Konspirace 2

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Kapitola 30
• Kapitola 31
• Kapitola 32
• Kapitola 33
• Kapitola 34
• Kapitola 35
• Kapitola 36

Kapitola 26

Ruiny planety Arres, těsně před explozí.

Mikel kráčel po místě, které se před velice krátkým časem stalo rozhodujícím bojištěm Události. Nedopadlo to tak, jak původně plánoval, ale na tom momentálně tolik nezáleželo. Byl si jistý, že Tasha se z toho nakonec sebere. Pravděpodobně bude překvapená, i když zatím netušil, co bude tím překvapením. Všechno se dozví v pravý čas, ostatně jako vždy. Teď, když lidé z Voyageru opustili centrální jeskyni, mohl konečně zjistit více o protivníkovi, který se ukázal být tak zdatný. Navíc další nepovolené použití střihacího kataru hovořilo v jeho prospěch. Nijak si nevšímal odpočítávání do výbuchu. Čas pro něho nehrál až takovou roli. Vytvořil si v jeskyni více světla, aby na vše patřičně viděl. Krvavé skvrny dokazovaly, že šlo skutečně o boj na život a na smrt. Přesně podle očekávání. Konečně pohlédl do tváře svého soupeře. Zapátral ve své paměti, ke kterému patří druhu. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat a byl víc než překvapující.

„Wendarané…,“ vydechl překvapeně. „To by vysvětlovalo mnoho.“

Zamračil se nad tím. Přeci nikdo z Wendaranů nemohl Borgům uniknout. V té době ještě nevyvinuli cestování do vesmíru, takže nikdo z nich nemohl být volný. Pokud… pokud ovšem se do toho druhá strana neopřela. Tím by se vysvětlovala její přítomnost zde, pokud byla agentkou druhé strany. Ovšem proč se objevila tak pozdě? Důvod byl zřejmý, ale on za ty tisíce let započal spoustu projektů, mnohé z nich důležitější než tenhle poslední. Nakonec pokrčil rameny. K analyzování situace bude čas později. Vytáhl svůj oblíbený nástroj, který vypadal jako malý stříbrný nožík. Odebral jím vzorek DNA. Spokojeně ho zase schoval do pouzdra v opasku. Čas se nachýlil. Přes všechnu snahu ignorovat odpočítávání přesně věděl, kolik zbývá do exploze. Jeho centrální jednotka mu tuto informaci předložila s celkem jasným úmyslem. Otevřel prostorový portál, ale ještě do něj nevkročil.

„Je mi líto, že to takhle dopadlo,“ promluvil směrem k mrtvé Wendarance. „Tohle se nemělo stát.“ Povzdechl si a vstoupil dovnitř. Kalich hořkosti ohledně Wendaranů vypil do samotného dna už dávno. Tohle nebylo nic víc než malé ohlédnutí a připomenutí, že i jiné mocnosti promlouvají do osudů ras v celé galaxii. On sám nesl na svých bedrech odpovědnost, které se nemohl zříci, byť by sebevíc chtěl. Vesmír ho potřeboval, strana, jejíž barvy hájil, ho potřebovala. Nemohl jim říci ne, ani kdyby chtěl. Stál v čele strážců, tudíž by způsobil chaos, kdyby odešel. Povzdechl si podruhé. Učinil i druhý krok směrem pryč. Portál se za ním zavřel. Odpočítávání skončilo. Nadešel nevyhnutelný okamžik, konec další veliké civilizace. Té, která postavila jeskynní město jako poslední baštu své moci. Nyní v jediném prchavém okamžiku všechno zmizelo.

Deltaplán uniknul explozi opravdu velice těsně. Do zadního štítu se zabořila pouze nárazová vlna, která s federačním plavidlem pořádně zatřásla. Díky kvapnému odletu se dostali včas mimo dosah primární exploze. Štíty vydržely. Bohužel nebyl čas pro bližší pozorování exploze, která se nepodobala ničemu, co kdy Chakotay předtím viděl. V současné situaci to nehrálo takovou roli. Splnil svůj úkol a to bylo v daném okamžiku podstatné. Nyní si mohl dělat starosti o Voyager a jeho posádku.

„Mám nastavit kurz zpátky na Voyager?“ přerušil tok jeho myšlenek Parks.

