Konspirace Alpha & Delta

Obsah

• Prolog
• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18

Kapitola 17

Enterprise, hvězdný čas: 52070.212 (25. 01. 2375 – 15:00)

Doktorka Selar dorazila konečně do strojovny. Vulkanská žena pomáhající vrchní lékařce ihned začala pracovat na zraněných. Praporčíka Metcalfovou stabilizovala a nechala odnést na ošetřovnu. Geordiho ošetřili na místě, ovšem vrchní inženýr nehodlal odejít, dokud nezkontrolovali stav osádky strojovny. K nesmírné úlevě nikdo nechyběl. Teprve pak značně neochotně nechal Selar, ať ho vezme na ošetřovnu. Možná kvůli přímému rozkazu, jejž dostal od prvního důstojníka a taky proto, že necítil úplnou jistotu při chůzi. Zůstával poslední problém. Komunikační linky obnovil Dat během následujících minut, takže bylo možné o situaci zpravit kapitána na můstku.

"Riker Picardovi!" klepl na komunikační odznak Will.

"Ano, Jedničko? Co se tam dole sakra děje?" uslyšel Picardův rozladěný hlas.

"Jsou pryč, pane," odtušil Riker sardonicky.

"Kdo je pryč?"

"McLury i Mikel."

"Víte, kam odešli?"

"Nevím, kam ho Mikel odnesl, ale určitě bych nechtěl být v McLuryho kůži."

"Jdu tam, Wille."

Než Will stačil cokoliv namítnout, přerušil kapitán spojení. Riker gestem pokynul Worfovi. Klingon ihned pochopil. Rozmístil své lidi kolem strojovny, aby co nejlépe zajistil kapitánovo bezpečí. Picard dorazil během dvou minut. Podle všeho pořádně chvátal.

"Tak co máte, Jedničko?" vyzvídal okamžitě. Pohlédl ukazovaným směrem. Skutečně i on spatřil slabé distorze, podobné vlnění v prostoru. "Pane Date?"

"Nemohu určit, zda to tam je či není, kapitáne. Údaje jsou naprosto zmatené."

"Dobrá."

"Co uděláme, kapitáne?" zajímalo Rikera.

"Počkáme, Wille," odtušil Picard nevýrazně. "Pane Worfe, stáhněte své lidi z dosahu. Vytvořte desítku silové pole kolem té distorze."

"Ano, pane."

Čekání, co přijde, napínalo nervy všech přítomných. Dokonce i Picard nervózně přešlapoval, svíraje pouzdro s phaserem. Nechal si podrobně vylíčit, k čemu došlo. Dat opakoval rozhovor slovo od slova, takže kapitán pochopil, že poručíka McLuryho ovládala neznámá bytost. Uplynulo půl hodiny od kapitánova příchodu. Prostor se více zavlnil. S žuchnutím dopadl nejprve McLury ve zlaté uniformě. Zůstal bezvládně ležet. Pouze chvění rukou a nohou dávalo najevo, že ještě žije. Chvilku po něm se objevil i Mikel. Při dopadu se zabalil, udělal kotoul a zůstal v pokleku. Členové ostrahy konečně přiskočili s phasery připravenými k výstřelu.

"Už je to zase on." Chraptivý Mikelův hlas je přinutil ucouvnout o krok zpět.

"Určitě?"

"Věřte mi, vytlačil jsem ho z jeho mysli," doplnil pro vysvětlenou.

"Vezměte ho ihned na ošetřovnu a hlídejte, dokud ho doktora Crusherová pořádně neprohlédne," nařídil ihned Picard.

"Zničil jsem ho, Picarde," řekl Mikel zlomeným hlasem. K údivu ostatních z jeho očí kanuly slzy. "Byl poslední svého druhu a já ho zničil."

"Pojďte na ošetřovnu, Mikele," pomáhal mu kapitán opatrně stát. Podle obdobného chvění usuzoval, že také není úplně v pořádku.

"Nevím, proč byl jejich druh tenkrát vyhlazen. Nebo spíš nevěděl jsem proč. Teď už asi vím, ale nic to nemůže změnit," vyrážel ze sebe Mikel těžce. "Slíbil jsem si, že nedovolím, aby kohokoliv dalšího zabil. Stálo mě to mnoho sil… mnohem víc, než…" Zbytek věty nedokončil. Slabá záře v jeho očích pohasla, načež šel k zemi.

