Konspirace Alpha & Delta

Obsah

• Prolog
• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18

Kapitola 18

Koloniální Dravec hvězdné třídy Oko 7Z verze D, hvězdný čas: 2233.1,27

Mikel se zhmotnil dle očekávání přímo v pracovně velitelky expedice. Vládlo zde obvyklé přítmí, které mu ani v nejmenším nevadilo. Nechtěl, aby hned na začátku viděla, jak hrozně vypadá. Vlastně zvažoval, že právě nyní, když jeden z plánů konečně vyšel, přijde očekávaná pohroma. Zbavil se velice otravného protivníka, z čehož neměl vůbec takovou radost, jakou by měl být. Právě naopak. Alespoň v rámci dodržování pravidel dosáhl jistého úspěchu a podobné akce se nebudou nadále opakovat. Osud před něj postavil ještě jeden dostatečně velký problém a musel si zcela upřímně přiznat, že tady nebude mít potřebnou výhodu. S povzdechem si bez vyzvání sedl na volnou židli. Když už nic, tak alespoň musí působit sebevědomým dojmem. Dlouhou dobu bylo ticho. Ona stála u okna vyhlížejíc na hvězdy. Mlčela dlouhé minuty. Třídila si myšlenky, protože všechno, co si připravila, se najednou rozplynulo v okamžiku jeho příchodu. Válečná scéna, v níž Nová kolonie zdecimovala Cardassiany s Romulany, nesla přesně punc jeho ruky. Provedení sice patřilo admirálu Jessice Brownové, ale nápad, nebo možná jenom ponouknutí, přišel od něj. S precizností sobě vlastní dovedla Jessica konečnou zkázu do vítězného konce. Jenomže ne konce, který si ona sama předsevzala. Voyager zůstal stále v kvadrantu Delta. Na druhou stranu stále neměla jasnou představu, proč je Mikel zde. Nevěřila, že anomálie je jediným důvodem, proč se v celé záležitosti osobně angažoval. Rozhodně hodlala přijít celé záležitosti na kloub.

"O co ti přesně jde?" začal jako první.

"Neříkal jsi náhodou, že tyhle laboratoře a tato technologie je jednou pro vždy zničena?" začala relativně klidně.

"Pravda."

"Tak jak je možné, že se objevila znovu a navíc hned v kvadrantech Alfa a Delta?"

"Došlo k porušení pravidel."

"Těch pravidel, která tak rád dodržuješ?"

"Bez toho rád. Dodržuji jistá pravidla, což má svůj význam."

"Ale někdo je zřejmě nedodržuje!" zvýšila poprvé hlas.

"S tím už si nemusíš dělat hlavu," odtušil prostě.

"Ano?" Do hlasu se jí dostal první náznak jízlivosti.

"Tentokrát jsem se ho zbavil trvale," dodal suše.

"Stejně trvale jako těch lioňanských časových technologií?" vyjela na něj posměšně.

"Trvaleji," odpověděl klidně.

"A co když zase zjistíš, že trvaleji není zase až tak trvaleji?" položila klíčovou otázku, která ji pálila na jazyku. Jenom si nebyla jistá, jestli odpověď bude uspokojující.

"Zničil jsem jeho existenci nejen v této rovině bytí. Nevím, jak víc ho ještě odstranit," pronesl bezvýrazně. Tímto prohlášením ji zcela zaskočil.

"Myslela jsem, že podobné věci přenecháváš jiným," opáčila, v hlase známku podezření spojeného s nedůvěrou.

"Ne v takových případech. Občas, když dojde k porušení pravidel, jako třeba v tomto případě, musím zasáhnout přímo, abych ukázal, že podobné pokusy nebudou tolerovány," řekl zcela vážně.

"Netušila jsem, že někdy děláš něco užitečného," pronesla se žíravým sarkasmem.

"Navíc došlo k narušení časové linie. Tyto události neměly nikdy nadejít."

"Co myslíš tím neměly nikdy nadejít?"

"Tohle se nemělo stát. Jedna linie byla odkloněná od ostatních a teprve události posledních dní, zničení Romulansko-Cardassianské aliance zajistilo jistou nápravu. Ne úplně, ale s dost na to, aby si s tím časové mechanismy poradily."

"Skvělý," ušklíbla se na jeho vysvětlení. Podobná vysvětlení totiž ze srdce nesnášela.

