Konspirace 2

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Kapitola 30
• Kapitola 31
• Kapitola 32
• Kapitola 33
• Kapitola 34
• Kapitola 35
• Kapitola 36

Kapitola 11

Koloniální vlajkový Dravec Oko 7Z, hvězdný čas 2234,8.11

Uběhlo pět dní od okamžiku, kdy se Koloniální loď vydala na cestu po svém zpátečním kurzu. Téměř sedm dní od opuštění základny 51. Nic neprobíhalo, jak mělo. Navíc dálkové senzory, které vrchní inženýr tolik opěvoval, sice dokázaly pracovat na zvýšený výkon, ale ne pořád. Přes veškeré Simonovo ujišťování, že ani tak nic nepřehlédnou, je museli vypínat, aby se nepřetížily. Pokud se skutečně nacházeli u Woronů, potom na ně museli narazit každým dnem. Jenomže zatím stále nic. Dálkové senzory nepřinášely žádné nové informace. Tashina nervozita nejspíš musela být jasně patrná, protože ji pátý den ráno vyhledala lodní poradkyně. Vyslechla si cosi o trpělivosti, ale ona prostě trpělivá být nedokázala. Ne když věděla, že ti piráti mohou každým okamžikem přepadnout také Voyager. Ona tomu musí zabránit. Za každou cenu. A navíc pochopila ten jasný náznak, že ona bude za vše zodpovědná, když se operace nezdaří. Nejenom osobně za ty dva, ale tady šlo o mnohem víc. Mnohem víc, než Mikel naznačil. Jediné, co dokázala za ty dlouhé roky, co ho znala, bylo poznat tak drobnou odlišnost v jeho vnímání. Sama tomu úplně nerozuměla, nebo spíš nenacházela slova, kterými by vyjádřila odlišný pocit. Při posledním setkání poznala, že od ní cosi očekává. Jinak by ji nezavedl až na Voyager, který v daný okamžik kotvil u Worony 4. Možná jí prostě předal odpovědnost za to, co se stane či má stát. Veškerý úspěch či neúspěch bude padat na její hlavu. Co pro něj znamenali dva jedinci? V globálním měřítku určitě počítal i s jejich ztrátou. Další věc, kterou nesnášela. Globální uvažování, povznesení se nad každodenními všednostmi, nad tím, co bylo a je teď.

Jennifer Waitová, lodní poradkyně, zjevně musela poznat něco z toho, co ji užíralo, protože podle toho se odvíjelo i její nařízení, přestože ho neformulovala jako rozkaz. Dala jednoznačně najevo, co má udělat, pokud chce nadále velet této lodi. Jinak bude její chování kvalifikovat jako iracionální a nechá Tolkina vést misi, dokud si nebude jistá, že je zase způsobilá. Tímhle jí pohrozila a řekla i mnohem víc. Navíc jako jediná na lodi měla autoritu rovnou té její bez ohledu na hodnosti. Neřekla, co má dělat. Alespoň ne přímo. Nařídila klid a řešení na sebe nenechalo dlouho čekat. Přišlo ještě před obědem, zatímco se zabývala hlášením o posledních Simonových úpravách. Usilovně přemýšlela o všem, co by jim v příštím střetnutí poskytlo taktickou výhodu. Chtěla mít veškeré trumfy, jaké může mít v rukách, až nadejde onen okamžik. Jenny zatím zapracovala v zákulisí. Nevěděla, jestli mluvila s Jonathanem, ale podle všeho musela. Za vším, co nadešlo, byla patrná její ruka. On sám samozřejmě nepřiznal jakoukoliv účast lodní poradkyně na odpoledním programu. Řízení lodi převzal tým dvě, takže hlavní tým se mohl věnovat jiným činnostem. Komandér Miriam Ostlinová stále proháněla technické týmy ve snaze dosáhnout správného nastavení servomechanismů ovládajících systémy zbraní. Susan Arčrová prováděla s Jenny meditační cvičení k zlepšení svých schopností před plánovanými testy neurálního pilotního rozhraní. A ji samotnou vzal Tolkin odpoledne do cvičebního simulátoru.