SD: 52070.76 (25. 01. 2375 – 20:00)

Přes pět hodin uběhlo od mimořádně podivné události ve strojovně. Picard nechal ostatní lodě odletět pryč pod dohledem Odyssey. Hodlal splnit jeden slib, který dal kapitánovi Tolkinovi. V rámci diplomacie by nebylo rozumné nedodržet slovo. Obzvláště po demonstraci, v jejímž závěru Koloniální flotila zničila čtyřicet lodí, během pouhých několika minut. Navíc nikdo netušil, kam vlajkový Dravec zmizel. Tady šlo ještě o víc. O mnohem víc, než Mikel přiznal. Společně s Rikerem a Worfem vešel na ošetřovnu. Nikdo sice nebyl zabit, ale přesto zůstávala ošetřovna značně plná. U praporčíka Metcalfové doktorka právě dokončovala sken. Zjevně spokojená s výsledkem propustila mladou ženu z ošetřovny.

"Beverly?" upozornil Picard jemně na jejich přítomnost.

"Ach ano, pojďte. Právě přišla k sobě," kynula doktorka rukou dozadu k druhému lůžku, kde ležela Deanna Troi. Pomalu se podpírala na loktech, zatímco u ní byla Selar. Procitla mnohem dřív, než očekávali. Vulkanská doktorka, v ruce trikordér, pečlivě sledovala stav lodní poradkyně. Spokojená ho zaklapla na znamení, že je vše v pořádku. Odešla do zadní části ošetřovny nechávajíc kapitánovi volný prostor.

"Jak se cítíte?" zeptal se Picard starostlivě.

"Ještě nevím. Mám pocit, jako by… moje schopnost vnímat emoce byla teprve na zpáteční cestě," hledala Deanna vhodná slova, jimiž by přiblížila, co cítí.

"Dobře. Zatím se nijak nenamáhejte."

"Po fyzické stránce jsi úplně v pořádku. Můžeš klidně odejít do své kajuty," přidala doktorka Crusherová vlídně. "Co se týče tvé empatie, tak ti pouze mohu potvrdit tvou domněnku. Ačkoliv nechápu, jak je to možné."

"A co oni dva?" ukázala Deanna neomylně na vzdálenější lůžka.

"McLury už je zase sám sebou. Všechna vyšetření to potvrzují. Ukazují taky zbytkovou energii po bytosti, která ho ovládala. Ovšem zjevně pro něj muselo jít o pořádný šok. Zatím ho držím pod sedativy, ale bude potřeba provést mu kompletní psychologické vyšetření," shrnula lékařka stav šťastného poručíka.

"A Mikel?" zajímal se Picard

"Nevím. Podle přístrojů nejeví známky života, ale mrtvý určitě není," pokrčila rameny.

"Jak to myslíte - nejeví známky života a přitom není mrtvý?" zajímalo kapitána. Z nějakého důvodu nečekal, že by Mikel mohl zemřít.

"Podívejte," odkryla přikrývku, která ho halila až po krk. Ona už to viděla, takže nebyla překvapená. Celé jeho tělo pulsovalo energií. Chvilku nechala všechny pořádně vynadívat, než doplnila. "Ta energie sílí. Každou minutu je silnější a silnější. Podle odhadu dosáhne vrcholové hodnoty během hodiny. Předpokládám, že poté procitne."

"Otázkou zůstává, kdo procitne," poznamenal Riker.

"Chápu vaši skepsi, Wille, ale pochybuji, že bychom s tím mohli cokoliv udělat," odtušil Picard bezvýrazně.

"Mohu zpomalit nárůst energie, ale víc nic," přidala Crusherová svůj poznatek.

"Děkuji, doktorko," přitakal kapitán. "Nemá smysl cokoliv dělat. Konec konců mám pocit, že Mikel sehrál v celé události mnohem významnější roli, než vůbec tušíme."

"Pokud by nezastavil tu bytost, tak by nepochybně zničila Enterprise a určitě by někdo další přišel o život. Podle nadporučíka Data hodlala ta bytost v McLurym přetížit warp jádro, než ho Mikel zastavil," doplnil pohotově Worf. Pro něj zůstávalo podstatné bezpečí Enterprise a tady Mikel sehrál dostatečně velkou roli.

"Jak říkám, Wille, on hrál svoji vlastní hru. V ústraní. Nikým nespatřen. Kdo ví, o čem všem ještě nevíme," pokrčil nad tím kapitán Enterprise rameny.

