Konspirace 2

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Kapitola 30
• Kapitola 31
• Kapitola 32
• Kapitola 33
• Kapitola 34
• Kapitola 35
• Kapitola 36

Kapitola 15

Koloniální vlajkový dravec Oko 7Z, hvězdný čas 2233.12,8

Opustit oblast narušeného subprostoru zabralo skoro dvacet hodin. Vstoupili do normálního vesmírného prostoru se spuštěným maskováním. Neutrinové motory nedokázaly dodat potřebnou rychlost pro loď velikosti třídy D. Vytáhli to tím pádem sotva na warp 4 při maximálním výkonu. Jediné pozitivum v celé situaci bylo, že našli Voyager. Podle všeho se pohyboval impulsní rychlostí, ale nevypadal poškozeně. Což zase nemuselo být přesné, neboť senzory zde nefungovaly dostatečně přesně, aby určily, zda jsou či nejsou v pořádku. Zatím letěli, byť pouhým impulsem směrem k nim. Možná opravdu přišli včas, ačkoliv tím si Tasha nebyla vůbec jistá. Něco se stalo a přes všechno je piráti již předběhli. Byla posádka Voyageru tak dobrá, aby je přemohla? Určitě ne. Možná dopadli podobně jako oni. Možná přiletěli pozdě, aby piráty zastavili, ale zase ne úplně pozdě, aby zajistili přežití Voyageru. A na tom teď záleželo ze všeho nejvíc.

Nedokázala zůstat nečinně stát, takže v průběhu těch dvaceti hodin znovu zkusila navázat spojení, aby se ujistila, že je všechno v pořádku. Tentokrát použila neurální transmitér. Sama netušila, jak úžasná věcička transmitér ve skutečnosti je. Nejenom že dokázala své spojení mnohem lépe řídit a ovládat, ale kupodivu dokázala i mnohem víc. Ve vší skromnosti zachránila ty dva i s Vulkáncem z uzavřené paluby tím, že je navedla ke zničení gelové baterie, z níž vycházel signál udržující silové pole kolem šesté paluby. Jacob ji nejspíš musel vidět, i když při nedostatku kyslíku ji musel považovat za halucinaci. Až přijde čas, řekne mu všechno ostatní. Potom co silové pole vypadlo, se konečně členové posádky dostali dovnitř a vytáhli je ven. Nevěděla, jak to přesně dopadlo, ale každopádně oba přežili. Nyní zbývalo zajistit, aby přežili také ostatní. Piráti byli jedna hrozba, ale vyskytovaly se zde i jiné, mnohem větší hrozby.

„Vstupujeme na dosah senzorů. Začínám skenovat Voyager,“ oznámila komandér Ostlinová od taktiky. „Zaznamenávám kolísání energie v jejich rozvodech. Jejich systémy jedou na snížený výkon.“

„To samé udělali ti piráti také nám,“ kývla Tasha prostě.

„Souhlas.“

„Musíme je co nejrychleji odtáhnout pryč.“

„Rozhodně souhlasím, protože senzory zaznamenávají transwarpu tunel,“ dodala komandér kysele.

„Borgové!“ Tasha ani nemusela vyslovit to slovo, neboť všem bylo jasné, o koho musí zákonitě jít. Nacházeli se v okrajové části borgského vlivu a bylo jen otázkou času, kdy se tady objeví zjistit, co se děje.

„Vynořují se na levoboku, souřadnice 1-7-3 na 0-2-5. Budou tu během dvaceti minut.“

„Můstek volá strojovnu!“

„Ano, majore?“ ozval se okamžitě šéfinženýr.

„Jak dlouho potrvá, než Voyager vezmeme do vleku?“

„Tak deset minut. Přinejmenším. Nejsem si jist, jestli ty magnetické svorky budou na jejich trupu držet dostatečně pevně.“

„A dál?“ pobídla ho. „Za jak dlouho dokážeme přejít na rychlost světla?“

„Bude třeba zrychlovat zvolna, ale typoval bych to na dalších deset minut přinejmenším.“

„V tom případě si musíme pospíšit, protože Borgové určitě nepočkají, až uděláme vše potřebné.“

„Chápu. Zkusím to nějak urychlit,“ zamručel. „Abych nezapomněl, naše ukotvení nejspíš vyřadí některé jejich systémy. Minimálně na třech horních palubách. Bylo by dobré, aby je předtím opustili. Jinak za nic neručím.“

„Vyřídím jim to,“ kývla na Tolkina vedle sebe.

