Konspirace 2

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Kapitola 30
• Kapitola 31
• Kapitola 32
• Kapitola 33
• Kapitola 34
• Kapitola 35
• Kapitola 36

Kapitola 10

Hvězdné datum 52831,302 (3.11.2375 – 8:00)

Chakotay, bývalý makistický velitel, nyní první důstojník na palubě hvězdné lodi Voyager, vešel toho rána do pracovny kapitána Janewayové. Kupodivu stávající obchodní vztahy s rasou Woronů vypadaly velice slibně. Přes všechny nejasnosti a potíže natěžili dostatek dilithia pro dalších pár tisíc světelných let. Zůstalo ho tam dost, neboť ložisko bylo mnohem bohatší, než Woronové tvrdili. Také mnohem hlouběji, takže se práce protáhla na celý den. Jenomže došlo také k několika dalším událostem, které woronská vláda nejspíš očekávala. Rozmístili v oblasti kolem deseti tisíc vojáků, kteří měli dohlížet na poklidnou těžbu. Stáhli se tam pár hodin před příletem raketoplánu s těžebním týmem. Jejich velitel krátce promluvil s B’Elannou, ale jinak se všichni vojáci drželi stranou, jako by jim spíš šlo o něco úplně jiného. V podstatě využili jejich přítomnosti v oblasti k důkladnému průzkumu a hledání možných ukrytých odbojářů.

Pár z nich samozřejmě našli, a kolik jich skutečně dostali, nikdo netušil. V tomto ohledu se vyjadřovali velice nejasně. Faktem zůstávalo, že dva z nich se dokázali ukrýt v Deltaplánu. Byli vyděšení, neozbrojení a patřičně zubožení dlouhodobým strádáním a skrýváním. Pochopil, proč je tam B’Elanna nechala. Navíc už byli ve vzduchu a náklad dilithia kontrolovali až za letu. Woronská vláda věděla o jejich úniku, ale nevyvinula příliš přesvědčivou snahu o jejich navrácení. Ostatně jednatel vlády nakonec jen pokrčil stoicky rameny s tím, že když je odvezou pryč, bude o dva potížisty méně. Správce zjevně nesdílel jeho přesvědčení, takže požádal kapitána o rozmluvu. Odmítl přijít nahoru, ale souhlasil s použitím dálkové komunikace. Zbývalo dořešit diplomatickou situaci, neboť Správce o záležitosti odmítal jednat s kýmkoliv kromě kapitána.

„Co ti uprchlíci, Chakotayi?“ nabídla mu křeslo, zatímco se sama usadila na pohovce s ranním šálkem kávy.

„Podle Doktora budou v pořádku. Nic, s čím by si nedokázal poradit, a oni souhlasili s léčbou.“

„Říkali něco?“

„Jen chtěli vědět, jestli je vydáme woronské vládě. O ničem jiném mluvit nechtěli.“

„Myslíte, že je máme vydat?“

„Já nevím, co si o nich mám myslet,“ pokrčil lehce rameny. „Doktor vám každopádně potvrdí, že žili v dost drsném prostředí se zbytkovou radiací, a to říkám jenom tak na okraj. O vládě se zmiňovali jako o utlačovatelích pokroku a svobodného myšlení. Nic, o čem bychom už nevěděli. Každopádně požádali o azyl.“

„A woronské vládě ani trochu nevadilo, kde jsou. Jenom když se jich zbavili,“ konstatovala kapitán suše.

„Přesně tak.“

„Dobrá. Vezmeme je tedy s sebou a vyložíme při nejbližší příležitosti, kde budou chtít. Samozřejmě na ně budeme dohlížet, ale budeme s nimi jednat jako s uprchlíky.“

„Souhlas.“

„A teď si promluvím se Správcem Vrronem,“ rozhodla. „Zůstaňte, chci, abyste taky slyšel, co bude říkat,“ zarazila ho, když chtěl odejít.

„Jak si přejete,“ posadil se znovu naproti ní.

