Sarekovi synové

Obsah

• Kapitán Kirk a já
• Jedna
• Dva
• Tři
• Čtyři
• Pět
• Šest
• Sedm
• Osm
• Devět
• Deset
• Jedenáct
• Dvanáct
• Třináct
• Čtrnáct
• Patnáct
• Šestnáct
• Sedmnáct
• Osmnáct
• Devatenáct
• Dvacet
• Dvacet jedna
• Dvacet dva
• Dvacet tři
• Dvacet čtyři
• Dvacet pět

Dvacet jedna

"Myslíte, že je možné těm informacím věřit?"

To byla otázka, která se vznášela v obláčcích nad hlavami všech přítomných.

"Je to tak neurvalé, že to klidně kapitán Kirk mohl poslat," odpověděl Doonahew.

"Co Nebula?"

"Už je na cestě, admirále. Ale uvedené souřadnice se nachází v oblasti plné asteroidů. Budou muset dorazit až tam, aby něco objevili. Je-li co," dodal po chvíli.

"A co když je co? Pokud tam čekají, ztratíme Nebulu…"

"Admirále, počítal jsem s tím. Poslal jsem s nimi eskortu. Dvě Akiry budou Nebulu hlídat a za každou cenu zabrání jejímu poškození."

"Doufejme, že ta cena nebude příliš velká…"

"Zdá se mi to, admirále, nebo vás trápí ještě něco jiného?" zeptal se Doonahew, když jeho nadřízený za neustálého vrčení po několikáté přecházel po zasedací místnosti. Nakonec se admirál zastavil a podíval se na všechny přítomné.

"Pokud je to všechno pravda," začal a na slovo pokud položil značný důraz, "tak kapitán Kirk znovu zachránil Federaci." Přeběhl pohledem po tvářích přítomných. "Uvědomujete si, doufám, co to znamená..." Nedořekl. Každý si to uvědomoval. Do nastalého ticha se ozval elfí Joran.

"Můžete mu dát loď a poslat ho pryč…"

Zamysleli se. To vůbec neznělo špatně.

"Admirále, přišli informace od Nebuly. Jsou trochu zkreslené, ale s tím jsme počítali."

"Na obrazovku…"

Několik příštích minut se členové Velitelství Hvězdné Flotily seznamovali s údaji, které díky svým neuvěřitelně citlivým senzorům Nebula. Tato schopnost však byla vyvážena velkým mínusem. Aby mohla loď své senzory použít, nesměla používat štíty. Ani navigační štíty. Proto bylo její využití velmi obtížné a o smyslu její existence se na Velitelství dnes a denně vedly nikdy nekončící spory.

"No, pánové…"

"Pane, došla depeše od T’Lar, nové předsedkyně Rady Vulkánu."

Sálem to zašumělo. Něco podobného nikdo neočekával. Zvlášť proto, že přítomným byly známy radikální názory T’Lar. Dokonce se říkalo, že má něco společného s nějakou sektou.

"Přijmu to tady."

Na obrazovce se objevila důstojná postava T’Lar. Admirál Tosev pozdravil a očekával, co bude. Nejdřív se zdálo, že nebude nic. Všichni chápali, že se T’Lar chystá říci něco, co jí příliš netěší.

"Někteří z nás se domnívali, že se Země pokusí na Vulkán zaútočit," začala pomalu. Mluvila klidně, jako by předčítala z knihy. Všichni přítomní ji pozorně poslouchali. "Vyslali jsme proto své lodě k neutrální zóně, která byla mezi Zemí a Vulkánem vytyčena. Pak jsme získali informace, které nás upozornily na určité nesrovnalosti…"

Nesrovnalosti, pomyslel si Tosev. Všechno to je špatně, 200 let diplomacie v háji a T’Lar mluví o nesrovnalostech.

