Sarekovi synové

Obsah

• Kapitán Kirk a já
• Jedna
• Dva
• Tři
• Čtyři
• Pět
• Šest
• Sedm
• Osm
• Devět
• Deset
• Jedenáct
• Dvanáct
• Třináct
• Čtrnáct
• Patnáct
• Šestnáct
• Sedmnáct
• Osmnáct
• Devatenáct
• Dvacet
• Dvacet jedna
• Dvacet dva
• Dvacet tři
• Dvacet čtyři
• Dvacet pět

Pět

James Kirk měl pocit, že nevěří vlastním uším. Nebo, říkal si, se ještě zcela neprobral ze svého alkoholového opojení, které si v noci přivodil. Protože kdyby připustil, že slyší dobře, musel by po Cartwrightovi něco hodit. Admirál Cartwright, tedy ten současný, byl živoucím důkazem toho, že hříchy otců nepadají na hlavy synů a vnuků. Spiknutí admirála Cartwrighta během příprav na Kithomerskou konferenci bylo zapomenuto a jeho dětem a vnukům byla dána šance na jejich vlastní život, jejich vlastní kariéru. Ovšem teď měl Kirk pocit, že to možná bylo chybné rozhodnutí a zbytečná velkorysost ze strany Hvězdné Flotily. Když se nikdo nehlásil s dotazy, což ho také nesmírně překvapilo s ohledem na to, co se právě na přísně tajné poradě dověděli, přihlásil se sám. Když Cartwright kývl směrem k němu, zvedl se. Na okamžik přemýšlel, jak formulovat otázku a pak zjistil, že je to úplně jedno.

"Pořád tady mluvíte abstraktně, vyhýbáte se konkrétním údajům, mlžíte… Proto se chci zeptat, co přesně se právě teď děje…" Posadil se. Admirál Cartwright si rozpačitě probral vousy. Rozhlédl se po ostatních přítomných a zjistil, že to zajímá všechny. Jen se nezeptali. Sakra! Čert byl Flotile dlužen Kirkův návrat! Pořád musí do něčeho rýpat. Pořád se musí na něco ptát!

"Právě teď… právě teď byla uzavřena vulkánská ambasáda a celý její personál byl vyhoštěn ze Země," řekl nakonec. Ticho, které se po jeho slovech rozhostilo, bylo přímo hmatatelné. Po hodně dlouhé době ho znovu přerušil Kirk.

"Je to zakládající planeta Spojené Federace Planet. To už nic neznamená?" zeptal se, ale ani se příliš nerozčiloval. Věděl, že tady to nemá smysl.

"Rád bych vám odpověděl, kapitáne Kirku, ale nemohu. Informace, které mám, jsou tajné. Ale jestli chcete znát můj názor..."

"Jaký je stupeň utajení?" zeptal se Kirk.

"Nejvyšší," odpověděl Cartwrtight.

"Nemohu uvěřit, že někdo vydal příkaz k vyhoštění Vulkánců ze Země," nahlas přemýšlel Kirk.

"To ani nemusíte," odpověděl na jeho samomluvu admirál. "Pro vás je podstatné, že takový příkaz vydán byl. Musím každého z vás upozornit, že veškeré vaše komunikace," to už mluvil i k ostatním, "korespondence i osobní kontakty budou přísně cenzurovány. Zakazuje se jakýkoli kontakt s Vulkánem," tady se na okamžik odmlčel a znovu se podíval na Kirka. "Věřím, že chápete, co se vám tu snažím říci. Zvlášť vy, kapitáne Kirku," dodal významně. Ten přikývl a Cartwright si oddychl. Předčasně, jak se vzápětí ukázalo.

"Chápu, co se nám tu snažíte říci. Země je ve válečném stavu s Vulkánem…" Už se to nedalo změnit. Ta věta už zazněla nahlas. Mezi ostatními zúčastněnými se ozval tichý šepot. Jak si začali šeptat všichni, změnila se tato tajná porada ve včelí úl.

"Pánové," snažil se je utišit admirál Cartwright. "To je čistě interpretace kapitána Kirka. Zřejmě ještě nepochopil, že v dnešní době dáváme přednost mírovému řešení podobných problémů…"

"Jak chcete mírově řešit cokoli, když jste vyhostili diplomaty?" neodpustil si jeden z přítomných kapitánů otázku.

"Tak dost," ostře promluvil admirál. "Rozpouštím tuto poradu. Až budete odcházet, dostane každý z vás zapečetěnou obálku s rozkazy." Přítomní se začali nespokojeně zvedat.

"Kapitáne Kirku," oslovil ho admirál, "mohl byste se tu ještě na okamžik zdržet?" Když se místnost vyprázdnila, ještě okamžik mlčeli.