Navázat spojení zabralo necelou půlminutku. Tvář Správce se objevila na obrazovce, což bylo svým způsobem překvapující. Zjevně si toho byl velice dobře vědom, neboť se v úvodu pobaveně pousmál.

„Zdravím vás, kapitáne,“ promluvil. „Asi jste nečekala, že dokážeme navázat i obrazové spojení, ale ocenil bych, kdybyste o tom nikde nemluvila.“

„Jak si přejete,“ odtušila upjatě.

„To, co vám teď řeknu, je pouze pro vás dva,“ začal v poklidu.

„Nerozumím vám,“ zamračila se. Nejspíš chtěl říci jen mezi námi dvěma, protože Chakotay seděl mimo dosah.

„Myslím pro vás a vašeho prvního důstojníka, který sedí nejspíš naproti, kde ho nevidím,“ zasmál se znovu pobaveně.

„Proč myslíte?“ nehodlala Chakotaye prozradit.

„Dělám tuhle práci už dlouho,“ povzdechl si. „Nikdy bych nebyl tam, kde jsem, kdybych byl příliš nevšímavý.“

„Co jste nám tedy chtěl říct?“ pobídla ho Kathryn k pokračování.

„Ta druhá záležitost, o níž zatím Rada jednala, byla v předání vzkazu.“

„Komu byl určen ten vzkaz?“

„Před dvěma měsíci míjela naši planetu Koloniální loď,“ začal lehce zeširoka. „Nebyla první. Za posledních pět let zde proletěly dvě jiné, i když mnohem menší. Tohle byla ovšem plně vyzbrojená loď Hvězdné třídy. Zastavili se zde jen na okamžik, neboť spěchali dál. Podle všeho oni Borgy dokázali porazit a vytvořit nárazníkové pásmo, v němž jsou všechny rasy v bezpečí.“

„Myslíte Novou Kolonii?“ ujistila se, zda správně rozuměla.

„Znáte je?“ Ve Správcově hlase zaznělo překvapení se špetkou naděje.

„Ne osobně,“ zavrtěla na to hlavou.

„Jejich základna by měla být poblíž vašeho kurzu. Přesné souřadnice nemám, ale oni si vás najdou sami, jakmile vstoupíte do jejich senzorového pole.“

„Je v tom nějaký háček, že?“ složila si ruce na prsou v očekávání dalších typicky woronských manévrů se slovy.

„V podstatě ani ne. Tedy možná, záleží na úhlu pohledu,“ odpověděl Správce trochu neurčitě.

„Vysvětlete prosím blíž, co máte na mysli.“

„Původně bylo naším cílem jenom vás požádat o předání naší žádosti o pomoc. Bohužel stávající situace nás nutí, abychom vyslali někoho osobně.“

„Má to co dělat s operacemi tam dole?“

„Ano,“ přisvědčil, ale nic dalšího nedodal.

„Proč tedy chcete, abychom je vydali?“

„Ušetříte si mnoho potíží. Tím jsem si jist. Věřte, že generál Ateska patří k nejlepším a nikdy mu žádný odbojář neuniknul.“

„Věděl, že ti dva pronikli na Voyager?“ vmísil se do hovoru Chakotay.

„Ano, věděl,“ přikývnul správce. „Jenomže měl rozkazy od Rady a ty byly nadřazeny jeho úkolu.“

„Nepřipadalo mi, že by Radu nějak zvlášť znepokojoval jejich útěk.“

„Rada je příliš krátkozraká!“ mávnul pohrdlivě rukou. „Neuvažují v širším obraze. Já se ale nebojím o ty dva uprchlíky.“

„A o koho tedy?“ zajímalo Kathryn.

„Já se bojím o vás, kapitáne,“ pronesl k překvapení obou vážným hlasem. „O vaši posádku, o vaši loď, o vaši cestu.“

„Proč? Kvůli těm dvěma?“ nechápala.

„Jsem vázán mlčením,“ povzdechl si zhluboka. „Nemohu vám prozradit nic z toho, co generál Ateska skutečně našel. Nikdy by mě nenapadlo, že věci zašly tak daleko.“

„Řeknete nám alespoň, co obsahuje ten vzkaz?“ obrátila list, protože už poznala, jak marné je zkoušet dostat z Woronů informace, jež nesou cedulku „tajné“.

