Sarekovi synové

Obsah

• Kapitán Kirk a já
• Jedna
• Dva
• Tři
• Čtyři
• Pět
• Šest
• Sedm
• Osm
• Devět
• Deset
• Jedenáct
• Dvanáct
• Třináct
• Čtrnáct
• Patnáct
• Šestnáct
• Sedmnáct
• Osmnáct
• Devatenáct
• Dvacet
• Dvacet jedna
• Dvacet dva
• Dvacet tři
• Dvacet čtyři
• Dvacet pět

Osm

Když se Mi probudila, na okamžik nevěděla, kde je. Pak jí to došlo. Seděla ve své kajutě na podlaze, opřená o zeď a v klíně měla otevřené Sevalovy sešity. Velmi ji mrzelo, že i její mentor byl ze Země vyhoštěn. Proto se snažila během této plavby s ním trávit co nejvíc času. Pokud ji to neodvádělo od jejího úkolu. Dnes už měla pocit, že ten úkol jí byl čert dlužen a občas s kapkou humoru uvažovala, že by snad Kirka raději zabila sama. Určitě by hodně lidí potěšila. Třeba by jí za to dali i vyznamenání. Seval jí věnoval všechny sešity, ve kterých měl rozkreslené různé bojové techniky. Cenila si jich víc, než čehokoli jiného. Měla je uložené ve své kajutě a jen tady je prohlížela. V tělocvičně pak v praxi zkoušela to, co se před tím teoreticky naučila v kajutě.

Zvedla se a vlezla do sprchy. Pořád ještě se nedokázala smířit s tím, že ve sprše neteče voda. Připadala si tak nějak špinavá, pokud se nemohla umýt pod tekoucí vodou, i když jí bylo jasné, že paprsky sonické sprchy ji ‚vydrhly‘ víc, než by se jí to kdy podařilo obyčejným mýdlem. Opustila proto sprchu poměrně brzy a oblékla se do svého spacího oděvu. Šortky a volná halena z jemně vydělané jelenice. Federace neměla ráda, když někdo používal skutečnou kožešinu, protože to znamenalo, že musel zabít nějaké zvíře a stáhnout mu kůži. Ten, kdo před ní nosil tuto kůži, rozhodně nebyl jelen. Celý komplet, vlastně všechny čtyři, byly dovezeny bůh ví odkud a dostala je od Joan k posledním narozeninám, které slavila doma. Spolu s tím dostala potvrzení o tom, že výrobek nepochází z planety, která by byla členem Federace. Dokonce tam bylo i jméno zvířete, ze kterého pochází. Přestože Mi nikdy neměla problémy s mimozemskými entitami, raději nechtěla vědět, co je to zvíře zač. Ten jeho název zněl dost odpudivě.

Přistoupila ke svému lůžku a chystala se zbytek noci strávit ve vodorovné poloze. Trochu se usmála, když se zaposlouchala do zvuků, které k ní doléhaly přes stěnu, která ji oddělovala od kapitánovy kajuty. Zdá se, pomyslela si, že kapitán Kirk konečně překonal své deprese, které ho od smrti jeho družky Teilani pronásledovaly. Na okamžik se zamyslela, která z žen na palubě je ta ‚šťastná‘. Pak si řekla, že jí to nezajímá a zalezla do postele. Ve stejné chvíli z té postele opět vylezla. Tempem značně zrychleným. Neměla v úmyslu poslouchat, co se v kapitánově kajutě děje, ale to, co slyšela teď, se prostě přeslechnout nedalo. Zvuky tak typické pro určitou lidskou činnost náhle přestaly a místo toho se ozývaly hlasy. Dva mužské hlasy, které se o něco hádaly. Občas zazněl ženský hlas, který jakoby ty dva mužské hlasy nabádal ke klidu. Zjevně neúspěšně. Hádka se stupňovala. To už byla Mi na cestě. Tedy... Uvědomila si, že pokud do kapitánovy kajuty někdo přišel, musel přijít dveřmi. A tedy i u nich stojí. Nebo nedaleko v nich, ale každopádně v nepříjemném úhlu vzhledem k pravděpodobné pozici kapitána. Jinak by už kapitán někoho zavolal nebo, v případě nutnosti, kajutu sám opustil. Na chvíli se zamyslela. Zamířila k ventilaci a cestou shrábla pár věcí ze stolu. Než zmizela ve ventilační šachtě, svázala si vlasy do drdolu, aby jí nepřekážely v pohybu. Lodní ventilací se pohybovala už několikrát. Seval trval na tom, že je dobré mít přehled, odkud může kdo přijít. Teď za to byla vděčná. Ze zcela nepochopitelných důvodů nevedla šachta rovně ke kapitánově kajutě, ale několikrát se zatáčela a křížila s ostatními. Nakonec se Mi dostala tam, kam chtěla. Opatrně začala uvolňovat kryt šachty, který její existenci činil pro obyvatele kajuty alespoň trochu snesitelnější. Zatím poslouchala hádku, která se stále přiostřovala.

