Sarekovi synové

Obsah

• Kapitán Kirk a já
• Jedna
• Dva
• Tři
• Čtyři
• Pět
• Šest
• Sedm
• Osm
• Devět
• Deset
• Jedenáct
• Dvanáct
• Třináct
• Čtrnáct
• Patnáct
• Šestnáct
• Sedmnáct
• Osmnáct
• Devatenáct
• Dvacet
• Dvacet jedna
• Dvacet dva
• Dvacet tři
• Dvacet čtyři
• Dvacet pět

Dvacet čtyři

Kirk stál vedle Spocka a bylo mu neuvěřitelně smutno. Uvědomil si, že Spock za okamžik opustí Zemi, aby se vrátil na Vulkán a zaujal své místo ve vulkánské společnosti, která se pomalu zbavovala všech nepřijatelných živlů. Jak už Kirk věděl, nepůjde o žádné drastické zákroky. Přičemž slovo drastické je nutno brát v uvozovkách. Všichni, kteří byli odpovědni za krizi, ke které došlo, dostanou na výběr. Buď přeprogramováni mysli, nebo vysídlení na nějakou ještě nekolonizovanou planetu ve vulkánské sféře vlivu. Tato možnost volby dala podle Kirka slovu drastické nový rozměr. Avšak jediné, co ho teď skutečně trápilo, byl fakt, že Spock znovu odjíždí. Věděl, že se jeho přítomnosti ve své mysli nikdy nezbaví, ale být s ním, mít přítele, kterému se dá stoprocentně věřit… Během posledních několika týdnů mnohokrát vzpomínal na jejich dřívější mise.

"Rád bych vás zase viděl jako svého prvního důstojníka, Spocku…" řekl a podával Spockovi ruku na rozloučenou.

"Všechno je možné, Jime. Jak jsem slyšel, dostal jste novou loď…" odpověděl Spock a pevně sevřel Kirkovu ruku.

"Je to dobrá loď," odpověděl Kirk. "Ale není to Enterprise…"

"To není, Jime. Ale na dnešní Enterprise se ani jeden z nás nehodí."

"Možná jsme se skutečně přežili…" naznačil Kirk a snažil se ututlat fakt, že to je myšlenka, která ho sužuje od událostí na Veridianu III dnes a denně. Neututlal.

"Tak jsem to nemyslel," oponoval mírně Spock. "Dokážete si představit, že byste měl na palubě děti?"

Kirk se usmál. Téměř šťastně. V duchu si nadával, že pořád něco proti něčemu má. Má loď a hvězdu, podle které může plout… "Máte pravdu. Bylo by to děsivé…" oklepal se.

"Je čas, Jime," řekl Spock, který si všiml gestikulace Elfa, který měl na starosti pravidelnou linku ze Země na Vulkán. Přistoupil ke Kirkovi a letmo vyhledal jeho kontaktní body. Žij dlouho a blaze, Jime…

Mi Kirkův příchod nepřekvapil. Vlastně by ji překvapilo, kdyby nepřišel. Jak se doslechla, dostal novou loď. Jistě, žádný Interpid, Galaxy nebo Soverign, ovšem znala ho už dost dobře na to, aby souhlasila s jeho názorem, že není důležitá loď, ale její kapitán. A kapitán Kirk udělá z každé lodi tu nejlepší. Potěšilo ji, že si našel chvíli na to, aby se s ní rozloučil. Pobíhala po bytě, který jí přidělili a snažila se ho zútulnit. Její první byt! Otevřela dveře s úsměvem na rtech.

"Poprvé vás vidím se smát tak upřímně," oslovil ji Kirk když jí předal malý balíček. "Nemá to, doufám, nic společného s tím, že se mě konečně zbavíte…"

Zavrtěla hlavou a zvědavě prohlížela umně zabalenou krabičku. "Co je to?" zeptala se nakonec. Ani nečekala na odpověď a balíček rozbalila. Její tvář znovu rozzářil úsměv od ucha k uchu. "Čokoláda! Mléčná. A s oříškama!" zvolala nadšeně. Přistoupila ke Kirkovi a dala mu letmou, hravou pusu na tvář. Překvapeně vydechl.

"Kdybych věděl, jak budete reagovat, přinesl bych vám ji už dřív…" řekl a opět se bavil jejími rozpaky. Ovšem jen okamžik, velmi rychle je zvládla. Zavrtěla hlavou a pozvala ho do svého budoucího obýváku. "Kdybych šel jinam, přinesl bych nějaký alkohol, ale nevěřím, že u vás bych s ním měl úspěch. Tak jsem přinesl čokoládu..." vysvětloval a pobaveně sledoval, jak se pustila do konzumace. Rozlámala ji na malé kousky, které velmi rychle snědla. Téměř všechny.

