Konspirace 2

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Kapitola 30
• Kapitola 31
• Kapitola 32
• Kapitola 33
• Kapitola 34
• Kapitola 35
• Kapitola 36

Kapitola 32

Koloniální vlajkový Dravec Oko 7Z třída D, hvězdný čas: 2333,11.18

Tasha procitla mnohem rychleji, než bylo běžné. Překonala důvěrně známý opar bezvědomí v několika vteřinách, místo aby procitala postupně. Alespoň z hlediska její lidské fyziologie tomu tak mělo být. Ovšem ona dost často popírala fyzické limity vlastního těla. Ani o tom moc nepřemýšlela, prostě myšlenka byla rychlejší a tělo bez odmlouvání poslechlo. Tentokrát procitla rychle ještě z jiného důvodu. Cítila, že něco není úplně v pořádku. Ne s okolím, ale s ní. Probudila se na ošetřovně. To nebylo až tak překvapující. Po to všem, čím prošla při střetnutí s únoskyní Sáry, bylo zcela logické, že potřebovala ošetřit. Vždyť také dostala pořádný výprask, větší než kdykoliv předtím. Jenomže ještě něco se stalo a ona netušila co. Možná v důsledku svých zranění utrpěla ztrátu jedné ze schopností. Nešlo o přímé narušení schopnosti, ale spíš o něco, o co se daná schopnost opírala. Mohla jen doufat, že se to rychle dozví. Naposledy zamrkala a začala vnímat svět kolem sebe.

„Konečně!“ Tasha se ohlédla po hlase, který zcela jistě musela znát. Mladá lidská žena s klukovsky sestřiženými blond vlasy jí vyšla v ústrety. Nebyla sama. Své dvojče měla jako obvykle někde poblíž. Oba dva se na ni usmívali a pomáhali jí vstát.

„Měla jsem o tebe starost, Sáro,“ řekla Tasha nejprve vážně, pozorně si prohlížejíc tu mladou tvář, ale nenašla žádné stopy po zranění. Karen ji už nejspíš dávno stihla ošetřit. Poprvé za celý čas nedokázala určit, kolik je hodin. Možná tohle byla ona ztráta, kterou cítila, ztráta vnímání. Spíš ale šlo ještě o něco jiného.

„Byla jsi skoro dva dny mimo, Tasho, a doktorka říká, že máš rozhozený vnitřní metabolismus. Potřebuje se synchronizovat s určitými oblastmi v tvém mozku, než budeš úplně v pořádku,“ doplnila blondýnka pohotově, když viděla její zmatený výraz.

„Já vydržím mnohem víc než ty, Sáro. Důležité je, že jsi v pořádku ty,“ vyloudila Tasha ve tváři slabý úsměv. V podstatě ani nepřeháněla. Už zažila různé obtížné situace, často mimořádně nebezpečné.

„Pořádně jsi mě nahnala strach, Tasho. Už jsem si myslela, že nás zabije obě dvě,“ nenechala se blondýnka jen tak odbýt. Bylo zvláštní vidět, jak vážně se při tom tváří. Jako by konečně dospěla. Ne fyzicky, fyzicky už byla dospělá, ale spíš duševně. Jako by v podobných okamžicích dosáhla skutečné dospělosti, kdy ona dětská nevinnost zcela zmizela z její tváře.

„To já taky,“ povzdechla Tasha si při vzpomínce na špatně se vyvíjející souboj. Vyhrála sice, ale tím nejtěsnějším rozdílem.

„Pak jsi jí to ale nandala!“ Sářina tvář se rozzářila a Tasha si musela svůj názor opět o něco poupravit. Ne, tahle žena asi nikdy úplně nedospěje. Podle Jacobova výrazu pochopila, že jemu to ani v nejmenším nevadí a zbožňuje ji právě takovou. Sama netušila, proč ji tím tolik irituje. Možná proto, že ona sama je proti nim o tolik starší.

„Stálo mě to příliš mnoho sil a…,“ zašeptala nepřítomně. Teprve teď si uvědomila, jak blízko byla vlastní záhubě, a ta představa nebyla nijak příjemná. Předtím o tom neměla čas přemýšlet.

