Konspirace 2

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Kapitola 30
• Kapitola 31
• Kapitola 32
• Kapitola 33
• Kapitola 34
• Kapitola 35
• Kapitola 36

Kapitola 34

Vysoká orbita planety Hales IV, o 14 dní později...

Konečně, po čtrnácti dnech cesty, dorazil Voyager v doprovodu koloniálních lodí na jednu z jejich významných základen v oblasti. Urazili vzdálenost za třetinu času, kterou by jim trval let warpem 9.9. Důležité ale bylo, že jsou zde a že koloniální inženýři přestaví Voyager zpátky do původního stavu. Podle předběžných odhadů to mělo zabrat další dva týdny. Zato jim slíbili, že zdržení nepoznají ani v nejmenším. Použijí vyústění jednoho z jejich portálů u Rabotevu VI v sousední soustavě a tím se vrátí na původní kurz do kvadrantu alfa. Bližší vyústění v jejich síti měla jenom základna 51 a ta byla zničena. Získali tak čtrnáct dní volna, neboť velitelka koloniální expedice trvala na tom, že veškerou práci provedou jejich lidé a posádka Voyageru že si zaslouží trochu rozptýlení a odpočinku před dlouhou cestou, která na ně čeká.

„Jste připraveni?“ zeptala se lodní poradkyně Jennifer Waitová obou sourozenců, sotva vešla do dveří jejich společné kajuty.

„Opravdu je to dobrý nápad?“ tvářil se stále trochu rozpačitě Jacob.

„Teprve bude,“ ujistila ho obratem.

„My jsme připraveni,“ dodala za něj rychle Sára.

„Mohu vás ujistit, že tam kromě vás dvou nikdo nebude. Zcela idylický ostrůvek uprostřed oceánu.“ Levý koutek úst jí pobaveně zaškubal. Trvalo nějakou chvíli, než tyhle dva přesvědčila, aby se trochu uvolnili a přestali se ohlížet přes rameno, jestli je někdo nesleduje. Nebyli si tak úplně jistí, jestli jejich tajemství zůstalo skutečně pouze v rukou těch, kterým ho prozradili. Nejspíš na tom tolik nezáleželo.

„Ví o tom kapitán?“ ozval se naposledy Jacob.

„Ne,“ odpověděla Jenny pohotově. „Co neví, to ji nemusí trápit.“

„Aha, tak proto se tu plížíme nocí jako…,“ začal mluvit, ale Sára ho nenechala.

„Přestaň, prosím tě!“ okřikla ho. „Jeden by si myslel, že tam jedeš za trest.“

„To jsem přeci neřekl,“ bránil se okamžitě. Samozřejmě chtěl jít na místo, kde můžou být sami a nemusí se ohlížet přes rameno, jestli je někdo nesleduje. Jenom si chtěl být jistý, že o tom nikdo nepovolaný nebude vědět. Nahlas to samozřejmě neřekl.

„Vypadalo to tak. Pokud nechceš jít dolů, tak to řekni rovnou!“ vyjela na Sára něj útočně.

„Já jsem pouze vyjádřil jisté obavy z možných následků,“ opáčil upjatě. Z jejich dvojice to byl vždy on, kdo zůstával určitým způsobem pragmatický a věcný.

„Opravdu?“ věnovala mu zkoumavý pohled. „V tom případě si raději začni dělat obavy z toho, co ti dole udělám.“

„Ehmm…,“ zrozpačitěl, neboť chartocká psycholožka šla mezi nimi. Lehce se usmívala, ale do hovoru nezasahovala. Vzájemné pošťuchování bylo zcela normální. Navíc Sára byla dle jejího pozorování dosti umíněná, aby ho přitlačila ke zdi, odkud už nebude moci couvnout. Teda spíš odkud ho nenechá utéct. Tím si byla naprosto jistá. Ostatně se o tom sama přesvědčila. Oba sourozenci sehráli v jejích plánech svoji roli a sehráli ji na výbornou. Nato musela následovat i jistá odměna v podobě tajné dovolené na Halesu IV.

„Mohu ti slíbit, že na tohle jen tak nezapomeneš,“ usmála se Sára sladce. „Ovšem pokud bys chtěl nějaký odborný dohled…,“ vrhla po Jenny spiklenecký pohled, který jí druhá žena opětovala, ve tváři zvláštní úsměv. Nepochyboval ani v nejmenším, že by se k tomu propůjčila, kdyby ji Sára požádala. Natolik pochopil z vypravování Tashy, členů posádky Oko 7Z a samozřejmě i vlastní zkušenosti.

