Sarekovi synové

Obsah

• Kapitán Kirk a já
• Jedna
• Dva
• Tři
• Čtyři
• Pět
• Šest
• Sedm
• Osm
• Devět
• Deset
• Jedenáct
• Dvanáct
• Třináct
• Čtrnáct
• Patnáct
• Šestnáct
• Sedmnáct
• Osmnáct
• Devatenáct
• Dvacet
• Dvacet jedna
• Dvacet dva
• Dvacet tři
• Dvacet čtyři
• Dvacet pět

Patnáct

Spock se znovu procházel po Amandině zahradě. Na dlouhou dobu byla tato zahrada jeho posledním spojením se Zemí. Až před několika lety, když se znovu objevil James Kirk. Věděl, že je se Zemí spoután víc, než je ochoten připustit. To se projevilo i v tuto chvíli. Když vyčerpal všechny logické postupy, zamířil do této zahrady. Už zjistil, že mnohdy se pravdy dobéře naprosto nelogickým postupem. Celé odpoledne trávil s T’Sar a Targetem u počítače. Pořád ještě nevěděl, co přesně si má o obou myslet, ale jeho podezření, že nejsou tím, čím se zdají být, se potvrdilo. Cosi jako intuice. Amandu by to potěšilo, uvědomil si.

Domů se vrátil až k ránu. Zamířil do pokoje pro hosty, kde se Stal vzpamatovával ze svého úmrtí.

"Jaký byl pohřeb?" zeptal se Spocka, když si uvědomil jeho přítomnost. Spocka udivila Stalova povaha. Podezříval ho z toho, že ani on nezůstal ušetřen kontaktů se Zemí. Jak jinak si vysvětlit, že měl dokonce nepatrné známky smyslu pro humor?

"Důstojný," odpověděl odměřeně Spock a zakrýval tím určité rozpaky.

"Musíme odejít, drahý velvyslanče," pokračoval Stal a Spock stále nedokázal akceptovat jeho způsoby.

"Zdvořile mlčíte a tváříte se, jako bych se choval naprosto normálně, velvyslanče Spocku," podotkl mimochodem Stal. "Dobře děláte, dopřejte starému muži trochu slabosti," dodal.

"Jistě," odpověděl Spock, trochu méně škrobeně. "Musíme opustit Vulkán.

"Máte nějaký plán?" zeptal se Stal a přijal nápoj, který mu Spock podával.

"Vlastně nic určitého," přiznal po chvíli, jen velmi nerad. "Ale jisté vodítko by tu bylo," pokračoval, když viděl Stalovo zdvižené obočí. "James Kirk, odborník na nelogické situace…"

"Je to člověk," odpověděl Stal a v jeho tónu nenalezl Spock žádné odsouzení. Jen pochopení.

"Je. Vyčerpal jsem všechny logické postupy, Stale. Možná, že on se svými… lidskými postupy zjistí víc," dodal a snažil se utajit své skutečné pocity. Stal se zdvořile tvářil, že se mu to daří.

"Bohužel nevím, kde se nachází. Jak Rada rozhodla, kontaktovaly ho tři naše lodě. Přesně podle vaší předpovědi se vzdal. Od toho okamžiku se mi ztratil."

Oba se odmlčeli a přemýšleli. Nakonec se ozval Spock. "Kdo velel té operaci?"

"Stonn," zněla překvapivá odpověď. Stal sledoval Spocka a zdálo se mu, že přes velvyslancovu tvář přelétl nádech nějaké emoce. Pak se pokáral za podobnou úvahu, protože každý přece ví, že velvyslanec Spock žádné emoce nemá.

"Zjevně se nedá tak snadno ovládat," odtušil.

Stal zvedl obočí, ale Spock mu žádné vysvětlení neposkytl. Po chvíli se Spock zvedl a zamířil k východu. Ve dveřích se otočil a konstatoval: "Člověk by řekl, že je čas na společenskou návštěvu.

"Velvyslanče Spocku..." oslovila ho udiveně T’Pring. "Přestože je pro mě vaše návštěva poctou, přiznávám, že jsem vás neočekávala." Spock si ji nenápadně prohlížel. Zestárla, tak jako všichni. Ale zdálo se, že i trochu sešla. V duchu si kladl otázku, jestli je za to odpovědný Stonn. Představil si matku T’Pring, která si zachovala důstojný vzhled a eleganci až do své smrti.