„Myslím, že tohle už by mohlo stačit!“ zarazil rozpravu přísný hlas doktorky Markusové. Vstoupila na scénu s nic neříkajícím výrazem. Pouze Tasha poznala, že jí chce něco důležitého sdělit. „Tasha se teď nesmí nijak fyzicky ani psychicky přepínat. Tyhle věci nechte na později. Budete mít dost příležitostí, takže o nic nepřijdete!“ Zpražila sourozenecký pár přísným pohledem, nepřipouštějíc žádný prostor pro diskusi ani smlouvání či přemlouvání.

„Nuže?“ zeptala se Tasha, sotva ti dva opustili ošetřovnu. Dokázala vstát, takže mohla Karen pohlédnout přímo do očí, hledajíc tajemství, které se v nich skrývalo. Samozřejmě ho nenašla, natolik se chartocká doktorka dokázala ovládat a skrýt před ní, cokoliv potřebovala.

„Jak se cítíš, Tasho?“ překvapila svou nadřízenou otázkou.

„Jak se…,“ nevěřila vlastním uším. Tohle byla lidská fráze, ne chartocká. Nejspíš muselo jít o něco opravdu nezvyklého, když položila takovou otázku.

„Necítím se… úplná,“ hledala slova, kterými by popsala svůj vnitřní pocit. „Jako bych o něco přišla.“

„Ano,“ přikývla Karen nepřítomně.

„Co?“

„Raději se na to pojď podívat sama,“ pokynula lékařka rukou a vedla ji dál do speciální části laboratoře. To, co spatřila, vyrazilo Tashe dech. Poznala okamžitě, co vidí před sebou. Normálně by se určitě zeptala, co to je, ale v současném stavu pochopila všechno dávno předtím.

„To není možné…,“ vydechla čekajíc od doktorky potvrzení skutečnosti, že se jí to jenom zdá. Nic takového ovšem nepřišlo. Výraz chartocké lékařky byl v dané chvíli ještě neproniknutelnější.

„I mě samotnou to překvapilo, ale výsledky doktora Halla mohu pouze potvrdit,“ odtušila Karen suše. „Nebýt jeho, nejspíš bychom se tady o tom nebavily.“

„Ale já přece…,“ nenacházela Tasha slov. „Sama jsi tohle potvrdila a ne jednou.“

„To je pravda. Ovšem moje vyšetření nebyla v časově krátkých úsecích, aby to bylo možné zcela přesně zjistit,“ doplnila i další informace, neméně šokující, ale zato celkem logické. Samozřejmě by mohla zjistit vše potřebné, ale tím by dostala Tashu do poměrně komické situace. Ne z jejího pohledu, ale jistě by časté návštěvy začaly být posádce podezřelé.

„Mohlo se to stát i dříve?“

„Ne,“ zavrtěla doktorka zcela rezolutně hlavou. „Tím jsem si zcela jistá. Musela bych zaznamenat stopy, takže buď klidná.“

„Proč zrovna teď?“ položila Tasha otázku směrem k displeji. Velice rychle si přidala i odpověď: „Mikel!“

„To není úplně jisté,“ pokrčila na to Karen rameny.

„Kdo jiný by dokázal porušit obvyklé zákonitosti!“ vyhrkla Tasha ostře, svírajíc ruku v pěst. Neznala nikoho jiného, což sice neznamenalo, že nikdo takový neexistuje, ale on příliš často ovlivňoval události v pozadí, aby vyhovovaly jeho záměrům.

„Třeba ty, Tasho,“ zaskočila ji odpověď.

„Já?“ ohradila se okamžitě. Samozřejmě po něčem takovém toužila celý život, ale nikdy toho nemohla dosáhnout. Věděla to a žila s tím vědomím.

„Poslední dobou stále častěji překračuješ hranice fyzického světa. Je jenom logické, že dokážeš překonat i vlastní fyzické omezení,“ usadila lékařka blondýnku dodávajíc: „Navíc Mikel je svým způsobem precizní, takže by určitě udělal věci pořádně. Tohle vůbec neodpovídá jeho stylu.“

„Má tendenci být nevypočitatelný,“ zamumlala Tasha nepřesvědčivě.

„To ano, ale vždy precizní!“ trvala Karen na svém. Mohla ještě dodat, že až moc precizní, ale tuhle poznámku si nakonec nechala pro sebe.

