Konspirace 2

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Kapitola 30
• Kapitola 31
• Kapitola 32
• Kapitola 33
• Kapitola 34
• Kapitola 35
• Kapitola 36

Kapitola 5

Stanoviště Nové Kolonie č. 51, hluboký vesmír. Hvězdný čas: 2233,11.1

Již před více než dvěma týdny dorazil Koloniální vlajkový Dravec s pomocí dvojice lodí do bezpečného přístavu. Nebylo nijak jednoduché překonat všechny překážky, ale zdařilo se. K potěšení velitelky expedice nyní konečně nabírali plný výkon a obnovili svůj původní potenciál. Tím veškeré potěšení končilo. Za ním už sálaly vlny rozčarování a hněvu, který nedokázala úplně skrýt. Reagovala podrážděně téměř celou cestu i první dny na základně. Chovala se podrážděně skoro ke každému, kdo jí přišel pod ruku, a nezáleželo na hodnostech. Neměla žádné oblíbence, tudíž všem rovným dílem. Kupodivu, aniž by si to uvědomila, pobídla posádku k mnohem většímu úsilí. Většina z nich, hlavně těch mladších, se mohla doslova přetrhnout, aby nenašla důvod, proč kritizovat jejich práci či jim s sžíravým sarkasmem připomenout, že nepracují s potřebným nasazením. Samozřejmě by se k ničemu podobnému nikdy nesnížila, ale to nemohli vědět. Navíc lodní poradkyně Jennifer Waitová v rámci zvýšení výkonnosti posádky tuto teorii nepřímo potvrdila. Každopádně šla pro všechny příkladem, plně využívajíc svých inženýrských schopností. Nasadila počáteční laťku poměrně vysoko, takže nikdo nechtěl zůstat příliš za ní. Po příletu na základnu 51 byla přeci jenom posádka po hektických dnech vyčerpaná. Tudíž poradkyně jasně doporučila několikadenní odpočinek pro všechny členy posádky. Službu na lodi převzali dle jejích pokynů vybraní členové posádky základny 51, zatímco oni dostali volno.

S Tashou vedla lodní poradkyně po příletu mnohem delší diskusi, trpělivě naslouchajíc veškerým výlevům, než sdělila svůj konečný verdikt. Tasha se podvolila zdánlivě neochotně, ale mladou psycholožku nedokázala v žádném případě obelhat. Jako vždy to zkusila a jako vždy bezvýsledně. Poradkyně do ní viděla mnohem víc, než Tasha považovala za možné, a příliš dobře znala svou práci a funkci, kterou vykonávala. Za posledních deset let se o tom mohla přesvědčit, nejednou na vlastní kůži. Jennifer Waitová zatraceně dobře věděla, jak moc Tasha po týdnech napětí a frustrace potřebuje trochu uvolnění. Druhý den se cítila opravdu mnohem lépe a přes odhodlání najít tu loď, co málem zabila celou posádku, byla v mnohem lepším rozpoložení. Opět okusila onen pocit uspokojení po stránce tělesné i mentální. Samotné fyzické uspokojení nemohlo být více umocněno, než když probíhalo současně na mentální úrovni. Alespoň jedna z mála skutečných výhod její telepatie. Brala ji více jako prokletí, neboť nikdy nedokázala plně dosáhnout chartocké rovnováhy. Zoufalou snahu brzdila netrpělivost a neschopnost dostatečné koncentrace. Alespoň v jedné záležitosti byla za své schopnosti vděčná. Přála by si podobný zážitek častěji, ale chápala svou odpovědnost coby velitelky Expediční flotily. Naštěstí měla na palubě lodní poradkyni, která jí v odměřených dávkách doporučovala, i když spíš nařizovala, potřebné rozptýlení. Vztah mezi ní a Jonathanem Tolkinem trval dlouhé roky. Vědělo o něm pouze nejužší velení na lodi. Tady si oba dva dávali pozor, aby jejich vztah neohrozil společnou práci. S úsměvem usedla do křesla. Konečně nadešel čas v klidu zrekapitulovat, k čemu vlastně došlo.