"Myslíte přílet koloniální flotily?" doplnil první důstojník zdvořile, jelikož i jemu svitlo, že ono napojení na komunikaci, které Mikel zmínil na konci rozhovoru s Tainem, nebylo náhodné.

"Mám úplně stejný pocit," přikývnul Picard souhlasně.

"Dobrá. Takže co uděláme?"

"Počkáme, až procitne. Víc udělat nemůžeme."

"Ponechám tým ostrahy na ošetřovně!" chopil se iniciativy Worf.

"Ne, Worfe," zavrtěl hlavou kapitán. "Ostraha nebude nutná. Spíš bude třeba někoho, aby sledoval, kdy procitne, a promluvil s ním."

"Já zůstanu, kapitáne!" zarazila ho náhlá žádost Deanny.

"Jste si jistá, Deanno?"

"Ano, pane."

"Dobrá. Dejte nám vědět. Budeme na můstku."

"Ovšem."

Poradkyně usedla vedle Mikela na sedátko a čekala, až nabude k vědomí. Beverly jenom pokrčila rameny. Nechala ji být. Kapitán s Willem a Worfem odešli zpátky na můstek. Deanna konečně zůstala sama. Mohla přemýšlet, co je na Mikelovi tak zvláštního. Nevěděla nic z toho, k čemu došlo ve strojovně. Pouze to, že McLuryho ovládala neznámá éterická bytost. Zatím mu nemohla pomoci, jelikož své mentální schopnosti momentálně necítila úplně. Věděla proč a zatrnulo jí při pomyšlení, co by se stalo, kdyby zůstala při plném vědomí. Ne, raději na to nechtěla pomyslet. Místo toho soustředila svou pozornost na něj. Na první pohled působil dost obyčejně, ale na druhý pohled už byla patrná velice složitá osobnost. I v bezvědomí zůstávaly jeho rysy podivně stažené.

Určitě neuběhla ani hodina, když se jeho ruka sevřela v pěst a zase uvolnila. Opakoval to ještě několikrát, než se pohnul úplně. Otevřel oči, přičemž Deanna polekaně ucukla před rudou září, jimiž žhnuly. Mrknul poprvé, podruhé, potřetí, než záře úplně zmizela, nahrazená obyčejnou modrou duhovkou a bělmem kolem. Odhrnul pokrývku rozhlížeje se zvědavě kolem sebe. Ve tváři zůstával stále smrtelně bledý, jenže energie mu nechyběla. Jenom pozvedl pravou ruku. Vyšla z ní slabá záře. Ve stejném okamžiku Deannu zalilo jako vlna náhlé obnovení empatických smyslů.

"Kde je McLury?" řekl hledaje ho pohledem.

"Je vedle na ošetřovně," špitla napůl zaskočená.

"Asi jsem to trochu přehnal, takže bude třeba leccos napravit." Vstával trochu nemotorně z biolůžka odmítaje pomoc.

"Tudy," ukazovala mu automaticky cestu.

Zamířil ukazovaným směrem, ale ještě si nebyl úplně jist sám sebou. Viděl mlhavě, podlaha pod ním pořád tancovala. Ignoroval veškeré fyzické příznaky. Odezní později. Teď na ně nebyl čas.

"Co chcete dělat?" vnímal hlas vrchní lékařky.

"Napravit škody," slyšel sám sebe odpovídat. Dál již nechal proudit svou sílu. Vlastně si ani přesně neuvědomoval, co dělá. Pouze fakt, že dělá správnou věc. Zbavil McLuryho veškerého stresu a šílenství, které ho postihlo během jeho střetnutí s Posledním, v jehož středu se inženýr ocitl. Pak teprve mohl Mikel konečně dokončit, co začal. Slyšel, jak k němu poradkyně cosi mluví, ale sotva ji poslouchal. Vnímal její empatii, ale nikoliv slova. Kráčel chodbou k výtahu směrem na můstek. Krátká procházka přeci jenom projasnila jeho mysl, takže viděl a slyšel téměř normálně. Z výtahu na můstek vyšel již zcela normálním krokem.

"Tady jste, Mikele," přišel k němu Picard.

"Stále jsme tady, Picarde," přikývnul se známkou uznání v hlase. Všechno do sebe zapadlo, přesně tak, jak mělo. Mohl pronést své obvyklé "dokonáno".

"Ano, čekali jsme, až procitnete," opáčil kapitán Enterprise.

