Sarekovi synové

Obsah

• Kapitán Kirk a já
• Jedna
• Dva
• Tři
• Čtyři
• Pět
• Šest
• Sedm
• Osm
• Devět
• Deset
• Jedenáct
• Dvanáct
• Třináct
• Čtrnáct
• Patnáct
• Šestnáct
• Sedmnáct
• Osmnáct
• Devatenáct
• Dvacet
• Dvacet jedna
• Dvacet dva
• Dvacet tři
• Dvacet čtyři
• Dvacet pět

Čtyři

Běžela kolem tělocvičny. Běžela ten okruh po desáté, po sté po tisící. Běžela a snažila se nemyslet na to, že Joan přijela do San Francisca proto, aby tady zemřela. Běžela a snažila se nemyslet na to, že Joan a jejího muže, kteří ji vychovali s láskou a úctou, tak, jako by byla jejich vlastní, už nikdy neuvidí. Přijeli, aby se podívali na její závěrečné zkoušky. Z dosud nezjištěných příčin se však aerotaxi, kterým jeli, zřítilo několik málo kilometrů před San Franciscem. Běžela a nevnímala narůstající únavu jejího těla. Za okny se setmělo a ona stále běžela. Nakonec její tělo vypovědělo službu a ona se zhroutila na zem. Prudce oddychovala a bojovala se slzami, které se jí hrnuly do očí. Uslyšela tiché zašustění, které ji upozornilo na příchod jejího mentora. Jeho kroky nikdy nebyly slyšet, jen tunika, do které byl oděn, vydávala při pohybu ten zvláštní zvuk. Sebrala všechny své síly a zvedla se.

Mi byla nejmladší studentkou této školy. Vlastně se ani nedalo mluvit o škole, protože byla vytvořena zatím jen jedna třída, která čítala 12 studentů. Kromě Mi tu byli ještě tři lidé, jeden Klingon, dva Andorijci a zbytek tvořili Tellarité. Když před časem došlo k několika smrtícím útokům na členy admirality, rozhodli se zbývající, že bude třeba vycvičit dokonalé strážce. Požadavky, které byli na potenciální strážce kladené, byly přísné. Kromě dokonalé fyzické kondice se vyžadovala inteligence a vzdělání. Během dvou let se počet studentů snížil o 50%. Přestože si všichni mysleli, že Mi bude jednou z prvních, kteří studium vzdají právě pro jeho přílišnou obtížnost, překonala jejich očekávání. Zatím se zdálo, že je nejlepší. Potvrdit či vyvrátit to měla právě zítřejší zkouška fyzických schopností. Ta část zkoušky, která prověřovala samotné vzdělání, probíhala vlastně během celého studia. Z právního hlediska Mi ještě nebyla plnoletá. Ovšem pokud dotáhne toto studium do konce, bude jí plnoletost propůjčena. Přestože bylo rozhodnuto, že zítřejší zkouška bude pouze pro pobavení hostů a seznámení veřejnosti s výsledky, kterých studenti dosáhli, musel každý ze studentů dosáhnout určitého bodového ohodnocení. Mi se nebála, že by ho nedosáhla. Tedy, až do včerejška. Když jí sdělili informaci o smrti jejích pěstounů, celý její svět se zhroutil. Mi nevěděla, jak se s takovým zármutkem vyrovnat. Zdálo se jí nevhodné se mu zcela podat, ovšem hrát si na drsného cynika jí také nešlo. Nakonec zašla do tělocvičny a začala cvičit. Nejdřív prošla všechny tuly - sestavy stínového boje. Pak začala procvičovat sestavy se zbraněmi a když už neměla, co by cvičila, dala se do běhu. Běžela až do teď.

Stála a čekala, až její mentor přijde až k ní. Když byl pár kroků od ní, lehce se uklonila. I když to Seval nikdy nevyžadoval, bylo to v ní zakořeněné velmi hluboce. Věnovala se bojovým uměním od doby, kdy začala chodit a Seval byl prostě dalším jejím mistrem. Vlastně to nebylo přesné označení jejich vztahu. Seval se staral nejen o její fyzický rozkvět, dbal také o její duši. Časem si všimla, že víc, než u ostatních. Věděla, že by ji mohl zbavit jejího smutku, nebo ho alespoň učinit snesitelným, ale na druhou stranu o něj nechtěla přijít. Když už neměla Joan a jejího muže, měla smutek. Kdyby neměla ani ten, neměla by nic.

"Nechtěl jsem tě rušit, proto jsem počkal, až sama skončíš..." začal Seval rozhovor. Mi se jako vždy při zvuku jeho hlasu cítila lépe. Její rozbouřená mysl se začala uklidňovat, srdce zpomalilo svůj běh.          