„Žádný vzkaz, alespoň ne v podobě, jakou čekáte.“

„Pokračujte,“ pobídla ho kapitán Voyageru, která si teprve pomalu zvykala na nepřímý způsob, jakým Správce postupně přecházel k věci. Pouze další bod v nekonečně řadě spletitých podivností.

„Původně jsme vás chtěli požádat pouze o doručení vzkazu, ale ve světle nových okolností bychom byli velice rádi, kdybyste tam dopravili našeho oficiálního vyslance.“

„Aha, teď už rozumím.“

„Nerozumíte,“ zavrtěl rezolutně hlavou. „Nemůžete rozumět. Nezáleží na tom, zda ti dva jsou na vaší palubě či nikoliv. Stalo se něco hrozného. Náš vyslanec má podrobné instrukce, podle kterých má jednat.“

„Chcete kontaktovat Novou Kolonii a dopravit tam vašeho zástupce,“ zopakovala Kathryn klidně. „Pokud má celá věc nějaký háček, tak bych o něm chtěla vědět.“

„Pokusím se, kapitáne,“ přikývnul s dalším povzdechem. „Pokud by ti dva neunikli Ateskovi, tak bychom poslali Sorronna, našeho Správce vědomostí. Já sám bych ho poslal i tak, neboť on je nejzpůsobilejší osobou, kterou znám. Ovšem Rada je příliš úzkostlivá, obzvláště když máte na palubě dvojici uprchlíků. Proto vybrali záměrně syna vrchního dozorce Rady, který je sice mimořádně inteligentní, ale nemá žádné technické ani vědecké dovednosti. Je pouze dobrý jednatel. Nic víc. Rada nechce riskovat, aby jakékoliv vědomosti padly do nesprávných rukou. Tím nemyslím ty vaše.“

„Ach tak.“

„Nesmíte jim mít za zlé, že jsou opatrní. Už jenom poslat vyslance na jinou planetu pro ně bylo silné sousto. Značná část Rady jsou izolacionisté, kteří mají za to, že se stávající systém může udržet navěky. Blázni!“ zavrčel podrážděně. Na rozdíl od nich on s nimi musel každý den jednat.

„Nuže dobrá. Dejme tomu, že vezmeme vašeho vyslance s sebou.“

„Ano. A teď druhá věc, kterou vám můžeme nabídnout a která pro vás může být nesmírně užitečná. Kdysi dávno se tato surovina těžila na naší planetě. Vzorek pro vás bude mít připraven Sorron, kdykoliv si ho budete chtít prohlédnout. Pokud budete souhlasit s naší žádostí. Očekávám, že si budete chtít všechno promyslet, takže mi stačí, když mi odpověď dáte dnes večer při zasedání Rady,“ dodal mnohem méně jistě.

„Uvážíme to.“

„Víc po vás ani nežádám. Snad jen pokud půjdete sem dolů, tak mě Sorron požádal, zda byste s sebou nevzali jisté dva praporčíky, s nimiž se setkal na ošetřovně. Narazil totiž na něco úžasného, co je bude zajímat,“ učinil uctivé gesto, načež ukončil spojení.

„Zajímavé,“ odtušil Chakotay po Tuvokově způsobu.

„Velmi zajímavé,“ doplnila ještě důrazněji.

„V jednom okamžiku si myslíte, že už vás ničím nemůžou překvapit, a potom zjistíte, jak moc se mýlíte.“

„Co myslíte, hrají s námi nějakou hru?“

„Nemyslím. Pouze Správce Vrronn má podle mě dostatečnou inteligenci, zkušenosti a možná i motiv, ale ostatní jsou příliš úzkoprsí a zahledění do sebe. Ne, jejich Rada pro nás nepředstavuje potíž,“ zavrtěl Chakotay hlavou.