"I pro vás mám rozkazy, kapitáne," začal hovor Cartwright. "Nemusím vás doufám upozorňovat na to, že na jejich splnění bude zvlášť pečlivě dohlíženo. Už s ohledem na váš zvyk podobné rozkazy ignorovat…" Čekal, že Kirk něco řekne, ale ten stále mlčel a jen ho pozoroval. Proto za okamžik pokračoval. "Byl jste jmenován kapitánem USS Hikaru, která na vás čeká v doku č. 12," řekl a přemýšlel, jak si vyložit výraz, který se na okamžik objevil v Kirkově tváři. "Nemůžete očekávat, že hned dostanete třídu Interpid, ale ani Ambassador není tak špatný…" informoval ho.

"Možná není špatný, ale je starý," oponoval Kirk.

"Vy také, kapitáne," neodpustil si Cartwright. Kirk se zdržel komentáře. "Neříkal jste, že není důležitá loď, ale její kapitán? Teď máte možnost dokázat, že ještě nepatříte do starého železa."

"Ambassador není třída bitevních lodí. Vlastně je určena pro osobní přepravu," snažil se z toho vybruslit Kirk.

"Předně bych vás rád upozornil, že ve výzbroji Hvězdné Flotily nejsou bitevní křižníky, tak jak si je představujete vy. Poslání Hvězdné Flotily je mírové," poučoval ho admirál a Kirkovi se z těch klišé zvedal žaludek. Nebo za to mohl ten Smirnoff? "Ale vlastně máte pravdu. Váš první úkol bude dopravit vyhoštěné Vulkánce domů."

"Poletím na Vulkán?" zeptal se překvapeně Kirk.

"Ne, až na Vulkán ne," zchladil Cartwright jeho nadšení. Natáhl se ke své tašce a vytáhl několik hvězdných map. "Tady jsme vytyčili něco jako neutrální zónu mezi Zemí a Vulkánem. Na souřadnicích, které máte uvedeny ve svých rozkazech se setkáte s T’Pau. Oni už si svůj diplomatický sbor dovezou domů sami…"

Kirk se nervózně procházel po místnosti. Pocit, že se mu to všechno zdá, jej neopouštěl. Po dnešní noci, kdy se mu znovu vrátil sen o Tarsu IV. a o Sarekovi, by se nedivil, kdyby se mu zdálo o válce s Vulkánem. I když, na okamžik se zastavil u tohoto směru svých myšlenek, možná se mu o Sarekovi zdálo právě proto, že se vztahy mezi Zemí a Vulkánem tak přiostřily. Třeba mu to mělo připomenout fakt, že je Spockovým bratrem. Spock! Kirk ucítil, jak se mu v mysli rozšiřuje klid a mír a utišuje jeho vztek. Jistě, dokud bude Kirk dýchat, bude dýchat pro svého přítele.

"Několikrát jste naznačil, že mi nevěříte, právě s ohledem na mé vztahy s Vulkánem," oslovil Cartwrighta naprosto klidně.

"Řekněme, že je to zkouška vaší loajality," suše odpověděl admirál.

"Mé co?" otázal se Kirk nevěřícně.

"Vaší loajality. To znamená, že chceme vědět..."

"Já vím, co to znamená loajalita!" přerušil ho Kirk. "Kde berete tu drzost mluvit se mnou o loajalitě? Zrovna vy!" neodpustil si.

"Zapomínáte se, kapitáne," odpověděl ledově Cartwright. Kirk musel v duchu připustit, že má pravdu. "Podrobnosti o vašem úkolu si přečtete, až opustíte sluneční soustavu."

"Co budu dělat, až diplomaté přestoupí na T’Pau?" zajímal se Kirk a snažil se opět uklidnit.

"Zůstanete tam a budete hlídat. Zatímco my se tady bavíme, Vulkánci určitě činí protiopatření."

"Vulkánci nás nikdy neohrozí," řekl Kirk s naprostou jistotou.

"To se říkalo i o jiných," upozornil ho Cartwright. "Nakonec se ukázalo, že to byl omyl. Nemůžeme si dovolit znovu udělat podobnou chybu."

"Jenže ti jiní nebyli Vulkánci. Současná situace je ožehavá, ale řešit ji násilím není logické. Ono samotné násilí není logické a ..."

"Odkdy je logika vaší silnou stránkou, kapitáne Kirku?" zeptal se posměšně admirál.

"Je vám doufám jasné, admirále, že mě proti Vulkánu nikdo neobrátí..." ujišťoval se Kirk, že jeho stanovisko bylo dobře pochopeno.

