Konspirace 2

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Kapitola 30
• Kapitola 31
• Kapitola 32
• Kapitola 33
• Kapitola 34
• Kapitola 35
• Kapitola 36

Kapitola 25

Planeta Arres, hvězdné datum: 52877,865 (16.11.2375 – 9:20)

Deltaplán vyletěl z Voyageru těsně předtím, než plavidlo Federace opustilo standardní orbitu. Velitel Chakotay usedl sám k řízení. Sedmá ovládala vědeckou stanici a praporčík Parks taktickou konzoli. Znali místo svého cíle, přesto se k němu nemohli snadno dostat. Zažili trochu divokou jízdu atmosférou Arresu, která byla hustější než u planet třídy M. Arexivané ze základny jim poskytli tolik potřebné informace o zdejších podmínkách, ale cíl jejich cesty se nacházel v oblasti, kterou Arexivané dosud nikdy neprozkoumali. Ostatně také nebylo co zkoumat. Arres byl už přinejmenším několik tisíc let pustou planetou se zbytkem vegetace, dokazující, že kdysi patřil k planetám třídy M. Místo, kam směřovali, se nacházelo příliš daleko na severu, poblíž polární oblasti, kam ani nemohli proniknout bez patřičných prostředků. Prostředků, které jim Woronové samozřejmě za žádných okolností nenechali. Měli k tomu i jiný důvod. Zdejší oblast byla značně seismicky nestabilní a při bližším pohledu Chakotayovi připomněla magnetické bouře v Badlands. Proletět ve stále se měnícím prostředí bylo velice obtížné. Navíc ztratili počáteční zaměření, takže vycházeli pouze z poslední známé Sářiny pozice. Nakonec se ukázalo, že nejlepší je letět nízko při zemi. Jednotlivé povětrnostní anomálie se tvořily v atmosféře a zdejší oblast je přitahovala jako bleskosvod. Díky letu nízko při zemi se jim dokázali spolehlivě vyhnout. Alespoň prozatím. Tím se ale jejich mise stále více protahovala. Navíc se blížili ke skalnatému pásu a tady museli jít chtě nechtě pár set metrů nad povrch.

„Vzdálenost?“ přerušil ticho uvnitř Deltaplánu Chakotay.

„312 kilometrů,“ zněla odpověď od Sedmé.

„To je sotva o třicet kilometrů blíže než před deseti minutami!“ zamračil se nad obdrženou informací. Informací, která jasně říkala, že jejich postup není dostatečně rychlý.

„Zdá se, že ty anomálie mají určitý řád,“ dodala ještě Sedmá.

„Takže bychom mohli najít bezpečnou cestičku dovnitř?“ zeptal se s naději v hlase. Jednoduché a elegantní řešení ve všem tom chaosu by uvítal.

„Možná,“ odtušila neurčitě. Celkem jednoznačně zaznamenávala první možné známky řádu u na první pohled nahodilých atmosférických poruch. „Bude to vyžadovat další sledování.“

„Dobrá, zatím se budeme probíjet dál stávajícím tempem.“

„Možná by bylo lepší zastavit a provést patřičná pozorování odsud. Tím, že se pohybujeme, vstupuje do rovnice další neznámá.“

„Dobrá, zastavíme. Kolik času budete potřebovat pro svá pozorování?“ položil otázku a snažil se, aby nezněl příliš netrpělivě.

„Předpokládám, že zhruba 10 minut,“ odhadovala.

„Dobře, ale nechci ztratit víc času, než bude nutné,“ dal souhlas, aby začala se svým skenováním.

„Rozumím,“ přisvědčila okamžitě. Prsty se jí rozjely po konzoli. Začala maximálním tempem analyzovat nasbíraná data, senzorové údaje a všechno, co bylo možné použít k analýze. Neuběhla ani polovina daného času, když se ozval nečekaně Parks.

„Veliteli, podívejte!“

„Co máte?“ obrátil se na něj Chakotay s nadějí, že našel něco, co Sedmá předtím přehlédla.

„Právě že nic. Ty anomálie úplně ustaly,“ pronesl skoro dotčeně.

„Má pravdu. Také to vidím.“

„A důvod?“ obrátil komandér pozornost zpátky k Sedmé.

„Podle senzorů bych řekla, že ty anomálie již nic nepřitahuje. Oblast, v níž byly soustředěny, je nyní zcela čistá.“

„Přijde mi to jako past,“ neodpustil si poznámku Parks.

„Možná, ale nejspíš zařízení, které dosud atmosférické poruchy přitahovalo, je bez energie. Po celou dobu odtamtud zachycuji neobvyklé energetické emise. Momentálně po nich není ani stopy.“

„Dobrá. Zkusíme tím proletět. Štíty na maximum!“ rozhodnul Chakotay. Docházel jim čas a doufal, že se Sedmá nemýlí.

„Ano, pane!“ dal muž od bezpečnosti najevo, že rozumí.

„Sedmá, teď když nám nic neruší signál, dokážete přesněji zaměřit, kde se nachází praporčík Carterová?“

„Zaznamenávám nejasné známky života poblíž poslední známé pozice. Bohužel nelze určit, komu přesně patří.“

„A její komunikátor?“

„Žádný signál.“

„Zkuste hledat na koloniálních frekvencích,“ napadlo ho, protože věděl, že tam Sára není sama a koloniální technologie byla v určitých oblastech lepší než federační.

„Rozumím,“ dala Sedmá najevo souhlas a začala okamžitě hledat. Po chvilce skutečně dospěla k patřičnému výsledku. „Zaznamenávám komunikační odznak majora Kronesové. Přichází ze stejného místa, odkud senzory hlásí známky života. Nejspíš jde o nouzový maják. Ovšem ten signál je velice slabý a nejasný.“

„Myslel jsem, že teď nám nic neruší signál,“ zamračil se komandér na pilotní desku, odkud pilotoval Deltaplán.

