Sarekovi synové

Obsah

• Kapitán Kirk a já
• Jedna
• Dva
• Tři
• Čtyři
• Pět
• Šest
• Sedm
• Osm
• Devět
• Deset
• Jedenáct
• Dvanáct
• Třináct
• Čtrnáct
• Patnáct
• Šestnáct
• Sedmnáct
• Osmnáct
• Devatenáct
• Dvacet
• Dvacet jedna
• Dvacet dva
• Dvacet tři
• Dvacet čtyři
• Dvacet pět

Dvanáct

Kirk se zakousl do něčeho, co mu před okamžikem Mi naservírovala. Bál se cokoli namítat, protože si ještě pamatoval, co všechno mu na jeho námitky ohledně posledního jídla řekla. Proto si nechal pro sebe úvahy o tom, co původně jeho snídaně byla. Statečně se zakousl do něčeho, co vypadalo, jako by to chtělo začít prosit o milost a odvážně snědl to, co dosud nikdo nejedl.

Oproti Stonnovu ujištění, že budou všichni dopraveni na Vulkán, seděl teď s Mi a se dvěmi dalšími důstojníky na planetě, která snad ani neměla jméno. Normální jméno. Vulkánci ji určitě už nějak pojmenovali, protože se nacházela v jejich zájmové sféře, přestože ji ještě nekolonizovali. Solidní vězení, uvědomil si, a ne poprvé, Kirk. Tady ho určitě nikdo hledat nebude. Zalétl pohledem k Mi, která si právě vyměňovala provizorní obvaz na rameni. Trochu zjihl. I když mu hrozně lezlo na nervy, že ho ta holka pořád sleduje, cítil k ní stále větší obdiv. Už delší dobu, ale její vystoupení v den, kdy se vzdal třem vulkánským válečným lodím, bylo fascinující. Při tomto slově ho trochu bodlo u srdce. Když se oddíl Vulkánců přenesl na Hikaru, přilepila se k němu a nepustila ho na krok od sebe. Pak ho jeden z Vulkánců chtěl násilím přimět promluvit, zaútočila na něj a dokázala ho setřást. Jistě, byl to naprosto nelogický počin, protože těch Vulkánců tam bylo mnohem víc, ale skutečnost, že jednoho z nich uzemnila vulkánským nervovým stiskem, jí získala respekt.

Jinak se Kirk necítil zcela ztraceně. Sevalovi se podařilo ukrýt se mezi plazmové obvody vyzařující terronové částice a zůstat tak Vulkánci i jejich dokonalými přístroji nepovšimnut. A pak tu byl Spock. Kirk sice netušil, kde se Spock nachází a co provádí, ale stále cítil jeho uklidňující přítomnost ve své mysli. I kdyby se všichni Vulkánci zbláznili, Spock by ho nezatratil. Od okamžiku, kdy se vzdal, s ním žádný Vulkánec nepromluvil. Když o tom Kirk tak přemýšlel, byl si stále víc jist tím, že se za tím vším skrývá nějaké spiknutí. Už byl dost starý na to, aby za každým kýchnutím viděl zločinné spolčení, nicméně současná situace tomu nasvědčovala až moc.

"Co rameno?" zeptal se, když se Mi vrátila k ohništi.

"V pohodě," odpověděla s úsměvem. "Mám na dnešek připravené úkoly," pokračovala po chvíli věcně. "Takže, pokud to nebude v rozporu s vaší kapitánskou hrdostí, začneme konečně něco dělat."

"Nevěděl jsem, že tady velíte," rýpnul si do ní a pak se, ne poprvé v podobném případě, začal cítit hloupě. Opravdu to od něj nebylo fér. Od okamžiku, kdy je vulkánští přátelé přenesli naprosto bez prostředků na tuto planetku, dokázala jim sehnat přístřeší, oheň a postarat se, aby nezemřeli hlady. Ostatní dva muži, vlastně ještě mladíci, kteří tu byli s nimi, se ochotně podřídili jejímu velení a poslouchali jako hodinky. Až chvílemi uvažoval, že ji poslouchají ochotněji, než jeho. Musel se usmát, když viděl, jak se snaží jí pomáhat v situacích, které jsou dle jejich názoru pro ženu příliš obtížné. On ji viděl, jak praštila s Vulkáncem o zem. Věděl tedy, že její fyzická kondice je zřejmě lepší, než ta jejich. Když se zamyslel sám nad sebou, uvědomil si, že toho pro přežití všech ještě mnoho neudělal. Jen sedí a neustále proti něčemu protestuje.

"Vypadá to tak, že ano," odpověděla a nenechala se vyvést z míry. "Nevím, jak vy, ale já tady nechci zemřít. Ani nastydnout," dodala tónem, který ho přiměl poslouchat.

