Konspirace 2

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Kapitola 30
• Kapitola 31
• Kapitola 32
• Kapitola 33
• Kapitola 34
• Kapitola 35
• Kapitola 36

Kapitola 23

Ruiny starého města, planeta Arres SD: 52877,837 o pár minut později

V jednom okamžiku Sára stála u konzole naproti warp jádru. Převáděla energii do štítů a impulsních motorů. V dalším okamžiku stála úplně jinde. Jen matně si uvědomovala účinek transportního zařízení i Jacobův hlas, který zanikl ještě předtím, než se stihla otočit. V tom okamžiku se to stalo. Do mysli jako by jí kdosi zabodl ostrý nůž a pořádně jím otočil. Nemohla křičet, nemohla se pohnout, nemohla nic. Kdosi neznámý se jí probíral myšlenkami zcela bez omezení a cosi hledal. V prvním okamžiku se nedokázala bránit, ale postupem času dokázala klást odpor. Odpor pramenil z toho, že nevěděla, co se děje ani proč. Stejně jako netušila, co dotyčný hledá. Nemohl to evidentně najít, a proto zesiloval svůj tlak, až si myslela, že jí hlava praskne.

„To stačí!“ práskl do toho všeho nový hlas.

Tlak v Sářině mysli okamžitě polevil. Byla to úleva, ale i tak se nemohla pohnout, neboť si ji únosce držel velice pevně a měl dost síly, aby pozemšťanku udržel celkem bez námahy. Konečně se mohla podívat, komu hlas patří, a rozhlédnout se. Ocitla se v něčem, co vypadalo na první pohled jako jeskyně. Akorát rovné stěny dávaly najevo, že není úplně přírodního charakteru. Navíc hlas se nerozléhal, jak by v podzemním uzavřeném komplexu správně měl. Zpoza rohu chodby se k její veliké úlevě vynořila Tasha. Vypadala velice naštvaně a bylo to na ní vidět. Možná ještě o něco víc než naštvaně. Čím byla blíž, tím byla opatrnější a opatrnější. Nesmírně pečlivě zkoumala každý kousíček jeskyně, jestli zde není připravená past.

„Pusť ji!“ bylo první, co Tasha řekla.

„Tak přeci jenom jsi se tu objevila,“ odpověděl únosce a Sářino překvapení bylo o to větší, když zjistila, že to není on, ale ona.

„Pokud nechceš, abych byla tím posledním, co v životě uvidíš, tak ji pusť!“ zopakovala Tasha mnohem důrazněji se zřetelnou známkou hrozby.

„Neboj, až s ní skončím, tak se ti budu plně věnovat!“ zasyčela únoskyně Sáře do ucha, než ji celkem hladce, bez sebemenší námahy odhodila směrem ke stěně za sebou. Dívka dopadla s tvrdým žuchnutím a svezla se napůl omráčená nehybně na zem. Únoskyně stála mezi ní a Tashou. Ve tváři jí zahrál úsměv.

„K čemu tohle divadlo a co od ní vlastně chceš?“ pokračovala Tasha útočně a pomalu se přibližovala. Hodnotila soupeřku a její možnosti. Chybělo jí na ni víc než dvacet centimetrů a výška nebylo to jediné, co jí scházelo. Bezpochyby byla velice silná a pohyblivá soudě podle jejích pečlivě kontrolovaných pohybů.

„Právě mám všechno, co chci, tady a nikam mi to neuteče,“ vyloudila ve tváři úšklebek, který v lidském měřítku mohl znamenat úsměv.

„Nedovolím ti, abys Sáře ublížila,“ opáčila Tasha klidně připravujíc si pomalu útočnou pozici.

„Nemáš dost sil, abys mě porazila!“ odfrkla si soupeřka pohrdavě.

„Co od ní vlastně chceš?“ ptala se znovu

„To tě nemusí trápit, neboť jsi už předem vyřízená.“ Odmítala cokoliv upřesnit.

„Je to kvůli Mikelovi?“ nadhodila Tasha zkusmo. Nikdo jiný, kdo by měl s nimi co do činění, ji prostě nenapadl.