"Velmi dobře," přikývnul Mikel chraptivě.

"Určitě jste v pořádku?" zajímal se Picard starostlivě. Z lidského hlediska vypadal Mikel doslova jako chodící smrt.

"Ne, ale o to tady teď nejde," mávnul rukou. "Je čas se rozloučit."

"Koloniální Dravec se odmaskovává přímo před námi!" hlásil Worf, sotva Mikel domluvil.

"Sbohem, přátelé…," řekl Mikel úplně na závěr. Pozvedl ruku v gestu rozloučení. Transportní paprsek ho uchopil a odnesl pryč.

"Právě ho přenesli na palubu, kapitáne," oznámil Klingon.

"Volejte je!" vyštěkl Picard.

"Žádná odpověď," zavrtěl Worf hlavou. "Spouštějí maskování a odlétají."

"On to věděl, kapitáne," položila Deanna jemně ruku na kapitánovo rameno. "Někdo tam na něj totiž čeká."

Delta kvadrant, hvězdný čas: 52076,377 (27. 01. 2375 – 20:00)

Od neúspěšné záchrany uběhly víc než dva dny. Pátrání v troskách koloniální lodi neodhalilo nic. Nezůstalo zdaleka tolik trosek, kolik by odpovídalo velikosti a třídě C. Žádné záchranné moduly. Červí díra zmizela, stejně jako všechny ostatní vedlejší produkty z neznámého zařízení. Zbloudilý asteroid jako jeden z mála skutečných úkazů zůstal jako připomínka nejedné pohromy, k níž během několika předchozích dnů došlo. Těsně před zhroucením červí díry nadešla poslední komunikace s kvadrantem Alfa. Sotva dost dlouhá na ujištění o budoucím hledání a poslední rozloučení. Obraz kapitána Picarda zmizel a s ním i další naděje na návrat domů. Kapitán Voyageru Kathryn Janewayová si už bůh ví pokolikáté povzdechla. Osud zjevně nepřál, aby svou posádku dovedla bezpečně domů právě teď. Což nic neměnilo na odhodlání, že je domů dovede. Alespoň tolik slíbila sama sobě.

Byla tak blízko a nemohla udělat nic, aby dosáhla osobního cíle mise. Kvůli tomu byla zničena jedna z elitních koloniálních lodí plus půl tuctu dalších doprovodných plavidel. Jejich velitelka si ovšem pořádně zchladila žáhu a podle svodky zničila všechny romulanské i cardassianské lodě. Poté beze slov odletěli. Složila hlavu do dlaní a ještě si jednou přečetla aktuální zprávu od Tuvoka. Přesnou, jasnou, výstižnou, jako vždy, jenže nic podstatného neobsahovala. Ani stopy po dalším časovém záření.

Co zahozená příležitost udělala s morálkou posádky, raději nechtěla vědět. Z doslechu od Chakotaye věděla o večírku, který pořádal Neelix coby důstojník přes morálku. Nazval jej oslavou spojení s Alfa kvadrantem. Zkoušel ji pojmout co nejveseleji a doufal, že bude mít úspěch. Jeho neortodoxní nápady často dokázaly pozvednout morálku i jí samotné. Alespoň jednu pozitivní věc mohla v celé záležitosti konstatovat. Získala jednoho nového člena posádky. Podle prvního názoru od B’Elanny rozhodně Sarah Carterová patřila k mimořádným technickým talentům. Nejenom inženýrským. Vynikala i v kvantové mechanice a měla rozsáhlé astronomické znalosti. Rozhodně skvělý přírůstek. Mohla tím pádem zaplnit hned několik volných míst. Obzvláště v páru s bratrem Jacobem tvořili mimořádně sehranou dvojici, kdy vzájemně doplňovali své vlastní nedostatky. Krátké zapípání zvonku ohlásilo příchozího.

"Vstupte!"

Do pracovny vešel Chakotay. Na rozdíl od ostatních vypadal úplně stejně jako kdykoliv předtím. Stále ten nepatrný úsměv, který obvykle nosil.

"Neelix pořádá oslavu. Myslel jsem, že bych vás mohl přemluvit…," začal, pozorně sleduje její reakci.

"Kdy?"

"Teď." Zůstal stát na místě, protože ona věnovala další pohled paddu od Tuvoka. "Nemohla jste nic udělat, aby záchranná operace vyšla."

"Ne, nemohla."