"Omlouvám se, že jsem vám včas nesdělil svůj úmysl vás navštívit a navzdory zvyklostem jsem ke své návštěvě zvolil tak časnou hodinu," odpověděl zdvořile. Procházel domem, kterým ho T’Pring prováděla až do obývacího pokoje. Přijal občerstvení a několik okamžiků trpělivě poslouchal všechny zdvořilé fráze, kterými ho T’Pring zasypávala. Když se odmlčela, měl pocit, že je trochu udýchaná. Celkem její rozpoložení chápal. Od toho dne, kdy ji přenechal Stonnovi, spolu nemluvili.

"Promiňte mou nezdvořilost, T’Pring, ale nemohu se dlouho zdržet…" oslovil ji, když už nevěděla, co by řekla.

"Vaše návštěva má zřejmě nějaký důvod, že…" přešla i T’Pring k věcné komunikaci.

"Jistě," odpověděl. "Přicházím si vyzvednout starý dluh, T’Pring."

Žena zbledla a uchýlila se do bezpečí svého křesla. Strnule pozorovala Spockovu tvář, která v tu chvíli vypadala jako vytesaná z kamene. "Je to dávno," řekla nakonec.

"Je. Avšak to, co žádám, nesnese odkladu. Můžete samozřejmě něco namítat, nicméně tím, že jsem porazil vašeho šampióna, jste se stala mým majetkem," reagoval na její poznámku. Nerad na ty události vzpomínal, ale byl rád, že se nakonec vyvinuly tím správným směrem. "Ze své dobré vůle jsem vás přenechal Stonnovi," tady se v duchu zamyslel nad tím, jestli mu za to byla stále vděčná, nebo ho za to začala nenávidět. "Domnívám se , že byste mi mohla tehdejší velkorysost oplatit."

Pořád na něj zírala. Nikdy by nečekala, že se do podobné situace dostane, i když, vzato kolem a kolem, to bylo celkem logické. Velvyslanec Spock měl pravdu, i když by to nikdy nepřiznala. Kdyby s podobnou úvahou vystoupil před vulkánskou Radu, nikdy by ji neprosadil. Ale to, co dělá Vulkán Vulkánem, to není jenom Rada. Jsou to především tradice. A kdysi, v hlubinách dávnověku, by něco takového bylo možné. Ve stejném dávnověku, ze kterého pocházel i rituál Koon-ut-Kal-if-fee

Spock ji sledoval a snažil se číst v jejím obličeji, co se v ní odehrává. Nebylo to snadné, nicméně za svůj dlouhý život se mnohokrát ocitl v situaci, kdy na správném odhadu myšlenek toho druhého záleželo velmi mnoho. Pochopil, že ji přesvědčil.

"Co potřebujete?" zeptala se nakonec a v duchu se děsila jeho odpovědi. Nebyli si se Stonnem tak blízcí, aby věděla všechno, ale něco přece. Pokud se bude Spockova otázka týkat toho, tak…

"Před několika dny vedl váš manžel výpravu proti lodi Federace USS Hikaru. Její kapitán a dva důstojníci byli vzati do zajetí. Chci vědět, kde jsou." Spockův zvučný hlas se rozléhal domem a rezonoval v jeho zdech. T’Pring měla pocit, že rezonuje i v jejích kostech.

"To já nevím, Spocku," odpověděla mu a ukrývala pocit studu. Při manželském propojení, pokud fungovalo tak, jak má, se nemohlo stát, že by jeden z manželů nevěděl něco, co ví ten druhý. Když teď před Spockem přiznala, že neví o činnosti svého manžela, přiznala tím zároveň, že její manželství není takové, jak si původně představovala. Spock to zdvořile nekomentoval, i když jí bylo víc než zřejmé, že to přesně tak pochopil.

"Mrzí mě to, T’Pring," oslovil ji po chvíli tiše. Překvapil ji. Cítila totiž, že se jí nevysmívá. Skutečně ho to mrzí a ne proto, že by neznala odpověď na jeho otázku. "Ale určitě existuje způsob, jak to zjistit," dodal po chvíli.

"Pokusím se," přikývla. "Dám vám vědět."

"Žij dlouho a blaze, T’Pring," pozdravil ji, když se zvedl k odchodu.