„Ne.“ Učinil nesouhlasné gesto. „Nevíme, jak na tom teď jsou.“

„Rozumím.“

„Přistaneme u Arexivanů.“

„Ano, pane.“

„Nastavte kurz. Já se jdu podívat, jaká je situace vzadu.“

„Provedu!“

Chakotay bez dalších slov opustil taktickou konzoli v přední části Deltaplánu. Nyní už byli v bezpečí, takže nepotřeboval být u zbraní. Co nejrychleji zmizel v nákladovém prostoru. Sedmou našel tam, kde ji zanechal. Hodlal také získat pár odpovědí o tom, co se tam stalo. Doufal, že je dostane hned, ale byl připraven počkat i déle, pokud bude třeba. Hlavně chtěl vědět, proč osamělý Wendaran unesl právě Sáru. Druh z kvadrantu Delta přeci nemohl nic vědět o lidech. Tedy za předpokladu, že se neosvobodil ze spárů Borgů. Potom možná ano. Ale i tak, proč by měl zájem zrovna o Sáru? Kolem ní a jejího bratra se objevovalo stále více otázek. Otázek bez odpovědí svědčících o jistém tajemnu, kterému hodlal co nejdříve učinit přítrž. Tedy při první vhodné příležitosti. Jedna se možná naskytla právě teď. Viděl Sedmou klečet na zemi. V ruce měla lékárničku a poskytovala první pomoc Sáře. Velitelka koloniální expedice zůstávala bezvládně ležet a nejevila známky života.

„Jak to s ní vypadá?“ zeptal se komandér jako první.

„Nejsem doktor, ale podle trikordéru stále ještě žije. Ovšem ty údaje jsou značně zmatené. Musíme ji co nejdříve dostat na Voyager.“

„Arexivané nám určitě pomohou.“

„Souhlasím. Doktor Hall je velice schopný lékař,“ dala najevo souhlas.

„A co vy, praporčíku? Jak se cítíte?“ obrátil pohled na Sáru.

„Už lépe,“ řekla zcela po pravdě. „Jsem ráda, že jste nás dostali včas pryč,“

„Máte tušení, proč vás ten Wendaran unesl?“

„Wendaranka, pane,“ opravila ho obratem.

„Aha,“ zarazil se ukládaje si informaci do paměti. „Takže, proč vás unesla?“

„Chtěla mě zabít.“

„Víte proč?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou pokračujíc: „Kdyby se tam Tasha neobjevila, tak si nechci představit, co by mi udělala,“ otřásla se při té vzpomínce.

„Říkala něco?“

„Něco hledala, ale podle všeho to nenašla. Potom se mnou hodila o stěnu jako s hadrovou panenkou a dál si vše vybavuji jenom matně.“

„Co dál? Na co se pamatujete ještě?“ naléhal na ni.

„Komandére!“ zastavila jeho vyptávání Sedmá. Gestem mu naznačila, ať jde kousek dál.

„Ano?“

„Bude lépe, když si otázky schováte na později. Nejsem doktor, ale praporčík Carterová má zcela jistě otřes mozku. Teď potřebuje hlavně klid a lékařskou péči,“ říkala polohlasem tak, aby to slyšel jenom on.

„Dobře,“ přijal neochotně její výtku. Za jiných okolností a s někým jiným by se třeba přel, neboť odpověď na tuto otázku považoval ze důležitou. Ovšem tady spatřil něco, co u Sedmé, která strávila většinu života jako Borg, dosud neviděl. Možná soucit, možná dokonce něco víc. Právě tohle byl důvod, proč nenaléhal ani se dál nehádal. Pokud nešlo o náhodu, potom byl právě svědkem důležitého pomyslného kroku k získání jejího dlouho ztraceného lidství. Kvůli tomu stálo za to nehádat se s ní. Kdesi uvnitř stále byla člověk, ne Borg, a kapitán s Doktorem i dalšími se snažili, aby ta lidskost znovu vyplavala na povrch a ona mohla zapadnout mezi své. Možná na tom Sára s Jacobem měli svůj podíl. Každopádně odsunul své původní úmysly do pozadí s tím, že se k nim později vrátí.

„Za jak dlouho budeme u Arexivanů?“ uzavřela Sedmá diskusi a přenesla ji na jiné aktuální téma.