"Já tomu pořád nemohu uvěřit," začala Mi s plnou pusou čokolády.

"Čemu?" zeptal se Kirk a skrýval pobavení nad jejím momentálním vzhledem..

Seděli v pokoji, který si Mi určila za obývací. Kromě květin a komunikačního zařízení sem umístila pouze dvě křesla a konferenční stolek. V jednom rohu stála nezbytná ikebana úctyhodných rozměrů. Cítil se tu příjemně. Vlastně jí trochu záviděl. I když se od ní leccos v posledních týdnech a měsících naučil, v místnostech, které obýval, stále ještě nedosáhl tak útulné atmosféry.

Chtěl ještě něco říci, když v tu chvíli se do pokoje přiřítilo tornádo v podobě jejich zvířecího spolubydlícího z Va’tarch. Jakmile klokánek, kterého už byl pěkný kus, zmerčil Kirka, nadšeně se k němu vrhl v očekávání svého dílu pozornosti. Toho se mu v plné míře dostalo. Blaženě zalehl Kirka a vychutnával si drbání a hlazení na svých oblíbených místech.

"Nějak jsem na něj zapoměl," říékal s úsměvem. "Jak mu nakonec říkáte?"

"Obludo…" odpověděla, když spolkla další čokoládové sousto.

Při vyslovení toho slova se klokánek zvedl a zamířil k ní. Vyčkávavě na ni hleděl, přitom učinil několik trhavých pohybů hlavou. Tyto pohyby byly v naprostém protikladu ke strnulosti celého těla. Zato Kirk se snažil tvářit ukřivděně. "Prosím?"

"Tomu zvířeti," vysvětlovala s úsměvem, "říkám Obluda…" Zvedla se a Obludu odváděla někam pryč. Přes rameno ještě dodala: "Vlastně mi přišel říci, že má hlad."

Když se vrátila, seděl Kirk stále na svém místě a zamyšleně upíjel džus. Zdálo se, že její příchod ani nezpozoroval. Až když se posadila zpět do svého křesla, znovu zvedl oči od skleničky. "Říkala jste, že tomu pořád nemůžete uvěřit. Čemu? Snad ne tomu, že jsem vám přinesl čokoládu?" zeptal se. Odložil prázdnou sklenici na stůl a gestem ji zastavil v okamžiku, kdy se zvedla, aby mu donesla další džus.

"Nedokážu uvěřit tomu, že se velitel Hvězdné Flotily angažoval v podobném komplotu…" konkretizovala svůj dotaz do přijatelné podoby.

"Jste ještě mladá, Mi. Až vám bude tolik, co mě, už vás něco takového nepřekvapí." Už vůbec ne, když je to Cartwright, pomyslel si.

"Děd toho dnešního admirála Cartwrighta nesouhlasil s rozhodnutím Federace a Hvězdné Flotily o zahájení diplomatického jednání s klingonským kancléřem Gorkonem…" začal melancholicky vyprávět. Mi seděla ve svém křesle, nohy složené do tureckého sedu a napjatě ho pozorovala. Snažila se číst mu ze rtů dřív, než něco vysloví. "On a několik dalších členů admirality se spojili s některými Klingony a Romulany a Gorkona zlikvidovali. Pak se pokusili zničit i jeho dceru Azetbur, která v jeho politice pokračovala. Celé to vyústilo ve srážku na Kithomeru v roce 2293…" Všiml si jejího tázavého pohledu. "Ano, byl jsem tam. Tenkrát jsem měl hrozný vztek, protože jsem byl Klingony odsouzen k doživotnímu pobytu na Rura Pente. Což, jak se ukázalo, nemělo být příliš dlouho. Dnes už se na to dívám trochu jinak a částečně Cartwrightův postoj chápu. Já sám jsem se bránil svému pověření dopravit Gorkona na Zem a, co si budeme povídat, na večeři s ním jsem se choval velmi nevhodně… Vlastně ne nevhodně. Choval jsem se jako hlupák. Ale prostě jsem nedokázal připustit, že Klingoni… Nedokázal jsem jim odpustit Davidovu smrt a to, co udělali Carol. Vlastně jsem jim nedokázal odpustit jejich vlastní existenci…" Zdálo se, že spíš jen vzpomíná nahlas, než že by někomu něco vyprávěl. Dokonce se na několik minut odmlčel. "Všichni spiklenci byli odsouzeni k dost nepříjemným trestům. Od té doby se zřejmě datuje nenávist Cartwrightovy rodiny k Flotile a ke všemu, co zosobňuje. Aby Flotila dokázala svou dobrou vůli, syn a posléze i vnuk Cartwrighta nebyli postiženi za provinění svého předka. Bylo jim umožněno vystudovat Akademii jako každému jinému a zastávat význačná místa v hierarchii Flotily. Osobně jsem to vždy považoval za hloupost a zbytečnou velkorysost. Právě proto, že je velká pravděpodobnost, že se nenávist dědí. Stalo se Podle dosavadního šetření pracoval současný Cartwright pro Romulany už velmi dlouho. Vlastně od té doby, co absolvoval Akademii. Slíbili mu podporu v jeho kariéře a on slíbil jim, že jim pomůže v té záležitosti s Vulkánem…