Ještě teď, po více než dvou týdnech, se Tasha neubránila pousmání, když Jonathan přivedl kapitána Landise. Zjevně očekával, že si na něm pořádně zchladí žáhu, ale v přítomnosti vlajkového kapitána, který působil jako záchranný maják, dokázala svůj temperament udržet na uzdě. Navíc by byla značně nevděčná, obzvláště když přiletěl mnohem dřív, než podle plánu měli dorazit. Mluvila klidně a věcně i poté, co Tolkin jemně nadnesl, že budou muset projít důkladnější opravou na základně 51. Přijala zprávu s pro ni nezvyklým klidem. Přesto na ní muselo být znát, jak nelibě nese opravy takového rázu. Byla na nové plavidlo pyšná a nesnesla pomyšlení, že už nebude takové jako dřív. Třída D opustila suchý dok sotva před rokem a půl. Před příliš krátkou dobou, než aby vyžadovala novou přestavbu a úpravy, které žádná ze základen nemohla poskytnout v potřebné míře. Pouze hlavní loděnice měly potřebné náhradní díly a kapacity. Nikdo nemusel vyslovit nahlas, že po opravách nebudou mít původní výkon. Tím pádem toho dostane méně, než by chtěla, a bude se s tím muset spokojit. V duchu věděla, jak malicherné jsou její pocity, přesto se jich nedokázala úplně zbavit.

Třída D patřila k experimentálním prototypům. Admirál Hix zatím neschválil další výrobu, dokud neproběhnou první skutečně ostré testy. Budoucnost lodí třídy Dravec byla v posledních dvou desetiletích značně nejistá. Ačkoliv Koloniální expedici tvořila výhradně tato třída, přestávali Dravci třídy C postačovat, a začali ztrácet na výkonu. Chyběla nová konstrukce, taková, kterou přinesla první loď třídy Z před více než osmdesáti lety. Potřeba nové třídy Dravce dala vzniknout právě verzi D. Přes všechny radikální kroky v Hixovi stále přežíval jistý duch konzervatismu. Svým způsobem ironické, pokud vzala v potaz, že právě on byl tím, kdo svrhnul konzervativní radu starších. Přes všechny argumenty trval Jack Hix neoblomně na potřebných testech v hlubokém vesmíru, než loď přejde do řadové výroby. V testech si loď vedla opravdu dobře, dokud nedošlo k téhle katastrofě. Zrovna při zpáteční cestě na základnu 25, aby Simon předal svou zprávu, k níž ona připravila své doporučení ke stavbě Dravců třídy D nahrazující stávající verzi C2a.

Kapitán Landis zjevně tehdy přesně nevěděl, jaké opravy budou zapotřebí, takže sehrál svou roli v Tolkinově plánu víc než věrohodně. Tolkin ho úmyslně pozval dříve, než dostal od svých inženýrů zprávu. Tím pádem mohl mluvit pouze na základě prvních pozorování a volil slova velice, velice opatrně. Nakonec Landis coby velitel místní hlídky vyvinul víc než dost vlastní iniciativy, aby na základně bylo vše připraveno k opravám, sotva přiletí. Ano, stanoviště 51 v blízkosti napůl zborceného průchodu patřilo k více vysunutým základnám Koloniální expedice. Musela uznat, že se mohli doslova přetrhnout, aby vlajkovou loď odbavili co nejrychleji. Okamžitě dostali modrou prioritu, kdy na lodi pracovaly na směny snad všechny inženýrské a opravářské týmy. Mohli se přetrhnout taky kvůli skutečnosti, že zde mají velikou vlajkovou loď, což nebývalo pro relativně malé stanoviště mimo klíčovou oblast, v okrajové části vlivu, zvykem. Tashe se vůbec nelíbila pověst, která se před ní neznámými kanály šířila a nutila všechny, vlastní posádku nevyjímaje, podávat heroické výkony, jen aby neměla důvod ke stížnostem. S útrpným výrazem usedla do křesla, na něž zatím hodila kabát uniformy. Urovnala si insignie na klopě, načež si oblékla i kabát.