„I tak budeme mít co dělat, abychom jim unikli. Potrvá přinejmenším pět minut, než dorazíme k Voyageru. Dalších deset, než je vezmeme do vleku a začneme zrychlovat,“ připomněl jí ihned vážně. Nezpochybňoval rozhodnutí zachránit loď Federace, ale nabádal k opatrnosti.

„Jakmile bude Simon hotov, musíme roztáhnout ochranný štít kolem obou lodí.“

„Rozumím,“ přisvědčila Miriam, neboť tento fakt byl více než zjevný.

„Asi nemáme naprogramované naše původní úpravy štítů?“ zeptala se Tasha, ačkoliv odpověď předem tušila.

„Ne, ale zkusím je dát nějak dohromady,“ potvrdila první důstojník, ale netvářila se moc přesvědčivě.

„Dobrá. Hrozně nerada bych s nimi měřila síly, obzvláště teď, když jsme tolik zranitelní.“

„Zkusíme provést úpravy na zbraních, ale krychle je pro nás dost velké sousto i při plném výkonu,“ přidal Jonathan další poznatek.

„S Borgy jsme bohužel nepočítali,“ pokrčila Miriam u taktiky rameny. „Přesněji řečeno, ne s bojem s nimi. Toto je okrajová část jejich vlivu a jejich lodě se tu nevykytují příliš často.“

„Teď se ale budeme muset připravit i na tuto možnost,“ odtušila Tasha zamyšleně. „Převeď všechna zbraňová stanoviště na záď a nabij všechny zásobníky. Chci mít v záloze co nejširší arzenál zbraní, jinak se prostě adaptují a budeme vyřízení.“

„Samozřejmě,“ přitakala napůl uraženě. Velice dobře znala specifikace Borgů. I když se s nimi zatím nesetkali, tak ze spousty záznamů jiných lodí si udělala zatraceně dobrý obrázek.

„Spustit ochranný mód, stupeň sedm!“ vydala Tasha bez váhání rozkaz.

„Spuštěno,“ kývnul pouze Tolkin. Tento rozkaz měl při střetnutí s Borgy svůj význam. V případě prohry nepadla Koloniální technologie do rukou společenstva.

„Výborně, bojová pohotovost stupeň sedm!“ doplnila předchozí rozkaz i dalším, v němž dala jasně najevo, že nehodlá dopustit, aby předchozí rozkaz dospěl ke splnění svého účelu. Za tímto účelem vyťukala do boční konzole vedle svého křesla velící kód. Nepotřebovala Tolkinův souhlas, ale on ho bez řečí připojil z druhé strany, čímž pro budoucí hodnocení potvrdil oprávněnost jejího rozkazu. Jenom si nebyl jist, nakolik budou zbraně Zet fungovat či zda je moudré Borgům ukazovat jejich tajný trumf.

„Zahajujeme přibližovací manévr,“ oznámila po několika minutách Susan Arčrová sedící u kormidla.

„Polarizujte jejich trup pro lepší ukotvení!“ přikázal Tolkin sledující přibližovací manévr.

„Máme je!“ nechala se slyšet Miriam z taktické.

„Strojovna volá můstek!“

„Ano, Simone?“

„Provádíme poslední část ukotvení. Bez testů to zabere tak dvě minuty.“

„Rozumím. Pospěšte si. Máme Borgy přímo za zády.“

„Udělám, co půjde, majore,“ ukončil inženýr spojení popoháněje své lidi ve strojovně.

Na hlavní obrazovce se hrozivě vypadající zelená krychle stále víc a víc zvětšovala. Už je zaznamenali přes veškeré rušení a nebyla šance vyhnout se střetnutí. Tahle skutečnost byla pro velitelku Koloniální expedice víc než zřejmá. Měla pochopit, že Mikelova přítomnost bude znamenat potíže, ale ne až takového kalibru. Samozřejmě sledovala situaci na svém displeji a velice dobře si byla vědomá skutečnosti, že je Borgové dostihnou a zkusí zastavit. Kdyby tu jenom měla Horakuse. On by jí určitě poradil. Na druhou stranu, Koloniální expedici se proti Borgům dařilo a ona nehodlala tuto statistiku narušit tím, že se nechají porazit. Ne, nedopustí, aby ji zastavili. Ne když je tak blízko. Loď se lehce zatřásla, jasné znamení, že mají Voyager zachycený.