"Kdo si myslíš, že jsi?" zněl jeden mužský hlas.

"Já…" snažil se ho přerušit Kirk.

"Drž hubu," zařval na něj ten muž a nebezpečně zamával fazerem v ruce.

"Poslyšte…" začal Kirk znovu.

"Neslyšel jsi mě?" zněla odpověď a následoval výstřel těsně pod Kirkovy nohy, který ho přiměl bleskurychle nohy zvednout na postel. "Svedl jsi mi ženu! To nehodlám tolerovat…"

Mi se podařilo uvolnit kryt a potichu ho postavit na zem. Rozhlédla se. Kirk seděl na posteli a nějaký muž stál u nedaleko dveří, přesně, jak předpokládala. Protože větrací šachta ústila do kapitánovy kajuty v druhé části, mohla se docela nerušeně přiblížit. Tedy, alespoň v to doufala. Ještě nebyla na dosah potenciálnímu útočníkovi, když ji zahlédla žena, která rovněž seděla na posteli.

"Jerry, za tebou," vykřikla. V okamžiku, kdy se její Jerry začal otáčet, vytáhla Mi sponu, kterou použila pro vytvoření drdolu. Ve skutečnosti to byla ostře nabroušená jehla. Vrhla ji po muži a zasáhla zápěstí jeho pravé ruky. Zařval bolestí. Fazer mu vypadl z ruky. Udělal těch pár kroků, které ho dělily od Mi a zaútočil na ni. Vyhnula se jeho útoku a ‚prošlápla‘ mu levé koleno. Podklesl. Otočila se k němu a uchopila ho oběma rukama za hlavu. Prudce jí trhla směrem k zemi, přičemž vymrštila pravé koleno. Náraz a milý Jerry se v bezvědomí svezl na zem. Shýbla se k němu, uchopila ho za uniformu a zvedla ho na své rameno. Byl to pěkný pořízek, ale na tu chvíli ho udržela. Občas se vyplatí machrovat! Podívala se na Kirka, který přitiskl ženu ke zdi, aby jí znemožnil zasáhnout do souboje.

"Promiňte pane," oslovila ho Mi a pečlivě se vyhýbala pohledu na jeho nahé tělo. "Příště zaklepu." Zamířila ke dveřím a kapitánovu kajutu opustila. Tedy, chtěla opustit. Bylo zamčeno. "Jak se sem dostal?"

"Přenesl se paprskem," nevěřícně odpověděl Kirk.

"Vstupte!" řekla nepříliš nadšeně, protože identitu pozdního návštěvníka tušila. Dveře se otevřely a zavřely, aniž by jim věnovala pozornost. Přejížděla kožním regenerátorem po stehně a zavírala tak několik drobných ran, které jí Jerry dokázal uštědřit. Neměla náladu s kýmkoli diskutovat a už vůbec ne s ním.