Nepotřebovala dál odpočívat. Potřebovala co nejdřív vyrazit na cestu, najít piráty, kteří takhle nehorázně pokořili její loď. Pokud dokázali zcela odstavit Dravce Hvězdné třídy, s menšími plavidly by neměli mít potíže. A nesmí se zapomínat na skutečnost, že menší plavidla nemusí mít tolik sekundárních systémů jako oni. Třeba Dravci třídy X. Doufala, že její rozhodnutí bude dostatečně logické, a spoléhala na Simona, že dokáže v příští konfrontaci být konečně o krok napřed. Tentokrát si je nepustí natolik k tělu, aby mohli učinit podobnou drzost podruhé. Nejdřív střílet, potom se ptát. Vojenské pravidlo, které pochytila během nedávného pobytu na Zemi před několika lety. Země, povzdechla si. Odcházeli dost kvapem. Jack Hix očekával, že k tomu dojde. Předpokládal řadu kroků a na všechno byl velice dobře připraven. Chartokové nezůstali své pověsti nic dlužní. Co se stalo s lidmi, které tam poznala, netušila. Část z nich odešla s nimi do Nové Kolonie na planetu Sikala. Jenomže většina z nich zůstala. Nemohli odejít s nimi. Přes veškeré politické změny to prostě nešlo. Netušila, co se s nimi stalo, až do nedávné doby, kdy spatřila jejich potomky. Viděla jenom ji, ale ta podobnost byla neskutečná. Po tolika generacích, ty samé oči, ten samý nos, ta samá tvář, dokonce i fyzické parametry a celkový samotný vzhled odpovídaly ženě, která jí zachránila život. Ženě, které byla na svatbě, s níž se nestihla ani rozloučit, když kvapně vyklízeli pozice. Našla spřízněnou duši a po dlouhé době skutečnou přítelkyni, která jí byla blízká a rozuměla jí. Hix za sebou zametl stopy naprosto dokonale. Získal, co potřeboval, a dobře si uvědomoval, že spolupráce na takové úrovni nemůže trvat příliš dlouho. Nejspíš ve spolupráci s Mikelem obnovili původní časový index, takže na Zemi bylo po jejich návratu o tři sta padesát let více. Ani jeden z nich neprozradil, jak to vlastně provedli. Jack Hix tvrdil, že přesně neví, a zároveň popřel jakoukoliv Mikelovu přímou účast.

„Stále přemýšlíš, coby, kdyby?“ vyrušil Tashu ze zamyšlení známý hlas. Lehce hlouběji posazený a kultivovaný, což o jeho majiteli říci nemohla. Možná působil kultivovaně, ale ona ho znala příliš dobře a příliš dlouho, než aby se nechala oklamat slovy.

„Co tady chceš!“ vyjela na něj místo toho podrážděně. Nenáviděla, když se najednou zjevil uprostřed její pracovny. Pracovny, připomínala si, ne v její kajutě. Tam vždy zazvonil, než vešel. Udržoval určité způsoby, ačkoliv si nebyla jistá, jestli jde jenom o ni. O jeho pojetí etiky a morálky si vytvořila taktéž jistý nepříliš lichotivý obraz.

„Vidím, jak se ženeš vpřed, jako živelná pohroma,“ zasmál se pobaveně. Ze srdce nesnášela, když se jí posmíval. Možná proto, že byla vysoký důstojník a těžko se jí někdo z podřízených mohl přímo posmívat. Mikel stál kdesi mimo dění, udržuje si pobavený náhled, zůstávaje neustále nad věcí. Jeden z důvodů, proč rád Tashu popichoval. Obzvláště když bývala hodně naštvaná a rozhozená. Měl pro své chování patřičné důvody, ostatně jako pro všechno, co dělal. Samozřejmě o nich nikdy nemluvil, nechávaje si všechno pro sebe.