„Jen malý krok směrem vpřed a malé zadostiučinění, když se mu pomstím,“ usmála se Wendaranka, potvrzujíc svými slovy její podezření.

„Tak to máme něco společného.“

„Ne na dlouho. Nejdřív zničím tebe a pak zabiju taky tu holku. Beztak Mikel své tajemství ukryl příliš dobře a na hledání nemám tolik času, kolik bych chtěla.“

„V tom je Mikel jedinečný,“ odtušila Tasha suše, překotně uvažujíc. Události posledních týdnů začaly pomalu dávat smysl. „Ovšem řekni mi jedno. Ty podivné události a náhody, které se staly, jsou tvoje dílo, že?“

„Na rozdíl od jiných v tom mám jistou praxi a vím, jak jednat, abych neporušila stanovená pravidla nebo aby se Mikel nedozvěděl, že jsem je porušila.“

„Takže útok na moji loď, piráti, Borgové…“ Tasha se zarazila při výpočtu posledních událostí, neboť tohle bylo opravdu hrozivé. Pokud někdo stál za společenstvím, tak před Novou Kolonií byl opravdu velký problém.

„Zabila jsi mého bratra.“ Slova pronesená hlasem tvrdým jako ocel dokázala pořádně zamrazit.

„To on byl ten Borg…,“ dovtípila se Tasha okamžitě. Proto měla problémy ho porazit. Zabila ho jen díky pořádné dávce štěstí.

„Všechno se mohlo povést, kdyby ti Mikel nenápadně nenašeptával a kdyby ti nezískal všechny možné výhody. Nebo si myslíš, že bys kohokoliv z nás porazila jen tak, bez pomoci?“ vyštěkla Wendarandka posměšně. „Ani náhodou!“

„Nevěřím ti. Zkoušíš na mě skrytý nátlak, abys mě znejistila. To se ti ale nepovede,“ řekla Tasha pevně.

„Nepotřebuji žádný nátlak. Tady ti Mikel nepomůže a já se zbavím vás dvou. Určitě ho to nepotěší, ale pokud vše proběhne podle pravidel, potom nebude mít na výběr, než se s tím smířit. A já nepotřebuji porušovat pravidla, abych se tě zbavila.“

„Uvidíme!“ odsekla Tasha a v očích se jí bojovně zalesklo.

„Mám mnohem víc zkušeností, ale i nezkušený protivník jako ty může být docela zábavný.“

Dál už nebylo co říkat. Zbývalo rozhodnutí, kdo zaútočí jako první. Tasha si dobře uvědomovala, že musí postupovat velice opatrně, neboť proti sobě má opravdu nebezpečného soupeře. Samozřejmě její vychloubání nebrala vážně. V hlavě měla Tolkinova slova, že není protivník, kterého by nedokázala porazit. Stačí jen najít jeho slabá místa a řádně jich využít. Zaútočila jako první a volila raději sérii úderů vedených nízko, aby vyrovnala počáteční nevýhodu ve výškovém rozdílu. Nepřineslo to požadovaný efekt. Její protivnice velice obratně a rychle blokovala a uhýbala před jejími údery. Velice brzy poznala, proti jaké stojí síle. Poté, co inkasovala jeden z protiúderů, vedených celkem ledabyle, a skončila o pár metrů zpátky. Rychle vstala připravená pokračovat v boji.

Tentokrát se však musela bránit a vynakládat veškeré úsilí, aby odrážela údery a vyhýbala se jim. Bylo čím dál víc zřejmě, že si s ní protivnice opravdu jenom hraje a neopírá se do boje skutečně naplno. Musela se do boje také víc opřít, a tak nechala smysly plně kroužit po okolí, aby si udržela přehled o bojišti. Díky tomu se nenechala nikdy zahnat do kouta, ale zároveň se nedostala dost blízko k Sáře, aby mohla zjistit, jak na tom skutečně je. Přes všechno prohrávala a stále nenašla jedinou slabinu, které by dokázala využít ve svůj prospěch. Nenalezla jedinou skulinku v obraně, ani cokoliv, co by jí pomohlo k vítězství. Zato její obrana měla spoustu děr a díky nim dostávala jeden úder za druhým. Zakládala si spíše na útočném pojetí boje než obranném, jako Mikel. Bylo jasné, že tohle tempo boje nevydrží dlouho.