„Strojovna volá můstek, můžete začít, ale opatrně.“

„Vyveďte nás, Susan!“ kývla Tasha ihned na hlavní pilotku. Nemusela ji vůbec pobízet. Již dávno měla nastavený kurz a Oko 7Z se dal do pohybu dříve, než Tasha dořekla větu.

„Instaloval jsem bezpečnostní omezení. Musíme zrychlovat hezky zvolna, jinak ztratíme spojení.“

„Rozumíme. Štíty na maximum!“ vydala Tasha ihned rozkaz.

„Štíty nastaveny. Adaptační procedura připravena,“ potvrdila Ostlinová rázně.

„Odpálit všechna zadní torpéda, maximální rozptyl!“

„Odpaluji torpéda!“splnila ihned rozkaz.

„Borgové nezpomalují. Jejich štíty poklesly o deset procent a regenerují se,“ doplnil Tolkin

„Zaměřují nás. Na dostřel budou za dvacet sekund. Naše rychlosti se vyrovnají za necelé dvě minuty. Pak jim začneme unikat,“ ohlásila komandér, v jejíchž temně modrých očích se nebezpečně zalesklo.

„Zaměřte jejich motory. Snažte se je za každou cenu zpomalit.“

„Rozumím.“

„Borgský vlečný paprsek nás zkouší zachytit,“ přispěl Tolkin znepokojeně. „Zatím se odráží od našeho štítu.“

„To nebude trvat věčně. Za nějaký čas se přizpůsobí našim vektorům.“

„Třicet sekund do vyrovnání rychlosti!“

„Začínají se přizpůsobovat našemu štítu. Mnohem dřív, než by měli. Jako by věděli o našich modifikacích,“ zamračila se Miriam a do hlasu jí vnikla stopa znepokojení.

„To není dobré,“ zamyslela se Tasha uvažujíc, co s tím může udělat. Něco rozhodně ano, ale tím by musela znovu využít svých schopností a po poslední zkušenosti si nebyla jistá, zda jde o dobrý nápad.

„Ztrácíme rychlost.“

Nebyl čas k úvahám o správnosti svého rozhodnutí. V takových ohledech Tasha reagovala zcela automaticky bez ohledu na riziko. Položila dlaň na boční opěrku svého křesla, kde měla i velitelské ovládání celé lodi. Nehodlala převzít řízení, ani v nejmenším. Prostě si ze zadní baterie převedla jednu phaserovou banku. Miriam nic nenamítala. Měla ostatně dost práce, jak se snažila měnit frekvenci a tvar štítů tak, aby odolaly vlečnému paprsku, a navíc v nepravidelných sekvencích zkoušela loď uvolnit. Bojovala předem prohraný boj. Tasha vystřelila poprvé a hodnotila výsledek. Následoval druhý a třetí výstřel se stejným účinkem. Hledala ten správný postup, z něhož bude mít ten správný pocit. Alespoň tak Horakus popisoval své manévry, když potřeboval uvolnit loď z borgského sevření.

„Naslouchej hlasům…,“ zaslechla ve své mysli Mikelův šepot. Potlačila hněv, neboť on určitě byl poblíž a sledoval její počínání. Místo aby přišel na pomoc, tak ji v tom prostě nechá plácat. Prostě jenom nadhodí nic neříkající nápovědu. Jak ostatně bývalo jeho dobrým zvykem, místo aby řekl, co má udělat, libuje si v hádankách. Zvýšila úsilí k vyřešení problému, ale stále bez valného výsledku. Střídala frekvence phaserů v rychlém sledu, ale borgský vlečný paprsek tam stále byl a začal si Dravce Oko 7Z i s Voyagerem přitahovat. To bylo pro ni zcela nepřijatelné, jenomže nic nefungovalo. Rychlé střídání frekvence phaserů mělo mít na jejich štíty účinek. Dostatečně velký, aby se vlečný paprsek uvolnil, když už je nezastavil. Jenomže oni se přizpůsobovali takovou rychlostí, že to nemohlo být možné.