Tasha nikdy nezkoušela bojovat odkázaná jen na své mentální smysly. Zpočátku stále prohrávala, ale Jonathan byl neskutečně trpělivý a ona postupně dokázala blokovat jeho útoky se zavázanýma očima. Strávila nad tím celé odpoledne. Cítila se nezvykle uvolněná, přestože z ní po tolika hodinách jen lilo. Poté přišla ta část, která překvapila ji samotnou. Obvykle šla do své kajuty se osprchovat, ale on ji pozval k sobě na večeři. Vysprchovala se u něj a strávila s ním ještě další čas. Čas, který se protahoval s každým okamžikem. Z nějakého důvodu nemohla najít důvod, proč odejít. Tohle nebyla obvyklá situace. On by určitě našel důvod k odchodu, ale tady byla ona hostem a on hostitelem. Nakonec to přišlo. Zvedla se s tím, že už je pozdě, ale on ji lehce zadržel. Neměla čas na překvapení a navíc se všechno stalo podivně rychle. Obvykle to byl on, kdo vždy trochu přibrzdil, ten, kdo si zachovával špetku racionality. Příliš dobře si totiž uvědomovali, že jejich vztah nemůže mít za stávajícího stavu věcí budoucnost, jakou si oba přejí. Bylo tu něco, co chtěli oba víc. Toho večera bylo všechno úplně jinak a ona mu nedokázala odolat. Nechala se tím vším prostě unášet, házejíc veškeré případné následky za hlavu. Samotná blízkost a síla jeho touhy ji stáhla s sebou. Jako by si ji posledních pět dní střádal kdesi uvnitř, hledaje okamžik, kdy ji vypustit ven. Přišlo něco úžasného, co zažila toho večera i té noci v jeho náručí. Měla pocit, že to celé trvá snad celou věčnost.

Procitla o pár hodin později kolem čtvrté ráno. Uspokojená nejenom po fyzické stránce. Takhle se neotevřel, ani když byli na základně. Možná posunuli svůj vztah do zcela nové úrovně, kterou překonali těch víc než dvacet let, co se znali. Během dlouhé dovolené strávené před skoro deseti lety, kdy se budila každé ráno v jeho náručí, musela přiznat, jak moc jí to všechno chybí. Pousmála se nad samotnou vzpomínkou. Zkusila lehce zapátrat na úrovni jeho vědomí. Jen lehce, aby zjistila, jestli spí. Podle všeho ano. S povzdechem se jemně vymanila z jeho náručí. Chtěla zůstat déle, ale povinnost volala. Navíc bylo třeba zachovat jisté dekorum. V naprosté tichosti si oblékala uniformu a upravovala se k návratu. Měla chuť se smát, protože jí její ústup připadal neskutečně směšný. Než odcházela, vypnula mechanismus dveří, aby se otevřely co nejtišeji. Pátrala po chodbě, jestli někdo nejde. Neměla do své kajuty daleko, alespoň za to děkovala konstruktérům. Už když vešla do chodby, zaplavil Tashu podivný pocit, že okamžik, na nějž čekala a jehož se obávala, právě nadešel. V posledních dnech se mnohem častěji projevovala její telepatie. Veškerá snaha ji potlačit vedla jenom k silnějším reakcím na jednotlivé podněty. Dokázala poznat dobré či špatné, správnou cestu od nesprávné, pravdu a lež, již dříve, ale teď byl pocit něčeho špatného mnohem zřetelnější. Zřetelnější než kdykoliv předtím.