"Rozhodli jsme si ověřit pravdivost těch informací a zjistili jsme, že jsou pravdivé. V záloze, na souřadnicích, které vám posílám, stojí romulanská Flotila, jejímž úkolem je zničit naše i pozemské lodě a potom anektovat Vulkán." Teď zřejmě došlo k tomu nejtěžšímu. Alespoň Doonahew měl ten pocit, mohl-li soudit z nic neříkajícího výrazu T’Lar. "Jménem Vulkánu žádám Hvězdnou Flotilu o pomoc…"

Tak už to bylo venku. Přítomní se otočili k Tosevovi. Ten okamžik přemýšlel, rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil o názoru ostatních. Pak se znovu otočil k T’Lar.

"I my jsme obdrželi ty informace, o kterých mluvíte. Jsou-li pravdivé, hrozí skutečné nebezpečí nejen Vulkánu a Zemi, ale celé Federaci. Hvězdná Flotila pošle na předmětné souřadnice všechny své bitevní lodě."

"To vám Vulkán nezapomene, admirále," odpověděla důstojně T’Lar. Přenos skončil a jen někteří zaslechli, jak si admirál Tosev pro sebe zabručel: "To doufám…"

"Takže je to pravda," naprosto zbytečně konstatoval Doonahew. "Kapitán Kirk skutečně znovu zachránil Galaxii. Nebo, dal nám šanci ji zachránit…" Ostatní přítomní členové admirality tupě zírali před sebe. Ta strašná možnost se stala skutečností. Trvalo téměř věčnost, než se ozval někdo, na koho v té chvíli úplně zapomněli.

"Už to tu přece padlo! Dejte mu loď a ať jde ke všem čertům!"

"Admirále McCoyi," oslovil ho admirál Tosev trochu pobaveně. "Vážím si vašeho názoru, ale ono to není tak snadné, jak by se na první pohled zdálo." Admirál McCoy se zvedl a klátivě došel až k Tosevovi. Dnes nebyl jeho den, kyčelní klouby ho bolely a špatně se mu chodilo. Ale teď jakoby na to zapomněl a věnoval se pouze tomu, co ho momentálně zajímalo. Zvedl šlachovitou ruku a ukazováček zabodl do Tosevova ramene. "To mi vysvětlete!"

"No," začal Tosev rozpačitě. "Doba se změnila. Způsob velení hvězdné lodi je jiný. Prostě éra kapitána Kirka odešla před sto lety. Se vší úctou tedy, admirále…"

"I dnes se přece ukazuje, že lidé, jako je James Kirk, jsou nutní…"

"To ano, admirále. Jenže…" Tosev se začal potit. Jak to, u Proroků, vysvětlit? "lidé nejsou zvyklí na jeho způsob velení. Dáme mu současnou posádku a on ji povede starým způsobem. Dojde k neshodám, budou problémy. Co když je blázen? Je přece jiný, než my všichni tady. Když mu dáme doktora, jehož dědeček mohl být mladším praporčíkem na Kirkově lodi, jak pozná, kdy už je regulérní cvok a kdy je to prostě jeho normální projev?"

"Měl bych návrh," začal admirál McCoy šalamounsky, přičemž se zhoupl na patách. Vzhledem k momentálnímu stavu jeho kyčelních kloubů to byl počin více než odvážný. "Až se to všechno vyřeší, bude potřebovat kapitán Riker na Romulu pomoc. Pošlete ho tam, je to akce tak na dva měsíce. Posádku mu vyberte z dobrovolníků, kterým řeknete přesně to, co jste řekl teď mě. Až se vrátí, bude moci kdokoli z posádky požádat o přeřazení na jinou loď, přičemž se to v jejich záznamech neobjeví…"

Tosev vypadal, jako že ho to zaujalo. Opravdu to přestalo vypadat tak černě. Možná se vyplatí držet si v admiralitě lidi, jako je McCoy. Protivný, občas až úplně nesnesitelný. Ale když něco řekne, má to hlavu a patu. "A co ten lékař?" zeptal se ještě. V duchu měl pocit, že odpověď zná.

