádku," přihodil Doktor.

"Dobrá," přisvědčila Janewayová. "Ale zatím ho necháme dělat, co umí."

V hangáru probíhaly poslední úpravy na Deltaplánu. Tom Paris si splnil jeden klukovský sen a postavil raketoplán přesně podle svých představ, vycházeje z poznatků společné plavby Voyageru. B’Elanna dodala vylepšené specifikace motorů, Sedmá pár borgských vylepšení, Harry doladil systém senzorů a Jacob dodal ten zbytek včetně modifikace štítů. Zbytek zůstával jen a jen na jeho fantazii. Sice pociťoval trochu rozpaky nad tím, že první plavba proběhne bez posádky, a kdoví, možná ani nevyjde. Proto si poslední úpravy hlavně kamufláže nechával až po prvním úspěšném letu. Spokojeně vylezl ven, když dokončil nastavení autopilota. Trval, že ho provede osobně, protože je hlavním konstruktérem Deltaplánu.

"Můžeme konečně začít?" zaslechl za sebou B’Elannin hlas skrývající lehkou dávku ironie. Ona by zvládla nastavit autopilota určitě rychleji než on. Což mu sice řekla, ale nepřesvědčila ho.

"Ano, madam," odtušil s úsměvem.

"Dobrá," přešla jeho humor bez poznámky. "Spouštím autopilota."

"Paris volá můstek!" klepl na svůj komunikátor. "Deltaplán je na cestě, kapitáne."

"Dobře, Tome. Budeme ho sledovat," odpověděla spokojeně, přesto sebou v kapitánském křesle nervózně zavrtěla. Raketoplán neměl posádku, takže o nic nešlo. Pokud cokoliv nevyjde, neztratí nikoho z posádky, kromě energie a píle vydané ke stavbě raketoplánu.

"Raketoplán vstupuje k okraji mraku," oznámil jí pro ni dosud nezvyklý hlas za zády. Zvykla si mít tam Sedmou, ale ta právě pracovala v astrometrice sledujíc změny v mraku. Navíc Jacob Carter nikdy předtím nesloužil na můstku. "Průnik za deset vteřin."

"Děkuji," přikývla Janewayová a nespouštěla oči z hlavní obrazovky. Mohla úkolem pověřit jenom Harryho. Ze svého místa by určitě zvládl vše potřebné, ale ona chtěla dát Jacobovi šanci, a tak si úkoly rozdělili mezi sebou, přičemž každý se zabýval mnohem pozorněji svou částí.

"Raketoplán by měl opsat parabolickou dráhu, při níž vnikne dvě stě padesát tisíc kilometrů dovnitř mraku, a vrátit se na naši pozici."

"Můžeme ho sledovat i uvnitř?"

"Ano, ačkoliv spojení nemusí být úplně jasné."

"Proto jste trval na řízení autopilotem a ne dálkově počítačem," nadhodila při vzpomínce, jak se o tomto bodu přel s Tomem Parisem.

"Ano, madam," přisvědčil Jacob. Nevěděl proč, ale autopilot se zdál být mnohem vhodnější.

"Dobře. Stav!"

"Deltaplán je uvnitř, kapitáne. Udržuje naprogramovaný kurz. Spojení zůstává stabilní."

"Funguje to, Jacobe!" poznamenal pochvalně Harry Kim.

"Za dvě minuty a padesát sekund bychom ho měli mít zpátky," zkontroloval Jacob údaje ze svého panelu překvapivě nevzrušeně.

Hlavní obrazovka znázorňující pohybující světelný bod v podobě Deltaplánu a její trajektorie během letu dle očekávání několikrát vypadla. Šlo o pouhé vteřiny, než obraz znovu dostal jasnou podobu. Naposledy zmizel v posledních patnácti vteřinách a už nenaskočil. Deltaplán se však vynořil z anomálie nepoškozený. Jakmile byl mimo, senzory Voyageru ho jasně zaznamenaly. Letěl ke stanovenému místu. Zastavil přesně podle plánu. Jacob s Harrym okamžitě zahájili přenos nasbíraných dat. Kapitán Janewayová neodolala, aby neshlédla jejich výsledky přímo u zdroje.

"Časové štíty drží. Raketoplán zůstává bez výraznějšího poškození," podal hlášení jako první Jacob.

"Diagnostika ukazuje na mírnou anomálii v navigačních subsystémech. Nic, s čím by si posádka neporadila."

"Skvělá práce, pánové," nadnesla pochvalně na adresu obou praporčíků. "Proveďte kompletní diagnostiku, než provedeme let s posádkou."

"Ano, kapitáne."

"Chakotayi, vy s panem Parisem a praporčíkem Carterem provedete ostrý let."

"Já také…," uklouzlo Jacobovi dřív, než si uvědomil, kde je.

"Konec konců jste vytvořil časové štíty. Nevím o nikom vhodnějším." Podruhé už to musí vyjít, pomyslela si pro sebe.

"Ano, kapitáne."

"A tentokrát se nikam neztraťte," dodala navenek s humorem.

"Rozkaz!" Zjistil, že ani on se nedokáže neusmívat.

Následuje:
Kapitola 7