„Říkáte kromě Správce. Myslíte si, že on má něco za lubem?“

„Zcela určitě nám nepoví co, proto bych byl velice opatrný a zkoušel nenápadně vyzvědět, co tam dole skutečně našli.“

„A co Carterovi? Do čeho se ti dva zase zapletli?“ vyzvídala kapitán s náznakem podráždění.

„Netuším,“ zavrtěl Chakotay hlavou. „I když je pravda, že Sorron na ně hleděl, jako by se někdy předtím setkali.“

„Další záhada kolem těchhle dvou,“ povzdechla si útrpně.

„Už jsme si na to mohli zvyknout,“ doplnil ji s lehkým náznakem humoru.

„Skoro to vypadá, jako když se všechny potíže točí výhradně kolem nich.“

„Harry s B’Elannou vám přeci potvrdili, že to v jejich koupelně byla pouze nešťastná nehoda, na níž neměli žádný podíl,“ doplnil pro jistotu, protože si nebyl tak úplně jist, nakolik bylo doporučení jejich vlastní a nakolik bylo vnucené oběma sourozenci. Sám si nemohl pomoci, když přinesli svou zprávu. Za ty roky mezi Makisty i tady na Voyageru dokázal poznat, kdy B’Elanna neříká úplnou pravdu.

„Naštěstí ano,“ naklonila se k němu spiklenecky. „Stejně by mě zajímalo, co jim ti dva naslibovali.“

„Taky jste měla ten pocit?“ zasmál se.

„Vezměte je s sebou, Chakotay, až půjdete s Tuvokem dolů podívat se, co za zvláštní kov nám ještě chtějí nabídnout.“ Slovo zvláštní zdůraznila.

„Nebylo by lepší vzít Sedmou místo Tuvoka?“ napadlo ho najednou.

„To možná nemusí být úplně špatný nápad. Oni se obávají Borgů, a když uvidí někoho, kdo byl vysvobozen ze spárů Společenstva, mohli by být mnohem otevřenější a vstřícnější.“

„Nebo taky naopak. Za pokus to rozhodně stojí.“

„Dobrá. Sežeňte je a zajděte na stanici.“

„Ano, kapitáne.“

O hodinu později přicházel Chakotay do transportní místnosti. S dosti nejasnou vizí, co je tam dole čeká. Samozřejmě byl připravený i na případný úskok, takže nechal Tuvoka, aby měl jejich biosignály trvale zaměřené. Poprvé za celou dobu mohli sestoupit dolů na planetu do přísně střeženého komplexu, kde Woronové shromažďovali své dosavadní vědomosti. Dosud trvali na tom, že vše proběhne na stanici, jako by se styděli za svou úmyslně vytvořenou, zaostalou společnost. Sedmá z Devíti tam na něj čekala. Dvojice Carterových dorazila krátce po něm. Spíš doběhli než dorazili běžnou chůzí. Zato se stihli dostavit jako obvykle načas. Už jenom pohled na ně stačil, aby první důstojník přes veškerou vážnost situace vyloudil ve tváři alespoň slabý úsměv.

„Všichni připraveni?“ kývnul směrem k transportní plošině. Dostal souhlas od všech, tudíž si jako první stoupnul na místo přenosu. Počkal, až budou všichni ostatní stát, než dal pokyn k transportu.

Zhmotnili se v dobře osvětlené místnosti. Pro všechny případy měl každý z nich podkožní komunikátor, takže je v případě nutnosti mohli zaměřit i bez komunikačního odznaku. Místnosti dominovaly jediné dveře. Alespoň stěny kolem nebyly holé. Vévodily jim symboly, které nejspíš označovaly určité sekce. Z obrazů nešlo přesně určit, o jaké obory jde, ale muselo jít o knihovní systém a možná i vědeckou sekci. Dveře se okamžitě otevřely a dovnitř vešel nenápadný mužík v podobném obleku, jaký měl i Sorron na palubě Voyageru, pouze mnohem méně zdobeném. Nejspíš patřil k níže postaveným členům zdejšího spolku nebo byl přímo jedním z Sorronových podřízených.