Po jednom obzvlášť ošklivém úderu, kdy narazila tvrdě do stěny, se stalo něco podivného. Jako by se malá část jejího já vzdálila z bojiště, zatímco ten zbytek dále bojoval. Bylo to fascinující a děsivé současně, vidět sama sebe v beznadějné bitvě. Celou dobu si tuto pravdu odmítala připustit. Z větší vzdálenosti jako by na to všechno hleděla z jiného pohledu a všechno bylo zmenšené do jisté reality. Reality, z níž byla ta malá část její mysli odtržená. Měla sice hmotné tělo, alespoň ze svého pohledu, jak se sama ihned přesvědčila, ale to nemuselo nic znamenat. Rozhlédla se kolem sebe hledajíc příčinu toho všeho. Ne, její soupeřka tohle určitě na svědomí neměla. Ne, tohle byla práce někoho jiného. V okamžiku jí problesklo hlavou Mikelovo jméno. Prudce se otočila, protože zaslechla povzdechnutí za svými zády. Samozřejmě, že to byl Mikel. Ostatně kdo jiný.

„Kde to jsem?“ vyjela na něj ihned podrážděně.

„Ve vlastní pasti, abych pravdu řekl,“ odtušil s dalším povzdechem.

„Cože?“ Absolutně nechápala, o čem sakra mluví.

„Nevím, jak to říci, abys porozuměla, protože nejsi schopná ani trochu uvažovat,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou.

„Přestaň mluvit v hádankách a raději mi řekni, co chceš, ať mohu zachránit Sáru!“ vyjela na něj ostře.

„Bojuješ proti soupeři, který ti nesahá ani po kotníky, a prohráváš, lapená ve vlastní nedokonalosti.“

„Nemám pocit, že by byla lehkým protivníkem,“ opáčila suše.

„A v tom to právě vězí!“ musel se hodně ovládat, aby nevybuchl zlostí nad takovou naivitou a nechápavostí. Naštěstí se dokázal perfektně ovládat.

„Stále tě nechápu.“

„Jsi mnohem silnější a lepší než ona. Jenom si to odmítáš přiznat!“ zdůraznil poslední slova.

„Myslíš si, že proti ní úmyslně nebojuju s plným nasazením?“ bránila se rozzlobená jeho nařčením.

„Spíš nechápeš pointu…“

„A ty mi ji neřekneš, aniž by ses při tom netvářil záhadně a nemluvil v hádankách!“

„Kéž by to bylo tak snadné,“ povzdechl si.

„S tebou není nikdy nic snadné,“ odsekla sarkasticky.

„Nesnaž se to zbytečně pochopit a raději mě poslouchej!“ přerušil její výlevy ostře.

„A proč, když mé přízemní uvažování tyhle tvoje poznámky nikdy nepochopí!“

„Ale pochopí. Stačí jenom chtít,“ vyloudil ve tváři slabý úsměv.

„Možná bys jednou jedinkrát mohl říct všechno zcela na rovinu, bez všech těch kliček.“

„Vůbec ničemu nerozumíš,“ učinil zamítavé gesto.

„Tak si laskavě pospěš, nebo tady díky tobě prohraju!“ zavrčela na něj, v hlase obavy ze střetnutí, z něhož byla vytržená. Momentálně netušila, jak si vede, když není úplně přítomná.

„Problém spočívá v tom, že i když ti řeknu, co potřebuješ, tak tím na věci nic nezměním.“

„Jak to?“

„V tom okamžiku, kdy já ti řeknu víc, někdo na druhé straně učiní totéž a tím můj zásah eliminuje,“ vysvětloval trpělivě. „Jde o kaskádovou sekvenci, která s každým dalším tahem narůstá.“

„Na druhé straně?“

„Copak jsi mě nikdy neposlouchala? Dal jsem snad dost jasně najevo, že existuje i druhá strana. Ne jenom já řídím události v celé galaxii!“ Obrátil oči v sloup a zavrtěl nevěřícně hlavou.