"Nenech se zmást prvním dojmem," pokrčil neutrálně rameny

"Můžeš se spolehnout, že nenechávám," poznamenala suše. "Bohužel mě vždycky něčím překvapíš."

"V překvapeních jsem opravdu dobrý," pokrčil znovu rameny s náznakem úsměvu.

"No a teď ke skutečnému důvodu tvé přítomnosti," vzala si rychle slovo, než stihne všechno zase zamluvit a převést hovor k jinému tématu.

"Ano?"

"Co jsi tam ve skutečnosti dělal?" dožadovala se jasné odpovědi, ale sama v ni nedoufala. Na to byl Mikel příliš mazaný. Dokázal z podobných otázek vyklouznout jako had.

"Proč myslíš, že jsem tam dělal něco jiného?" reagoval podle očekávání.

"Protože až příliš dobře znám tvé postupy!" vyjela na něj ostře. "Nikdy neděláš jenom jednu věc! Přinejmenším spojíš dvě do jedné."

"Máš pravdu," připustil nezvykle rychle.

"Opravdu?" zpozorněla, jelikož nečekala, že ustoupí tak rychle. "Takže, cos tam sakra dělal?"

"Snažil se zabránit pohromě," odtušil neutrálně.

"Mohl bys být trochu konkrétnější?" osopila se na něj. Tyhle jeho záhadné nic neříkající věty nesnášela snad ještě víc, než když neprozradil nic.

"Já ti říkám pravdu. Tady nejde o žádné nesouvislosti. Snažil jsem se ty dva ochránit, aby mohli dokázat veliké věci, na něž tolik čekám."

"Koho jsi chtěl chránit?" zajímala se, neboť rozhovor se konečně stáčel k tématu, které vzbudilo její zvědavost.

"Tak nějak jsem doufal, že pochopíš, na kom mi na Zemi tolik záleželo, ale ty prostě neuvažuješ, nebo nechceš uvažovat." Povzdechl si nad takovou do nebe volající nechápavostí.

"Já…," začala, než jí hlavou projela spousta jmen a hlavně dvě z nich doslova udeřila do očí. Ano, tyhle dva sledoval celou dobu na Zemi. Vlastně ho podezřívala, že je z jistého důvodu dal dohromady ve stejný okamžik, kdy ona mohla s Jonathanem konečně mohla být sama bez všech omezení, která přinášely jejich hodnosti. Možná dokonce kvůli tomu, aby společně dosáhli něčeho úžasného. Ano, vzpomínala si na ně velice dobře. Ostatně si dobře pamatovala, kdo jí tenkrát zachránil život.

"Oni měli děti a jejich děti zase další…," dodal, když viděl chápavý výraz.

"Takže přežili třetí světovou válku na Zemi?" řekla pochybovačně. Colorado dostalo během války pořádně zabrat a jedny z největších ztrát pocházely z tohoto amerického státu. Možná proto, že se tam nacházel Norad.

"Ano."

"Pokračuj!"

"Tady není mnoho co říci. Během třetí světové války zmizeli z dosahu a objevili se až krátce po ní, v období prvního setkání s Vulkanci."

"Takže některý z jejich potomků je teď na Voygeru nebo Enterprise. Spíš na Voyageru, podle té nehody raketoplánu."

"Dalo mi dost práce zajistit, aby dokázala přežít, stejně jako on."

"Dvojčata," vydechla napůl překvapeně. Ano, oni měli dvojčata, ale snad ne tolikrát za sebou. Ovšem pokud se v celé věci angažoval Mikel, tak bylo možné leccos.

"Ano."

"Po celé generace?" ujistila se, že ho chápe správně.

"Ano."

"Oba dva jsou na Voyageru."

"Ano."

"Hmm," zahučela zmatená nečekanou směsicí kladných odpovědí.

"Tady nejde o nic, s čím by sis měla dělat hlavu. Prostě čekám na správný okamžik. Čekám celé ty roky, staletí, než se stane, co se má stát. A momentálně není nikdo, kdo by tomu podvodem zabránil."

"Co se má stát?" chtěla vědět.

"Nevím přesně. Jediné, co vím je, že to vyjde z nich obou. A bude to něco úžasného," zašeptal napůl zasněným hlasem.

"Takže něco z toho, co udělají, bude úžasné?" ujistila se, zda dobře slyšela.

"Správně."

"A ty mi zkoušíš tvrdit, že nevíš, co to bude?" Propalovala ho pohledem, ačkoliv se jeho tvář skrývala ve stínu.