„A co dál?“

„Je ještě brzy na jakékoliv soudy,“ odtušila Karen neurčitě. „Doktor Hall odvedl skvělou práci. Pochybuji, že bych si s problémem poradila tak jako on. On je velice kreativní a v oblasti genetiky má znalosti, které přesahují ty moje. Nebýt jeho, tak by ses tu zcela jistě nemusela dívat na tohle!“ ukázala na schránku, ve které byla uložena miniaturní stázová komora se zárodkem.

„Nikdy jsem netušila, že k tomu může opravdu dojít. Je to pro mě zcela…,“ vydechla Tasha marně hledajíc slova, kterými by mohla popsat stav své mysli.

„Teď se tím nezabývej,“ zarazila ji Karen rychle. „Jdi do své kajuty a následujících dvanáct hodin se nijak fyzicky ani psychicky nanamáhej. Nemysli na to coby, kdyby, jinak se nesebereš a já rozhodně nepotvrdím, že jsi znovu v pořádku, schopná služby!“ doplnila doktorka nekompromisně. Tasha na ni pohlédla a ani na okamžik nepochybovala o tom, že by byla schopná splnit svá slova. Už v minulosti to dokázala. Otázkou zůstávalo, proč ji vlastně chtěla jako šéflékaře na své lodi? Rozhodně pro to měla dobrý důvod, ale občas toho opravdu litovala. Věděla o Karen pár věcí, takže chápala, proč je taková. Její pomyslná hierarchie fungovala asi tak, že čím vyšší hodnost, tím byla na dotyčného přísnější. Tím pádem se Tasha ocitla nejvýše na jejím žebříčku a neměla z toho zrovna radost.

Tasha dorazila do své kajuty, odložila kabát uniformy a zahleděla se z okna. Spatřila federační loď, která se jich držela jako klíště. Možná až příliš. Co sakra dělají? Zaznamenala též další koloniální Dravce, třídy X, v neméně podivné formaci. Momentálně nad tím nepřemýšlela. Usedla s povzdechem do křesla. Začala zkoušet různé meditační techniky, s různým stupněm úspěšnosti. Jediné pozitivum, které to přineslo, byla schopnost opět vnímat časovou kontinualitu. Zároveň s tím si uvědomila, že od chvíle, kdy přišla z ošetřovny, uběhlo už skoro deset hodin. Sama nechtěla věřit tomu, že uběhlo tolik času. Výhled z okna se změnil. Voyager už nebyl v jejich blízkosti a plavidlo směřovalo zpátky k Arresu. Vlečný paprsek žhnul jasnou září a nebyl jediný. Tohle u Tashy vzbudilo skutečný zájem. Konečně vstala, aby se ujistila, že ji smysly neklamou. Neklamaly. Zaznamenala Tolkina ještě předtím, než vešel dovnitř.

„Jak se cítíš?“ zeptal se hned v úvodu. V ruce držel padd, ale o obsahu zatím nemluvil.

„Už je mi fajn,“ zamumlala v odpověď.

„Předpokládám, že ti Karen všechno ukázala,“ pokračoval dál konverzačně.

„Ano, ukázala,“ přisvědčila nepřítomně.

„A jaký z toho máš pocit?“

„Zatím nevím, co si myslet,“ přiznala po notné chvilce ticha.

„V pořádku,“ dal najevo pochopení, pokračuje dále: „Ostatně i já jsem byl překvapen, když mi to před chvílí sdělila.“

„Teprve před chvílí?“

„Ano, před chvílí,“ potvrdil předchozí slova a podal vysvětlení: „Gandorové byli poněkud neodbytní. Alespoň dokud nepřiletěly naše posily. Potom teprve odletěli.“

„Myslela jsem, že je první střetnutí odradilo.“

„Bohužel jim přiletěly posily. Celkem 103 fighterů.“

„Cos jim namluvil, že nezaútočili na pouhé čtyři koloniální Dravce?“

„Podařilo se mi je trochu znejistit. Zjevně jim chybělo obvyklé sebevědomí.“

„Těším se na hlášení.“

„A taky už máme naše piráty, pokud tě to bude zajímat,“ dodal mimochodem, pokládaje padd na stůl.

„Opravdu?“ vzhlédla ostře.

„Leitha a její tým vniknul na palubu Deneboly. Potom už nebyl problém uvolnit maskování a přitáhnout si je sem k nám.