"Váš osobní názor je mi lhostejný, Kirku. Máte své rozkazy a ty splníte. Nezapomeňte, že jste důstojník Hvězdné Flotily v aktivní službě..." Zdálo se mu to nebo v té větě zněla výhrůžka?

"Na to nezapomínám, admirále. Nikdy."

"A ještě něco," pokračoval dál dřív, než stačil Kirk ještě něco dodat. "Protože se s vámi opět počítá jako s plnohodnotným kapitánem hvězdné lodi, bude vám přidělena ostraha."

"Co mi bude přiděleno?" zeptal se naprosto překvapený a z míry vyvedený Kirk.

"Ostraha. Osobní strážce, chcete-li bodyguard," vysvětlil Cartwright a v koutku úst mu zacukalo.

"Nepotřebuji osobního strážce, admirále…" zavrčel na něj Kirk a v duchu cítil lavinu bídy a utrpení, která by ho s takovým hlídacím psem potkala. Bohužel, cítil také, že se ta lavina dala do pohybu a rychle se blížila jeho směrem.

"Flotila si zřejmě myslí, že potřebujete," řekl Cartwright a už úsměv neskrýval. "Upřímně, Flotila si myslí, že ho potřebujeme všichni. V souvislosti s těmi atentáty, ke kterým před téměř třemi lety došlo. Takže to berte jako přímý rozkaz," zasadil poslední ránu. Ale, Kirk měl nepříjemný pocit, že to poslední rána ani zdaleka nebyla.

"Předpokládám, že mi chcete říci ještě něco příjemného," navázal na hovor.

"Máte pravdu. Snažili jsme se pro jednotlivé kapitány a admirály vybrat vždy osobního strážce šitého na míru. Podle psychologických testů i podle toho, jak se jednotlivé objekty chovají. Zvykněte si na to, že nejste žádný James Kirk, ale objekt," dodal, když viděl, jak se Kirk nespokojeně ošil. Kdybyste se pořád objevoval ve společnosti Tellarita nebo nedej bože Klingona, nikdo by vám neuvěřil, že je to váš přítel. Proto jsme vám přidělili pozemskou ženu," řekl a zasmál se nahlas, když viděl Kirkův výraz.

"Ženu?" otázal se Kirk opatrně a prostě nevěřil.

"Kapitáne, nevyslovujte to, jako by to bylo sprosté slovo. Prostě jste sukničkář, takže když vás někdo uvidí ve společnosti krásné ženy, bude si myslet, že je to vaše milenka. Ostatně, pod tímto neoficiálním označením se s vámi nalodí USS Hikaru. Její kajuta bude sousedit s vaší. Občas se necháte někde vidět v důvěrném hovoru, aby názor, že je to vaše milenka, zapustil kořeny…"

Když admirál Cartwright zjistil, koho a proč na Velitelství Kirkovi přidělili, sám se přihlásil, že mu to sdělí. Bylo mu jasné, že to bude zábava, ale Kirkova reakce ho pobavila víc, než si předtím představoval.

"Co když si najdu jinou milenku. Tedy skutečnou…" zeptal se Kirk a snažil se své nervózní pobíhání po místnosti omezit na minimum.

"S tím jste přece nikdy neměl problémy, kapitáne. Nebojte, nemám strach, že by vás Mi v tomto směru nějak obtěžovala nebo omezovala. A ještě něco, kapitáne. Není to vaše podřízená. Má za úkol vás chránit i proti vaší vůli. Je odpovědná pouze veliteli Hvězdné Flotily, tedy mně. Jinak způsob, míra či důvod jejího zásahu zcela závisí na jejím rozhodnutí. Vy si můžete stěžovat, ale bude-li se jednat o výkon jejího poslání, musíte se podřídit. Jasné?" zeptal se nakonec, už s vážnou tváří. Kirk jen vrtěl hlavou.

"Řekněte, prosím, Mi, ať vejde…" řekl admirál Cartwright, když na jeho signál vstoupil jeho pobočník. Pak už se jen bavil pohledem na Kirkovu tvář, který zíral na dívku vstupující do místnosti.

"Říkal jste, že mi přidělili ženu. Tohle tady je ještě dítě!" přistoupil k Mi a pravou rukou ji lehce vrazil do levého ramene. Pak už to šlo rychle. Mi ho pravou rukou uchopila za malíkovou hranu, levou rukou se opřela o jeho rameno, trochu se vytočila a mírným tlakem ho přiměla, aby šel k zemi. Když pak ležel na zemi a ona mu bolestivě kroutila ruku za záda, poprvé ho oslovila.

"Možná ano, pane, ale ten, kdo tu leží bezmocně na zemi, jste vy…"

Následuje:
Šest