„Promiňte. Nedošlo mi, že použijete transportní technologii,“ omlouval se ihned. „Náš Správce vědomostí mi o ní říkal, ale nějak jsem si neuvědomil, co to obnáší.“

„Chápu,“ nasadil první důstojník chápavý úsměv. „Jsem komandér Chakotay…“

„Ach ano, ano, vím,“ zastavil mužík další představování. „Řekli mi o vás, komandére. Nebojte se, náš…,“ strnul při pohledu na Sedmou. Větu nedokázal dokončit. Jenom na ni nevěřícně a s posvátnou bázní hleděl.

„Sedmá z Devíti,“ přerušil Chakotay ticho. Očekával podobnou reakci a doufal, že neudělali chybu, když s sebou bývalého Borga vzali.

„Ach ano…, ovšem…, já netušil…,“ zakoktal se nechopen souvislé věty.

„Už nejsem členem Společenstva. Nyní jsem jedinec. Tak jako vy,“ řekla s naprostým klidem pro ni tolik typickým.

„Promiňte,“ odkašlal si nabývaje ztracené rovnováhy. „Nechtěl jsem vás urazit.“

„Nic se nestalo.“

„Tudy prosím a buďte shovívaví k reakcím některých mých kolegů. Skrýváme se před Borgy už celá desetiletí a ne všichni přijmou vaši přítomnost úplně nejlépe,“ omlouval se znovu vrhaje po ní stále nervózní pohled.

„Chápu.“

Woronský vědec je vedl dlouhou chodbou do velké centrály a odtud výtahem do nižších pater. Když procházeli, řada Woronů přerušovala svou práci. Někteří udiveně, jiní bázlivě, další šokovaní. Jejich průvodce zrozpačitěl a gestem jim dával najevo, ať si jich nevšímají. Sotva vešli do výtahu, bylo vidět, jak moc se mu ulevilo. Povzdechl si nad úkolem, který dostal. Vlastně o něj zažádal, neboť toužil poznat cestovatele napříč galaxií. Proto přesvědčil svého nadřízeného, že pro něj bude neskonalá čest, když je bude moci uvítat osobně. Dostal souhlas, aniž by příliš zkoumal, kdo návštěvníci budou. Byl tak rozrušený, ačkoliv kromě jistého komandéra Chakotaye nevěděl, kdo všechno bude tvořit doprovod. Nemohl si nepovšimnout zvláštního tetování, které mezi Worony znamenalo společenské a hodnostní označení. Kdyby však tušil, že s sebou vezmou bývalého Borga, určitě by se k úkolu tolik nehlásil. Ještě teď přes veškeré ujištění nemohl setřást nepříjemné mrazení v zádech. Ona možná byla oddělená od kolektivu, ale cosi z Borgů v ní jistě zůstávalo zakořeněné. Poznal to v jejím pohledu. Konečně výtah zastavil u cíle jejich cesty. Nejstřeženější místnost vědeckého institutu.

„Vítejte, komandére Chakotayi,“ zazněl Sorronův hlas přicházející jakoby ze všech stran. „Vydržte okamžik, hned budu u vás.“ Neuběhla ani minuta, když se zjevně odnikud vynořil. Nikdo kromě Sedmé nespatřil skrytou stěnu zakrývající většinu rozlehlého sálu, knihovny vědomostí.

„Děkuji, že jsi doprovodil naše hosty až sem, Worriku,“ obrátil jako první pozornost k svému podřízenému. „Předpokládám, že nyní máš jiné úkoly, na nichž je třeba zapracovat.“

„Ano, mistře. Moji zprávu dostanete ještě dnes k posouzení,“ opáčil tázaný uctivě.

„Velmi dobře. Tak, to má… být,“ zadrhnul neznatelně, sotva si pořádně prohlédl Sedmou. Na rozdíl od ostatních vypadal zvědavě, nikoliv vystrašeně.

„Ano, mistře, Omluvte mě, prosím,“ rozloučil se poněkud kvapně s čtveřicí z Voyageru a zmizel ve výtahu.

„Fascinující, naprosto fascinující,“ dodal Správce, sotva zůstali sami.