„Ne… Myslím, že to nebude třeba,“ odkašlal si Jacob.

„Doufala jsem, že to řekneš,“ věnovala mu sestra zářivý úsměv doplněný šibalským úsměvem a mrknutím.

„Není to divné, že nikde nikdo není?“ začal zase po chvilce, když sjeli výtahem do devátého podlaží k transportní místnosti.

„Zajistila jsem, aby vás nikdo neviděl odcházet. Nikdo není ani u obsluhy transportéru,“ pokrčila Jenny rameny. Nebylo to pro ni nijak těžké. Ostatně s tím měla dlouhé roky bohaté praxe.

„Ještě máš nějaký dotaz?“ obrátila se Sára na bratra útočně, když viděla, že toho jen tak nenechá.

„Ne, už ne,“ odtušil rychle.

„Dobrá. Potom si teda můžeme užít dovolenou.“ Varovala Jacoba pohledem, ať už nezkouší mít další námitky.

V místním baru na Halesu IV trávili neméně příjemné chvíle další členové posádky. Kapitán Janewayová dala všem volno až do odletu a tím pádem si mohla sama užívat. Alespoň první týden, než dostane na stůl zprávu o postupu oprav Voyageru. Bylo to vskutku úžasné. Po dlouhých měsících strávených na hvězdné lodi vypadaly zdejší pláže a slunce doslova jako ráj. Halesiané zřejmě byli zvyklí na turisty, takže se projevovali jako milí a nesmírně pozorní hostitelé. Společně s posádkou Voyageru zde trávili své volno i členové koloniálních posádek. Některé z nich poznali, neboť patřili k posádce Oko 7Z, jiné zase ne. Neznamenalo to výraznější rozdíl. Kathryn našla jeden skvělý bar, který hodně připomínal Zemi. Stejně tak i nápoje chutnaly skvěle. Vlastně v některých poznala napodobeniny pozemských koktejlů. Místní barman po chvilce naléhaní přiznal, že tajně získal z jejich databáze několik receptů, aby si zde připadali co nejvíce jako doma. Nad tím mávla pouze rukou, protože ji horečnatě ujišťoval, že nešlo o žádné důležité informace. Beztak by musel projít skrze koloniální bezpečnostní opatření a na to si nikdo netroufal. Jejich zachránci dokázali být na určité věci dost citliví.

„Není to úžasné, Chakotayi?“ položila Kathryn prvnímu důstojníkovi otázku.

„Souhlasím,“ přisvědčil bývalý makista. Upil ze své sklenky, než pokračoval: „Skoro se bojím, abychom pak odsud posádku dostali zpátky na loď.“

„Na tom něco bude. Ovšem myslím, že si děláte zbytečné starosti.“

„Je vidět, že jste nezkoušela zdejší Doornské pláže, ani ty jedinečné vlny na pobřeží Hallu,“ podotknul s úsměvem.

„O co jsem přišla?“ Do hlasu se jí vloudila zvědavost.

„Řekl bych, že Tom, Harry a B’Elanna tam strávili dneska celé odpoledne. Ostatně se jich můžete zeptat. Právě přicházejí,“ kývnul hlavou směrem k vstupním dveřím.

„Myslím, že mám trochu jiné představy o odpočinku než surfování na divokých vlnách.“

„Nevíte, o co přicházíte,“ dodal spiklenecky.

„Snad jste to taky nezkusil?“

„Ne, to ne,“ zavrtěl hlavou. „Zato jsem našel překrásné místo, odkud lze sledovat západ halesianského slunce.“

„Opravdu?“ pohlédla na něj se skutečným zájmem.

„Tak nějak jsem doufal, že vám ho budu moct ukázat,“ pronesl co možná nejledabylejším tónem.

„Za nic na světě bych si to nenechala ujít!“

„Promiňte.“ Slabé zakašlání přimělo oba dva ohlédnout se za sebe. „Komandér Chakotay?“

„Ano, to jsem já,“ vstal komandér z pohodlného plážového křesla. Před ním stál jeden z Arexivanů, alespoň podle vzhledu vypadal jako Arexivan. Jejich humanoidní druh byl hodně podobný lidem. Ačkoliv by si ho s lidmi těžko mohl splést. Hlavně díky okrově šedé pokožce.