Prohlížel si její kajutu. Vlastně tu ještě nebyl. Vzato kolem a kolem, příliš se o rozšíření potřebné fámy nesnažil. Přitom by stačilo, aby byl párkrát viděn, jak vychází z její kajuty. Bude to muset napravit. Postřehl její činnost, nicméně byl přesvědčen, že o jakýkoli komentář z jeho strany nestojí. Proto se věnoval pečlivé prohlídce okolí. Měla druhou největší kajutu na lodi, původně patřila Slaughterovi, který ji, nepříliš ochotně, uvolnil. Mi nevypadala, jako by si z toho dělala výčitky. Prostě se zabydlela a ze strohé důstojnické kajuty vytvořila ostrůvek útulnosti a něhy na této, jinak nechutné, lodi. Jak viděl, bylo to jen pár drobností. Suchá kytice, umně na-aranžovaná v jednom rohu, doplněná sbírkou pozoruhodných zbraní, vytvářela orientální atmosféru. Tomu pomohla i vonná svíce, která byla umístěna v ručně vyřezávaném svícnu. Vzpomněl si, že ho žádala o zmírnění bezpečnostního protokolu pro prostředí své kajuty. Jinak by bezpečnostní zařízení, které mělo loď na starosti, dávno spustilo poplach a svíci uhasilo. Zhluboka se nadechl. Ve vzduchu cítil něco velmi… velmi zvláštního. Cítil se skvěle, jak už dlouho ne. Celý uvolněný, prostě v pohodě. Znovu se nadechl a uvědomil si, že začíná cítil mírné vzrušení. Ještě okamžik přemýšlel a pak se odhodlal k rozhovoru. Začal ho však úplně jinak, než si Mi představovala.

"Co je to za vůni?" zeptal se.

Vzhlédla od své nohy a chvíli ho nechápavě pozorovala. "Skořice," odpověděla nakonec.

"Ach tak. Můžete tu svíci zhasnout?" cítil se hloupě. Ona ho nezvala a když přišel o své vlastní vůli, přikazuje jí, co má a co nemá dělat. Ale ta vůně mu prostě v tomto okamžiku způsobovala akorát potíže.

Netušila důvod jeho žádosti, navíc ji zarazil fakt, že prostě přijde a vykládá, co má a co nemá. Pak ji napadlo, že prostě může mít nějakou alergii. Potlačila nutkání ho ze své kajuty vyhodit a šla zhasnout svíci.

S překvapením sledoval její pohyby. On by svíci sfoukl, ona se s ní téměř mazlila. Připraveným dřívkem zatlačila hořící knot do vosku a když plamen zhasl, znovu knot narovnala. Dřív, než stačil zatuhnout v chladnoucím vosku. Poté použité dřívko uložila mezi ostatní věci, zřejmě rovněž ze dřeva, o jejichž účelu neměl nejmenší potuchy. Ne že by byl až takový hlupák, během svého života, zvlášť v té části, kterou prožil s Teilani, se naučil spoustu věcí, pro běžný život naprosto zbytečných. Dokázal vytvořit dokonalou atmosféru pro jakoukoli příležitost. Akorát bez svíček. Teilaniny oči byly příliš citlivé a mihotající plamínek svíčky jí nevyhovoval. Proto při svých romantických večerech používali pochodně nebo oheň v krbu… Poprvé v životě viděl, jak někdo věnuje zdánlivě obyčejné věci, jako je svíčka, víc péče, než bývá obvyklé.

Když svíce zhasla, zahalila se celá kajuta do tmy. "Světlo!" přikázala Mi a vzápětí dodala "ztlumit na 40%!" Potom znovu zaujala své místo a doošetřila si svá zranění. Pak se teprve obrátila ke Kirkovi a začala mu věnovat zvýšenou pozornost. Stále postával uprostřed místnosti a snažil se vypořádat s následky vdechování skořicové vůně, která u něj působila jako mírné afrodisiakum.

"Posaďte se," svolila nakonec Mi a jemu se zdálo, že v duchu dodala něco v tom smyslu, jako …co mám s vámi dělat. Poslechl a z několika různě vysokých sedaček si vybral tu středně vysokou. Ani normální, ale ani velmi nízkou. Mi seděla na podlaze.

