Sarekovi synové

Obsah

• Kapitán Kirk a já
• Jedna
• Dva
• Tři
• Čtyři
• Pět
• Šest
• Sedm
• Osm
• Devět
• Deset
• Jedenáct
• Dvanáct
• Třináct
• Čtrnáct
• Patnáct
• Šestnáct
• Sedmnáct
• Osmnáct
• Devatenáct
• Dvacet
• Dvacet jedna
• Dvacet dva
• Dvacet tři
• Dvacet čtyři
• Dvacet pět

Dvacet

Dívala se na zvláštní strop nad sebou a snažila se přijít na to, ke které místnosti ten strop patří. Po několika minutách svou snahu vzdala. Ten strop prostě neznala. Přestala tedy přemýšlet a zvedla se. Tedy, snažila se zvednout. I tato snaha vyšla naprázdno. Její mozek začal vnímat tělo a signály, které obdržel, nebyly uspokojivé. Prostě ji bolel celý člověk a ona uvažovala o příčině.

"Ještě se moc nehýbejte," nabádal ji nějaký cizí hlas. Otočila hlavu a hledala jeho majitele. K jejímu velkému překvapení se k ní blížil nějaký Romulan. Kdyby to byl Vulkánec, odhadovala by jeho věk mezi 150 až 160 lety. Jenže u Romulanů se to nikdy nedalo určit přesně. Bůh ví, jak to s nimi vlastně je. Pokusila se pohnout rukama a překvapilo ji, že to šlo. Promnula si oči. Usilovně přemýšlela a snažila se vzpomenout si, co se stalo. Nějak se jí to nedařilo. V hlavě jí hučelo jako ve strojovně a nebyla schopna si utřídit myšlenky.

"Vlastně bych se měl omluvit," pokračoval Romulan. "Moji lidé to trochu přehnali. Váš zákrok nebyl možná příliš rozumný, ale každopádně jste si získala můj respekt."

Zatímco s ní hovořil, přistoupil k nim ještě někdo. Podle jeho činnosti ho typovala na doktora, ale jista si příliš nebyla. I když, i Romulané přece občas potřebují lékaře…

"Můj zákrok?" zeptala se pomalu Mi.

"Ano. Jeden z mých lidí trochu nešetrně popadl vašeho kapitána a vy jste ho napadla. Byla byste zvítězila, ale ostatní vás omráčili fazerem," vysvětloval jí první Romulan, zatímco ten druhý lehce znepokojeně sledoval údaje, které mu počítač o Mi poskytoval.

Nutila svůj mozek, aby se vzpamatoval. Pomalu se mu to dařilo. To ji potěšilo a dopřála si okamžik oddechu. Pak se znepokojeně podívala na toho, který až dosud mluvil.

"Vyjasněme si to. Nic nevím. Jsem jen kapitánova osobní stráž. Nemá smysl se mě na něco ptát. Nepochybuji, že jste schopný zjistit úplně vše, co vím, ale já nevím nic, takže šetřete čas…"

Na Romulanově tváři se objevil úsměv.

"Budeme si rozumět. A nic vědět nechci. Mám za to, že toho vím víc, než celá ta vaše skupinka. Ale to počká. Jmenuji se Hiran a velím dravci, na kterém se právě nacházíte. Zatím vás nechám zde na ošetřovně, později se vrátíte ke svým přátelům. Jen mi musíte slíbit, že v tu chvíli zapomenete, že jste mě kdy viděla," dodal už s vážnou tváří.

"Tomu nerozumím…" opatrně začala Mi.

"Nechci, aby věděli, že tu jsem…" odpověděl Hiran.