"Ano, zkouším," přisvědčil, ačkoliv tušil, co bude následovat.

"Nevěřím ti!" dospěla k jednoznačnému závěru. Vlastně k podobnému závěru dospívala v jeho případě nezvykle často.

"Dobrá. Mám jistou představu, jak to celé může skončit," učinil mírný ústupek.

"Mluv dál!" pobídla ho, ať pokračuje.

"Nic není úplně jisté. Zatím ještě nebyl učiněn ten první rozhodující krok."

"Vyhýbáš se odpovědi!" přerušila ho rychle. "Nemůžeš říct alespoň jednou jasně a srozumitelně, oč běží?"

"Kéž by to bylo tak jednoduché," povzdechl si. "Já vím, ty uvažuješ jednoduše a pohybuješ se v základních rovinách logiky, které já mám dávno za sebou. Nepřemýšlíš víc jak jeden či dva kroky dopředu. V tom je mezi námi rozdíl. Jsi krátkozraká, a tudíž nemůžeš nikdy pochopit mé dlouhodobé plánování."

"Zase odbočuješ!" vyčetla mu s prvním náznakem ostří v hlase. Zneklidněla, když stanula Mikelovi konečně tváří v tvář. Vypadal nezvykle bledě a přepadle, což u něj nebývalo zvykem.

"Nesmím ti říct, co může přijít," zvednul ruku v gestu naznačujícím pokračování. "Ale mohu ti to ukázat," dodal tím zvláštním tónem. Potřeboval doplnit vnitřní energii, a pokud ji zasvětí do několika věcí, na které, doufal, mohla přijít sama, potom dosáhne přijatelného výsledku. Spojí dvě záležitosti do jedné. Jednoduché a efektivní. Čekal na souhlas a v duchu si oddechl, když konečně kývnula.

Delta kvadrant, hvězdné datum: 52077,638 (28. 01. 2375 – 08:00)

Kapitán Kathryn Janewayová seděla toho rána ve své pracovně. Už ani nedumala nad tím, co nemohla změnit. Spíš uvažovala nad tím, co mohla udělat následovně. Po včerejším večírku si řekla, že bude uvažovat pozitivně. Bohužel nové zprávy z astro-metriky příliš mnoho důvodů k optimismu nedávaly. Pár dní letu je čekala velice nezvyklá oblast vesmíru bez hvězd, naprosto prázdná. Bohužel obletět daný prostor by zabralo mnohem více času, než tomu hodlala obětovat. Tudíž budou muset letět skrz ni. Při krátkém zazvonění ani nevzhlédla.

"Vstupte!" vyzvala příchozího, ať už šlo o kohokoliv. Neslyšela zasyčení otevíraných dveří. Chtěla výzvu opakovat, když vzhlédla, a někdo přede dveřmi už stál. Celý v černém, ale určitě nepatřil k posádce Voyageru.

"Kdo jste?" Okamžitě sáhla po komunikačním odznaku, jenže nic se nestalo.

"Proč všichni musejí opakovat tutéž otázku?" zavrtěl příchozí nevěřícně hlavou s krátkým zasmáním.

"Vy jste Mikel, že?" svitlo Kathryn, když zapátrala v paměti, odkud ho zná. Nikoho jiného v poslední době neviděla celého v černém.

"Trefa." Doplnil vše gestem ruky.

"Co tady děláte? Máte přeci…," zamračila se ve snaze najít přijatelné vysvětlení.

"Být v Alfa kvadrantu?" doplnil zdvořile za ni.

"Ano."

"Taky že stále jsem. Tohle není víc než projekce," ukázal na sebe.

"Co vás sem potom přivádí?" zajímala se podezřívavě.

"Vlastně jsem říkal, že bych měl vyřešit pár rodinných záležitostí během času, který mi ještě zbývá," začal konverzačně.

"Zbývá?"

"Nenechte se zmást tím, jak vypadám, Kathryn," usmál se při tázavé poznámce. "Jenom únava, nic víc. Použil jsem příliš mnoho sil. Nebude vadit, když si k tomu sedneme?" nadhodil nakonec.

"Prosím," ukázala rukou na volnou pohovku. Nečekala, že si na ni rovnou lehne. Jeho obraz se lehce zavlnil, z čehož usuzovala, že jde z určité části o pouhou projekci. Usedla tedy naproti do křesla, pomíjejíc jeho chování. Vlastně, když pochopila, kdo je, tak ji ani nenapadlo zkoušet volat ostrahu či dokonce zkusit odejít  kajuty, když nemohla použít komunikátor. Sevřela rty, když se na pohovce rozkošnicky uvelebil. Zavřel na pár vteřin oči.