„Nechápu, co máš na mysli!“ odsekla automaticky. Další marný pokus. Příliš dobře věděl, na co právě teď myslí. Ostatně vždy, když přišel, věděl, co se jí honí hlavou.

„No dobře,“ pokrčil Mikel rameny stále s tím lehkým úsměvem. „Já jenom jestli nepotřebuješ mou radu.“

„Málem jsem přišla o loď a jen zázrakem nepřišel nikdo o život!“ vyhrkla, než znovu dosáhla kontroly sama nad sebou. No jistě. On přeci moc dobře věděl, k čemu došlo. Zajímalo by ji, jak by se tvářil, kdyby polovina posádky skutečně zemřela. Určitě by našel nějaký důvod, jak vysvětlit nevyhnutelnost podobné katastrofy. Právě podobná představa Tashe pořádně hnula žlučí.

„Říkáš málem,“ okamžitě ji chytil za slovo. Také on jen zavrtěl hlavou, neboť si byl až přiliš jistý, že k tomu nemohlo dojít. Ne pokud ona velela vlajkové lodi. V jeden okamžik si myslel, že ho zklame a prolomí teorii pravděpodobnosti úspěchu. „Málem ztratit a ztratit jsou dva úplně rozdílné pojmy, nemyslíš?“

„Mně to nepřijde ani trochu směšné!“ Stále hleděla ven z okna, jenom aby nemusela hledět na něj. Žádný odraz ve skle. Nejspíš šlo o další z nekonečné řady projekcí, v nichž si tolik liboval. On málokdy přicházel osobně. Většinou dával přednost tomu zůstat v pozadí událostí, jak s oblibou říkal. Místo sebe vyslal pouze projekci, pravděpodobně přes polovinu galaxie.

„Nemám pocit, že bych žertoval,“ reagoval s klidem, který Tashu přiváděl vždycky k šílenství. Dokáže on se vůbec někdy doopravdy rozčílit?

„Stejně mi neřekneš, kde ti lumpové jsou, takže k čemu nějaké rady!“ zavrčela ještě podrážděněji.

„Jde o jednoduchou rovnici, Tasho,“ řekl smířlivě.

„Ano? A kolik má asi neznámých?“ odfrkla sarkasticky.

„V podstatě jenom jednu,“ odpověděl k jejím překvapení.

„Poslouchám,“ složila netrpělivě ruce na prsou. Konečně se otočila, provrtávajíc ho pohledem, což v potemnělé pracovně bylo trochu problematické. Z nějakého důvodu neměla ráda ostré světlo, proto si úmyslně nastavovala přítmí. Tím pádem mu neviděla přímo do tváře, neboť stál pár kroků od ní ukrytý ve stínu. Nemohla si pomoct, ale stínu kolem něj bylo více, než by správně mělo být. Otázkou zůstávalo, zda jde o stín v její kanceláři nebo o stín z jeho strany. V podstatě šlo o akademickou otázku, akorát se nikdy nedostala k tomu ji položit.

„A + B = C,“ řekl s naprostou samozřejmostí. Chvilku si vychutnával Tashin nechápavý výraz, než podal vysvětlení. Věděl, že musí být poněkud názorný, aby plně pochopila, co chce říci, takže vyvolal před sebou 3D prostorový obraz podávající k jednotlivým bodům vysvětlení. „A, Dravec Oko 7Z třída D,“ zobrazila se ihned důvěrně známá konstrukce vlajkové lodi. C jsou ti, které hledáš.“ Obraz Koloniální lodi nahradil jiný. Pozorně si prohlížela konstrukci, ale vypadalo to, že jde o loď poslepovanou z nejrůznějších součástí. Nepochybně i různé technologie, což by dávalo smysl. Nemohla ji nepoznat. Šlo bezesporu o pirátskou loď.

