Konspirace 2

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Kapitola 30
• Kapitola 31
• Kapitola 32
• Kapitola 33
• Kapitola 34
• Kapitola 35
• Kapitola 36

Kapitola 8

Hvězdné datum: 52826,338 (1.11.2375 – 14:00)

Dvojice pomocníků na ošetřovně Voyageru si v rychlosti stačila připravit alespoň malé signalizační zařízení, které jim mělo oznámit, až budou dva konkrétní členové posádky v jídelně. Pracovali na společné práci, takže bylo velice pravděpodobné, že půjdou společně na oběd. Nebo budou přinejmenším ve stejnou dobu v jídelně. Připravovali si i další případné scénáře. Potřebovali je dostihnout ještě předtím, než předají svou zprávu kapitánu Janewayové. Během noci i při denní nedobrovolné práci na ošetřovně usilovně přemítali, kde udělali chybu, pokud vůbec nějakou udělali. Neúmyslně možná ano, ale podobný argument nebude brát kapitán v potaz. Potom oba dva bez milosti trvale rozdělí. Právě možnost rozdělení nutila sourozence k činu. Navenek plnili vše, co po nich Doktor požadoval, aby nenašel důvod ke stížnostem a případně je nechal na chvíli opustit ošetřovnu. Dávali si obzvlášť záležet doufajíce, že jejich plán vyjde. Pokud kapitán ještě nestihla podrobně instruovat Doktora. Klidně mohla při způsobu nesoucím v sobě jistou dávku zlomyslnosti přidat ještě další třešničku navrch.

Navíc návštěva woronského zástupce, který si je prohlížel s nepokrytou zvědavostí, přinesla další otázky. Nikdy předtím žádného z nich nemohl vidět, přesto si byl naprosto jistý, že je nějak zná. V podstatě věřili jeho slovům. Měli k tomu řadu důvodů. Našli v rodinné kronice spoustu podnětných informací. Zatím o nich mlčeli, považujíce svůj rodokmen za soukromou záležitost, ale evidentně začínala přesahovat vytyčené meze. Nikomu nikdy neřekli, že vypadají skoro stejně jako jejich rodiče. Sára mnohem víc než on. Jacob se podobal spíše strýci Oliverovi, i když si samotnou skutečnost nikdy neuvědomoval. S otcem se ani srovnávat nemohl. Ne přímo, protože zemřel mnohem dříve, než dospěli. Jisté informace z kroniky poukazovaly na nečekané závěry. Chtěli pátrat dál, pokud by se nestala nehoda. Mohl v ní mít záhadný Mikel prsty? Ne, zcela jistě měl skryté záměry, jimž z části porozuměli, ale určitě by nikomu z nich vědomě neublížil. Z přemýšlení je vyrušilo zapípání signalizátoru umístěného v komunikačním odznaku.

„Doktore?“ chopil se Jacob slova s výrazem teď nebo nikdy.

„Ano?“ Doktor sotva vzhlédl.

„Mohli bychom si dojít do jídelny na oběd?“ nadnesl Jacob požadavek co nejnevinnějším tónem.

„Teď?“ přerušil práci s lehce zamračeným výrazem.

„Zabrali jsme se do práce a nevnímali čas,“ doplnila bratra pohotově Sára.

„No dobře, ale za půl hodiny ať jste zpátky.“

„Budeme zpátky dřív,“ slíbil Jacob za oba dva slavnostně. Nečekali na nic dalšího a okamžitě vyběhli ven z ošetřovny. Na chodbě nikoho neviděli, tak utíkali k turbovýtahu. Zadýchaní skočili dovnitř a zadali patro, v němž se nacházela Neelixova jídelna.

„Takže jak to uděláme?“ plánovala Sára ihned. „Půjdeme každý ze jedním nebo naopak oba dva za každým?“

„Tolik času nemáme. Rozdělíme se,“ vybral Jacob okamžitě první variantu.

„Fajn,“ přikývla. „Ty zajdeš za B’Elannou a já za Harrym.“

„Myslím, že bude lepší, když já zajdu za Harrym a ty za B’Elannou,“ nadhodil dodávaje: „Bude lepší, když zachováme princip ryze chlapská a ryze ženská záležitost. Věř mi,“ mrknul na ni spiklenecky. Taky si nebyl jistý, jestli by B’Elannu dokázal přesvědčit.