"Přišel jsem vám poděkovat," začal nepříliš šťastně, ale když viděl, že chce něco říci, raději ji přerušil dřív, než začala. "Hlavně mi neříkejte, že děláte svou práci…"

Mlčela. Co také říci, když chtěla říci přesně to, co jí právě říci zakázal. Protože ona to tak skutečně cítila. Pak, když už bylo ticho dlouhé, se tedy zeptala. "Proč jste tedy přišel, když znáte mé pohnutky?"

"Protože jste mi zachránila život. Ať už je to vaše práce nebo ne, jsem teď naživu vaší zásluhou," snažil se vysvětlit. Předklonil se a lokty se opřel o svá kolena.

"No dobře," odpověděla. "Příště už to neudělám, slibuju…" dodala sarkasticky a snažila se mu tím naznačit, že považuje rozhovor za skončený. Pokud to pochopil, stejně nedbal.

"Já to myslím vážně. Asi vím, co si myslíte o tom, co se tam dělo, ale stejně jste zasáhla a zasáhla jste včas. Také jste mohla počkat, až mě poraní, abych alespoň dostal za vyučenou…" tázavě na ni hleděl. Uvědomil si, že když se na něco soustředí, dělá se jí na čele sympatická vráska.

"Vy jste to nepochopil, kapitáne. Nemůžete vědět, co si myslím o čemkoli, protože já si nemyslím nic o ničem. Nejsem tu, abych vynášela soudy o morální úrovni vašich skutků. Mým úkolem je vás chránit za každou cenu a proti komukoli…" snažila se tentokrát zase vysvětlit ona jemu svůj přístup, ale zároveň naznačit, co si o něm myslí, přestože si o něm nemyslí nic.

"Nejste tu, abyste vynášela soudy o morální úrovni mých skutků… Vždyť jste to právě udělala!"

"Skutečně?" zeptala se ho způsobem, který ho přinutil pochopit.

Také skutečně pochopil. Zvedl se. "V tom případě doufám, že budete svou práci vykonávat i nadále s takovým zápalem. Dobrou noc!"

"Dobrou noc. A, kapitáne…"

"Co ještě?" s vrčením se otočil ve dveřích, které se před ním poslušně otevřely.

"Ta vaše kajuta…"

"Co je s ní?"

"Vypadá strašně…" vynesla nesmlouvavě svůj soud, ačkoli žádný vynášet nemohla, protože si nic nemyslí. Ale když si v duchu představila prostředí, ve kterém se kapitán pohybuje kdykoli není na můstku, málem se osypala. Pochopila částečně jeho neustálé deprese a mizerné nálady. Ona by v takovém prostředí už dávno umřela…

"Tak s ní něco udělejte!" vyštěkl a kdyby mohl, práskl by při svém odchodu dveřmi.

Kdyby se nejednalo o Vulkánce, cítil by se Seval zahanben. Zabral se s Mi do souboje natolik, že úplně zapomněl, že se měl přenést na T’Pau. Teď, když ho sám kapitán Kirk přišel upozornit, nevěděl najednou, co říci.

"Napadlo mě, že jste se chtěl rozloučit, proto jsem vás nechal až jako posledního. Ale teď už se přenést musíte. Mrzí mě, jak se situace vyvinula, ale stojíme na pokraji té stupidní neutrální zóny mezi Zemí a Vulkánem a T’Pau čeká."

"Jsem poslední?" zeptal se Seval. Je to zvláštní, pomyslel si. Nikdy by mě nenapadlo, že....

Lodí otřásla exploze. A pak řada dalších. Všichni tři se ocitli na podlaze tělocvičny, kde do té doby Seval s Mi cvičil. Kirk se chytil tyče určené ke šplhání, která byla připevněna k zemi a zastavila tak jeho bezmocné zmítání sem a tam. Seval a Mi brzy následovali jeho příkladu. Dotkl se komunikátoru.

