Sarekovi synové

Obsah

• Kapitán Kirk a já
• Jedna
• Dva
• Tři
• Čtyři
• Pět
• Šest
• Sedm
• Osm
• Devět
• Deset
• Jedenáct
• Dvanáct
• Třináct
• Čtrnáct
• Patnáct
• Šestnáct
• Sedmnáct
• Osmnáct
• Devatenáct
• Dvacet
• Dvacet jedna
• Dvacet dva
• Dvacet tři
• Dvacet čtyři
• Dvacet pět

Čtrnáct

"Myslíte, že už to stačí?" zeptal se udýchaně. Na jednu stranu proklínal Mi, že pro ně vymýšlí stále nové a nové úkoly, ovšem na druhou stranu chápal, že její příkazy nepostrádají určitou logiku.

"Uvidíme," odpověděla neutrálně. Aby byla upřímná, nevěděla. Proto raději upřímná být nechtěla. Počasí na této planetě se zhoršovalo rychle a ona neměla ani tušení, kam až nastupující zima může zajít. "Ať vás to ani nenapadne!" okřikla ho, když se rozhodl shodit ze sebe těžkou kožešinu. "Jste zpocený, když se teď tady svléknete, nastydnete. Běžte domů…" dodala. Jistěže domů. Už to tak dokonce i vypadalo.

Když je Vulkánci přenesli na tuto planetu, postavila Mi provizorní přístřeší, které postupně zdokonalovala. Zpevnila dřevěnou kostru příbytku a na několikanásobnou vrstvu dřeva začala pokládat kameny. Od těch největších při zemi až po ty malé, kterými příbytek téměř zazdila. Ona sama to nedělala. Nejdřív jí pomáhali oba praporčíci, kteří tu byli s nimi. Ale po včerejší třeskuté noci přinutila Kirka, aby také něco dělal.. Teoreticky to nebyla těžká práce. Kamení bylo všude kolem na několik takových domů. Nehledě k tomu, že opravdu těžké kameny byly pouze v první vrstvě, kterou Mi postavila několik centimetrů od dřevěné konstrukce. Ve druhé vrstvě už byly kameny menší. Když dodělali tuto druhou vrstvu, přinutila je Mi nosit hlínu. Hodně hlíny, kterou nasypala mezi dřevo a kamení a dokonale udusala.. Na Kirkovu otázku odpověděla, že ta hlína je pouze dole z několika důvodů. Předně jejich lůžka se nacházela téměř na zemi a nebylo žádoucí, aby na ně v noci táhlo. Výš tedy nebylo nutné tuto izolaci použít, nehledě k tomu, že by to bylo zdlouhavé a dřevěná konstrukce by nemusela takovou váhu unést. I tak jim úprava celého příbytku trvala celý den, tedy něco málo přes 20 hodin čistého času.

Vešli do příbytku, kde Kirk už pořádně rozdmýchal oheň, do té doby pouze doutnající. Mi s povděkem přijala fakt, že už dal vařit vodu na něco jako čaj. Ono to bylo skutečně zvláštní. Když je Vulkánci přenesli na toto bohem zapomenuté místo, neměli u sebe nic. Kromě toho, co měla Mi na sobě. Z jejích šperků a doplňků se záhy vyklubaly nebezpečné a hlavně účinné zbraně. Od spon ve vlasech, přes náhrdelník a náramek až po přezku na opasku a botách.

Po první prohlídce nejbližšího okolí Mi objevila strom, který byl obtěžkán obrovskými plody. Pochopitelně zakázala Kirkovi ty plody jíst. Tak dlouho, dokud si nebyla jista, nebo téměř jista, že mu neublíží. Podstatné na nich bylo to, že byly uzavřeny v pevné skořápce. Mi to připomínalo kokosové ořechy. Jenže ta zdejší byla velmi odolná. Mi napadlo vyzkoušet, jak hoří. Skutečnost překonala všechno její očekávání. Nehořela totiž vůbec. Od té chvíle mohla Mi kdykoli uvařit horkou vodu na čaj nebo uvařit maso ulovených zvířat. Jako čaj jim sloužilo něco, co vypadalo jako brusinky. Opět nejdřív postupnou konzumací malých dávek zkoušela, jestli bylina není jedovatá a teprve po delší době přivolila, aby jí konzumoval i Kirk. Kromě toho, že nebyla jedovatá a odvar z ní byl chutný, všimla si Mi, že dodává energii a celkově povzbuzuje a občerstvuje. Proto vyhnala Kirka a kluky na záhony této byliny a přinutila je, aby celý den věnovali sbírání jejích listů. Kirk chápal nutnost a logičnost jejího konání, ale hrozně ho to štvalo. Celý ten den měl blbou náladu, která se po návratu domů, tedy do jejich příbytku, ještě zhoršila. Zatímco se on pachtil na plantáži, Mi se rozhodla opatřit nové maso. Sice se jí to podařilo, ale za cenu vlastního zranění. Pochopil, že jí to bolí víc, než se snaží tvářit. Oba kluci se pustili do stahování příšerné obludy, kterou Mi dotáhla a jeho nenapadlo nic jiného, než jí začít nadávat.

"Co vás to napadlo?"

"Nemám zrovna náladu na konverzaci…" odsekla, zatímco si ošetřovala zranění a snažila se zastavit krev, která se jí znovu spustila. Když Kirkovi došlo, co vlastně dělá, zamrazilo ho. Zřejmě během cesty domů jí zranění přestalo krvácet - protože v něm zaschla část jejího oděvu. Teď se snažila ránu uvolnit…

"Kolik jste tu viděla šelem za tu dobu, co jsme tu? Dvě? Tři?" pokračoval. "Co vás vedlo k útoku zrovna na jednu z nich?"