„A co je bod B?“ zajímala se majíc neblahé tušení, že bude zase záhadný.

„Ach ano, bod B,“ nasadil záhadný úsměv, který u něj taktéž nesnášela. Jeho tvář se v podobných okamžicích vynořila ze stínu, tento případ nevyjímaje. Vlastně na něm nesnášela spoustu věcí, přestože po fyzické stránce nevypadal ošklivě. Měl v sobě jistou dávku charismatu, takovým tím nenápadným způsobem. Ne, vadilo jí na něm kromě podobných drobností ještě něco jiného a neurčitého, co nedokázala popsat. Možná k němu neměla chodit blíž. Strnula při pohledu na elegantní kovově šedou loď s dvojicí jasně žhnoucích gondol na zádi. Talířová sekce mnohem protáhlejší než obvykle a gondoly motorů pohyblivé kvůli optimálnímu nastavení warp pole určeného pro vysoké warp rychlosti. „Tady. Hvězdná loď Federace Voyager. NCC-74656.“

„Voyager,“ vydechla, neboť oni dva přeci byli na palubě Voyageru a ona slíbila, že na ně dohlédne. „Kde jsou?“

„To nemohu říct,“ odtušil okamžitě.

„Oni budou dalším cílem, že?“ vzpamatovala se okamžitě, sotva pochopila, kam míří. Ani se neobtěžovala brát jeho předchozí zápornou odpověď na vědomí.

„Ano,“ přisvědčil dle očekávání. Pochopila, kam právě směřuje, důvod, proč přišel. Zase chce zůstat stranou, zatímco ostatní za něj udělají špinavou práci. Velice dobře si byl vědom, jak moc jí na nich záleží. Nenáviděla, když kdokoliv, hlavně on, tímhle způsobem vyvíjel psychický nátlak.

„Potřebuji vědět, kde jsou!“ obořila se na něj. „Mám tě snad prosit na kolenou, abys mi řekl, kde je najdu?“

„Nemohu ti říct, kde jsou,“ odtušil Mikel zamyšleně dodávaje důvěrně známou větu: „ale mohu ti to ukázat.“

„Fajn, jsem připravena,“ souhlasila rychle. Šlo o příliš mnoho, než aby s ním vedla dlouhou diskusi na téma rovnováha vesmíru.

„Dobře,“ souhlasil, potěšen nečekaně rychlým souhlasem. Možná konečně dosáhl alespoň dílčího úspěchu. Možná konečně našel něco, na čem oběma záleželo a vytvářelo spolupráci, během níž, jak doufal, pochopí víc o svých možnostech. Otázkou zůstávalo, nakolik se bude snažit. Samozřejmě jí nemohl prozradit, jak moc je nutné, aby své schopnosti konečně plně ovládla a on na ni nemusel dále dohlížet. V posledních letech stále častěji a častěji, neboť byla doslova jako magnet na potíže. Nemluvě o nové lodi, která se stala pomyslným magnetem. Uvědomovala si, že samotná skutečnost, že se na stavbě přímo podílela, je důvodem, proč budí nežádoucí pozornost? Pochyboval, že by pochopila, kdyby věděla, co se vlastně děje. Ne, na podobné věci bylo dost času. Až bude připravená. Zatím mohl učinit první malý krůček směrem vpřed. „Zkus se uvolnit a nebraň se. Povedu tě,“ zašeptal nakonec. Nečekaje na souhlas se dal do práce. Věděl, co přesně má udělat i jak si počínat s ohledem na Tashu. Věděl, že dokáže to, co potřebuje. Ostatně už jednou se jí podařilo přejít do onoho stavu mimo hmotnou existenci. Nyní nadešel čas udělat další krůček vpřed.

Následuje:
Kapitola 6