Kirk chodil rozrušeně po místnosti, kterou jemu a jeho společníkům Romulané uvolnili. Pochopil, že dostali nejlepší kajutu na lodi, ale to ho příliš neuklidnilo. Od okamžiku, kdy dal souhlas k přenesení na palubu Darghu došlo k několika událostem, z nichž jedna byla horší než druhá. Když se zhmotnili na palubě dravce, nějaký Romulan se ho snažil odvést pryč. Způsobem, který se Mi příliš nezamlouval. Věc druhá je, že se nezamlouval ani Kirkovi. Mi na Romulana zaútočila a přinutila ho zvětšit vzdálenost mezi ním a Kirkem. Potom ji ostatní omráčili fazerem. Ke konci toho incidentu se objevila Ta’l’ora a další potyčce zabránila. Se slovy omluvy odvedla celou skupinku do této místnosti a odešla. Od té chvíle až do teď s nimi nikdo nepromluvil. Kirk začal Romulany podezřívat z toho, že se prostě rozhodli jeho skupinku zajmout a nakonec ho zbavit i osobní stráže.

"Kde je ta dívka?" alespoň verbálně zaútočil na Ta’l’oru Kirk.

"Vaše přítelkyně je v pořádku," snažila se ho uklidnit mladá Romulanka. "Je na ošetřovně, už se probrala z bezvědomí. Chci vás ujistit, že to bylo politováníhodné nedorozumění a že rozhodně nebylo naším úmyslem vyvolat roztržku, ke které bohužel došlo. Omlouvám se za to…"

"Kdy se k nám připojí?" chtěl vědět. Ta’l’ora byla zřejmě na rozpacích. Z nich ji vysvobodil až Spock. Přistoupil ke Kirkovi a zavedl hovor na téma, které ho teď zajímalo ze všeho nejvíc.

"Určitě pochopíte, že máme mnoho otázek," naznačil se zvednutým obočím.

Romulanka si ho okamžik prohlížela. Kirk by byl přísahal, že v jejím pohledu zahlédl záblesk zvýšeného zájmu. Ale to se dalo těžko říci. I když, nebylo by to prvně, kdy Spock učaroval nějaké Romulance. Když se v Kirkově mysli objevil náznak pokárání, dobře se bavil. I Spock si toho tedy všiml. To už ale Ta’l’ora vedla Spocka a tím i celou skupinku z jejich dosavadního útočiště někam jinam. Kirk se rozhlížel po lodi, v duchu oceňoval romulanské dovednosti a schopnosti.

"To je pochopitelné, velvyslanče Spocku. Vaše zvědavost bude záhy uspokojena. Pokud by si vaši společníci," kývla směrem k ostatním, "chtěli odpočinout…"

Společníci by si nechtěli odpočinout chtěl ji přerušit Kirk, ale pak ho něco napadlo. Pokud Ta’l’ora skutečně projeví o Spocka zájem… "Máte pravdu. Rádi bychom si trochu odpočinuli. Za posledních pár týdnů jsme toho zažili víc, než dost."

"V tom případě vás odvedu do kajuty, ve které si můžete odpočinout. Velvyslanec Spock určitě uvítá počítač…" nadhodila. Spock jen přikývl a snažil se skrývat pohoršení nad Kirkovým pobavením.

"Kdybychom ještě k tomu mohli mluvit s tou dívkou…" upozornil znovu Kirk. Romulanka se usmála. "Zdá se, kapitáne Kirku, že vám na ní velmi záleží."

Na to Kirk odpověděl tím nejkrásnějším úsměvem, kterého byl v tu chvíli schopen. "Velmi," dodal ještě. Ta’l’ora na něj pátravě upřela své velké hnědé oči, ve kterých - jak okamžitě zjistil - zůstalo ještě mnoho dětské důvěřivosti a, proč to neříci, naivity. Vypadala, jako by se snažila zjistit, co je pravdy na tom, co jí ten člověk říká. Pak toho nechala, zřejmě dospěla k názoru, že to není až tak důležité. Než znovu soustředila svou pozornost na Spocka, zopakovala to, co už jednou řekla. "Vaše přítelkyně je na ošetřovně a už se probrala. Až jí bude lépe, připojí se k vám. Rozhodně není naším úmyslem vás od ní odloučit. Nikdo ji nemučí ani nic podobného. Nejsme barbaři, kapitáne. Ať už si o nás myslíte cokoli."

Na to Kirk neměl odpověď. Vstoupil do kajuty, ke které je Ta’l’ora dovedla a nechal Spocka, ať dělá, co umí.