Snad poprvé za dlouhé roky vedení Koloniální expedice nevěděla, co dělat. Jenomže něco udělat musela. Dříve než bude pozdě na veškerou záchranu. Právě samotná nejistota, která jí zaplavila mysl, hrozila propuknout v paniku. Samotnou paniku zastavila hned v zárodku. Jako vrchní velitel Nové Kolonie v hlubokém vesmíru si nemohla dovolit být váhavá či nerozhodná. Záleželo na ní příliš mnoho a také Koloniální doktrína se opírala o rozhodné a schopné velitele, připravené učinit rozhodnutí okamžitě se všemi následky. S tím neměla nikdy problém. Strávila v Koloniální flotile posledních sto let, utvářela samotnou doktrínu, jako se jí nechávala ovlivnit. Přestala si klást podobné otázky jako kdyby a jak, ty k řádnému důstojníkovi nepatřily. Dále již jednala zcela racionálně a naprosto automaticky. Rozhodnutí přišlo úplně samo a nepochybovala, že je správné už v okamžiku, kdy sahala na svůj komunikační odznak.

„Můstek!“

„Tady poručík Hawe,“ ohlásil se velitel noční směny.

„Hlášení, poručíku!“ vyžádala si souhrn.

„Zatím udržujeme současný kurz. Nic neobvyklého v našem dosahu.“

„Aktivujte dálkové senzory,“ řekla co možná nejklidnějším hlasem.

„Potrvá ještě sedmnáct minut, než budou připravené…“

„Chci je mít připravené do pěti minut, než přijdu na můstek!“ vyštěkla podrážděně, neboť tahle odpověď se jí momentálně nehodila.

„Ano, majore!“ odpověděl okamžitě. Tohle byl rozkaz, který dobře znal a měl tolik v oblibě. Možnost něco dokázat a hlavně splnit nemožné, patřilo k jeho oblíbeným koníčkům. Rád si dokazoval, jak moc je dobrý. Vyskočil z velitelského křesla, kam usedl před pár minutami poté, co zkontroloval můstek. Dával si pozor, aby posádka nepolevila v bdělosti. Okamžitě odstrčil mladého praporčíka obsluhujícího taktickou stanici a začal plnit rozkaz. K plnému obnovení senzorů nebyl čas, takže udělal, co se dalo, aby senzory mohl použít alespoň po krátkou dobu. V okamžiku, kdy jeho nadřízená vstoupila na můstek, už měl vše připraveno.

„Připravte se provést dálkový průzkum,“ řekla zcela bezvýrazně, ale on rozpoznal v jejím tónu napětí. Zcela jistě nešlo o nějaké plácnutí do prázdna. Tolik během své služby za poslední rok pochopil.

„Senzory jsou připraveny, majore, ale doba použití bude poměrně krátká, než je bezpečnostní systém odpojí. Mohu vyřadit bezpečnostní protokoly…“

„Nebude třeba. Nepotřebujeme přijít o senzory,“ mávla netrpělivě rukou.

„V tom případě máme asi dvacet sekund, než se senzory automaticky odpojí,“ upozornil trošičku zaraženě. Očekával rozkaz, který povede k jistému riziku, ale ten nepřišel.

„Rozumím. Zahajte plný senzorový průzkum. Chci znát i tu nejmenší maličkost, kterou najdete,“ kývla na něj. Dobře věděla, že dvacet sekund je dost málo času, ale byla si jistá, že pokud je její tušení správné, bude těch dvacet sekund stačit.

„Ano, majore!“ přijal rozkaz a začal ho ihned plnit. Podařilo se mu čas natáhnout na dvojnásobek plánované doby. A právě v poslední vteřině, když chtěl zavrtět hlavou v gestu naznačujícím, že nic nenašel, se cosi objevilo.

„Dálkové senzory jsou odpojené…,“ ohlásil.

„Výsledek?“

„Nejsem si úplně jist. V poslední vteřině senzory zachytily cosi nezvyklého. Zkouším vyladit záznam.“

„Na obraz!“

„Tady je to,“ přepnul na hlavní obrazovku poslední snímek až za notnou chvíli, když ho konečně našel.

„Hm, zdá se mi to povědomé,“ promnula si Tasha bradu.