"Žij dlouho a blaze, Spocku," odpověděla a sledovala ho, jak odchází.

"Jak se jmenuje loď, na které se plavíme?" zeptal se Stal, když se tajně přenesli na palubu.

"Sarah," odpověděl Spock.

"Sarah? Zvláštní jméno. Víte určitě, že jejím majitelem je Vulkánec?"

"Vím to jistě. Je to skutečně Vulkánec. Jen, možná, trochu zvláštní…" zamyslel se trochu a vybavil si Sekherovu ženu. Byla to nádherná, okouzlující inteligentní - pozemšťanka.

"Vy jste tu loď ukradl?" přerušil Stal tok jeho myšlenek překvapeně. Možná, natolik už ho Spock poznal, že i trochu pobaveně. Zvedl obočí a podíval se svému společníkovi do očí.

"Nikdy bych neudělal něco tak odporného, Stale. Jen… jen jsem si ji vypůjčil." Znovu ho překvapil přívětivý pohled Stalových tmavých očí.

"Tak dobrá. Vypůjčil jste si ji. A ví o tom majitel?"

Zdálo se, že Spock zrozpačitěl. I Stal se v něm už trochu vyznal, proto pochopil, že rozpaky, které dává velvyslanec najevo, jsou jen hra. Divadlo, řekl by pozemšťan.

"Obávám se, že jsem mu to opomněl sdělit," kajícně odpověděl Spock.

"Nechtěl bych být vaším nepřítelem, velvyslanče Spocku," odpověděl velmi vážně a velmi formálně Stal. "Když vidím vaši zapomnětlivost a roztržitost, překvapuje mě, že jste mi do toho nápoje nenamíchal něco jiného," dodal a potěšeně si prohlížel zcela konsternovaného Spocka. Ten se jen obtížně vyrovnával s tím, že Stal, donedávna nejstarší a nejvlivnější představitel ortodoxních Vulkánců, hýří vtipem. Pak Stal zvážněl. "Tušil jsem, že mě někdo chce zabít a věřte, trvalo mi velmi dlouho, než jsem si tu myšlenku dokázal připustit. Vždyť usilovat o něčí život není logické."

"Jednou, už je to velmi dávno," začal pomalu hovořit Spock, "jsem se dostal do situace, ve které jsem pochopil, že čistá logika, není-li podporována city, může omluvit i vraždu… Pokud chtějí současní Vulkánci změny, požadavek na vaši smrt je zcela logický…" Znovu se sklonil nad ovládací panely člunu VRN-3247. Opustili orbitu Vulkánu a vydali se směrem, kterým ležel Va’tarch. Jedna malá planetka ve vulkánské sféře vlivu. Už když byl Spock malý, uvažovalo se o tom, že začnou Va’tarch kolonizovat. Nikdy k tomu ale nedošlo a Spockovi se nikdy nepodařilo zjistit, proč. Faktem je, že po tom nikdy příliš nepátral. Když mu T’Pring přišla říci, kde se rukojmí nachází, uvědomil si, že to je přesně to místo, kde může nepohodlný kapitán a jeho lidé beze stopy zmizet. Jako člen diplomatického sboru měl právo bez problémů získat loď, jenže si byl vědom toho, že by oficiální žádost vyvolala rozruch. Byl přesvědčen, že by nakonec loď nezískal. Buď by se mu stala nějaká nehoda, nebo by mu dali loď plnou špehů.

Co se to vlastně s Vulkánci děje? Tu otázku si pokládal každý den stále znovu. Celá vulkánský společnost jako by najednou zavrhla učení logiky a nenásilí. Jako by se všichni zbláznili... Aby někdo usiloval o Stalovo bezžití, to bylo něco nemožného. Tedy, mezi těmi Vulkánci, mezi které si Spock vždy tak zoufale přál zapadnout. Jenže ti Vulkánci byli pryč. Nebo to byli stále oni a jemu se teprve teď otevřely oči?

"Předpokládáte, že nás budou sledovat?"

"Je lepší s tím počítat, než být pak překvapen," odpověděl od svých přístrojů zamyšleně Spock. "Ale jediný, kdo ví určitě kam letíme, je T’Pring. Ostatní si to mohou domyslet. Pokud je ovšem neopustila logika stejně, jako úcta k životu. Každopádně si musíme pospíšit."