„Čas je pouze relativní…,“ ozval se znovu Mikelův hlas. Nechápala však, co tím chce říci. Oni prohrávají a je pouze otázkou času, kdy tohle skončí. Teda pokud se nedokáží uvolnit. „Naslouchej jejich hlasům!“ zahřměl jeho hlas mnohem silněji. „Nesmíš se však jimi nechat pohltit, jinak neuspěješ. Čas může být relativní, pokud budeš chtít.“ Stále nechápala, kam míří. ale pak jí to došlo. Kolektivní vědomí. Ano, Borgové mají kolektivní vědomí. To musí být ten klíč. Teď, když věděla, na co se soustředit, vyslala svou mysl a skutečně na ně dosáhla. Stálo ji hodně sebeovládání, aby se chorálem hlasů nenechala vtáhnout dovnitř. Bylo jich stále víc a víc, jak pronikala do jejich kolektivního vědomí. Bylo to doslova ohlušují slyšet všude kolem sebe tisíce hlasů všech Borgů na lodi. Naštěstí šlo o jednu jedinou loď, kdyby jich bylo víc, tak by nejspíš tohle nedokázala. Samozřejmě věděla, že všichni Borgové jsou spojení, ale zbytek společenstva zůstával pro ni odstíněn.

Konečně dosáhla na místo, kde musel být někdo, kdo celé tohle divadlo řídil. Borg se na ni otočil a k jejímu překvapení se ušklíbnul. Nevěnoval jí další pozornost, teprve když vstoupila do jeho blízkosti, přerušil svou činnost a věnoval jí pohled. Nejspíš v ní musel spatřovat hrozbu, neboť se on i ostatní vojáci kolem zastavili čekajíce na rozkaz. Tasha znejistěla jenom na okamžik. Jak moc tohle mohlo být reálné? Dost na to, aby se odsud nemusela vrátit. Nad tím ale nepřemýšlela. Osud posádky a lodi ležel na jejích ramennou a ona je nehodlala ani v nejmenším zklamat. Sebe nehodlala zklamat. Tohle byla jenom další překážka, kterou bylo třeba překonat, a tak se k problému i postavila. Zvážila své možnosti. Tenhle Borg vypadal trochu jinak než ostatní, takže jeho odstranění by mohlo být tím klíčovým bodem, který je uvolní. Neuvažovala o zničení borgské lodi. Jenom se chtěla odpoutat. Až bude mít po ruce více lodí, potom se s nimi pustí do boje.

„Hezký pokus, ale tohle ti nikdy nevyjde!“ začal Borg posměšně. Musel si být vědom sám sebe nebo reprezentoval královnu. Jinak si nešlo vysvětlit, že si uchoval část své osobnosti.

„Uvidíme!“ opětovala Tasha jeho pohled.

„Budete asimilováni. Vaše technologická rázovitost obohatí Borgy a konečně najdeme klíč, jak porazit Novou Kolonii. Jednou pro vždy. Borgové vždycky zvítězí. Odpor je marný!“

V tu chvíli Tasha vyrazila k rychlému útoku. Borg ho však očekával. Ostatní dosud stáli na svých místech. Zastavil pohrdlivě její výpad. Nepotřeboval pomoc ostatních, tudíž je ani nevolal na pomoc. S jistým zadostiučinění jí zkroutil ruku a druhou rukou ji chytil pod krkem. Byl mnohem silnější a rychlejší než ona sama. Nemohla se z jeho sevření uvolnit. Z toho, jak se marně zmítala, měl evidentně potěšení a zvednul ji v gestu jednoznačné převahy několik centimetrů nad zem. Spokojen sám se sebou si ji několik okamžiků prohlížel.

„Jsi příliš slabá, než abys mohla vzdorovat společenstvu,“ poznamenal.

„Kdo vlastně jsi?“ ucedila skrz zuby.

„Mé jméno je irelevantní!“ odseknul vztekle. Pak se uklidnil a pokračoval konverzačním tónem. „Nyní, když máme tebe, nebude problém prolomit vaše bezpečnostní kódy a zajistit, aby nám vaše loď padla do rukou neporušená.“

„To… se… nikdy nestane…,“ zachroptěla Tasha. Procedura sedm zahrnovala mnohem víc opatření než jenom přetížení hlavního reaktoru.