„Za pár minut.“

„Čím dříve, tím lépe.“

„Promluvím si s doktorem Hallem.“

„Komandére!“

„Ano?“

„Teď už je to asi jedno, ale možná byste měl vědět, že Wendarané…“ Sedmá začala poněkolikáté větu na téma Wendarané, ale zase ji nedokončila.

„Parks Chakotayovi!“ zazněl v komunikátoru praporčíkův hlas.

„Mluvte!“ klepl první důstojník na svůj komunikátor, potvrzuje příjem.

„Arexivané nás volají, komandére. Chtějí s vámi mluvit.“

„Rozumím. Hned tam jdu,“ řekl úsečně a ukončil spojení. „Nezapomeňte, co jste chtěla říct.“

„Jistě,“ odtušila suše, zatímco Chakotay přešel do kokpitu.

Byla to opravdu náhoda, že nikdy nemohla dokončit větu? Říci, co vlastně ví o Wendaranech? Vypadalo to, že nahodilostní faktor působil výrazně vyšším koeficientem, než je obvykle možné. Díky čemuž k události nemohlo dojít. Otázkou zůstávalo proč. Pokud to opravdu nebyla pokaždé jenom náhoda, čemuž ani na okamžik nevěřila, tak potom musel někdo působit z pozadí. Nebo také mohla trpět přehnanou představivostí. Možností se naskýtalo více a přes veškerou snahu nemohla dojít k jednoznačnému logickému závěru. Otočila se zpátky k místu, kde zanechala jak Sáru, tak velitelku koloniální expedice. Trochu se zamračila, když viděla, že tam je ještě někdo další. Muž celý v černém, který se nad nimi skláněl.

„Co tu děláte?“ zeptala se ho a kupodivu ani nepomyslela na to, že by zavolala o pomoc.

„Svoji práci. Jako obvykle,“ opáčil neznámý, v němž poznala záhadného Mikela.

„A tou je?“

„Dohlížím, zda je všechno, jak má být,“ opáčil, zatímco přejel rukou nad Sářiným obličejem.

„Co jste s ní udělal?“ zpozorněla, neboť si všimla slabé záře vycházející z jeho ruky.

„Teď bude chvíli spát. Bude to pro ni lepší.“

„A ona?“ ukázala na Tashu.

„Nakonec přijde k sobě, ale to už tady dávno nebudu,“ ušklíbnul se Mikel.

„Jenom kvůli tomu jste tady?“ udeřila Sedmá rychlou otázkou. Nijak ho nezaskočila, neboť čekal, kdy se zeptá.

„Ještě jedna záležitost vyžaduje moji pozornost.“

„Wendarané,“ konstatovala.

„Je nanejvýš nutné, aby se o nich nikdo další nedozvěděl.“

„To vy máte na svědomí ty podivné náhody?“

„Ano. Mám v tom praxi.“

„Proč o nich nemá nikdo vědět?“ chtěla znát důvod.

„Bude to tak mnohem lepší. Wendarané nikdy neměli padnout do spárů Společenstva. Právě naopak, měli být tím, kdo Borgy jednoho dne porazí. Bohužel došlo k tragické chybě, kterou nelze vzít zpět. Jejich kompletní zničení mělo za následek narušení rovnováhy. Proto se o nich nesmí nikdo dozvědět. Borgové sice stačili asimilovat jejich vědomosti, které jim z dlouhodobého hlediska k ničemu nebyly, ale ne Wendarany samotné.“

„Když jsou zničeni, proč potom takové tajnosti? Nebo si myslíte, že jich mohlo přežít víc?“

„Možná, ale myslím, že tahle byla poslední.“

„Tak proč chcete, abych o tom nemluvila?“

„Bude to tak lepší. Pro ni,“ ukázal na Sáru.

„A když nebudu mlčet?“ zdvihla bojovně bradu, což ho svým způsobem pobavilo.

„Přes všechnu vaši logiku a racionálnost vám Sára není zdaleka lhostejná. Ani Jacob,“ nadhodil konverzačně.

„Jsou cennými členy posádky Voyageru,“ reagovala zcela automaticky.