"Vím o někom, kdo Jamese Kirka zná a bezpečně rozpozná nástup šílenství…"

"Admirále McCoyi…"

"Poslyš, chlapče…" Tosev se chtěl ohradit. Jeho pohled se střetl s McCoyovým…

"Admirále McCoyi. Pokud vše dopadne dobře, dostane kapitán Kirk loď s posádkou vybranou podle vašeho návrhu. O ostatním nic nevím a ani vědět nechci…"

Mi bloumala lodí a přemýšlela o tom, co nového se naučila. Bylo to tak. Hiran projevil pochopení pro její touhu neustále se v boji zlepšovat. Umožnil jí studovat staré romulanské bojové techniky a buď přímo on, nebo někdo jím pověřený, s ní každý den strávil několik hodin v tělocvičně. I když už to nikdy nezopakoval, Mi tušila, že svými schopnostmi získává mezi Romulany velký respekt. Těšilo ji to a zároveň ji to přivedlo k přání seznámit se s jejich kulturou trochu víc. Bylo jí jasné, že v současné situaci se jí toto přání s největší pravděpodobností nesplní, proto se snažila využít každou hodinu, kterou tu mezi Romulany strávila. Pokud zrovna necvičila nebo se alespoň teoreticky neseznamovala se bojovými technikami, seděla u počítačů a studovala historii a vůbec cokoli o Romulu. Hiran ji sledoval se shovívavým úsměvem. Oproti tomu Kirk ji pokaždé vítal s nevlídným výrazem ve tváři. Moc se tím nezabývala, kdykoli se vrátila do jejich společné kajuty, vyčerpáním usnula. Byla vděčná, že Seval převzal její úkol Kirka chránit, i když to na dravci byla povinnost více méně symbolická. Po několika málo hodinách spánku opět spěchala do tělocvičny.

Kirk byl mrzutý. Nejen proto, že Mi pořád někde pobíhala a evidentně s Romulany vycházela více než dobře. I Spockovo chování bylo v posledních dnech zvláštní. Kirk byl dalek toho, aby žárlil. Ale vždy byl zvyklý, že v nestandardních situacích byl Spock vždy v jeho blízkosti. Teď se však zdálo, že ho mnohem víc láká být v blízkosti Ta’l’ory. Kirk ho nepodezříval z toho, že by si s ní něco začal, už pro odlišnosti v biologii obou ras. Spíš měl pocit, že je jí fascinován. Kirk by to chápal, kdyby se Spock snažil získat nějaké další informace, třeba technické údaje jednotlivých romulanských lodí, sílu flotily a tak. Jenže to Spocka ani nenapadlo. Jisté je, že se Kirk celkem vyděsil, když zaslechl část jejich rozhovoru. Procházel kolem jídelny a zahlédl uvnitř Spocka a Ta’l’oru. Byl by je minul, kdyby nezaslechl její otázku, která ho přinutila zůstat a zcela nezdvořile poslouchat.

"Ty to tedy také chceš?" zeptala se Romulanka překvapeně.

"Špatně jsi mě pochopila," odpověděl Spock a natáhl ruku pro další lístek salátu. Když Ta’l’ora zjistila, že Vulkánci jsou skutečně vegetariáni, rozšířila program replikátorů úplně skvěle. Spock vyjádřil svou vděčnost a ona se radovala jako malé dítě. "Vždy jsem si přál, aby se Romulus s Vulkánem spojil. Ale ne tak, jak si to představují vaši politici. Doufal jsem, že už budeme natolik vyspělí, že spolu dokážeme žít, aniž bychom si navzájem ubližovali. Přál jsem si, abychom tvořili jeden velký národ, na základě rovnosti, dobrovolnosti…"

"Národ Vulkánců?" zeptala se Romulanka, kterou to evidentně zajímalo.

"Národ. Není důležité, jak se jmenuje. Ale tvá otázka zřejmě nesouvisí s označením. Jako Vulkánec samozřejmě preferuji Surakovo učení. Jsem však dalek toho někomu ho vnucovat proti jeho vůli. Sami musíte objevit jeho přínos."