„Bohužel máme jenom obraz. Senzory už nestihly přenést další údaje. Jsme příliš daleko, než abychom mohli přesněji určit, co vlastně vidíme.“

„Nepotřebujeme podrobnosti, poručíku,“ vstala z velitelského místa a popošla blíž k obrazovce.

„Smím se zeptat, na co se tedy díváme?“ nadhodil uctivě zvědavým hlasem.

„Smíte.“ Levý koutek úst šel pobavením nahoru, ačkoliv k pobavení měla hodně, hodně daleko. „Jde o důsledek exploze, exploze našeho Dravce. To, co vidíme, je vedlejší produkt aminiových krystalů.“

„Žádná z našich lodí neproletěla sektorem za poslední dva roky,“ namítnul okamžitě. Prověřoval si informace, aby si udržel přehled.

„V tom máte pravdu, ale postrádáme minimálně dva transportní Dravce třídy X,“ opravila ho zamračeně.

„Myslíte…,“ začal, jenže dál se nedostal.

„Nemyslím!“ pronesla pevně. „Vím to.“

„Ano, majore!“ vypjal se do pozoru, protože tady jasně poznal, že zde nemůže ničím přispět. Znalosti jeho nadřízené přesahovaly veškeré dosavadní zkušenosti, co nasbíral, a on si poznamenal informaci do své paměti k pozdějšímu prostudování.

„Zaměřit souřadnice!“ přikázala obratem.

„Máme je,“ potvrdil kormidelník.

„Naberte kurz, maximální warp!“

„Rozkaz.“

„K cíli dorazíme nejdříve za dvacet hodin, majore,“ doplnil Hawe pohotově.

„Hned jak bude možné provést plný dálkový průzkum, tak ho proveďte, poručíku. Nechci přijít o senzory, takže jim nechte plný cyklus. Chci co nejpřesnější informace. Rozumíte?“

„Ano, majore!“

„Přejít do pohotovostního režimu. Zkontrolujte stav našich zbraní a proveďte prověrku všech systémů.“

„Ano, majore.“

„Hlášení podáte na poradě v šest nula nula.“

„Rozkaz.“

S tím také odešla do své pracovny a posléze i do své ubikace. Potřebovala si dát sprchu a vzít čistou uniformu. Dala poručíkovi dvě hodiny, což nebylo moc času, ale její obvyklá netrpělivost se vrátila. Z toho důvodu strávila pod sprchou delší čas než obvykle, stejně jako oblečením čisté uniformy. Vešla do své pracovny zvažujíc co dál. Exploze Dravce a následný efekt aminiových krystalů dával jasně najevo, že zde dojde právě k té události, na niž čeká. Zatím si byla naprosto jistá, že se ještě nic nestalo. Zatím ještě ne, ale brzy se stane. Ta exploze s tím určitě souvisí. Jak říkával Mikel, náhoda neexistuje, vše je předem dané. Nebo alespoň tak nějak zněla jeho slova. Jonathan rozvíjel teorii dále a dospěl k jistým značně znepokojivým závěrům, než se tím přestal zabývat. Ne úplně, jenom dané téma dočasně uzavřel. Vlastně si uvědomila, že byl v onom období poněkud rozhozený. Ať už dospěl k čemukoliv, muselo ho to minimálně vyděsit. Chartokové se jen tak něčeho nelekli, protože věřili v racionální a logické vysvětlení. Pokud logické vysvětlení nevyneslo na povrch tajemství, které nemělo být nikdy odhaleno.