„Jak myslíš,“ vyplázla na něj jazyk, ale dávala si pozor, aby nikdo další neviděl její gesto. Museli si dávat větší pozor na své chování před ostatními.

Vešli tedy do jídelny, každý vyhlížeje svou oběť. Našli své dva cíle a kývli na sebe. Harry právě dojídal. Evidentně spěchal pryč za dalším úkolem. Zato B’Elanna seděla u jednoho stolu s paddem v ruce a sotva si všímala jídla. Jacob podruhé lehce kývnul směrem k Sáře, zpomalil a vyčkával, až bude Harry na odchodu. Velice nenápadně se vzdálil od jídelního automatu ještě předtím, než si objednal jídlo.

„Můžu s tebou mluvit, Harry?“ oslovil ho ve dveřích.

„Mám trochu naspěch, Jacobe.“ Mladý poručík na něj sotva pohlédl.

„Nezdržím tě dlouho,“ řekl Jacob rychle, protože počítal s podobným přístupem. Jenom doufal, že bude mít víc štěstí, když bude jednat ve spěchu.

„No dobře, ale mluv rychle, musím na můstek.“

„Chtěl jsem vědět o té zprávě, co připravuješ pro kapitána,“ nadhodil Jacob lehce.

„Jo ta.“ Harry se chápavě nadechl zvažuje, jestli mu o tom, co našel, má říct hned nebo nechat vše až na kapitánovi. Jacob ho evidentně vyhledal s úmyslem vyzvědět, jak si stojí.

„Přemýšlel jsem o tom celý den, Harry, a myslím, že se mi povedlo trochu přenastavit bezpečnostní protokoly na volnější režim, ale stále v rámci parametrů,“ dodal ihned. Zkoušel opatrně půdu, aby věděl, jak co nejvhodněji postupovat.

„Jo, ta třísekundová prodleva tam byla. Upravili jsme s B’Elannou bezpečnostní protokoly a vymazali většinu vašich podprogramů a nastavení.“

„A?“ nadhodil Jacob tázavě.

„A co?“

„Harry, proč mi nemůžeš říct na rovinu, jak na tom jsme?“ zkusil trochu vyčítavě.

„Tak fajn, já ti teda řeknu, co obsahuje moje zpráva!“ nadechnul se Kim trošičku ostřeji, než si uvědomil, že ti dva jsou nerozlučná dvojice, i pro ně co jeho zpráva bude znamenat. Na druhou stranu si ti dva dělali tolik naschválů, že by jim vzájemné oddělení mohlo jenom prospět. „Ovládací počítač pro prostředí v koupelně byl doslova přeplněný všemi možnými nastaveními a podprogramy. Nestudovali jsme všechny, neboť tím bychom strávili celou noc. Díky spoustě úprav, co jste udělali vy dva, došlo k přetížení logických obvodů a tím pádem i vytvoření zcela odlišného prostředí. Naštěstí bezpečnostní protokoly fungovaly, i když ne okamžitě. Nikde se neprokázal žádný přímý úmysl, ale o tom nechám rozhodnout až kapitána.“

„Aha,“ zamumlal Jacob, načež si uvědomil jednoznačný výsledek. „Myslíš, že bys mohl tu zprávu formulovat řekněme mírněji?“

„Chceš, abych kapitánovi lhal?“ zamračil se Harry okamžitě.

„Vůbec ne, ale říkal jsi, že vše zůstává na jejím posouzení.“

„Ano, nechám na ní, ať se rozhodne.“

„Jenomže něco jí musíš doporučit,“ trval na svém, přičemž si trpělivě povzdechl. „Harry, nežádal bych tě o nic špatného. Vždyť mě přeci znáš.“

„Co mám podle tebe udělat?“ zvýšil Kim trochu hlas. Vzápětí se rozhlížel kolem sebe, jestli ho někdo neslyšel.

„Sám jsi řekl, že to byla nehoda bez zjevného úmyslu. Mohl bys to tak i doporučit?“ dodal Jacob s náznakem jasné prosby.