"Jak bychom potom mohli žít jako jeden národ? Tvá filozofie je filozofie míru a nenásilí. Naše filozofie nás nutí tu tvou považovat za filozofii zbabělců," oponovala s omluvným úsměvem. "Netvrdím, že je to pravda, ale Romulané věří, že kdo není ochoten za svou svobodu bojovat, ten si ji nezaslouží. Pokud chceš skutečně sjednotit Romulus a Vulkán podle svých představ, Spocku, čeká tě dlouhá cesta…"

Kirk se obrátil a potichu odešel. Na jednu stranu ho mrzelo, že ten rozhovor vyslechl, tušil, co se ve Spockovi odehrává. Na druhou stranu však byl rád, že zůstal. Pochopil, co Spocka k Ta’l’oře přitahuje. Přestal mu vyčítat zájem o ní a jeho mrzutost v tomto směru přešla. Jenže rozhovor pokračoval.

"S tím jsem počítal. Proto jsem se rozhodl věnovat tomu úsilí celý svůj život, který mi snad zbývá."

"Ale má to smysl?" zeptala se Ta’l’ora. Sledovala Spocka způsobem, jakým dítě sleduje svého rodiče, který se mu právě snaží vysvětlit něco neuvěřitelného. Spock si toho byl dobře vědom a snažil se volit slova, která by učinila jeho výklad srozumitelnějším.

"Věřím, že má. Podívej se na sebe. Když jste nás přenesli, určitě jsi s názorem svého velitele nesouhlasila…"

"To je něco jiného…" oponovala a její tvář přitom získala temnější odstín.

"Není," přerušil ji Spock. "Neříkám, že cokoli, co spojí Romulany a Vulkánce, je dobré. Říkám, že cokoli, co zabrání Romulanům a Vulkáncům okamžitě se zabít a přinutí je alespoň naslouchat, je dobré. Samotné spojení musí probíhat na jiné úrovni. Ale dialog, to už je úspěch. Nebo máš jiný názor?"

Ta’l’ora se usmála. "Myslím, že kdybys mohl promluvit se všemi romulanskými ženami, Spocku, tvůj sen by se uskutečnil velmi brzy." Spock se rozpačitě ošil. Romulanka si toho byla vědoma a tak se po chvíli slitovala a z rozpaků ho vyvedla. Způsobem, který ho překvapil. "Ten váš Surak, Spocku… Vyprávěj mi o něm, prosím."

Spock se zamyslel. Přemýšlel, jak moc je její přání skutečné. Když viděl výraz v jejích očích, uvědomil si, že Ta’l’oru jeho vyprávění skutečně zajímá. Zvedl se od jídelního stolu a zamířil k pohodlnějším křeslům, které tvořily v rohu místnosti něco jako společenskou místnost, výklenek. I když, na dravci nebylo tolik volného místa, aby se jím dalo takovým způsobem plýtvat. Usadil se do křesla a okamžik srovnával své myšlenky a úvahy. Ta’l’ora si sedla na zem a opřela se o jeho nohy.

"Někteří říkají, že Surak byl snílek..."

"Já vám rozumím, ale potřebujeme se dostat co nejblíž," snažil se vysvětlit Kirk někomu neviditelnému. Konečně mluvil s velitelem Darghu, ale stále ještě nevěděl, kdo to je. Nejdřív se snažil přijít na to, jakému tvoru ten hlas patří, ale potom toho nechal. Nebylo to důležité.

Přestože odeslali zprávu o svých zjištěních ohledně romulanských úmyslů hned, jak je zjistili, nepodařilo se bitvě vyhnout. Zamaskovaný Dargh se přiblížil k bojujícím lodím. Jeho maskování ho teď nechránilo jen před loďmi Hvězdné Flotily, která rozhodla o své účasti na této bitvě hned, jakmile se velitelství seznámilo s informacemi, které jim Spock poslal. Větší nebezpečí představovaly ostatní romulanské lodě. Kirk věděl, že to, co jejich tajemný zachránce udělal, by se dalo chápat jako zrada. A bylo mu jasné, co by Romulané s takovým zrádcem udělali. Takže teď tu byl a vlastně nebyl a přemýšlel, jak se dostat na nějakou loď Hvězdné Flotily. Sledoval údaje na počítači a pak rozhodl.