"Stále si vyčítáte, že vaše šance dostat Voyager domů nevyšla?" nečekal na odpověď a pokračoval dál. "Vlastně ani neměla vyjít."

"Co tím myslíte?" zpozorněla při Mikelových slovech. Málem vyskočila z křesla, kdyby se včas neovládla.

"Dvě události se staly jinak, než měly," odtušil. "Tu první už znáte. Velitel Sisko neměl nikdy nenávratně zmizet v Gama kvadrantu. Díky čemuž Bajor nezískal strategickou důležitost a Deep Space Nine se nikdy nestala centrem obchodních cest mezi Alfa a Gama kvadrantem. Nedošlo k válce s Dominionem, a tudíž jste nenarazili na prototyp hvězdné lodi Prometheus, když jste nedávno našli hirogenskou senzorovou síť, zasahující až do kvadrantu Alfa."

"Jak tohle víte?" zírala na něj téměř s otevřenou pusou.

"Vím mnoho věcí. K válce mezi Federací a Cardassií nemělo dojít. Respektive ne tím způsobem, jakým k ní došlo a jakým probíhala. Pro Dominion by představovali Cardassiané nejlepšího spojence. Makisté by neunikli cardassianské pomstě a teprve díky Romulanům by Federace s Klingony dokázala Dominion porazit a definitivně vytlačit z kvadrantu Alfa. A samozřejmě osvobodit Cardassii.

"Moje otázka zněla trochu jinak, Mikele," připomněla, přestože jeho výklad zněl nesmírně zajímavě.

"Ani já sám nevím," pokrčil rameny. "Jedině pokud máte alespoň sto, možná dvě stě let času, tak bych vám vysvětlil, odkud všechno vím. Jinak ne."

"Dobrá. A co druhá událost?"

"Ach ano. Nedošlo ke kontaktu s Alfa kvadrantem. Neelix tudíž nenarazil na Arturise a tím pádem nedošlo ke kontaktu, k němuž mělo dojít. Až teprve teď."

"Enterprise."

"Enterprise-D měla být zničena po střetnutí s Klingony u Meridian 2. Talířová sekce měla nouzově přistát na planetě a poté měla následovat nová Enterprise, třídy Sovergein. Díky tomu zůstala stále jako Galaxy a bylo jich postaveno mnohem víc během války s Cardassií. A taktéž byla ve správný čas na správném místě."

"Proto vás povolali zpátky?"

"Z nějakého důvodu bylo zapotřebí právě Enterprise. Teď vím konečně proč, ale to není tak důležité. Asi si kladete otázku, proč zrovna vy?" přešel poté, co vyložil karty, konečně ke skutečnému důvodu své návštěvy.

"Ano," přisvědčila kapitán Voyageru. Snažila se nezírat na něj s výrazem nevíry, jak popisuje události, které nikdy nenastaly.

"O vás samozřejmě ani tak nejde, ale nejspíš můžete sehrát jistou budoucí roli."

"Co přesně máte na mysli?"

"Mých plánů a cílů bylo, řekl bych, dosaženo. Bylo jasné, že nic z toho, co bych mohl udělat, by Voyager nedostalo domů. Předměty mého zájmu byly rozdělené. Jeden zůstával na Enterprise a druhý na Voyageru. Momentálně nadešla natolik příznivá konstelace, kterou nepamatuji víc než tři století."

"Aha, jde vám o Sáru a Jacoba Carterovy," pochopila okamžitě, kam směřuje, jenom nechápala proč.

"Ano," dal Mikel najevo souhlas a hned přidal vysvětlení. "Abych to upřesnil, tak tři sta dvacet pět let. Poslední příznivá událost byla zmařena v roce 2050," povzdechl si s nádechem melancholie. "Allison a Daniel Carterovi. Vzpomínám si na ně velice dobře. Byli mladší než tihle dva. Selhal jsem při ochraně toho nejdůležitějšího. Pak přišla válka a nic už nebylo jako dřív. Ona válku přežila, jenže on na jejím konci zahynul. Naprosto zbytečná smrt, při naprosto běžné situaci, kdy hrozilo minimální nebezpečí. V dalších generacích nenadešla příležitost. Byl jsem velice zklamán, ale trpělivě jsem čekal dnešní den."