"Nastydnout?" zopakoval nevěřícně a podíval se na nebe bez mráčků, ozdobené žhnoucí rudou koulí vysoko nad hlavou. Pak ho napadlo, že příliš vysoko.

"Nastydnout. Nezpozoroval jste, jak je tato planeta od svého slunce vzdálená? Jsme tu pár dní, ale každá noc je chladnější. Myslela jsem, že to víte..."

"Asi jsem přemýšlel o jiných věcech," odpověděl kajícně. Vlastně nebyl ani daleko od pravdy. Od chvíle, kdy se materializoval na této planetě, prostě nedokázal myslet na nic jiného, než na události, ke kterým v poslední době došlo.

Zvedl se a začal se procházet po provizorním obydlí, které Mi s pomocí obou mladíků vyrobila. Musel se pohybovat. "Co když to vůbec nebyli Vulkánci?" zeptal se náhle nahlas.

"Pane?" Mi seděla na sedačce, kterou vyrobila z části kmene. Několikrát ten kmen přepálila, aby vznikly čtyři sedačky. Ty pak rozmístila kolem kamene, který tu prostě ležel odjakživa. Rozhodla se ho použít jako stůl a tak celé obydlí postavila kolem stolu. Když se nad tím Kirk podivoval, začala recitovat úryvek z Odyssey. Tam přece figurovala postel, kolem které byl postaven dům

Zavrtěl hlavou, když si uvědomil, že promluvil nahlas. Pak se zamyslel. Byl v obydlí sám s Mi, která už několikrát prokázala, že je schopna logicky uvažovat. Možná...

Za okamžik byla Mi seznámena se vším, co věděl on sám. S tím málem, co věděl on sám. Protože měl neodbytný pocit, že toho, co neví, je mnohem víc, než toho, co ví. Zamyslela se.

"Nerozumím politice, ani válčení, pane," začala pomalu odpovídat a vypadalo to, jako by si pečlivě rozmýšlela každé slovo. "Ale pokud se ptáte na můj názor, ten muž, co vás na Hikaru napadl, nebyl Vulkánec..." A už to tu bylo.

"Podle čeho tak soudíte," zeptal se a snažil se o neutrální intonaci.

"To, co se chystal udělat, je na Vulkánu zločin. Situace nebyla taková, aby byl jeho zákrok nutný. Logicky. Pak mě také zarazil přístup ostatních k němu. Oni se od toho incidentu nedistancovali proto, že by je ohromila moje schopnost vás chránit. Oni se chovali tak lhostejně proto, že není jedním z nich. Vlastně, řekla bych, že cítili určité zadostiučinění…" snažila se mu vysvětlit své pocity a byla nešťastná z toho, že se nikdy nedokázala vyjadřovat snadno a přesně.

"Vulkánci přece nemohou cítit zadostiučinění…" nadhodil s úsměvem.

"Znáte Vulkánce," odpověděla. "Tu předchozí poznámku jste nemohl myslet vážně. Osobně neznám emotivnější rasu, než jsou Vulkánci…" dodala, rovněž s úsměvem.

"Asi by s vámi nesouhlasili..."

"Asi ne. Ale oni emoce mají. Jen se je snaží skrývat. Je to banda pokrytců," snažila se říci rozhořčeně, ale smích ji usvědčil ze lži. Přitažlivý smích, uvědomil si najednou Kirk. Všimla si, že se atmosféra změnila, ale nedokázala stoprocentně určit, proč. Proto pokračovala ve výkladu. "Jinak, o zkáze Eddingtonu nic nevím. Ale nedokážu si představit situaci, která by S’Vet přiměla sestřelit vědeckou loď... Nebo jakoukoli loď. Určitě jste se už setkal s těmi vtipy, že zbraně na vulkánských lodích mají zalité hlavně…"

"Pokud by posádku S’Vet tvořili Vulkánci…" doplnil Kirk, opět plně soustředěný na daný problém. Nastalo ticho. Oba přemýšleli. Kirk nedokázal odhadnout, jak dlouho, ale všiml si, že Mi mezitím třikrát přiložila dříví na oheň. Pak ticho přerušila.