"A právě tohle vás celou dobu žere," promluvil její první důstojník hlasem svědomí.

"Takováhle příležitost, Chakotay, už nemusí přijít!" obrátila na něj prosebný pohled.

"Pokud ano, tak vy ji najdete a dostanete posádku i s lodí domů," řekl s povzbudivým úsměvem.

"Občas o tom pochybuji," povzdechla si, ve tváři smutný úsměv.

"Možná by malý večírek na povzbuzení morálky prospěl," navrhnul podruhé.

"Nejspíš máte pravdu," přisvědčila a oblékala si kabát uniformy s výrazem naprostého odevzdání. Neměla nic důležitého, proč by pozvání odmítla.

"Nahlédl jsem jedním okem a musím přiznat, že Neelix se tentokrát vyznamenal," kul Chakotay železo, dokud bylo žhavé.

"Připomeňte mi, až budu dávat hodnosti, že vás mám jmenovat svým osobním poradcem," pronesla kapitán s náznakem humoru při prvním kroku směrem ke dveřím.

"Takže první důstojník vám nestačí?" odtušil Chakotay taktéž s úsměvem, načež ji přiměl k dalšímu skutečnému zasmání.

 

Sourozenecká dvojice jako jedni z mála členů posádky nepotřebovali zvedat morálku. Sice se zúčastnili Neelixovy oslavy, ale opustili ji poměrně brzy. Ne že by oslava vypadala nějak špatně. Možná trochu nuceně a upjatě, ale celková atmosféra vypadala dobře. Měli však své vlastní plány, takže odešli do společné kajuty. Z nějakého nepochopitelného důvodu dostali chuť dělat neplechu a věděli, že nemohou veřejně před ostatními. Byli sami dva a nikdo jim nemohl cokoliv zakazovat. Alespoň po akademické stránce. Kapitán Janewayová by určitě zasáhla, ale to by o tom nejdřív musela vědět. S jistým elánem zapadli do koupelny. Oba dva najednou vlezli i do sprchy a připadalo jim to hrozně směšné.

Zabaleni do županu s žuchnutím dopadli na první volnou postel v ložnici. Jejich akci doprovázelo stálé chichotání a pošťuchování. Byli příliš zaujatí sami sebou, než aby si všimnuli sotva znatelného stínu ve dveřích. Během následující půlhodiny se jejich projevy umírnily a přešly v jiné mnohem, mnohem důvěrnější. Vyměňovali si dlouhé polibky a hladili jeden druhého. Všude, kam jejich ruce dosáhly, a veškeré rozpaky zcela zmizely. S každým okamžikem se osmělovali víc a víc. Podle chování stín sledující je pochopil, že ještě nejsou s to zajít dále. Šlo o jakousi první předehru, než dospějí ke konečnému rozhodnutí. A také je nehodlal šmírovat.

Přesto mohl být spokojen. Postupně získával stále jasnější podobu, až projekce dosáhla běžně viditelného standardu. Samozřejmě ve skutečnosti seděl na palubě lodi vzdálené přes polovinu galaxie. Stále ještě v Alfa kvadrantu. Urovnával vlastní problémy a doufal, že zvládne dvě věci jednou ranou. Z prvního rozhovoru věděl, jak moc těžké bude dosáhnout výsledného kompromisu, ale měl radost alespoň z jedné události, která se začala dařit. Ještě pár vteřin nechal ty dva v objetí sladké nevědomosti, než se plně přenesl a promluvil.

"Moc hezké, děti," odtušil a levý koutek úst šel pobaveně nahoru. Zkoprněli, když poznali, že jsou přistiženi. "Hlavně klid. Musíme si o něčem promluvit," pokračoval uklidňujícím hlasem. Otočil se a přešel do vedlejší místnosti, kde v klidu usedl na volnou židli. Byl natolik reálnou projekcí, že musel vnímat fyzické překážky, ale natolik nehmotný, aby ho jakýkoliv vnější projev mohl ohrozit. Trpělivě vyčkával, až se obléknou. Ani jednoho nenapadlo spustit poplach. Vlastně ani nemohli. Dovolil si celou oblast izolovat. Zjevně netušili, kdo přesně je vyrušil. Zůstali překvapením stát ve dveřích.

"Jen pojďte a sedněte si," vyzval je gestem ruky.

"Mikel…," uniklo Sáře z úst.

"Správně. Vidím, že si pamatuješ, kdo jsem."