„Kde jsou?“

„Zatím je má kapitán Landis. Jakmile dostaneme Arexivany z té prokleté planety, potom bude čas rozhodnout, co s nimi.“

„Nenechám je utéct před spravedlností!“

„Pokud se na to cítíš, tak s tebou chce mluvit Soo. Myslím, že ti v tomto ohledu hodlá učinit jistou nabídku, ale klidně to s ním vyřídím sám.“

„Ne,“ zvedla ruku v zamítavém gestu. „Promluvím s ním.“

„A co zbytek posádky?“ zajímal se. „Myslím ti, co museli pirátům složit proti své vůli?“

„Pokud tomu skutečně je…“

„Byl tam i Lethosian.“

„Lethosian?“ vydechla překvapeně. Samozřejmě si na Lethosiany pamatovala. Jak by mohla zapomenout? Jedna z nejhorších kapitol války s Lioňany.

„Raději jsem ho nechal na palubě Voyageru,“ odpověděl na nevyřčenou otázku.

„Máš ještě nějaká další překvapení?“ vzhlédla tázavě.

„Prozatím jsi slyšela dost,“ odpověděl uvážlivě a pozorně si Tashu změřil. Zvažoval, kolik toho v dané chvíli snese. Samozřejmě si byl vědom jejích nekontrolovatelných výbuchů hněvu. Pro ně právě nebyla vhodná chvíle.

„Opravdu?“ povstala z křesla a levé obočí šlo netypicky tázavě nahoru. Přišla k němu trochu blíž. Neustoupil ani o krok. „Zdá se mi to nebo za tvými slovy cítím ruku naší poradkyně a možná i šéflékaře?“

„Připouštím, že určitá doporučení jsem od obou jmenovaných obdržel,“ potvrdil správnost Tashiny domněnky. Jelikož nechtěl žádný konflikt, raději neupřesnil, jaké konkrétní rady od obou chartockých žen obdržel. „Občas mám pocit, že naši drahou Jenny na mě admirál pověsil úmyslně,“ poznamenala Tasha sardonicky.

„Admirál Hix jedná vždy logicky a racionálně,“ pronesl s maximální vážností, které byl schopen.

„Přitom si dává zatraceně dobrý pozor, aby nikdo nezjistil, že v sobě skrývá přes všechnu logiku špetku zlomyslnosti,“ pronesla Tasha svá slova spíše jako konstatování než poznámku.

„Kdo jsme, abychom kritizovali své nadřízené?“ zeptal se nevinně.

„Spiklenci,“ dodala s prvním úsměvem ve tváři. Tolkin dělal opravdu pokroky. Dokázal jí svým nenápadným a neotřelým způsobem zvednout náladu. Neřekl přímo nic vtipného, ale jeho trefné narážky v sobě nesly nádech humoru.

„Přistižen a odhalen,“ rozhodil rukama v předstíraném bezradném gestu. Nemohla ho za to neobejmout. Byl tak skutečný a tak blízko, že se málem neovládla.

„Dobře, dobře,“ zašeptala vychutnávajíc si jeho blízkost v jeho objetí. „Všechno postupně.“

„Já jsem v tom opravdu nevinně. Řekl bych ti všechno, kdyby mě nechali,“ bránil se.

„Občas si někteří jedinci neuvědomují, že my dva jsme nejvyšší důstojníci na lodi,“ přisvědčila s povzdechem.

„Kritizují ze svých pozic a nenechají nás dělat svou práci,“ doplnil nešťastně, čímž vyvolal u Tashy smích. Jestli něco z její sbírky emocionálních projevů obdivoval, potom schopnost smát se. Schopnost, které on nikdy nedokázal dosáhnout. Vyžadovalo to totiž jisté specifické emoce, které kolidovaly s jeho vyznáním logiky. Dokázal se usmívat, možná i nějaké to slabé zasmání, ale smích pro něj byl zapovězenou zemí, kam nemohl nikdy vkročit.

„Pošli mi sem Sooa a já to s ním vyřídím,“ odtáhla se pomalu od něj. „Slibuju, že na něj budu hodná a neudělám žádnou ostudu.“

„To je přijatelné.“ Naklonil lehce hlavu na stranu v chartockém uvážlivém gestu. Poté opustil její kajutu s pobaveným výrazem ve tváři. Sotva za ním zapadly dveře, sáhla Tasha po paddu, který nechal na stole. Očekávala, že bude obsahovat souhrn informací. Nemýlila se. Na Tolkina se mohla v tomto ohledu spolehnout. Stejně jako že jí dá dostatek času k prostudování, než za ní pošle woronského vyslance. Na Soovi bylo něco neobvyklého, ale nedokázala přesně říci co.