Brzká ranní porada začala přesně podle plánu. Úzký okruh velení se sešel v konferenční místnosti přesně na čas. Všichni vypadali svěží, přestože byli připraveni o dvě hodiny spánku před začátkem obvyklé směny. Jediný, kdo obrazně přesluhoval, byl Hawe. Pokud byl unaven, tak to nedával ani v nejmenším znát. Velice energicky podával zprávy a navíc svá zjištění. Stručně, jasně, srozumitelně. Tak, jak měla Tasha ráda. Ani na okamžik nelitovala, když chaockého poručíka nabrala jako jednoho z těch zkušenějších. Z jeho záznamu věděla, že patřil k těm vzbouřencům následujícím generála Gordona během bouřlivého období před jedenácti lety. Patřil k těm, co prohlédli, jak moc byli oklamaní, a zoufale hledali příležitost napravit svůj tragický omyl. Hawe na něj čekal opravdu dlouho. Teprve když loděnice dokončily Oko 7Z třídy D, dostal skutečnou šanci. Chopil se jí a nikdy mu nebylo možné cokoliv vytknout. Veškeré známky nadřazeného chování vůči Charitům zmizely a on se choval jako řádný Koloniální důstojník.

„….náš senzorový průzkum zatím jednoznačně potvrdil, že jde o explozi našeho Dravce. Podle velikosti a rozsahu muselo jít o menší plavidlo. Nejspíš ztracená třída X.“

„Pokud si téhle exploze Voyager všimnul, tak jistě přiletěli blíž, aby si ji prohlédli,“ vzal si slovo Simon Ingirus.

„Nešlo ji přehlédnout. Ne u lodě s dálkovými senzory, jako má Voyager.“

„Proč je prostě nezkusíme zavolat?“ navrhnul inženýr obratem. „Jsou v dosahu subprostorové komunikace. Stačilo by jim říct, ať na nás počkají, nebo jim říct, že jim hrozí nebezpečí.“

„K tomu se právě dostávám,“ odpověděl Hawe trpělivě.

„Co je vlastně tohle, poručíku?“ přidala se Miriam sledující obrazovku, kde ukazoval výsledky senzorového průzkumu. Velká část sektoru byla označená tmavě zelenou barvou.

„Dostávám se k tomu, komandére,“ odtušil Hawe bezvýrazně, pečlivě skrývaje podráždění, protože o téhle části chtěl právě mluvit. „Naše dálkové senzory odhalily znepokojivé údaje ohledně narušení subprostoru. Momentálně je registrují už i naše senzory kratšího dosahu.“

„Takže komunikace není možná?“ ujistila se komandér, vrhajíc po něm nebezpečný pohled skrývající v temně modrých očích znepokojení.

„Mikrotrhliny v subprostoru brání komunikaci a narušují reakci hmoty a antihmoty. Nedovolující vytvořit stabilní warpové pole. Pokud tam loď Federace je, potom mají pouze impulsní pohon.“

„Jak veliká je ta oblast?“ promluvila konečně Tasha.

„Skoro celý sektor,“ odpověděl rychle. „Impulsním pohonem potrvá týdny, spíš měsíc, než ho proletí, jestli byli v epicentru výbuchu.“

„Borgové si určitě všimnou anomálie podobného rozsahu,“ přihodil dosud mlčící Tolkin.

„Stejně jako naši piráti,“ zamračila se Tasha.

„Myslím, že máme jasný důkaz o tom, že minimálně jedna naše loď jim padla do rukou. Zcela jistě disponují naší technologií, stejně jako řadou dalších,“ vyslovil Tolkin celkem jasně své stanovisko.

„Nepochybně mají i neutrinové motory. Třída X je ještě používala,“ zamumlala Tasha napůl pro sebe.

„My je máme taky, akorát nevím, kolik máme paliva,“ pochopil Simon okamžitě pointu.

„Nejspíš budeme muset Voyager odtáhnout pryč. Dřív než se objeví piráti či dokonce Borgové.“

„Bohužel nemáme vlečný paprsek,“ poznamenal Tolkin.

„Možná ho nebudeme potřebovat!“ chopil se hlavní inženýr iniciativy. „Na základně jsem s Huginsem probíral jednu možnost. Dejte mi pár hodin, ať si projdu jeho teorii, a věřím, že budeme schopni vzít plavidlo o velikosti Voyageru do vleku.“

„Do toho!“ rozpustila Tasha poradu, spokojená s výsledkem.

Následuje:
Kapitola 12