„A v čem je potom rozdíl? Když mi to řekneš zaobaleně, já nic nepochopím, a když mi to řekneš na rovinu, tak tím jenom zvedneš sázky.“

„Proto mám v záloze třetí možnost,“ nasadil šibalský úsměv.

„A co to má být?“ zajímala se.

„Poslouchej…,“ zašeptal, než začal mizet. „Poslouchej…“

Znovu se ocitla ve vlastním těle. Tvrdá rána do obličeje ji víc než probudila. Jak dlouho byla mimo? Minuty? Hodiny? Zvedala se dost těžko zpátky na nohy a cítila, že je skoro na dně svých možností. Co asi Mikel myslel tím „poslouchej“? Další hádanka, kterou nejspíš nerozluští. Její soupeřka na ni nedorážela dalším útokem. Měla vítězství na dosah ruky, a tak si mohla svůj triumf patřičně vychutnat. Tasha usilovně přemýšlela, co teď. Přemýšlela dlouhé vteřiny, než to uslyšela. Nejprve šlo o jeden tón. Potom dva, tři, čtyři a stále další a další navazující v jakémsi chorálu. Vždy když skončil poslední tón, tak vše začalo znovu od začátku a na konci vždy přibyl nový tón. Chorál ji zcela zaplavil, odsunul únavu a zranění kamsi do pozadí. Pocítila nový přiliv sil. Sebevědomí ji zalilo v podobě nečekané euforie a dodávalo pocit neporazitelnosti, který sílil každým okamžikem. V této chvíli nemohla prohrát. Prostě nemohla. Nic než vítězství nepřicházelo v úvahu a ona hodlala vyhrát. Za jakoukoliv cenu.

Sára, která bezvládně ležela stranou od gigantického střetnutí obou žen, přišla k vědomí krátce po začátku. Neslyšela tedy úvodní slovní výměnu. Náraz jí zlomil pár žeber, nejspíš i levou ruku, a krev jí stékala po pravé straně obličeje. Určitě měla minimálně otřes mozku a jeskyni před sebou vnímala poněkud mlhavě, ale to nejspíš nebylo to nejhorší. Uvědomovala si, že ji mohla neznámá únoskyně hodit mnohem prudčeji, čímž by ji určitě bez námahy zabila. Z toho, co bezpečně viděla, bylo zřejmé, že Tasha prohrává. Bojovala dál se stejnou tvrdohlavostí a zarputilostí, ale prohrávala. Poté, co skončila na zemi po obzvláště ošklivém úderu, už viděla její konec. Svůj taky. Hlava jí poklesla a Sára upadla do krátkého bezvědomí. Když procitla, tak si nemohla nevšimnout určité změny na bojišti. Karta se obracela a byla to Tasha, kdo získával v boji rychle navrch. Pohybovala se neuvěřitelně rychle, tak rychle, že ji viděla ještě víc rozmazaně, ale jednoznačně vítězila.

Sára málem znovu upadla do bezvědomí, ale jeskyni neprotnul divoký skřek Wendaranky. Uchýlila se k poslední zoufalé možnosti a ani ta v danou chvíli nezabrala. Ztratila tím poslední možnost vycouvat ze střetnutí živá. Tasha byla daleko od svého racionálně uvažujícího já, takže nemohla zastavit, co právě započala, ani kdyby chtěla. Střihací katar, zbraň, kterou proti ní Wendaranka zkusila v posledním pokusu přežít, jenom vybičoval už tak divoký vír mentální energie. Trojice čepelí s tichým cvaknutím vyjela z neviditelné zápěstní rukavice levé ruky. Byla to však Tasha, kdo zasadil smrtící úder. Dříve než mohla soupeřka střihacího kataru naplno využít a soustředit do něj svou mentální energii. Tasha vedla ránu nemilosrdně a se smrtící přesností, ačkoliv té při vynaložené síle nebylo přesnosti ani třeba. Žádná obrana nemohla zastavit přicházející úder. Levou ruku použila jako štít, nevnímajíc, že čepele se střihacího kataru zabodly do předloktí levé ruky a hladce prošly skrz. Tím, že zbraň zablokovala, získala poslední výhodu. Wendaranka nemohla před ránou uskočit, ani se jí vyhnout. Pravá ruka, sevřená v pěst, prošla obranou a hnala před sebou smrtící dávku energie. Nemusela se ani dotknout. Pěst se zastavila pár centimetrů od soupeřčiny hrudi.