„Chovej se k Soovi vlídně, Tasho,“ strnula při hlase, který patřil - jak jinak - Mikelovi. Ostatně komu asi jinému, když byla v kajutě sama. „On je mimořádný jedinec, který představuje budoucnost pro svůj lid.“

„Napadlo mě, kdy se ukážeš,“ zamumlala a snažila se ho ostentativně ignorovat. Vstřebávala dál informace z paddu, ale nedokázala se na čtení tolik soustředit. Ne, když před ní stály odpovědi na všechny otázky. Bohužel povětšinou nedosažitelné odpovědi. Těžko mohla přimět pouhou projekci, aby prozradila, co chce vědět. Od jisté doby se Mikel objevoval pouze jako duch, nehmotná projekce.

„Odpověď na tvou otázku je ne, Tasho,“ pokračoval dál konverzačně, zatímco se usadil naproti ní. Dost nezvyklé u projekce, dokazující, že musí být alespoň částečně hmotný. „Nemám s tím nic společného.“

„Opravdu?“ vzhlédla podezřívavě.

„Opravdu,“ přisvědčil a zatvářil se o něco vážněji. „Očekával jsem, že k tomu jednou dojde. Stejně jako jsem předpokládal řadu dalších událostí. Ty důležité se skutečně staly, ačkoliv v některých případech se mé předpoklady nenaplnily.“

„Kdo byla ta žena tam dole na Arresu? A proč tě tolik nenáviděla?“ udeřila Tasha náhle rychlou otázkou, která ji pálila na jazyku. Vzala jeho ne a všechny ty řeči kolem na vědomí, ačkoliv si uvědomila, že v tom Mikel musí mít přes všechno také prsty.

„Neexistuje jednoduchá odpověď na tvou otázku, Tasho,“ povzdechl si Mikel. „Wendarané mohli být velikou civilizací, jenže jejich svět byl zničen. Jejich slunce vybuchlo a vzalo s sebou celou soustavu. Wendarané zanikli, dříve než mohli začít dobývat vesmír. Nikdo z nich neunikl, takže doufám chápeš, proč na tvou otázku není jednoduchá odpověď.“

„Ty nikdy nemáš jednoduché odpovědi!“ obvinila ho příkře. „Stejně jako jsi mi říkal, že nikdy nemohu mít dítě!“

„Neříkal jsem nikdy, Tasho,“ opravil ji obratem. „Přiznávám, že jsem byl v té chvíli poněkud dvojsmyslný, ale v té chvíli mi to připadalo vhodné.“

„Všechno mohlo být úplně jiné, kdybys mi o tom byl řekl…“

„Tasho!“ přerušil ji uprostřed věty prudce. „Ty netušíš, co tohle všechno znamená a obnáší!“

„Jak bych mohla?“ vyhrkla svírající pěsti, aby po něm nevyjela, projekce neprojekce.

„O tom dítěti se hovoří v proroctví,“ začal Mikel vysvětlovat. „Říká se, že bude vyvoleným. Jedincem bez osudu, který přinese vesmíru Rovnováhu.“

„Zase proroctví! Cožpak si nemohou alespoň jednou najít někoho jiného?“

„Nejsme obyčejní lidé, Tasho,“ upozornil blondýnku upjatě. „Snažil jsem se tě před tím celé ty roky chránit, ale mám i jiné povinnosti, takže ti v budoucnosti mohu pomoci pouze radou. Dál musíš jít sama. Překonat veškeré překážky, které se ti postaví do cesty.“

„Nestojím o tvé rady!“

„Já vím,“ usmál se škádlivě. „Přesto ti budu do konce svých dní nablízku a pomohu, jakmile si nebudeš vědět rady.“

„Ale…,“ chtěla se zeptat, co tím mínil, jenomže Mikel už byl zase pryč. Nedostala příležitost nad tím příliš přemýšlet. Zvonek oznámil nového příchozího. Musel to být Soo. Rychle nasadila přívětivý výraz a vstala, aby woronského vyslance náležitě uvítala.

Následuje:
Kapitola 33