"Co přesně od nich čekáte?" Tohle zajímalo i ji samotnou.

"V tomto ohledu již došlo k potřebnému objasnění. Nemohu říci, co očekávám. Pouze naznačit. Snad pochopili, kam mířím. Otázka zněla, co vy?" zopakoval jednu předchozí otázku znovu s patřičným důrazem.

"Já?"

"Ano, vy," zopakoval. "Poslat svůj obraz přes půl galaxie není vůbec snadné, natož pak přijít osobně. A vy, kapitáne, tady budete a na vás bude záležet jistá váha osudu. Rozhodnutí, která učiníte ohledně posádky Voyageru, se budou týkat konec konců i jich.."

"Očekáváte, že se k nim budu chovat jinak než k ostatním členům posádky?" nadhodila zamračeně. Nerada komukoliv nadržovala a nechtěla s tím začít ani teď.

"Ovšem že ne," zavrtěl hlavou. "Tady se dotýkáme podstaty celé věci. Já nesmím nic z toho, co vím, prozradit. Pouze naznačit…"

"Dobrá, tedy naznačte," vyzvala ho netrpělivě.

"Nechte věci jít přirozeným směrem. Nesnažte se zabránit tomu, co konečně může nadejít. Přestaňte být natolik moralistická. Snažte se hledět na věci nezaujatě a ne skrz staletí předsudků. Zkuste být chápavá a nezaujatá osobním náhledem na věc," nadhazoval jednu indicii za druhou.

"Asi vás nechápu," přiznala, zmatená Mikelovou nápovědou.

"Časem pochopíte," vyloudil unavený úsměv. "A já raději rychle zmizím, než se sem Chakotay začne dobývat phaserem."

"A…" Chtěla ještě něco říci, jenže nedostala šanci. Mikelův obraz naposledy zablikal, načež úplně zmizel. Dveře se náhle otevřely. První důstojník udělal dva kroky směrem dovnitř, načež zůstal stát.

"Jste v pořádku, Kathryn?" řekl trochu s obavami, když ji viděl sedět v křesle hledící na pohovku před sebou.

"Jak dlouho jste čekal?" zajímala se okamžitě.

"Asi pět minut. Počítač hlásil, že jste uvnitř, ale dveře se nějak zasekly. Už jsem chtěl požádat Tuvoka, aby je otevřel phaserem," odpovídal zdánlivě klidně. "Nejspíš půjde o nějakou závadu na ovládání dveří," dodal pro uklidnění.

"Nemyslím," odtušila.

"Mám tady návrh na zařazení praporčíka Carterové, jak jste chtěla," popošel blíž nabízeje padd, jenže ona se ani nehnula. "Opravdu je všechno v pořádku, Kathryn?" zkusil vyzvědět důvod jejího zamyšlení.

"Ano, naprosto," odpověděla.

"Vypadáte zamyšleně," zhodnotil situaci s lehkým zamračením.

"Měla jsem velice nezvyklou návštěvu," promluvila až po chvilce ticha. "Z Alfa kvadrantu."

"Mohu vědět koho?"

"Mikel."

"Ten samý Mikel, po kterém Tuvok pátral?"

"Ano, on byl na palubě Enterprise."

"Aha. Potom ano."

"To nic, Chakotayi. S tím si nemusíte lámat hlavu. Ostatně bude lépe, když Carterovou za mnou pošlete osobně. Myslím, že Mikel mi dal pár věcí k přemýšlení," mávla nad tím rukou. Vnímala, co říkal, hned jak vešel, jenom stále plně nevstřebala neobvyklý zážitek.

"Ano, kapitáne," přikývnul neříkaje nic dalšího. Opustil její pracovnu.

Oblékla si kabát uniformy, aby působila více formálním dojmem. Nerozuměla téměř ničemu z toho, co Mikel naznačil. Usuzovala, že si musí dát jeho slova do správných souvislostí. Mohla jen hádat, jaké předsudky v sobě skrývá, jelikož sama sebe považovala za otevřenou novým nápadům a věcem. Možná mohla být v určitých věcech zaujatá, ale snad v ničem tak důležitém. Zde evidentně problém nebude. Nejspíš musí hledat uvnitř sebe. Konečně zvonek ohlásil dalšího příchozího. Vyzvala, ať vstoupí. Nasadila úsměv, když dovnitř nesměle vstoupila blondýnka s krátkými rovnými vlasy v uniformě praporčíka.