Nešťastně povzdechla. On se prostě nenechal jen tak odbýt.. "Každá šelma má drápy a ostré zuby. Když jsem před několika dny pozorovala tuhle obludu," kývla směrem k ležícímu zvířeti, které se jen nedobrovolně podrobovalo amatérské snaze těch kluků o stáhnutí z kůže, "všimla jsem si, že její drápy i zuby jsou nejen ostré, ale i rovné. Já takové potřebuju, abych si mohla udělat další zbraně. Vzhledem k tomu, že mé dosavadní zásoby jsou skoro zničené, musím něco udělat. Navíc, její kožešina je prostě skvělá. Potřebujete něco jako spací pytel. Je zima. Když onemocníte, tak v této divočině zemřete. Nedokážu vás udržet při životě, když bude váš organismus oslabený…" vysvětlovala a její pohled žadonil o klid. Kirka jeho vztek pomalu přešel. Normálně by nebyl až tak vzteklý, to nebyla jeho vlastnost. Ale současná situace ho neustále rozčilovala. Nejen situace, ale i bezmoc, s jakou se potýkal. A také to, že je závislý na Mi a nedokáže sám určovat pořadí priorit.

"A když vás jednou nějaká potvora zraní vážně, jak chcete zůstat při životě vy?" zeptal se ještě a otočil se. Zřejmě včas, jak si uvědomil. Zasyknutí, které z rohu příbytku uslyšel, mu prozradilo, že Mi právě vytrhla přischlou nohavici z hluboké rány na stehně. Možná slyšel i vzlyk, ale bylo mu jasné, že Mi si jeho přítomnost nepřeje.

Dnes už se pohybovala celkem bez problémů a po předchozím zranění nebylo ani stopy. Kirkovo lože zdobil obrovský spací pytel vyrobený z kůže tamté potvory a - to musel uznat - plnil svůj účel víc než dobře. Mi měla své nové zbraně a, jak si všiml, jeden tesák si pověsila na krk. Vzpomněl si na příběhy, která tak rád v dětství čítal. Mi do nich zcela zapadala. Skutečně spíš připomínala mladého indiánského bojovníka, než uhlazenou civilizovanou dívku, s jakou se seznámil v kanceláři admirála Cartwrighta.

"To je od vás pozorné, kapitáne," ocenila jeho snahu s úsměvem. Nalil trochu toho zvláštního vývaru, který skutečně splňoval vše, co od čaje očekával, do jejího oblíbeného hrníčku z lebky nějakého hlodavce. "Dnes ráno jsem viděla něco jako včelí úl. Zítra se tam půjdu podívat. Jestli mají také něco jako med, mohli bychom si to všechno osladit…"

"Já vím," přerušil ji. "Ani náhodou nesmím jít s vámi, aby mě třeba nedej bože neštíplo něco, co by mě mohlo štípnout, že…"

Znovu se na něj zářivě usmála, i když tento úsměv byl poněkud ironický. Neslušel jí, rozhodl se definitivně Kirk.

Do místnosti přiběhli oba kluci. V přední části odložili své oděvy a zamířili rovnou k ohni. Chvíli se ohřívali v jeho paprscích a pak zamířili ke svým židlím. Ve vzduchu bylo cítit očekávání. Mi bylo jasné, jaké to očekávání je. Měli hlad a čekali, že po celodenní dřině ještě uvaří. Naštěstí už měla jídlo připravené. Odhrnula uhlíky z části ohniště a vyndala stejnou nádobu, jako byla ta, ve které se vařil čaj. Něco jako ryba, co přinesla ráno od řeky. Pro každého jedna. Jen litovala, že ji neměla čím okořenit. Stále ještě netušila, jestli tu někde roste něco, co by se jako koření mohlo použít. Prostě toho na ní bylo moc. Občas propadala depresi z toho, že nic nestíhá a že zklame. Toho se bála nejvíc. Jistě, občas si dělala legraci, že Kirka zabije sama, ale moc dobře věděla, že on prostě nesmí zemřít. A také věděla, že se o něj musí postarat a jeho přežití podřídit veškeré své konání.

Všichni už spokojeně oddychovali ve svých kožešinách a Mi stále seděla u ohně. Musela ještě ušít pořádný ‚kabát‘ pro Kirka i pro kluky, kteří sice naprosto oddaně plnili všechny její příkazy, nicméně některé věci skutečně nedokázali. Najednou toho na ní bylo moc a po tváři se jí začaly kutálet slzy. Snažila se je ignorovat, ale stále víc si uvědomovala, že to prostě nemůže zvládnout. Ten pocit bezmoci na ni najednou dopadl takovou silou, že se na okamžik nemohla nadýchnout. Pro slzy už neviděla a jediné, o co jí teď šlo, bylo zůstat potichu. Nestála o to, aby někoho svým pláčem vzbudila. Odložila rozdělané oblečení, skrčila kolena k bradě, objala je a zcela se poddala svému smutku. Trvalo dlouho, než přestala plakat. Ne že by jí to pomohlo, ale už jí nějak plakat nešlo. Znovu se natáhla pro oblečení a začala umně přišívat kapucu.

Kirk se zamyšleně vrátil do postele…

Následuje:
Patnáct