Dlouho trvalo, než jsme zjistili motiv T’Sar. Nebýt až chorobné Stalovy nedůvěřivosti, mohl už být mrtvý. Proto svou smrt se Spockem tak dobře naplánovali. Stalovi bylo jasné, že jeden nezdařený pokus vraždy budou následovat další a další, z nichž jeden bezpodmínečně bude úspěšný. Proto se Spockem zaranžovali smrt a místo jedu, který mu T’Sar připravila, vypil nějaký sajrajt, který ho přivedl téměř na okraj. Pak se zotavil a zbytek už víte."

"Ale proč T’Sar?"

Kirk se usmál a v jeho tváři zračilo zadostiučinění. "T’Sar miluje Targeta a on ji o to požádal…"

"To není logické. T’Sar přeče dosáhla Kolinahru, nemůže se tolik zmítat v emocích. Navíc zabít někoho kvůli tomu, že si to nějaký chlap přeje…"

Pokrčil rameny. "Nebyla jste to právě vy, kdo mi řekl, že Vulkánci emoce mají…"

"Jistěže mají. Jen se jimi nenechají ovládat. Zpravidla. T’Sar musí být nemocná," odtušila.

"Třeba je jen zamilovaná…" nadhodil.

"To je totéž," zavrčela nerudně. "Mimochodem, kde je teď Cartwright?"

Další pokrčení rameny.

Mi se znovu pustila do čokolády, do těch několika málo kousků, které jí ještě zbývaly. "Tu mám nejraději. Ani nepamatuji, kdy jsem ji měla naposledy!" Nabídla mu. Jen zavrtěl hlavou a díval se, jak do sebe cpe zbylé kousky. Byla upatlaná kolem celé pusy a byla velmi roztomilá. Bezděčně zvedl ruku a setřel čokoládu, která zůstala na jejím horním rtu. Tím gestem ji probudil z jejího čokoládového transu. Prohlížela si upatlané ruce a hřbetem ruky si utřela obličej. Začal se smát.

"Kdybyste se viděla!" Zamračila se a zamířila do koupelny.

"Proč ten úsměv," znovu se zeptal, když se vrátila.

"Já nevím. Je přirozené se smát. Nebo ne?" zeptala se po chvíli přemýšlení.

"Asi ano. Ale vás jsem ještě neviděl se smát tak, jako teď," řekl a upil ze své sklenice, do které mu - navzdory jeho předchozím námitkám - dolila další dvě deci. Z oranžového džusu se mu utvořil knír nad horním rtem a ji na okamžik napadlo, že by zopakovala gesto, kterým jí sundal z pusy čokoládové drobečky. Neudělala to, nevěděla, co by si o tom myslel.

"Nevím," ukončila nakonec toto téma. "Jinak jsem ráda, že jste si našel čas, abyste se se mnou rozloučil."

"Vlastně jsem vám chtěl nabídnout místo u bezpečnosti na mé nové lodi," řekl a na konci té věty byl místo čárky malinký otazník. Byla překvapená. Pak jen zavrtěla hlavou.

"Už mám práci a doufám, že mě bude bavit. Třeba časem, až mě bavit přestane a vy zrovna budete někde kolem..."

"Já vím, mám se stavit," přerušil ji.

Nervózně seděla a čekala. Neměla ráda situace, kdy nevěděla, co říci. A ta situace právě teď nastala. Už řekl, co říci měl, teď stačilo říci sbohem a mohl odejít. On však nevypadal, že by se chystal k odchodu. Seděl proti ní a prohlížel si ji. Začala přemýšlet, co by mohla dělat, aby to nevypadalo, že je nervózní. Když se zvedne a něco odněkud přinese, nebo někam dojde, bude to vypadat hloupě. Vlastně to je od něj dost ošklivé, řekla si najednou, že se jejími rozpaky baví. Co když mu to řekne?

"Bavíte se dobře?" zeptala se tedy.

"Proč si myslíte, že se bavím…" zeptal se pro změnu on.

"Já nevím. Proč jinak byste se choval tak, jak se chováte?"