„Ale i pro vás osobně něco znamenají. Něco víc, než připouštíte na veřejnosti.“

„Nechápu, jakou to má spojitost.“

„Začala jste je vnímat jinak než ostatní členy posádky,“ pokračoval ignoruje její slova. „Stali se pro vás přáteli. Skutečnými přáteli, které jste nikdy neměla.“

„O důvod více říci jim pravdu.“

„Tím jenom všechno pokazíte a oni nikdy nedosáhnou toho, co by mohli dokázat. Tohle opravdu chcete?“

„Nerozumím.“

„Tak budu muset použít jiné prostředky, abych zajistil potřebnou diskrétnost.“ Pozvedl pravou ruku, z níž začala vycházet zlatavá záře.

„Co chcete udělat? Vymazat mi paměť?“ nehnula se ani o píď a do hlasu se jí vloudil náznak sarkasmu. Skoro jako když ji před časem borgská královna hodlala nechat znovu asimilovat, ale díky kapitánu Janewayové pokus o začlenění zpátky nevyšel.

„Ne, to není můj styl,“ zavrtěl Mikel hlavou.

Z jeho ruky vystřelil paprsek světla. Zasáhl Sedmou přímo do čela. Neuhnula. Nemohla se pohnout. Přitom necítila nic, žádnou bolest, ani cokoliv nepříjemného. Pouze neznatelný tlak na čele, nic víc. Netrval dlouho. Zamrkala, ale Mikel už byl pryč. Necítila se jinak. Pamatovala si všechno, co říkal, takže dospěla k názoru, že nejspíš pouze blafoval. Pokrčila nad tím rameny a raději znovu zkontrolovala stav obou žen, na které dohlížela. Vlastně to bylo pro ni dost nezvyklé. Nikdy předtím se o nikoho nemusela starat. Nenašla nic nového. Stav Sáry byl v danou chvíli stabilní, a přesně jak říkal Mikel, usnula. Co se týče druhé ženy, u ní nedošlo k žádné změně k lepšímu, ale ani k horšímu. Víc zjistí Arexivané, až dorazí na jejich základnu.

Sára procitla až po více než hodině na arexivanské základně. Ležela na nemocničním biolůžku, přikrytá až ke krku. Zkusila vstát, ale záhy si uvědomila, že je do pasu nahá. Navíc se dostavila bolest v hrudi, sice ne taková jako předtím, ale nebylo to úplně příjemné. Zlomená žebra byla nejspíš spravená a šlo jenom o vedlejší účinek léčby. Pokud arexivanská medicína byla na podobné úrovni jako federační.

„Bude lépe, když se obléknete, praporčíku,“ zazněl vedle ní hlas Sedmé.

„Ach ano, děkuji.“ Převzala od ní svoji uniformu. Byla k jejímu překvapení čistá a vyspravená.

„Bude lépe, když nebudete dělat příliš prudké pohyby,“ varovala ji Sedmá, když viděla, jak se chvatně obléká.

„Jak dlouho se vlastně známe?“ položila Sára z ničeho nic otázku.

„Poprvé jsme se setkali před deseti měsíci, dvě…,“ začala Sedmá okamžitě vypočítávat čas uplynulý od jejich setkání.

„Tedy dost dlouho na to, abychom mohly zahodit některé formality,“ dodala za ni.

„Nerozumím,“ naklonila Sedmá lehce hlavu v tázavém gestu.

„Lidé mají takový zvyk. Když se s někým lépe poznají, tak v jeho přítomnosti bývají méně formální. Jde hlavně o důvěrnější oslovování a podobné věci.“

„Chápu,“ přikývla Sedmá zamyšleně. Zvažovala, co si o tom má myslet, neboť věděla, že přes všechno je jiná než kdokoliv z posádky Voyageru, a proto si od všech zachovávala jistý odstup. „Znamená to, že deset měsíců je dostatečná doba k navázání bližšího vztahu?“

„Takhle bych to přímo neformulovala, ale v podstatě ano,“ učinila Sára souhlasné gesto, ale v duchu se musela smát nad výběrem slov. „Samozřejmě musí jít o oboustrannou vazbu, pokud má jít, abych tak řekla, rovnocenný vztah.“

„Připouštím, že jde pro mě o něco zcela nového. Ovšem ráda to zkusím.“

„Zatím to bude jen mezi námi dvěma. Později můžeš navázat i jiné neformální vztahy. Třeba Harry se k tomu velice hodí.“