„Já nevím, Jacobe, Vy dva se prostě chováte jako malé děti a potřebujete…,“ řekl rychle bez uvážení.

„No tak, Harry,“ přerušil ho mladý inženýr dřív, než začne být příliš moralistický. „Copak tě musím prosit na kolenou?“

„To ne, já…“ Kim se lehce zamračil. Znal Jacoba po celou dobu své služby na Voyageru a svým způsobem ho nechtěl shodit. Působil na něj vždy trochu zakřiknutým dojmem, alespoň do okamžiku, kdy se na Voyager za podivných okolností dostala jeho sestra. Jenomže na druhé straně si vážil kapitána Janewayové a nechtěl jí lhát. Zajímavé dilema, o němž netušil, jak ho rychle vyřešit.

„Řekni mi, co pro tebe můžu udělat na oplátku já. Cokoliv!“ zdůraznil Jacob poslední slovo.

„Podívej…,“ začal Harry mluvit ve snaze vysvětlit své dilema, než si uvědomil jistou příležitost. „Opravdu cokoliv?“

„Ano, cokoliv. Chceš písemné prohlášení?“

„Ne, nebude třeba.“

„Tak ven s tím!“ pobídnul ho Jacob dřív, než si jich někdo všimne, jak stojí u výtahu.

„No víš, zajímalo by mě, jak je to mezi vámi dvěma,“ odhodlal se nakonec k otázce, přestože malá část jeho já mu šeptala cosi o tom, že si nepočíná příliš čestně. Zato ta druhá chtěla vyzvědět tajemství, které dosud nikdo z celé posádky neodhalil.

„No dobře,“ souhlasil Jacob zdánlivě neochotně. Vlastně s tím v duchu počítal. „Ale jenom, když to nebudeš šířit dál.“

„Platí,“ přisvědčil Kim vstupuje do výtahu s lehce provinilým výrazem.

„Fajn,“ popadl ho radostně za rameno. „Hned jak na to budeme mít trochu času, tak ti povím všechno, co budeš chtít vědět. Slibuju.“ Víc Harry Kim neslyšel, protože dveře výtahu se právě zavřely. S vizí úspěchu zamířil Jacob zpátky do jídelny, aby konečně poprvé za dnešní den něco pořádného snědl. On splnil svou část. Zbývala druhá část, zda Sára přesvědčí i hlavní inženýrku. V tomto ohledu si nebyl příliš jist. Dával si trochu na čas, než vešel do jídelny. Oddechl si. B’Elanna Torresová zrovna vstávala od stolu. Zdvižený Sářin palec znamenal jediné: vítězství. Rychle si objednal a vklouzl na židli naproti. Asi nešlo o úplné vítězství, jinak by se určitě víc usmívala. Vlastně si nebyla úplně jistá, zda uspěla. Nepochybovala o sobě, ne, z její strany určitě nedošlo k ničemu, za co by se měla stydět. Jenom si chtěla jistá tajemství nechat pro sebe. Sotva Jacob odchytil Harryho, ona přišla ke stolu, kde seděla jejich přímá nadřízená.

„Mohu si přisednout?“ promluvila na B’Elannu.

„Co?“ vzhlédla šéfinženýrka prudce, neboť si nevšimla, že Sára přistoupila ke stolu. „Ach ano, prosím,“ dodala hned, jak pochopila, co má na mysli.

„Děkuji,“ zaujala Sára místo vedle ní.

„Nemáte být náhodou na ošetřovně, pomáhat Doktorovi?“ pronesla Torresová, sotva blondýnka usedla na židli. Nezvedla od paddu pohled, když promluvila, a tvářila se odměřeněji než obvykle. Užila si Sáry víc než dost. Rozhodně se blondýnka dnes ráno neusmívala a ona z toho kupodivu neměla ani trochu radost.

„Dal nám pauzu na oběd.“

„Aha.“

„Vlastně jsem s vámi chtěla o něčem mluvit, poručíku,“ nadhodila dávajíce si do úst první sousto z talíře. Příliš nezkoumala obsah talíře, na nějž dostala od Neelixe něco speciálního.