"Předpokládejme, jen předpokládejme, že za tím nestojí Vulkánci, ale Romulané. Pro lidi je za určitých okolností obtížné je od sebe rozeznat. Lze Romulany s Vulkánci zaměnit. Ale proč? Nechce se mi věřit, že by ostatní Vulkánci nevěděli, o co jde. Lidé mě neudivují, stejně jsem nikdy nepochopila, jak lidstvo dokázalo přežít samo sebe. Ale není přece logické ze dne na den vyhlásit válku…"

"Některé vulkánské sekty mají k romulanskému přístupu k životu velmi blízko. Jestli jsem správně pochopil některé informace o dění na Vulkánu, členové těchto sekt pomalu ale jistě infiltrují do úřadů i do Rady. Nejúspěšnější je v tomto snažení sekta Sekhet. Je možné, že to vědí, ale nechávají Romulany udělat špinavou práci," rozváděl úvahu dál Kirk.

"Pak se ovšem naskýtá otázka, proč to Romulané dělají? Pokud..." zarazila se. Myšlenka, která ji napadla, byla velmi odvážná. Podívala se na svůj objekt a ten zaregistroval v jejím pohledu něco jako smutek. Ne osobní, takový všeobjímající. Pokýval hlavou.

"Pokud naopak nemají v úmyslu Vulkánce anektovat. Historikové a sociologové už dávno prokázali, že bez lidí a jejich agresivity by se Vulkánci Romulanům neubránili…"

"Jenže v této konstrukci je na můj vkus příliš pokud a jestliže..." odpověděla Mi a chtěla pokračovat. V tu chvíli k jejich uším dolehl křik mladíků, kteří měli za úkol přinést dříví. Mi vyběhla z obydlí a když ji Kirk následoval, nevrle jím mrštila zpět. Oba muži se velmi rychle blížili a určitě strhli všechny své rekordy v běhu. Za nimi se totiž řítilo nějaké zvíře. Když přiběhli k obydlí, vytáhla Mi jednu ze svých zbraní, kterou se jí podařilo propašovat na planetu. Okamžik a zvířeti přeťala krční tepnu.

Když si prohlížela mrtvou šelmu, uvědomila si, že se vlastně o šelmu ani nejedná. Zřejmě savec, ne nepodobný pozemskému Macropodidae. Příčina agresivity zvířete se objevila záhy, když z vaku na břiše vylezlo mládě. Rozhlédlo se kolem, několikrát vrazilo čumákem do mrtvé samice a pak poněkud rozpačitě zamířilo k Mi. Najednou se odrazilo a skočilo Mi do náruče.

"Vidím, že máte dalšího chráněnce," ozval se za ní pobavený Kirk. "Zabila jste jeho matku, měla byste se postarat o něj."

"Když už jsme u jeho matky," odpověděla nerudně Mi, "mohl byste ji vyvrhnout a stáhnout z kůže," dodala otráveně a podala mu nůž.

Večer seděli všichni u kamenného stolu, v rohu místnosti hučel oheň. Hučel bylo to správné slovo, protože počasí venku se dost změnilo. Byla zima a to taková, že nebylo možné jen tak opustit obydlí. Ve spací části obydlí přibylo další lůžko. Nový chráněnec Mi se od ní odmítal vzdálit, tak mu ustlala u nich. Námitky obou mužů odmítla Mi s tím, že jim alespoň pomůže zahřát místnost. Ovšem svými námitkami uvolnili oba muži lavinu výčitek, které Mi celý den skrývala.

"Takže si to zopakujme," vytýkala jim v oči. Ocitli jste se v nebezpečí a místo toho, abyste se ho zbavili, přivedli jste ho až ke kapitánovi. Chápu správně celou situaci..." zeptala se uštěpačně. Mlčeli, co na to také říci? Pod přísným pohledem Mi se nakonec jeden z nich vzchopil.

"Co jsme měli dělat? Vy máte zbraň, jste zvyklá bojovat…"

"Vy nejste zvyklí bojovat? Myslela jsem, že když jste prošli Akademií..."

"Jsem vědec, Mi…" dotčeně se ohradil ten, který dosud mlčel. "Archeolog…" dodal ještě.

"Tak archeolog," zopakovala živě Mi. Není to někdo, kdo se hrabe v zemi a získává informace o tom, jak se dřív žilo?"

"Hodně zjednodušeně řečeno," odpověděl nespokojeně. Neměl rád, když někdo takovým způsobem jeho oblíbenou vědu deklasoval.

"Takže víte, že před vznikem fazerů a disruptorů se používal klacek a pazourek..." pokračovala Mi. Kirk mlčel. Už zažil dost diskusí s Mi na to, aby věděl, že oba mladíci dopadnou bledě.

"No… vlastně jo…" zakoktal archeolog, který pochopil, kam Mi směřuje.

"Měli jste přinést dřevo. To jsou klacky. Co tak jeden vzít a ohnat se jím? Bylo by to v rozporu s tím, co vás učili na Akademii?" smála se Mi, ale do smíchu jí vůbec nebylo.

Následuje:
Třináct