„Ano. Často se pracovně i nepracovně setkáváme.“

„Výborně,“ zajásala Sára a zkusila seskočit z lůžka, což nebyl úplně nejlepší nápad. Šlo sice o skok z výšky sotva dvaceti centimetrů, ale doskok neměl na její nedávno spravená žebra příliš dobrý dopad. Bolestně vyhekla, a kdyby ji Sedmá nezachytila, tak by se poroučela zcela jistě k zemi. Teprve s její podporou udělala pár prvních kroků a mohla se lépe rozhlédnout po ošetřovně. Tashu nemohla hned najít, dokud Sedmá neukázala do zadní části ošetřovny. Tam dvojice Arexivanů, Hall a Quirel, stále vrtěli hlavou nad získávanými bioúdaji.

„Neobvyklé…,“ mumlal si posledně jmenovaný sám pro sebe. Dost nahlas, aby vše slyšela i Sára.

„Co je s Tashou?“ vyhrkla rychle, protože jí hodnoty na monitorovacím zařízení nebyly zase úplně neznámé.

„Na to se snažíme najít odpověď už asi dvě hodiny, děvenko,“ zamručel Quirel nezvyklý tomu, že ho někdo vyrušuje.

„Jde o velice zvláštní případ,“ doplnil ho okamžitě Hall, znaje temperament svého kolegy a vůdce Arexivanů.

„Vysvětlete,“ požádala Sedmá, když viděla, jak se oba vědci nejistě tváří.

„V podstatě se snažíme shodnout na tom, zda je více živá či mrtvá,“ začal Hall svou menší přednášku doplněnou gestem, které naznačovalo, aby ho nepřerušovali. „Některé její orgány, které nutně potřebuje k životu, totiž nepracují a jiné zase ano. Zcela jistě nedýchá. Plíce jsou stažené a bez reakce. Srdeční aktivita je téměř nulová, a přesto distribuce krve po celém těle stále funguje. Mohl bych zde mluvit dlouze a dlouze o tom, proč a jak nemůže bez funkce určitých orgánů přežít…“

„Halle!“ přerušil ho Quirel zamračeně.

„Ano?“

„Šest úderů za minutu!“

„Srdeční rytmus se zrychluje. Za posledních deset minut o dva údery za minutu,“ přikývnul.

„Doktore, bude vůbec žít?“ položila Sára jednoznačnou otázku.

„Vše nasvědčuje tomu, že se její tělo postupně vzpamatovává, ale nevím, jak dlouho bude trvat, než procitne. Možná hodiny, možná dny. Nevím,“ pokrčil bezradně rameny. „V jejím těle jsou zbytkové stopy adrenalinu, ale ne jenom tak ledajakého. Hodnoty jsou mimo stupnici, i když už je to několik hodin poté. Ať udělala cokoliv, zcela ji to vyčerpalo. Fyzická zranění tomu taky zrovna moc nepomohla.“

„Díky, doktore.“

„Ale tohle není ta hlavní věc, která nás znepokojuje,“ ozval se Quirel škrobeně.

„Exploze způsobila kataklyzmatickou reakci. Planeta bude brzy neobyvatelná,“ doplnila za něj Sedmá věcně. Vědec a mluvčí Arexivanů současně nedokázal v dané chvíli najít patřičně pohotovou odpověď. Ne v přítomnosti bývalého Borga.

„Kdy?“ zajímalo Sáru, když viděla, jak se všichni kolem tváří.

„Rozhodně dřív, než přiletí evakuační lodě,“ povzdechl si Quirel, který během otázky nabral ztracenou rovnováhu.

„A co vytvořit kolem základny ochranný štít?“ nadhodila Sára, když se lépe podívala na druhý display, kde Quirel ukazoval blížící se pohromu.

„To sice je řešení, ale jenom dočasné. Planeta se rozpadne během následujícího měsíce. Do dvou týdnů nadejdou silné seismické poruchy a postupně proniknou k jádru planety.“

„Potom bychom neměli ztrácet čas.“

„Komandér Chakotay už letěl na Voyager pro potřebné díly,“ ubezpečila Sedmá blonďatou praporčici.

Následuje:
Kapitola 27