"Veliteli," stále ještě nevěděl, jestli je to pro ten tajemný hlas to správné oslovení, "tady… tady je Enterprise. Když se dostanete za ní, bude vás krýt nejen svými štíty před zásahem, ale celým svým trupem před vizuálním kontaktem s některou s vašich lodí. Pak nás můžete přenést, aniž by si vás někdo z vašich všiml."

"A co někdo z vašich, kapitáne Kirku?" zeptal se po chvíli hlas bez těla.

"Sakra!"

"To půjde," ozvala se do nastalého ticha Ta’l’ora. "Nebude to trvat dlouho. Necelých..."

Lodí otřásla exploze. Zbloudilé torpédo náhodou zavadilo o zamaskovaného dravce. Trup Enterprise, za kterou se Dargh ukrýval, skryl ostatním lodím smrtelný zápas. Nakonec, zásluhou Spocka, to smrtelný zápas nebyl. Včas dokázal přemostit poškozené obvody a znovu stabilizovat energetický tok. Když se Spock otočil od počítače, všiml si, že se ostatní shlukli kolem někoho, kdo ležel na zemi. Přišel blíž a zjistil, že je to Ta’l’ora. Hruď se jí zbarvila do zelena, čouhal z ní kus kovu, který se při zásahu odštípl od nejbližší konzole. Ke skupince přistoupila postava zahalená do tmavého hávu, hlavu skrývající v hluboké kapuci. Sklonila se nad tělem Ta’l’ory. Romulanka otevřela oči. Uchopila skloněnou postavu. "Přenes je, prosím..."

Spock si kleknul na zem, vedle zamaskované postavy. Nepátral po identitě příchozího. Už ji znal. Teď zaměřil svou pozornost na zraněnou. Na první pohled poznal, že už není co řešit. Úsměv, který se jí rozlil po tváři, ho bolel. Když zvedla ruku, aby se ho dotkla, uchopil ji a přidržel na své tváři. Vypadalo to spíš jako pohlazení. Sám vyhledal její kontaktní body a ponořil se do její mysli. Přivítala ho nesnesitelná bolest. Spock si však uvědomil, že ta bolest je především psychická. Pochopil, že musel v Ta’l’oře probudit silné city a vzápětí je i uviděl. Pomáhal jí nést její fyzickou bolest, ale s tou psychickou nemohl nic dělat.

Budu tě nosit ve své mysli, sdělil jí a pak už byl sám. Pomalu položil její ruku na zem a ještě okamžik ji držel ve své. Pak se zvedl. Ta’l’ora byla skutečně zvláštní žena. Ještě nikdy takovou nepotkal.

Tentokrát se ho Jim dotkl. Intuitivně pochopil, že Spocka její smrt zasáhla víc, než je ochoten přiznat a chtěl, aby Spock věděl, že to ví. Spock to věděl, jenže tím to nebylo snazší.

Zahalená postava stála u konzole a čekala, až se všichni postaví na přenosovou plošinu. Spock se ještě jednou otočil k mrtvé Romulance. Sehnul se a vyndal malou brož z její uniformy. Už dřív si jí všiml a překvapilo ho, že někdo nosí šperk na uniformě. Teď držel brož v dlani a tázavě se podíval na zahalenou postavu. Ta jen kývla. "Už je čas," řekl ten dotyčný. Všichni se poslušně postavili na přenosovou plošinu.

"Kapitáne Kirku. Enterprise signalizuje, že je připravena vás přijmout na palubu. V přenosové místnosti vás bude čekat bezpečností družstvo."

"Pochopitelně," odpověděl Kirk a najednou měl pocit, že ten hlas už někdy slyšel. Neznámý tvor ještě okamžik pracoval na ovládacím panelu. Pak se znovu podíval směrem ke Kirkovi. "Sbohem, kapitáne Kirku. A zastavte to…"

"Děkuji," řekl zamyšleně a už cítil, jak se ho zmocnil přenosový paprsek.

Následuje:
Dvacet dva