„Pokud vím, chtěl jste s námi o něčem mluvit,“ připomněl se Chakotay, neboť mu všechna ta pozornost, jíž Woronové směřovali směrem k Sedmé, začala trochu lézt na nervy. Možná nebyl příliš dobrý nápad brát ji sebou. Na druhou stranu od jejich vedoucího nemohl čekat méně než od většiny podřízených.

„Samozřejmě, ovšem netušíte, jak moc jste nás poctili.“ Lehkým gestem hlavy podtrhnul svá slova.

„Pochopila jsem, že Borgové si vaší rasy zatím nevšímají. Vaši lidé se snaží vyhnout všemu, co by mohlo Společenstvo přilákat,“ pronesla Sedmá svým zvučným hlasem.

„Váš kapitán nás pochopila mnohem lépe, než bych býval čekal,“ přenesl Sorron hovor lehce stranou. „Já věřím, že pro vás mám něco, co vyváží poctu a také víru, již nám přinášíte v současné velice nejisté době.“

„Raději doufejte, ať se Společenstvem nebudete muset mít nikdy co do činění. Oni totiž nemají pro podobná gesta pochopení,“ odtušila Sedmá trošičku ostřeji, neboť ji podobné projevy uváděly do rozpaků.

„Sedmá!“ zarazil ji Chakotay.

„To je v pořádku, veliteli,“ mávl nad tím Sorron rukou. „Nejprve přejděme k věci. Potom, pokud nám zbude čas, měl bych několik otázek, pokud nebudete proti.“

„Souhlasím,“ odpověděla Sedmá těsně poté, co na ni komandér lehce kývnul.

„Důvod, proč jsem vás požádal o setkání, je kromě vzorku rudy, kterou nazýváme quadria nebo též quadrium, což je výrazně bohatší a vzácnější sloučenina, ten, že jsem narazil také na jednu pasáž, odkaz v kronice naší historie. Původně jsem si myslel, že se týká vás dvou,“ ukázal na sourozence Carterovy. „Než mi došlo, že jde o někoho jiného. Ovšem každopádně jde o příslušníky vaší rasy.“ Aktivoval obrazovku. „Co mě na vás dvou ale nejvíc zaujalo, byla ta podoba.“

„Podoba…,“ chtěl Jacob vyzvědět, co tím myslí, když jedna obrazovka ukázala trochu nejasný, ale jinak dobře viditelný obraz. Muselo jít o rekonstrukci fotografie z období konce dvacátého a první poloviny jednadvacátého století. Co ale na ní spatřil zarážejícího, byla pětice lidí, která na něj z repliky shlížela. Hlavně pár uprostřed. Musel se ohlédnout po své sestře, aby se ujistil, že nesní. Nebylo pochyb, žena na fotografii, přestože byla evidentně starší, jako by Sáře z oka vypadla. Jenomže nejenom ona. Tentýž pocit měl z muže vedle ní. Jakoby se díval do zrcadla. Vlevo postával muž s brýlemi na očích oblečený taktéž ve stejné vojenské zeleni, ale zcela jistě nebyl voják. Zato dobře stavěný černoch po pravé straně budil dojem zcela opačný. Lehce našpulené rty v úsměvu, ale přesto v sobě nesl nezdolnou vnitřní sílu. Pátým na obrazovce byl muž, šedivějící veterán s ošlehanou tváří.

„Naši archiváři záznamy velice dobře skladovali, ale podle všeho ležely skoro dvě stě let pohřbené pod bývalou budovou knihovny,“ začal vyprávět Správce. „Na konci občanské války, která nakonec vedla ke konečnému sjednocení našeho lidu, objevili archeologové původní knihovnu. Vykopávky zabraly celé roky, než se podařilo objevit veškeré skryté poklady. V rámci mírového procesu byla na těchto základech vybudována Akademie obsahující společné znalosti tehdy znesvářených stran.“

„Co přesně jste našli?“

„Deník a v něm fotografii, kterou vidíte,“ gestem kývnul k projekci.

„Neuvěřitelné,“ zašeptala Sára, tak aby ji slyšel jenom bratr.

Následuje:
Kapitola 11