"Otázkou zůstává, co děláš tady. Pochybuji…," začal Jacob, kterému to myslelo o trochu rychleji.

"Nejsem tady!" nenechal ho domluvit.

"My tě ale vidíme a nevypadáš jako pouhý hologram," upřesnil mladík lépe svoje pozorování.

"Ve skutečnosti sedím na palubě koloniální lodi v Alfa kvadrantu."

"Proč na koloniální lodi? Měl bys být na Enterprise."

"Malá výměna. Oni vrátili Data a vzali si mě."

"Aha," podívali se sourozenci jeden na druhého.

"Ale teď k věci, děti." Pobídnul dvojici, ať usednou.

"My už jsme dospěli, pokud ti to nevadí!" namítla podrážděně Sára.

"Pro mě rozhodně ne, ale tuhle pasáž bych chtěl probrat s každým zvlášť," učinil rukou gesto, které ani jeden zcela nepochopil. "Hlavním důvodem je, že vy dva jste spolu. Na jednom místě, v jeden čas, což mi značně usnadňuje práci."

"Práci? Jakou práci?" zajímala se blonďatá Sára. Tušila, už od prvního setkání, že Mikel není jen tak někdo a teď se konečně mohla dozvědět něco víc.

"Hlídat vás dva přeci!" doplnil stále trpělivě. "Když jste oba na jednom místě, tak je všechno mnohem snadnější. Nemohu být na dvou místech zároveň. Ne v jednom časovém kontinuu."

"Ale proč?"

"Protože vás dva chtěl a nejspíš stále chce někdo zabít. Má i menší cíle, jako přerušit rodovou linii, ale ten někdo by velice rád, abyste zemřeli."

"Proč nás chce zabít?"

"Sám přesně nevím. Jediné, co vím, je fakt, že já překazil jeho plány a tentokrát se ho už nadobro zbavil!" dodal hologram bez dalších podrobností. "Což neznamená, že ho na jeho místě nenahradí někdo jiný."

"Mám chápat, že to, co jsem viděl, nebyla jenom halucinace?" ujišťoval se Jacob, že se mu všechno jenom nezdálo.

"Velmi dobře," přisvědčil potěšen, že konečně chápou, co říká. "Poslouchejte mě pozorně oba dva, ať nemusím nic z toho opakovat." Vyčkal, dokud si nebyl jist, že ho poslouchají. "Dělám věci, jejichž význam občas nechápu ani já sám. Jde o zdánlivě nepodstatné maličkosti, které se mnohdy projeví až mnoho let poté. Jako třeba tvé dědičné geny začaly být aktivní až mnohem později, během mého zásahu. Máte před sebou netušenou budoucnost, ovšem pouze v případě, když budete naživu. Já jenom dohlížím, aby šanci dosáhnout jí nikdo neovlivňoval."

"Jak nás chceš hlídat, když jsi stále v Alfa kvadrantu?" zeptali se současně.

"Nebojte, vzdálenost pro mě není překážkou, pokud potřebuji, ale teď bych rád probral jisté záležitosti s každým samostatně."

"My před sebou nemáme tajemství!" namítla okamžitě Sára.

"Ale ano, máte," poznamenal s úsměvem. "Možná si ještě sami neuvědomujete, jaké, ale stále máte."

"Ale…," chtěla protestovat.

"Žádné ale!" utnul protesty v samotném zárodku. Kývnul k Jacobovi, který trochu neochotně vstal a odešel do vedlejší místnosti. Sára ho doslova provázela pohledem a snažila se zakrýt rostoucí neklid.

"Takže…," začala lehce chvějícím hlasem.

"Zřejmě jsi mu neřekla své tajemství," poznamenal lehce pobaveným tónem.

"Které tajemství!"

"Zas tak moc jich nemáš, ale napovím ti." Zapátral v paměti. "Vzpomínáš si na ten večer před třemi roky na základně 75? Jak se jenom jmenoval ten sympatický mladík?"

"Woran," doplnila zaraženě.

"Škoda, že zrovna vyhlásili poplach a on musel náhle odletět. Nebo co třeba ten praporčík na Utopia Planitia tuším asi před rokem? Mám pocit, že své povýšení vzal zatraceně vážně."

"Jo…," hlesla slabě. Věděl mnohem víc, než mohlo být možné.

"Nebo třeba…," zkusil nadhodit další příklad.