„Tohle jsme našli na Denebole. Podle seznamu ztracených věcí jde o váš talisman,“ uklonil se Arexivan uctivě, podávaje prvnímu důstojníkovi ztracenou věc na podnose.

„Děkuji,“ bylo jediné, co ze sebe Chakotay v nadcházející půlminutě dostal. Byl příliš ohromen. Už ani nedoufal, že ho někdy uvidí. Sotva ho vzal do ruky, poznal, že je skutečný. Konečně se usmál.

„Není to náhodou váš zvířecí průvodce?“ zajímalo Kathryn, která taktéž vstala, aby si prohlédla nalezenou věc.

„Ano, je,“ přisvědčil Chakotay. „Netušíte, jak moc mě těší, že jste ho našli. Už jsem se bál, že ho neuvidím,“ směřoval své poděkování k příchozímu Arexivanovi.

„Arexivané slíbili, že najdou a vrátí všechno, co vaší posádce piráti ukradli,“ odtušil muž trochu odtažitě. „Ostatně to byla naše loď, která byla příčinou. Je jenom logické, abychom se postarali o nápravu, než vyrazíme dál.“

„Nedáte si s námi alespoň drink? Nevím jak kdo, ale já mám právě důvod oslavovat!“ rozjařil se Chakotay.

„Pak vás ponechám oslavám,“ uklonil se Arexivan opět trochu odtažitě. „Před námi je dlouhá cesta. Možná ne tolik světelných let, které dělí vás od domova, ale přesto půjde o nesmírně dlouhou a svízelnou cestu. Cestu, jejímž cílem je znovu založit naší civilizaci.“

„Už jste si vybrali planetu?“ zajímalo Kathryn. Z vlastní zkušenosti pochopila určitou plachost Arexivanů vůči jiným druhům.

„Ano, vybrali,“ přisvědčil a lehounce se při té představě usmál. „Nachází se hluboko v teritoriálních vodách Nové Kolonie. Naši lidé zde budou v bezpečí. Věřím, že v brzké budoucnosti budeme moci Nové Kolonii splatit náš dluh.“

„Potom vám tedy popřejeme mnoho úspěchů.“

„Děkuji,“ uklonil se Arexivan uctivě, načež beze slov odešel.

„Nemáte pocit, že v poslední době potkáváme samé zvláštní rasy?“ zeptala se kapitán Chakotaye.

„Možná,“ pokrčil rameny. „Pořád lepší než Malonové, Hirogenové či Borgové.“

„Tak v tom máte rozhodně pravdu,“ souhlasila. Našpulila rty v úsměvu a dodala: „Neříkal tu někdo něco o oslavě?“

„Myslím, že ano. Co si dáte?“ zasmál se a rozjel menší oslavu, do níž se zapojili i další členové posádky Voyageru. Po dlouhé době mohla zavládnout skutečně veselá nálada. Do ní se zapojil i Neelix, který u místního barmana nenápadně sondoval recepty a vyměňoval si kulinářské dovednosti.

„Tak co myslíš, Harry?“ vrhnul Tom Paris na svého přítele postranní pohled ukazuje do rohu baru, kde seděla dvojice důstojníků z Oko 7Z. Ignoroval B’Elannin nesouhlasný pohled. Doufala, že Tom nedostane další šílený nápad. Jako třeba plést se do věcí, do nichž mu nic není. Jenomže ani ona nemohla skrýt jistou zvědavost. Tahle dvojice se chovala krajně odtažitě, ačkoliv to mezi nimi muselo jiskřit.

„Nemyslíš, Tome, že to není naše věc?“ bránil se Harry odpovědi.

„Já přeci netvrdím, že je, Harry,“ nenechal se Tom jenom tak lehce odbýt. „Jenom mě zajímá, o čem si ti dva asi mohou povídat.“

„Jseš si jistý, že si povídají?“ opáčil jeho přítel lehce sarkasticky.

„Přesně v tom je ten problém. Nevím, jestli si jenom povídají nebo dělají něco úplně jiného. Něco, čemu třeba nemůžeme vůbec rozumět,“ pokrčil Tom rameny.