"Velitel Darghu se tedy rozhodl poskytnout Federaci pomoc…"

"Špatně jste to pochopil, velvyslanče Spocku," oponovala Ta’l’ora. "On se rozhodl poskytnout pomoc kapitánu Kirkovi."

Seděli v kajutě a podle nejrůznějších drobností Spock usoudil, že je to její kajuta. Zatímco diskutoval s Ta’l’orou, v duchu analyzoval a třídil informace, které z lodního počítače získal. Veškerou svou mentální sílu soustředil na to, aby Romulanka nepoznala, jak moc je otřesen. Ovšem měl pocit, že se mu to stejně nepodařilo. Ta’l’ora byla velmi zvláštní žena a její schopnost vcítění byla fascinující.

"Pak nechápu, proč s námi nejedná přímo on. Bez urážky," omluvně se na Romulanku podíval, "očekával bych, že v takovém případě by to všechno bylo jednodušší."

Ta’l’ora se neurazila. Přikývla hlavou. "Já také úplně přesně nevím, proč s vámi nejedná on. Jen, napadlo mě, že kapitána Kirka zná osobně, ale nepřeje si, aby kapitán Kirk cítil potřebu mu jeho pomoc nějakým způsobem oplatit.

"Není ale těžké zjistit, kdo je vaším kapitánem," přemýšlel nahlas Spock. "Musí to být někdo, kdo kapitána Kirka zná. Zároveň má přístup k takovým informacím, které jsem nenašel v centrální databázi Tal Shiaru," ignoroval její překvapení, "a navíc někdo, kdo se nebojí udělat to, co udělal on. Buď proto, že nemá ze smrti strach, nebo proto, že si je jist, že nezemře. Takových Romulanů moc není…"

Ta’l’ora ho uchopila za ruku a položila mu svou dlaň na ústa. "Vaše logika je bezchybná, velvyslanče Spocku. V současné situaci však není důležité, kdo tomuto dravci velí. Podstatné je, že musíme vymyslet, co dál." Pomalu sundala ruku ze Spockových úst a uvolnila sevření druhé ruky. Zřejmě si uvědomila, že Vulkánci jsou na fyzické dotyky opatrní.

"Znal jsem, v hrubých rysech ovšem, plán, který vaše Impérium sledovalo. Teď znám jména všech zúčastněných Vulkánců a lidí a rozmístění romulanské flotily. Musíme se tam dostat dřív, než dojde k nenapravitelným škodám. Vždy jsem věřil, že Vulkánci nikdy nebudou bojovat. Už vůbec ne proti lidem. Ale zdá se, že přívrženci sekty Sekhet neustále něčím překvapují, jak by řekl kapitán Kirk. Až vypukne boj mezi nimi a loďmi ze Země, zaútočí Romulané a zničí obě strany."

Uvědomil si, že ho Romulanka upřeně sleduje. Začal uvažovat o tom, že měl možná Jim ve svém odhadu pravdu. Pokud mohl soudit, Ta’l’ora o něj projevovala zvýšený zájem a nebylo v jeho silách jí odpovědět. Poznal, že jí to došlo. Snažila se ukrýt zklamání a sesbírala všechny čipy, na kterých byly uloženy potřebné informace.

"Pojďte za vašimi přáteli, velvyslanče. Bude je zajímat, na co jste přišel," řekla nakonec. Když se přiblížil ke dveřím kajuty, odhodlal se Spock k největšímu ústupku, kterého byl schopen. Dotkl se její tváře. Ucukla, ale nebránila se. Její mysl zalila Spockova vděčnost a svým způsobem i lítost, že nemůže splnit její očekávání. Chvíli jí trvalo, než se z toho zážitku vzpamatovala. Připojila se k němu a za okamžik s ním srovnala krok. Oba kráčeli mlčky, zamyšleně. Spock byl také trochu překvapen. Během toho letmého dotyku pochopil, že mysl Ta’l’ory je velmi disciplinovaná, trénovaná a logická. Přestože ani Romulané nezůstali logiky a discipliny zcela ušetření, takovou dokonalostí a souladem mysli se mohl pyšnit málokterý z nich. Před dveřmi do kajuty, ve které odpočíval Jim a ostatní, ji zastavil. Znovu ji oslovil.