"Pojďte dál, Sáro," vybízela ji. "Posaďte se."

"Děkuji, kapitáne," Sára sotva špitla na souhlas. Původní nadšení z Voyageru z ní vyprchalo. Teď teprve došlo k věci, z níž měla sama trochu obavy, přes veškeré Jacobovo ujišťování. Nevěděla nic o kapitánovi, do jehož posádky se právě dostala. Sice působila velice mile, ale ona na podobné první dojmy nerada dávala.

"Velitel Chakotay mi předal návrh na vaše zařazení do naší posádky," začala Janewayová klidně, pozorně si hodnotíc mladou ženu.

"Ano, madam."

"V podstatě zde máte řadu možností kde vyniknout. Chtěla jsem s vámi probrat, kam budete chtít zařadit, řekněme jako hlavní umístění. Máte kvalifikaci jako málokdo z posádky. Takže nechám na vás, co si zvolíte."

"Děkuji, kapitáne." Carterová přemýšlela jen pár vteřin. Komandér Chakotay s ní probíral možné umístění, takže věděla, o čem je řeč. Ne, zde nebylo o čem dlouho přemýšlet. Rozhodnutí pro ni bylo poměrně snadné. "Já bych tedy doplnila tým ve strojovně, kapitáne."

"B’Elanna z vás bude mít jistě radost, ačkoliv mám takové tušení, že vaše volba byla trochu ovlivněna," odpověděla kapitán s úsměvem. Vlastně učinila jistou narážku, aniž by sama tušila proč. Lehké zardění jasně dokazovalo zásah do černého.

"Pracuje se nám s Jacobem velice dobře. Už za těch pár dní společné práce nechápu, jak jsem mohla předtím vůbec něco dokázat," odpovídala Sára s nefalšovaným nadšením ve tváři.

"Ano, všimla jsem si toho taky. Ostatně věřte mi, že tady budete mít čeho dosáhnout. Máme omezené zdroje, stejně tak zásoby a nikdo nikdy neví, kdy nebo zda vůbec najdeme další."

"Já vím. Na mém rozhodnutí to nic nemění."

"V pořádku. Takže hned zítra nastoupíte do strojovny, ale očekávejte, že budete žádána i na jiných stanovištích, jako je třeba astrometrika."

"Rozumím."

"Sedmá a Harry vás budou dle potřeby zatěžovat další prací."

"Já vím. Harry už o tom mluvil."

"Dobře. Důležité je se všemi se dobře seznámit a hlavně si s nimi rozumět. Makisté do posádky zapadli lépe, než bych čekala, a to neměli výcvik Hvězdné flotily. Já doufám, že pro vás to nebude problém."

"Vynasnažím se, madam."

"Teď, když vás doktor prohlásil schopnou služby, na vás nemusí nikdo dohlížet. Tuvok pro vás zařídí volnou kajutu…"

"Nebude třeba, kapitáne!" zavrtěla mladá žena rychle hlavou. Možná rychleji, než chtěla.

"Dobře. Tady záleží pouze na vás," přitakala Kathryn chápavě.

"Já…" Sára hledala ta správná slova, kterými by podala situaci, přičemž by nic konkrétního neprozradila. "Jsem si jistá, že chci být s ním."

"Samozřejmě."

"Víte, já a Jacob jsme vždycky k sobě měli velice blízko."

"Plně chápu. Konec konců jste dvojčata. V takových případech jde o běžný jev."

"Vlastně bych řekla, že víc než jen jako sourozenci. Já… já nevím, jak to popsat. Nevím, jak je to možné, ale když jsem četla kroniku naší rodiny, tak tam byly údaje, které tam dřív určitě nebyly. Hlavně ty předcházející poslední světovou válku na Zemi. Od počátku 21. století až po začátek 22. století," začala opatrně zamlouvat poznámku z první věty.

"Aha," přikývla kapitán. Možná začínala chápat jednotlivé indicie, které Mikel rafinovaně rozhodil. "Znát vlastní minulost znamená poznat i sám sebe."

"Asi máte pravdu, kapitáne."

"V tom případě, praporčíku, vítejte na Voyageru!" Janewayová jí srdečně podala ruku a v duchu si znovu zopakovala, že mohlo být hůř. Alespoň získala nového člena posádky a někdo další měl velkou radost.

KONEC