„No…,“ zamyslel se mladší praporčík nad jeho slovy odevzdaně. „Nejspíš si asi…“

„Vyměňují si zážitky z boje s Gandory,“ doplnil tichý hlas přímo za ním. Harry málem překvapením spadnul ze židle. Nadešla chvilka ticha, kdy koloniální poradkyně Jennifer Waitová usedla ke stolu k nim.

„Aha, tak to by leccos vysvětlovalo,“ prolomila krátké ticho B’Elanna. „Chaokové jsou přeci válečníci, podobně jako Klingoni. Tudíž je normální, když si vyprávějí historky z boje, kolik kdo zabil nepřátel a tak.“

„Mluví o tom, kdo z nich lépe zacházel v boji s katarem. Oběma se ale honí hlavou něco úplně jiného,“ usmála se Jenny tajuplně.

„Opravdu?“ vzhlédl Tom s neskrývaným zájmem.

„Co je vlastně ten katar?“ položil rychlou otázku Harry.

„Katar je zápěstní čepel. Vytvořená ze speciálních slitin, aby prošla skrze pancíř, ochranný štít nepočítaje. Leitha dokáže používat dvojici čepelí současně. Naprosto snadno a hladce, jak se Hawemu snaží vysvětlit.“

„Aha, tak proto ta rozmáchlá gesta,“ přikývnul Harry chápavě a doufal, že toto téma bude uzavřeno. Přišel se bavit, ne se zabývat Gandory, které díky bohu nepotkal tváří v tvář.

„Ve skutečnosti oba dva krouží kolem sebe jako dva dravci,“ povzdechla si Jenny zklamaně. „Ona je příliš opatrná, než aby dala najevo, o kolik je ve skutečnosti lepší a tím ztratila jeho pozornost. On si naopak myslí, že jí není hoden, a proto neustále vyzdvihuje její dokonalost s katarem.“

„Chcete říct, že ti dva…,“ neudržela se B’Elanna, které to jako ženě v podobných situacích zapalovalo přeci jenom o něco rychleji.

„Přesně tak,“ pokývala koloniální poradkyně s uličnickým úsměvem. „Ovšem pokud se do situace nevloží někdo další, potom se tihle dva nehnou z místa.“

„Možná bychom jim mohli trochu poradit…,“ navrhnul Tom.

„Na to zapomeň!“ zarazila ho B’Elanna ostře.

„Jenom klid, mám pocit, že Krystal to nenechá jenom tak být,“ usmívala se Jenny potutelně. „Jakmile uvidí, že ani jeden z nich neudělá krok vpřed, potom se do toho vloží ona sama.“

„Vidíš?“ obrátil se B’Elanna zpátky k Tomovi. „Všechno je, jak má být, takže se do toho nemusíš vůbec míchat.“

„Ehmm…, no…, jistě,“ odkašlal si Tom Paris nervózně. „Takže kde jsme ještě nebyli?“

„Hales IV má na rozdíl od Rabotevu VI poměrně příjemné a teplé klima,“ vzala si chartocká žena slovo. „Zhruba dvě třetiny planety zabírá voda. Je zde hodně ostrůvků a zapomenutých míst, kde se dají strávit příjemné chvíle. Nejsou tu skoro žádné hory, spíše pláně a pahorkatiny.“

„Říkáte ostrovy?“ chopil se Tom Paris ihned iniciativy.

„Na ostrůvcích jsou postavené přírodní chaty, které jsou velice oblíbené. Většinou jsou volné, určené pro hosty a návštěvníky,“ dodala mimoděk. Vlastně nespouštěla oči z Leithy, která právě vzala Haweho za ruku a stiskla ji.

„Určitě jsou volné?“

„Stačí se zeptat Aagrraka, zdejšího představeného,“ ukázala na Halesiana stojícího v pozadí baru. „Má na starosti rekreační oblast a zásobování kolonie. Určitě bude mít volný ostrůvek.“

„Co bys řekla večeři na romantickém místě při západu slunce?“ obrátil Tom pohled směrem k B’Elanně.

„A co Harry?“ připomněla mu, že zde nejsou úplně sami.

„Já se o Harryho postarám,“ usmála se poradkyně a položila svoji ruku na jeho. Neucuknul, což bylo dobré znamení.

„Vidíš, o všechno je postaráno,“ rozhodil Tom vítězoslavně rukama.