Neviditelná síla prošla hladce tělem Wendaranky, rozervala její vnitřní orgány a odhodila o pár metrů zpátky. Tashu vzala setrvačností sebou. Čepele střihacího kataru zajely zpátky do rukojeti, jak je Wendaranka nemohla svou vůlí dále ovládat. Byla mrtvá ještě předtím, než dopadla na zem. Tasha dopadla na zem kousek vedle ní a nevypadalo to, že by sama vstala. Chorál v její mysli zmizel ve stejném okamžiku. Zvítězila. Akorát netušila, jakou cenu za to vlastně zaplatila. Tuhle část Mikel zapomněl úmyslně zmínit. Pohnula se, ale vstát nemohla. Pomalu si uvědomovala, že sáhla na samé dno svých možností a že skutečnost, že stále dýchá, je napůl zázrak. V duchu přislíbila Mikelovi strašlivou pomstu. Mohl ji alespoň varovat. Na druhé straně, pokud by ji varoval, potom by do toho určitě nedala všechno a nevyhrála by. Vyloudila v rozbitém obličeji slabý úsměv. Jak typické.

Sára ležela opřená o stěnu tak pět, šest metrů daleko. Viděla smrtící divadlo a slyšela agónii své únoskyně. Ačkoliv trvalo sotva pár vteřin, připadalo jí to jako věčnost. To ji definitivně probralo. Přes všechna zranění se začala pomalu sunout směrem k Tashe. Nejprve po kolenou, potom se jí podařilo zvednout na nohy a dokulhala k ní. Přesun i na tak krátkou vzdálenost ji značně vyčerpal. Dopadla vedle ní. Původně ji chtěla nějak odtáhnout pryč, ale věděla, že v současném stavu to nebude nic platné. Navíc Tasha se k jejímu překvapení s pohledem upřeným na protější stěnu slabě usmívala. Sára zaměřila pohled na dané místo a spatřila tam terminál. Cosi na něm probíhalo v neznámém jazyce. Přemýšlela nad tím, než jí došlo, co by to asi mohlo být. Po celém těle se jí rozlil nečekaný chlad. Přeci jenom tady obě dvě zahynou. Ta žena měla všechno moc dobře spočítané. Když už nevyhrála, tak se postarala, aby odsud neodešly ani ony dvě.

„Je tohle to, co si myslím?“ zkusila na Tashu promluvit.

„Bohužel ano,“ zašeptala ležící žena sotva slyšitelně.

„Můj komunikátor je rozbitý,“ pokračovala Sára dál hledajíc možné řešení.

„Můj ne,“ odpověděla Tasha a zdravou rukou jí podávala svůj komunikační odznak. „Má v sobě nouzový maják, který stačí aktivovat….“

„Jak to udělám?“ zeptala se, berouc ho zdravou rukou. „Tasho! Tasho!“ zatřásla s ní, když viděla, že koloniální velitelka nereaguje. Bez výsledku. Zkusila jí nahmatat puls a k vlastnímu zděšení ho nenašla. Možná byl tak slabý, že nešel nahmatat. Zdravá ruka se jí příliš chvěla. Na jakékoliv oživovací pokusy byla příliš zraněná, takže raději začala hledat způsob, jak se navigační maják aktivuje. Bez trikordéru a pouze jednou rukou nešlo o nijak lehký úkol.

Následuje:
Kapitola 24