"Dost!" přerušila ho hlasitě. Její tváře dostávaly nebezpečně rudý odstín.

"Neboj, on nás neslyší," uklidnil ji lehce. "Otázkou zůstává, co s tím?"

"Já nevím. On je přeci jenom…," vykoktala ze sebe překvapená narážkou, kterou učinil. První, kdo ji učinil a nevedl kolem toho moralistické řeči.

"A to ti připadá jako překážka?" zavrtěl nevěřícně hlavou. "Doufal jsem, že alespoň někoho konečně trkne, proč k sobě máte tak blízko, ale asi budu opět zklamán. Ostatně jako už mnohokrát předtím."

"Co máš přesně na mysli?"

"Hledej kořeny vlastní minulosti a najdeš odpověď. Víc ti nemohu říci," odtušil trochu tajemně. Podobnou větu neříkal poprvé. Zoufale snažil zakrýt vlastní zoufalství nad do nebe volající nechápavostí. Přemýšlel, co tehdy udělal špatně. Nic ho nenapadalo, což nemuselo nic znamenat.

"Nenech se zmást Mikelem," zazněl další, tentokrát ženský hlas. Zpozorněla, když spatřila příjemně vypadající blondýnku tak kolem čtyřicítky, jak stojí po Mikelově levé straně. Před chvílí tam určitě nebyla.

"Já tě odněkud znám…," vydechla.

"Ano. A věř, že pokud on slibuje dohled odněkud z dálky, tak já dohlédnu, aby cesta Voyageru probíhala bezpečně." Domluvila, načež obraz zmizel.

"Nedokáže udržet svůj signál tak dobře jako já," vysvětlil obratem Mikel. "Teď mi sem pošli Jacoba."

Vstala zaražená ze židle. Odešla vyzvat bratra, aby si šel odbýt svůj soukromý pohovor. Sama padla na svou postel a měla zatraceně hodně věcí k přemýšlení, zatímco on odcházel vstříc Mikelovi. Usedl na tutéž židli. Nadešla chvíle mlčení.

"Víš, o čem chci mluvit?" nadhodil Mikel.

"Ani v nejmenším," zavrtěl Jacob nervózně hlavou.

"Ale ano, víš. Nebo jsi snad před chvílí měl pocit, že nevíš, co děláš?" nadhodil jemně.

"Aha," pochopil kam míří.

"Správně. Měl jsi pocit nervozity?" položil další otázku míněnou zcela vážně.

"Ne," odpověděl s pořádným uzarděním.

"A víš proč?" pokračoval Mikel ve svém vyptávání.

"Ne. Možná…" Jacob znejistěl, protože nečekal takové otázky.

"Ohlédni se zpět a zjistíš hodně věcí, které nevíš," tlačil ho Mikel dál ke konečnému závěru. Musel k němu dospět sám, nemohl mu prostě říct pointu. Tím by porušil pravidla, nepočítaje fakt, že by nepřímo ohrozil jeho život.

"No…, ono být ztracen v Delta kvadrantu s posádkou sto padesáti lidí a často ani ne příliš přátelských není nejvhodnější místo k navazování známostí," shrnul mladík vše do jediné věty. Řekl své stanovisko pevně a jasně.

"Dobrá. Jaký pocit máš teď?" položil hologram další zvídavou otázku. "Stále ti Makisté připadají nepřátelští? Stále máš pocit, že nemůžeš najít spřízněnou duši?"

"Já nevím."

"Pak ti řeknu pouze jednu věc. Je zde jedno velké tajemství, čekající jenom na tebe, abys ho odhalil. Je zde jenom pro tebe. Příznivější konstelaci jsem nikdy předtím neviděl. Nečekej dlouho, protože zde nebude věčně," upozornil ho nakonec.

"Já nechápu, kam míříš…," zamračil se Jacob usilovně přemýšleje. Jisté podezření měl, ale doufal, že o tom právě není řeč. Bohužel klidně být mohla.

"Ale ano, víš! Jsi velice chytrý chlapec. Pokud jsi skutečně ten pravý, tak na to přijdeš…" Mikel poslední slova sotva zašeptal. Začal mizet. Postupně, s gestem znamenajícím rozloučení. Zanechal Jacoba Cartera zmateného a zaraženého sedět v křesle. Dlouhé minuty hleděl do míst, kde Mikel seděl, ale on už se nezjevil a nepotvrdil jeho domněnky.

Následuje:
Kapitola 18