"Můstek, co se tam děje!" vyštěkl vztekle.

"Pane," odpověděl nadporučík Slaughter nezvykle vysokým hlasem. "Raději přijďte na můstek. T’Pau právě explodovala.

"Přežil někdo?" zeptal se Kirk a ztišil hlas, když si uvědomil, že exploze přestaly.

"Hledáme," zněla neutrální odpověď. "Ne. Žádné známky života, pane."

Kirkův mozek pracoval na plné obrátky. Rychle pochopil, jaké bude mít tento incident následky. Obrátil se k Mi. "Osobně mi ručíš za Sevalovo bezpečí." Pak se podíval na něj. "Omlouvám se, ale jste jediný žijící Vulkánec, který může v případě potřeby dosvědčit, že jsem na T’Pau nevypálil."

"To je pochopitelné," odpověděl klidně Seval, ale jeho klid Kirka nezmátl. Na to znal Vulkánce příliš dobře. "Zůstanu ve své kajutě, dokud se vše nevyřeší," dodal ještě.

"Můstek! Informujte Vulkán o nehodě T’Pau," přikázal. Natáhl se k terminálu. "Počítači, uzamkni všechny transportní místnosti. Uvolni až na můj rozkaz. Kdyby se chtěl kdokoli přenést, informuj mě a uzavři ho do silového pole."

"Nadporučíku," kontaktoval znovu můstek, když už byl na cestě. "Hlášení o škodách Hikaru?"

"Nic vážného. Byli jsme dost daleko…"

Kirk seděl zasmušile na můstku. Rozkaz byl jasný. Zůstat dál na místě a hlídkovat. Nevěděl, co si honem počít. Přemýšlel o událostech posledních dní a snažil se najít alespoň nějaký záchytný bod. Bylo mu jasné, jak se na Vulkánu budou na tento incident dívat.

"Pane…" oslovil ho komunikační důstojník, jehož jméno nedokázal vyslovit.

"Hm?" odpověděl ledabyle.

"Zpráva z Velitelství. Nejvyšší utajení…"

"Vezmu si to u sebe. Přepojte na bezpečnou linku. Slaughtere," oslovil prvního důstojníka, "můstek je váš."

Čekal leckoho, ale určitě ne admirála McCoye. "Kostro!"

"Nemám moc času, Jime. Malé ryby jsem převálcoval svou hodností, ale až se to dozví Cartwright a jeho lidi, vypnou mě. Něco jsem objevil a posílám ti to. Je to zašifrované, ale ty na to určitě přijdeš," usmál se doktor.

"Díky, Kostro," odpověděl automaticky. Seděl a prohlížel si doktorovu tvář plnou vrásek. Navzdory věku byl McCoy pořád takovým, jako dřív. Melancholicky si hrál s něčím, co už by nikdo ze současníků nedokázal identifikovat. Na jeho první, té jediné skutečné, Enterprise, to používali na ukládání informací. Nyní, v době neustálých modernizací, to mohlo sloužit už jen jako talisman. "Kostro, já za to nemohu," cítil potřebu alespoň někoho přesvědčit.

"Já to přece vím," odpověděl doktor a bylo vidět, že to myslí vážně. "A ty to budeš brzy vědět také," spiklenecky na něj mrkl. "Mimochodem, co ženy?" zeptal se a převedl hovor na jiné téma… Pak obrazovka potemněla. Spojení bylo přerušeno.

Díval se na zprávu, kterou mu doktor McCoy poslal. Jistěže ji dokázal dešifrovat. Jednou, tak dávno, že už na to málem zapomněl, hráli s doktorem a Spockem nějakou hru na Galeanu 13. Klíč k té hře byl klíčem i k doktorově zprávě. Nevěřil vlastním očím. Přemýšlel, proč se na Velitelství o zkáze Eddingtonu nikdo nezmínil.

"Kapitáne, přijďte, prosím, na můstek. Z neutrální zóny se k nám blíží tři lodě…"

"Jaké jsou to lodě," zeptal se Kirk, když usedl do kapitánského křesla.