„Nechte mě hádat.“ B’Elanna stále upřeně hleděla do paddu, zato koutky úst jí lehce zacukaly v náznaku úsměvu. „Nejspíš chcete vědět, co hodlám říct kapitánovi o vašich experimentech s nastavením prostředí a sprchy v koupelně.“

„Tak nějak,“ přisvědčila Sára nabírající si další sousto.

„Uvědomujete si, co se mohlo stát, kdyby bezpečnostní protokoly taky vypadly?“

„Nejspíš bych tam úplně umrzla,“ pokrčila zcela bezděčně rameny.

„Nezdá se, že to berete moc vážně,“ poznamenala inženýrka, věnujíc blondýnce první káravý pohled. Položila svůj padd na stůl a čekala, co řekne.

„Věřte mi, že to beru vážně.“ Sára okamžitě přestala jíst. Položila příbor rychle na tác s jídlem. „Možná navenek vypadám klidně, ale uvnitř pořád přemýšlím, kde se stala chyba. Žádnou nevidím, což mě děsí, protože někde k chybě došlo a já nevím kde.“

„Došlo k přetížení ovládacího relé,“ začala B’Elanna mluvit. „Systém nebyl navržen pro podobné množství experimentů, které jste prováděli vy dva.“

„Tak navrhneme nový!“ vyhrkla rychle.

„Od důstojníků Hvězdné flotily se očekává jistá rozvaha a míra odpovědnosti. Ne hraní se systémem, který je optimálně navržen,“ řekla Torresová moralisticky, což ji samotnou překvapilo, ale nedala nic přímo najevo. Kolik podobných lekcí dostala sama od kapitána Janewayové?

„Nedělali jsme nic špatného,“ zamumlala Sára s nešťastným výrazem.

„Ponechám na kapitánovi, aby posoudila dobré nebo špatné úmysly,“ odtušila hledíc úmyslně jinam. Z nějakého důvodu si nebyla úplně jistá, jestli chce, aby kapitán tuhle nerozlučnou dvojici rozdělila. Samozřejmě ji dráždilo, když se Sára každé ráno usmívala jako sluníčko, ale raději by snesla její úsměv, než aby se mračila a svou práci neodváděla dostatečně pořádně. Jenomže co s Harrym našla, jednoznačně svědčilo o kanadském žertíku, který se proměnil v něco, co se změnit prostě nemohl. Zcela určitě nemohlo dojít k přetížení ovládacího relé. Šance k poškození natolik spolehlivého systému byla zcela zanedbatelná. Přesto k ní došlo. Stejně jako k poruše transportéru, který málem stál Jacoba život před deseti měsíci. Neuvěřitelné štěstí a stejně neuvěřitelná smůla provázela oba sourozence.

„Kapitán se bude rozhodovat na základě vašeho doporučení,“ neléhala na ni Sára.

„Mého a praporčíka Kima,“ přidala B‘Elanna, jasně naznačujíc, že v tom nejede sama.

„Já vím,“ učinila Sára gesto, jímž dala jasně najevo, jak moc si je vědomá zjevného faktu. „Věřím, že Harry bude souhlasit.“

„A když nebude?“

„Věřím, že bude.“

„Proč bych měla souhlasit já?“ pronesla B’Elanna pobavená počínajícím nátlakem. Nechtěla jen tak ustoupit. „Vy dva potřebuje trochu dospět a já věřím, že tohle by mohla být ta správná lekce.“

„Máte sourozence?“ udeřila Sára nečekaně otázkou.

„Ne, bohužel ne. Zapomínáte, kdo jsem,“ učinila lehce podrážděné gesto na svůj klingonský odkaz.

„U nás panuje momentální stav už přes deset generací. Alespoň v přímé linii se rodí vždy dvojčata. Vedlejší linie si zachovávají přirozenější výběr.“

„To jsem nevěděla.“ B’Elanna se pohodlněji opřela na židli s první známkou skutečného zájmu.