"Nerušíte mě. Jen jsem... potřebovala jsem se proběhnout…" zamotala se Mi trochu do své odpovědi. Věděla, že Seval rozumí tomu, co se v ní děje, ale nechtěla to navíc ještě nahlas rozebírat. Přikývl hlavou. Rozuměl. Díval se jí přímo do očí a kdyby to zcela neodporovalo všemu, co sám představuje, podivil by se. Jako už tolikrát. Vulkánci se zpravidla lidem přímo do očí nedívali. Lidé z toho byli velmi často nesví, upřený pohled vulkánských očí jim vadil. Mi se ovšem s takovými záležitostmi nezaobírala. Viděla v Sevalově pohledu něco jiného, než odsouzení, výsměch či pohrdání, jak to mnohdy charakterizovali její lidští spolužáci.

"Něco jsem ti přinesl, chci, aby ses to naučila," řekl a podal jí papírový sešit. Mi přešla skutečnost, že v dnešní době se papír používal málokdy. Věděla, že Seval má všechny věci, které považuje za důležité, zaznamenány v podobných sešitech. Rozkresloval různé techniky, které je učil a dělal si o každém z nich poznámky. Dychtivě se natáhla po sešitu, který jí podával. Ucítila jemné mrazení vzadu na krku. V sešitě byl rozkreslen, krok za krokem, vulkánský nervový stisk. Mi neznala žádného člověka, který by se tuto techniku naučil.

"Jsem poctěna, Sevale," odpověděla tak, jak to velel mrav. Ovšem nejraději by řekla zcela obyčejné lidské děkuji. Přestože ji vulkánská kultura velmi fascinovala, natolik, že se jí ostatní spolužáci začali posmívat, s některými mravy nesouhlasila. Např. v této situaci. Nemohla se cítit poctěna, když věděla, že pravděpodobnost úspěchu jejího snažení je mizivá. Vzato kolem a kolem, protože i Seval věděl, že žádný člověk tuto techniku nezvládl, mohl to myslet i jako výsměch. Jenže to by to nesměl být Seval. Proto odpověděla tak, jak odpověděla a v duchu si myslela své.

"Tvé výsledky jsou takové, že jsem uznal za vhodné začít s výukou této techniky," vysvětlil Seval důvod, proč jí ten sešit přinesl. Mi zapátrala v paměti, jak by Vulkánec odpověděl na další dávku uznání, kterým ji Seval zahrnul. Nic ji nenapadlo, tak mlčela.

Blížilo se ráno. Mi si uvědomila, že stále ještě necítí únavu. To ji nepřekvapilo. Kdo by mohl být unaven, když cvičil se Sevalem techniku vulkánského nervového stisku. Nejdřív cvičila hmat na umělé figurině, ve které byla zabudována nejrůznější čidla, která měřila úspěšnost jejích pokusů.. Z počátku se jí to nedařilo. Pomalu začala věřit, že jsou v tom nějaká kouzla. Podrobně prostudovala nákresy, pečlivě sledovala Sevala, když jí hmat na figurině předváděl, ale výsledek nebyl žádný. Až potom, někdy kolem půlnoci, ji počítač překvapil, když hlásil úspěch. Teď věděla, že to byla jen náhoda, ovšem takříkajíc osudná náhoda. Když zjistila, že to skutečně jde, dařilo se jí to stále častěji. Po hodinách zkoušek Seval konečně uznal, že pochopila, oč jde. Proto její cvičení zastavil.

"Teď zbývá jen vyzkoušet to na živém objektu," řekl. Mi nevěřila, že slyší skutečně to, co Seval říká. Nedokázala si představit, že by jen tak vyšel na chodbu a sejmul někoho z nic netušících kolemjdoucích. Doufala, že to nebude chtít po ní. Zřejmě pochopil, jakým směrem se její myšlenky ubírají. Téměř se usmál. Vlastně, vzhledem k tomu, že Vulkánci se nesmějí ani téměř…

"Tím živým objektem jsem já," informoval ji. Odstoupila od něj a zavrtěla hlavou. Byla to první známka odporu, kterou na ní Seval viděl.

"Nemohu to zkoušet na vás, Sevale," odpověděla a snažila se, aby její hlas zněl vyrovnaně.