"Z jakého jsi rodu, Ta’l’oro?" zeptal se a doufal, že ji neurazí.

Přemýšlela o odpovědi tak dlouho, že se začal domnívat, že neodpoví. Vypadalo to, že svou ochotou odpovědět překvapila i samu sebe. "Mým otcem je Hiran, zástupce velitele flotily."

Spock jen přikývl. Dál se neptal, ani neřekl, co z toho logicky vyvodil.

"Proč se ptáš?" zeptala se tentokrát Ta’l’ora.

"Tvůj otec na tebe může být pyšný," odpověděl Spock. Ještě okamžik se díval do jejích očí a pak se otočil ke dveřím do kajuty. Než vešel, zaslechl zvuk něčích kroků. Už poznal, že patří Mi. V duchu se usmál. Byl si vědom, že tentokrát se bude bavit on. Tedy nebude, protože on se nikdy nebaví.

Když se k němu Mi připojila, vstoupili do místnosti. Spock si uvědomil, že všichni přítomní vzali tu myšlenku o odpočinku vážně. Lidé spali, Seval meditoval a i Stal trochu podřimoval. Kirk se okamžitě zvedl. Spock si vybavil, že to pro něj bylo charakteristické. Nemohl usnout, dokud všichni jeho lidé nebyli tam, kde měli být. Spock jen zavrtěl hlavou a tak si Kirk znovu lehl. Neusnul však. Zvědavě zpod přivřených víček sledoval Mi, která se zamyšleně posadila do rohu místnosti.

Spock počkal, až se Stal probere. Věděl, že jejich plán je riskantní, ale na druhou stranu bylo jasné, že je to jediné možné řešení. Stal se musel vrátit na Vulkán a Spockovi se to vůbec nelíbilo.

"Jak reagovali na mou žádost, veslvyslanče Spocku?" zeptal se po chvíli. Spocka napadlo, že Stal vlastně vůbec nemohl spát. Nebo se právě probudil.

"Souhlasí. Náš kurs vede kolem Vulkánu. Upraví ho tak, abyste se mohl přenést. Ta’l’ora mi slíbila, že vás doprovodí dva její lidé…"

"Je to nutné?"

"Vskutku. Nikdy by mě nenapadlo, že vás při cestě na Vulkán musí chránit Romulané. Problém je v tom, že nejsou jediní Romulané, kteří se na Vulkánu nachází. Navíc, nebyla to právě T’Sar, tedy Vulkánka, která…"

"Stačí…" přerušil ho ostře Stal a Spock si uvědomil, že zrada T’Sar ho zranila víc, než byl ochoten přiznat. "Souhlasím. Vím, že s mým plánem příliš nesouhlasíte a jen ze zdvořilosti se tváříte, že ano. Nicméně, je bezpodmínečně nutné, aby někdo Vulkán varoval. Když zároveň prokážu angažovanost některých Vulkánců na této krizi, bude to mít větší účinek než prosté konstatování, že jsme se všichni zmýlili."

Spock jen přikývl.

T’Lar procházela svým příbytkem. Za okamžik měla být jmenována předsedkyní Rady Vulkánu. Byla daleka toho, aby své emoce dávala najevo, ale musela si v duchu přiznat, že cítí určitý pocit zadostiučinění. Dokud byl v čele Rady Stal, bylo vše tak dokonalé, čisté. Obklopeni touto čistotou pak Vulkánci zapomněli, že lidé takoví nejsou. Proto mohli být jimi zaskočeni. Právě těmi lidmi, kterým před třemi sty lety přinesli zprávu o existenci jiných civilizací. Pěkně se jim ti lidé odvděčili. Nikdy nevěřila, že by Vulkán vstoupil do války. Proti lidem, nebo proti komukoli jinému. Ovšem teď to vypadalo tak, že budou Vulkánci do války dotlačeni. Musí se bránit a odrazit útočné lodě lidí dřív, než ohrozí samotný Vulkán. Najednou zaslechla zvuk transportéru a okamžitě se po tom zvuku otočila. V jejím příbytku se materializovaly tři postavy.

"Stal!"

Následuje:
Dvacet jedna