"A jak se chovám?" odpověděl znovu otázkou. Zavrtěla hlavou.

"Tohle nikam nevede. Nechcete mi říci, o čem přemýšlíte? Možná bych se přestala cítit tak hloupě a přemýšlet o tom, že se chováte hrubě…"

"Já se přece nechovám hrubě," bránil se Kirk. "Jen si vás prohlížím. To je přece normální…"

"To vůbec není normální," rozohnila se Mi. "Také si vás neprohlížím…" Tedy pokud si toho můžete všimnout, dodala v duchu. A také se za tu lež trochu zastyděla. Ve skutečnosti si ho prohlížela dost často, ale nikdy tak, aby si toho všiml.

"Ale prohlížíte…" tak tedy všiml. Rezignovaně pokrčila rameny.

"Proč mě nenecháte být?"

"Zajímáte mě," odpověděl k jejímu překvapení. Pak se zřejmě rozhodl ji už netrápit. Zvedl se ze svého křesla a přišel až k ní. Klekl si vedle jejího křesla na zem.

"Říkala jste, že se nemůžete zaplést s objektem," připomněl jí jeden zážitek z jejich nedávného zajetí. "Už nejsem váš objekt…" dodal významně.

"No… to nejste… ale… Proto jste tedy přišel? Myslela jsem, že jste se přišel rozloučit…" přešla do útoku. Zřejmě úspěšně, protože vypadal, že ho její poznámka poněkud vyvedla z míry. Pro změnu to byl on, kdo nevěděl, co říci.

"Vyrůstá z vás přitažlivá mladá žena. Je přirozené, že se chovám tak, jak se chovám. Stačí říci, že vás mé chování obtěžuje..." přehodil míč na její stranu hřiště.

"To není fér…" bránila se. "Nejde přece o řečnické cvičení…"

"Nejde, máte pravdu," dodal a zvedl ruku k její tváři. V duchu zalapala po dechu. Jeho dotyk v ní probouzel pocity, se kterými si nevěděla rady. Chtěla utéci, zároveň chtěla zůstat. Vadilo jí, že se jí dotýká, ale když na okamžik fyzický kontakt přerušil, tak jí to vadilo také. "Tak obtěžuje?" zašeptal.

"Já nevím…" odpověděla zmateně.

"Já vím…"

Kapitánův deník, hvězdné datum 60637.2: K tomuto hvězdnému datu přebírám velení na USS Kurosawa, bitevním křižníku třídy Akira. . Jistě, není to Enterprise, ale jsem přesvědčen, že se jí brzy vyrovnáme, ba co dím, že ji předčíme. Není nás tu tolik, jako na Enterprise, ale na rozkazy, které jsme obdrželi, stačíme. Míříme tedy do centra Romulanské říše, kde máme svou přítomností podpořit USS. Titan. Po skončení tohoto úkolu budeme pověřeni průzkumem v dosud neprozkoumaných částech naší Galaxie. Budeme se odvážně pouštět tam, kam dosud žádný člověk… kam dosud nikdo nevkročil…

Kapitánův osobní deník, hvězdné datum totéž: Na tato hvězdná data si nikdy nezvyknu.

"Tak popojedem…" řekl a usadil se do kapitánského křesla. V duchu si zamnul ruce. Pak to udělal i ve skutečnosti. Členové posádky, kteří se zdržovali na můstku a jeho gesto zahlédli, se na něj přívětivě usmáli, než se opět sklonili ke svým panelům.

"Dok hlásí vo... zpět, pane. Máme zastavit," řekl komunikační důstojník Jehožjménonedokázalvyslovit. "Co se děje?" zeptal se Kirk, možná trochu znepokojeně. Konečně našel smysl svého nového života a najednou měl strach, že mu ho zase někdo vezme.

"Poslední člen posádky se ještě nepřenesl na palubu, pane," zněla odpověď.

"Ještě se nepřenesl? Jak dlouho mu to bude trvat?" zeptal se, ale už byl na odchodu. "Jdu do transportní místnosti."

"Pane," zarazil ho hlas Jehožjménonedokázalvyslovit. Byl to skvělý důstojník, proto si ho také Kirk vyžádal z USS Hikaru. Ale teď prostě zdržoval.

"Co je?" zavrčel Kirk.

"On se nepřenáší paprskem. Letí raketoplánem…"

"Letí co? Tedy čím? Proč?" zeptal se nevěřícně kapitán. To mu tak ještě scházelo…

"Nevím, pane. Z doku hlásí, že se odmítl postavit na přenosovou plošinu a nechal se na loď dovézt raketoplánem…"

Kirk na okamžik ustrnul a pak jeho obličej ozářil šťastný, chlapecký úsměv.

Následuje:
Dvacet pět