"Nikdy jsem vás tak úplně nechápal, velvyslanče Spocku," začal váhavě Stal. "Možná jsem se o to ani příliš nesnažil. Jenže teď to vypadá, že jako jediný zůstáváte původním hodnotám věrný."

"Jsem poctěn vašimi slovy, Stale. Ale ještě jsme nevyhráli. Máme všechny logické důvody se domnívat, že za zhoršením vztahů mezi Vulkánem a Zemí může několik nedorozumění, vydatně podporovaných těmi, kteří si naše spojenectví nepřejí. Ale proč?"

"Možná právě s tím nám váš přítel pomůže," odpověděl Stal.

"Pokud nám někdo může pomoci, je to právě on," reagoval po chvíli Spock. Vlastně to bylo zvláštní. Kdykoli se posádka lodi skládala pouze z Vulkánců, mnohdy během celé mise nepadlo jediné slovo. Teď je tu se Stalem a ještě nezavřeli pusu. Přitom to vůbec nebylo nějaké hloupé tlachání. Navíc se přistihl při tom, že se mu tato diskuse líbí.

"Doufám, že důvěra, kterou v něj skládáte, nebude zklamána," podotkl Stal.

"Nebude."

"Možná už nežije," uvedl další možnost jeho společník.

Spock jen zavrtěl hlavou. Cítil Jimovu přítomnost ve své mysli. Vzhledem k tomu, že Jim nikdy neoplýval telepatickými schopnostmi, vlastně nebyl telepat vůbec, necítil ani tak skutečnou přítomnost, jako spíš odlesk mysli svého přítele. Jistě, mohl kdykoli do Jimovi mysli aktivně vstoupit, ale zpravidla se omezoval na to, že o něm Jim věděl. Občas, když cítil, že se jeho přítel dostává do psychických obtíží, svou přítomnost v jeho mysli zesílil. Věděl, že to Jim těžce nese. Že se chce rozčilovat, že chce třískat pěstí do stolu...

"On žije, Stale. Věděl bych, kdyby nežil," dodal nakonec a v duchu se otřásl. Vlastně se otřásl i navenek, když si vzpomněl na ten okamžik před 90 lety, kdy Jamese Kirka pohltil Nexus.

Sarek ten den již poněkolikáté zkoušel zapojit nové obvody do samoobslužné jednotky Amandiny zahrady. Přestože mu s tím jeho syn pomáhal, stále se to nedařilo. V duchu si říkal, že jejich současná činnost je nelogická. Jeho žena Amanda zemřela. Proč tedy zachovávat její zahradu? Nebyl by to první nelogický počin, kterého by se dopustil, ovšem překvapilo ho, že se jeho jindy tak logický a rezervovaný syn připojil. Vyzkoušeli několik možností a žádná z nich zatím nesplňovala jejich představy. Zbývalo vyzkoušet poslední.

"Teď, Spocku," přikázal a sledoval údaje na monitoru. Nic se nedělo. Otočil se ke svému synovi, hotov lehce nedůtklivě zopakovat svůj požadavek. V tu chvíli ho zalila vlna Spockových emocí. Vyděsilo ho to. Nedokázal jednotlivé emoce rozpoznat a nedokázal pochopit, jak je možné, že je jeho syn neodstínil. Pak ho uviděl.

Spock stál u ovládacího panelu samoobslužné jednotky. Jeho ruce křečovitě svíraly panel. Jeho tvář byla pokřivena vnitřním utrpením a výraz v očích byl prázdný. Sarek k němu rychle přistoupil a dotkl se jeho ramene. Emoce, které z něj prýštily, už rozeznat dokázal. Samota, utrpení, zoufalství. . Zahlédl v očích svého syna slzy a jeho nitro se sevřelo. Ty emoce znal!

Skoro jako tenkrát, když odešla Amanda… Skoro…

Jeho syn zavrávoral. Podepřel ho a pomohl mu posadit se. Vlastně ho posadil a opřel o stěnu, protože Spock by jinak upadl.

T’hyl’o!

A pak bylo prázdno…

To vše teď prolétlo Spockovi hlavou a on se zabral do svých myšlenek natolik, že nejdřív vůbec nezpozoroval Stalův upřený pohled.

Následuje:
Šestnáct