"Můžeš a budeš," odpověděl nekompromisně. "Budeme bojovat. Plný kontakt, jako ve skutečnosti. Když se ti naskytne příležitost použít nervový stisk, použiješ ho," přikázal jí a jeho hlas nepřipouštěl námitky. Mi však pořád váhala. Nečinila si iluze, že by dokázala přemoci Vulkánce, navíc Sevala. Ale nervový stisk může uzemnit mnohem lepšího bojovníka. Tedy, pokud se podaří. Mi věděla, že se tomu nevyhne a že bude muset dělat co umí. Nic míň Seval neuznával. Po 10 minutách šel Seval k zemi. A Mi také. Celé tělo ji bolelo, protože Vulkánec si pojem plný kontakt vysvětlil po svém. Cítila se, jako by ji přejel parní válec. A pak jí to došlo. Ona přemohla Vulkánce pomocí vulkánského nervového stisku! Za okamžik se Seval probral. V jeho očích viděla Mi uznání. Pro ni to znamenalo víc, než fakt, že se naučila novou techniku…

Tak tedy poslední zkouška… Mi se rozhlédla kolem. Doteď nepochopila, co přilákalo tolik diváků. Jistě, přítomnost několika lidí z Hvězdné Flotily chápala. Přišli se podívat na výsledky svého plánu ohledně osobních strážců. Ale ostatní lidé, s výjimkou rodičů studentů, neměli důvod tady být. Přesto byla hala, ve které se závěrečná zkouška fyzických schopností prováděla, nacpaná k prasknutí. Studenti museli prokázat schopnost střelby ze standardních zbraní Flotily, dále boj nožem, tyčí a dalších tří zbraní dle svého výběru. Mi si vybrala klingonský bat’leth, vulkánskou lirpu a pozemský sai, přesněji dva. Ve svém volném čase ještě zkoušela boj s vulkánským ahn woonem, zvlášť když si uvědomila, že to je obyčejný prak. Ovšem neměla příliš času, aby se věnovala právě této zbrani. Slibovala si, že si časem vyšetří trochu času. Fascinovalo ji, že tak vysoce logická vulkánská kultura cítí potřebu bojovat s prakem v ruce. Pro úspěšné zakončení zkoušky ji teď čekal poslední souboj, a sice souboj s klingonským spolužákem Taghem. Oba byli neozbrojení. Mi věděla, že vedle mohutného Klingona vypadá ještě drobněji, než obvykle. Trochu spoléhala na svou mrštnost, která jako jediná jí mohla proti Taghovi pomoci. Jistě, od rána uměla vulkánský nervový stisk, ovšem tím si stále nebyla jista. Navíc, nechtěla před tolika lidmi prozradit, že ho ovládá.

Boj začal. Mi si vzpomněla na jednu pasáž z pozemské Bible, kde jakýsi David bojoval proti Goliáši. Tak přesně tak si teď připadala. Obíhala kolem Klingona, který se jen obtížně po ní oháněl. Prostě nikdy nevydržela na místě, kde ji před okamžikem zahlédl. Bylo jí jasné, že musí boj co nejdřív ukončit. Čím déle boj trvá, tím větší je pravděpodobnost omylu. Jenže jak?, přemýšlela. Kdykoli se jí podařilo Klingona zasáhnout, bylo to bolestivé, ale nezpůsobilo mu to vážnější újmu. Sama také nevyvázla bez zranění. Občas ji Klingon svou mohutnou tlapou zasáhl. Pak se rozhodla pro finální útok. Když se po ní znovu ohnal, proklouzla pod jeho paží a na okamžik se ocitla za jeho zády. Vyskočila mu na záda a sevřela ho dvojitým Nelsonem. Málem jí nestačily ruce, ovšem brzy se jí podařilo sevření zpevnit. Diváci se začali smát a Mi je chápala. Určitě vypadala na jeho zádech směšně. Napjala všechny síly a přitlačila Taghovu hlavu k hrudi. Praštil sebou na zem, aby ji setřásl. Nepovolila, ještě víc zpevnila sevření, až Tagh začal chroptět.

"Bljeghbe'chug vaj blHegh" překvapila ho tradiční klingonskou výzvou. Tagh sebou začal zmítat. Oči se mu podlily krví, napjal všechny svaly, aby se Mi zbavil. Ta vystihla vhodný okamžik, a posunula sevření tak, že se v ohrožení přímo ocitly jeho krční obratle.

"jegh…" zachroptěl. Okamžitě sevření uvolnila a vyskočila ze země. Ostražitě ho pozorovala, ale Tagh nevypadal, že by se ještě o něco pokusil. Diváci začali tleskat a povykovat. Cítila uspokojení. Ne nad tím, že je nejlepší, ale nad skutečností, že nejlepší je žena, vlastně ještě dívka. Všimla si, že diváci z řad Hvězdné Flotily se zvedli a odešli.

Následuje:
Pět