„Ale ano. Budeme vědět všechno, včetně vašich operační postupů, a najdeme způsob, jak zastavit zničení vaší lodi. Potom celá tvá posádka obohatí společenstvo a tvoje loď bude prvním bodem úspěšného tažení, co zlomí Koloniální odpor jednou pro vždy,“ dovolil si další vítězoslavný úsměv, než pokračoval. „Nebo si myslíš, že jsme tady náhodou?“

„V… tom… se pleteš…,“ vydala ze sebe a cítila, jak jí dochází vzduch. Normálně ho mohla zadržet na celé hodiny, ale ne zde, když musela odstínit všechno kolem. Zatímco mluvil, zuřivě přemýšlela. Původní domněnka byla správná. On byl tím, kdo přizpůsoboval štíty, a proto se vlečný paprsek adaptoval jejich štítům tak rychle. Cítila, jak jí dochází čas, ale díky tomu, co viděla dostala přece jenom nápad. Šlo o poslední zoufalý pokus. Alespoň dokud byla jeho pozornost rozptýlena. Přestala se bránit a místo toho sáhla po svém fyzickém těle. Vystřelila z phaserů a tentokrát ne z jednoho, ale ze všech na zádi.

Tolkin na můstku překvapeně vzhlédl. Zachovával klid, i přestože ztráceli rychlost a Borgové je doháněli. Všimnul si, že Tasha přestala střílet a zkoušela něco jiného. Momentálně z její dlaně vyšla světelná vlna. Miriam jenom uskočila, když dorazila k taktické stanici. Co se stalo, netušila, ale všechno bylo soustředěné do jednoho rozhodujícího úderu. Loď se trochu natočila, alespoň natolik, kolik manévrovatelnosti jim ještě zbylo. Phasery a iontová děla se dostaly do optimální pozice vůči cíli. Šlo o velkou salvu soustředěnou do jednoho místa. Borgské štíty poklesly, ale nijak výrazně. Zato druhá vlna šla do úplně jiného bodu. Celkem dvanáct torpéd mířilo přesně do místa, kde se Tasha právě nacházela.

Borg si toho všimnul příliš pozdě. Okamžitě Tashu pustil. Ve tváři měl výraz zděšení, neboť si dovolil zaváhat. To nemohlo být možné. Prvních šest torpéd sice neprošlo, ale dalších šest už ano. Zasáhly velice přesně řídící oblast, kde stál. Energetické výboje doprovázející sekundární exploze zasáhly jeho a většinu vojáků kolem. Tasha se rychle stáhla s jistým zadostiučiněním zpátky. Chorál hlasů nezněl najednou tak jasně a silně, jak spoustu vojáků právě vyřadila salva torpéd. Přeci jenom nebyli tak chytří, jak si původně mysleli. Zvítězila díky šťastné náhodě a pořádné dávce štěstí. Neměla ráda takové nejisté výsledky. Mohl za ono štěstí Mikel? Ne, určitě ne. Kdo potom byl tenhle Borg? Pokud je na každé lodi někdo podobný, tak bude mít Nová Kolonie brzy velké problémy.

Tasha otevřela konečně oči po nekonečné cestě zpátky. Viděla hodně rozmazaně a celý svět se s ní točil. Nepočítaje příšernou bolest hlavy. Po chvilce se zrak ustálil a ona mohla vidět usmívající se tvář Jonathana Tolkina. Na rozdíl od ostatních on ani v nejmenším nepochyboval, že všechno zvládne. Pohledla na svůj boční display. Byl neaktivní a obrazovka nefunkční. Všimla si, že má spálenou dlaň.

„Stav!“ vyžádala si nakonec informace.

„Nechali jsme Borgy daleko za sebou. Mají dost jiných starostí, než aby nás pronásledovali,“ řekl jako první Tolkin.

„A Voyager?“

„Voyager je v pořádku.“

„Překračujeme prahovou rychlost!“ přidala Susan Arčrová od kormidla.

„Máme warp jedna. Veškeré spojení a ukotvení je stabilní. Namáhání trupu je v bezpečné toleranci,“ přišlo hlášení ze strojovny.

„Výborně. Bude třeba poslat na Voyager…,“ začala se Tasha zvedat z křesla.

„Postarám se o to,“ usadil ji Tolkin zpátky, když viděl, jak nejistě se zvedá. „Zajdi si na ošetřovnu, ať ti Karen ošetří tu ruku.“

Následuje:
Kapitola 16