„Je to jako rodinné prokletí, které se s námi táhne celé generace,“ pokrčila Sára rameny nad naprostou samozřejmostí. „B’Elanno, prosím!“ upřela na ni své modré oči, v nichž byla patrná první známka vlhkosti. V prosebném pohledu, jemuž snad ani nešlo odolat. „Co mám udělat, abych vás přesvědčila?“ dodala zlomeně, aniž by cokoliv předstírala. Pochybovala, že by nějaké divadlo Klingonku přesvědčilo, takže nasadila do hry svou hlavní zbraň. Upřímnost doplněnou nevinným pohledem nemajícím daleko k slzám. V podobných situacích málokdo dokázal odolat.

„Co mám s vámi proboha dělat!“ rozhodila B’Elanna bezradně rukama. Znovu vzala padd do ruky a položila ho na stůl.

„Uděláme, co budete chtít,“ žadonila Sára dál, když viděla svoji nadřízenou, jak je pomalu na měkko. „Klidně celý týden se Sedmou, nebo i cokoliv jiného.“

„No, možná je tady něco, kvůli čemu bych mohla přimhouřit oko.“ Klingonka si podepřela rukou bradu zvažujíc, zda má či nemá využít situace. Pojem morálka se ztratil kdesi v návalu zvědavosti. Dostala Sáru do bodu, z kterého jí nemohla přímo vyklouznout.

„A to je?“ otázala se blondýnka s nadějí v hlase.

„Zajímalo by mě, co je to mezi vámi dvěma. Nechováte se jenom jako sourozenci, ale spíš něco víc, a jelikož jste kluzcí jako úhoři, tak o vás celá posádka jenom spekuluje,“ volila B’Elanna opatrně slova zlehka se usmívajíc.

„Aha, tohle.“ Sára nasadila poněkud křečovitý úsměv a honem si nabrala vidličkou a vložila dvě rychlá sousta do úst.

„Ano,“ dodala rychle.

„Dobře, řeknu vám všechno, co budete chtít vědět,“ povzdechla s útrpným úsměvem. „Ale ne tady a bude to jen pro vás. I když v podstatě nejde o nic tak závažného, proč bychom měli naše malé rodinné tajemství nadále tajit.“

„Platí,“ přisvědčila B’Elanna dřív, než by se Sára mohla začít vymlouvat. „Ovšem Harry musí souhlasit. Bylo by divné, kdyby každý z nás říkal něco jiného.“

„On bude souhlasit. Jacob ho určitě přesvědčí,“ dodala Carterová sebejistě, než si uvědomila, že tohle asi říkat neměla. Za deset měsíců na Voyageru se stala příšerně prostořekou.

„Ale?“ podivila se B’Ellana pobaveně. „Hezky jste to na nás sehráli.“

„On něco říkal o chlapské záležitosti, takže jsem mu nechtěla odporovat,“ přiznala zcela po pravdě.

„Dobře, ale příště buďte mnohem opatrnější, než si začnete dělat naschvály. Vlastně bude lépe, když je přestanete dělat vůbec. Příště vás z bryndy rozhodně tahat nehodlám, “ řekla šéfinženýra na závěr a vstala. Během rozhovoru dojedla svůj sotva z poloviny plný talíř. Když nevěnovala pozornost údajům z paddu, tak přenesla více pozornosti k jídlu.

„Budeme,“ přislíbila obratem.

„Dobrá. Dám vám vědět, jak to dopadne.“

„Díky,“ oddechla si Sára s úlevou.

Zdviženým palcem mohla dát Jacobovi najevo úspěch. Ovšem za jakou cenu. To už mu nehodlala prozradit. Nenápadně se otočil, aby ho B’Elanna neviděla při odchodu, než si rychle s tácem přisedl vedle ní. Nemusel říkat nic. Podle všeho Harryho přesvědčil, ať nepřilévá oleje do ohně.

„Povedlo se?“ vyzvídal, zatímco do sebe začal rychle házet jedno sousto za druhým.

„Jo, povedlo. A ty?“ odvětila sotva ho vnímajíc.

„Taky,“ potvrdil svůj úspěch obratem. „Rychle to dojez, než nás Doktor začne shánět!“ pobízel ji k většímu spěchu.

„Jo,“ pustila se do jídla, protože si uvědomila, že od rána nic nejedla.

Následuje:
Kapitola 9