„Teď už jenom, jestli ten Halesian bude mít volný ostrov,“ odtušila B’Elanna sardonicky. Z nějakého důvodu jí to přišlo nesmírně směšné. Objednávat si v hotelu místo pokoje celý ostrov. Pochybovala však, že něco podobného ještě někde uvidí.

„Takže, Harry, jakou část Halesu IV jste ještě neviděl?“ usmála se Jenny na mladého praporčíka.

„Vidím, že se zde vyznáte,“ opětoval trochu rozpačitě úsměv.

„Nikdy předtím jsem na Halesu IV nebyla,“ pronesla škádlivě. „Zato jsem si podrobně prostudovala turistickou příručku, takže vím o spoustě zajímavých míst,“ uklidnila ho obratem.

„Opravdu?“

„Navštívil jste už zdejší Errowský útes?“

„Slyšel jsem o něm, ale zatím jsem ještě neměl příležitost se tam podívat.“

„Co třeba teď?“ nadnesla.

„Proč ne? Velmi rád,“ souhlasil, neboť mu podobná procházka nebyla proti mysli. Navíc lodní poradkyně byla na lidské poměry mimořádně atraktivní.

„Výborně!“ přitakala rychle. Vzápětí ukázala prstem, že její poznámka směřovala nejenom na něj. Skutečně. Leitha a Hawe se právě zvedli. Jen málokdo by poznal spokojený výraz ve tváři chaocké ženy, když vzala Haweho za ruku a táhla ho pryč odsud. Jenny nemusela hádat kam. Dobře věděla, co pro ně Krystal, Leithina matka, připravila. Další událost vyšla dle očekávaného plánu. Nyní se mohla věnovat vlastní zábavě. Rozhodně si zvolila dobře, tím si byla jistá.

„Takže, jaké je to být lodní poradkyní?“ začal Harry mluvit jako první. Doufal, že nebude mít problém s konverzací. Nabídnul jí důstojně rámě a vyloudil ve tváři co nejvřelejší úsměv.

„Ach, Harry,“ přijala jeho rámě, ale ani v nejmenším se nenechala oklamat jeho nevinnou otázkou. „Proč se mě prostě nezeptáš přímo.“

„Přímo?“ nechápal chvilku, kam míří.

„Jsem lodní poradkyní a psychologickým poradcem už přes deset let, takže poznám skrytou otázku.“ Vedla ho dál po pláži. K Errowskému útesu to bylo několik kilometrů, ale nebylo kam spěchat. „Chceš vyzvědět, co jsme udělali s woronskými piráty.“

„No…, já…,“ zakoktal praporčík, protože byl odhalen ještě dřív, než cokoliv podniknul.

„Ušili jsme na ně, jak vy lidé říkáte, pěknou boudu,“ zasmála se. „Odborný název by zněl ve smyslu ,promyšlený psychologický nátlak‘.“

„Takže jste zjistili, co všechno vám ukradli?“

„Pokud tě to uklidní, potom věz, že nám řekli úplně všechno, aniž by bylo nutné uchylovat se k nějakým krajním prostředkům. Naštěstí jsme je chytili včas. Ještě nestačili nic z naší technologie prodat.“

„Tak to jsem rád,“ řekl rychle.

„Tohle ale není zrovna vhodné téma na romantickou procházku při západu slunce,“ nadnesla a znovu ve tváři vyloudila úsměv.

„Omlouvám se, ale…“

„Byl jsi prostě zvědavý,“ doplnila za něj se zvonivým smíchem. „Ach promiň, Harry. Už za tebe nebudu dokončovat věty. Měl bys vědět, že jsem z části empatik, ale slibuji, že svých schopností nebudu proti tobě zneužívat.“

„Přijímám,“ bylo to jediné, co ze sebe v ten okamžik dokázal vypravit. Právě narazil na ženu, která je mnohem chytřejší než krásnější. K tomu ještě empatická.

„Povídej mi o Zemi. Určitě tam jsou také krásná místa,“ vybídla ho k hovoru, sama nadhazujíc vhodné téma.

„To ano,“ souhlasil Harry a začal zcela klidně a uvolněně mluvit. Netušil, kdy naposledy se cítil takhle skvěle. Ani si nevšimnul, kdy se vzali za ruce, ale stejně si neuvědomil vzdálenost jakou urazili. Jenny nezůstala pasivní a vyprávěla mu taktéž o světech Nové Kolonie.

Následuje:
Kapitola 35