"Nevím," odpověděl rozpačitě Slaughter.

"Jak nevíte…" ozval se podrážděně Kirk.

"Jsou to válečné lodě, pane," snažil se Slaughter vysvětlit. "Mohou to být Romulané. Vulkánci přece válečné lodě nemají…"

"Informujte Flotilu o situaci," obrátil se na komunikačního důstojníka Jehožjménonedokázalvyslovit. Když se dočkal kývnutí, které potvrzovalo, že rozkaz byl vykonán, i když u této rasy si Kirk nikdy nebyl zcela jist, následoval další příkaz. "Komunikační frekvenci,"

"Slyší, ale nereagují," řekl po chvíli Jehožjménonedokázalvyslovit.

"Budeme vysílat," rozhodl Kirk. "Tady James T. Kirk z lodi USS Hikaru ze Spojené Federace Planet. Identifikujte se, prosím," odmlčel se a čekal na reakci. Otočil se k Tamaře a potichu přikázal: "Aktivujte štíty…"

Jehožjménonedokázalvyslovit zavrtěl hlavou. "Nereagují.

"Taktický obraz," požádal Kirk svého prvního důstojníka. Na obrazovce se zobrazilo postavení všech tří lodí a současné pozice Hikaru. Všiml si, že se snaží dostat ho do svého středu.

"Úhybné manévry, vzor alfa," nařídil, ale ještě než je Tamara dokončila, pochopil, že s tím tady neuspěje. Všechny tři lodě se jejich úhybným manévrům dokonale přizpůsobily. To Kirka s konečnou platností přesvědčilo, že jsou to Vulkánci.

"Mám aktivovat zbraňové systémy?" zeptala se Tamara. Výraz v Kirkově obličeji mluvil za své.

"Nebudeme bojovat," odpověděl potom. "Pokusíme se utéct. Pusťte mě k tomu," dodal a vystrčil Tamaru z jejího stanoviště. Úhybné manévry, které následovaly, se nijak nepodobaly ničemu, co v historii Hvězdné Flotily někdy někdo udělal. Brzy slavily úspěch. Možná právě svou absolutní nelogičností a tudíž nepředvídatelností. Kirk se usmál pod fousy při představě, co ti naprosto logičtí Vulkánci jeho manévrům říkají. Na odpověď nemusel dlouho čekat. Od vedoucí lodě se odpoutalo torpédo a vybuchlo necelých dvacet metrů od štítů Hikaru.

"Volají nás, pane," řekl Jehožjménonedokázalvyslovit

"Na obrazovku," kývl Kirk a pomalu se posadil do svého křesla. Za okamžik se díval do neutrálního obličeje nějakého Vulkánce.

"Jsem Stonn," začal tento. Kirk zapátral v paměti. Že by manžel T’Pring? "Mám za úkol zjistit všechny informace o zničení T’Pau. Mám získat záznamy z vašeho lodního počítače a vás i vaše důstojníky přivézt na Vulkán. Jsem oprávněn použít veškeré dostupné prostředky."

Kirk se naklonil v křesle. Samozřejmě že je to on. Dokonce zaregistroval ve Vulkáncově obličeji nevýraz, který svědčil o tom, že i on si vzpomíná. "Co se stane s Hikaru, když se vzdáme?"

"Loď i posádka se vrátí na Zem," odpověděl klidně Ston. "Pod velením vašeho prvního důstojníka," dodal po chvíli.

Na můstku Hikaru by bylo slyšet spadnout špendlík. Ke cti Kirkově nutno podotknout, že tentokrát nevyhledal pomoc a podporu Spockovy mysli. Jen se na okamžik zamyslel a v duchu počítal do desíti. Přitom si kladl pořád dokola stejnou otázku. Proč? Proč to zašlo tak daleko? A proč zrovna on?

"Tamaro, deaktivujte štíty," rozkázal do naprostého ticha Kirk.

Následuje:
Devět