„Zdá se, že ve zdejších skalách se nachází geomagnetická ruda, která brání senzorům proniknout blíž. Nedaří se mi nakalibrovat senzory, aby pronikly rušením.“

„Dobrá. Najděte nějaké místo k přistání,“ odtušil ne o mnoho klidněji.

„Mám vchod do jeskynního komplexu. Lze tam bezpečně přistát,“ odpověděla po krátké odmlce.

„Výborně, hne…“ Větu nedokončil. Strhnul řízení právě včas, aby se vyhnul skále, která tam být neměla. „Zatraceně, co je zase tohle?“

„Nízko u země se tvoří ionizované plyny, které musí ovlivňovat navigační senzory a dodávat zkreslené informace,“ přišla ihned Sedmá s patřičným vysvětlením.

„Pak musíme vystoupat výš, jinak se někde vybouráme,“ poznamenal Parks trochu nervózně.

„Nikoliv,“ usadila ho Sedmá. „Místo k přistání se nachází uprostřed zdejšího hřebenu. Pokud nabereme výšku, tak se k němu nikdy nedostaneme. Navíc transportér zde nefunguje, takže není možnost přenést se zpátky na vzdálenost větší než deset metrů od povrchu.“

„Dokážete zmapovat bezpečně cestu?“ obrátil se první důstojník na bývalého Borga s jasnou otázkou. Nechápal, jak dokáže být tak klidná. On sám byl zatraceně nervózní z toho, co tady na ně může čekat.

„Samozřejmě,“ opáčila napůl uraženě nad známkou pochybností o svých schopnostech. Vlastně už začala počítat potřebné koordináty pro průnik dovnitř. Bylo celkem logické, že nějak se tam dostat musí. Akorát nesmí navigovat pomocí navigačních senzorů, které dostávaly klamné údaje. Z toho důvodu vytyčila bezpečnou cestu dovnitř a přepnula řízení na autopilota. Na rozdíl od ostatních si byla jistá správností svých výpočtů. Proto nepociťovala nervozitu při letu mezi skalami.

Deltaplán přistál na prostorné skalnaté plošině o velikosti asi dvacet krát dvacet metrů. Ne zcela přesně, kde pilot plánoval, ale Chakotay raději zaměřil střed plošiny, neboť ho Sedmá varovala, že údaje o přistání budou také zkreslené. K pravému okraji zbývalo necelých pět metrů. Tedy relativně bezpečně. Vchod do jeskyně byl za mostem asi padesát metrů od přistávací plochy. Místo, kam dosedli, dokonce i vypadalo jako přistávací plocha.

„Vzduch dole je dýchatelný, nicméně v určitých oblastech uvnitř jeskyně se tvoří nedýchatelné plyny a páry,“ upozornila Sedmá, sotva provedla krátkou analýzu venkovních podmínek.

„Dobrá, vezmeme si dýchací masky,“ přitakal Chakotay na souhlas, rozdávaje phaserové pušky. Děkoval bohům, že vybavení Deltaplánu zůstalo nedotčené. Piráti měli jiné starosti, než aby se příliš zaobírali svým lupem. Navíc si nebyl úplně jistý, jak koloniální pušky správně fungují. Koloniální poručík jménem Hawe mu sice vše vysvětlil, ale ovládání nastavení bylo poněkud neobvyklé. Z toho důvodu byl rád za federační zbraně. Svítilny umístěné na puškách osvítily prostor venku. Nacházeli se v hrozivém skalnatém labyrintu, který na první pohled působil dojmem úplného bludiště. Druhý pohled odhaloval jistou známku řádu v zdánlivě chaotických výčnělcích, římsách a můstcích podobných tomu, který právě přešli. Za jiných okolností by první důstojník Voyageru tohle místo rád prozkoumal, neboť měl pocit, že by zde mohl učinit spoustu zajímavých archeologických objevů, ale mise byla přednější.

„Signál přichází odsud. Zhruba 300 metrů touto chodbou,“ ukazovala Sedmá do chodby směrem napravo. Všichni tři tam posvítili, ale nic než naprostou tmu se známkami očekávaných par a plynů neviděli.

„Jdeme!“ zavelel Chakotay rozhodně. Sám vykročil jako první do neznáma. Svítil do všech stran, zatím co Sedmá vedle něj skenovala okolí svým trikordérem. Parks se dle rozkazu držel vzadu a kryl jim záda. Původně proti tomu protestoval, ale komandér mu dal jasně najevo, že Sedmou bude potřebovat, aby v labyrintu našel Sáru. Bezpečně ji dostat ven už bude něco jiného. Jak ji dostane ven, s tím si hodlal lámat hlavu, až to bude aktuální. Z toho důvodu ponechal muže od bezpečnosti v záloze. Postupoval v čele dvojčlenné skupiny kupředu a byl rád, že Sedmá bez zaváhání ukazovala cestu dovnitř. Ona opravdu málokdy zaváhala. Konečně se dostali z jeskynních chodeb do mnohem většího dómu, který určitě nebyl přírodního charakteru. Zcela jistě byl dílem nějaké civilizace, která dávno opustila zdejší oblast nebo prostě vymřela.

„Zdejší ovzduší je dýchatelné bez stop plynů,“ vytrhla ho Sedmá z uvažování. „Můžeme si sundat masky.“

„To je znamení, že jsme tu správně,“ souhlasil sundávaje si masku.

„Signál přichází z této jeskyně. Zachycuji dvě lidské známky života.“

„Odkud?“ věnoval pohled ruce, v níž držela trikordér.

„Z tohoto směru,“ ukazovala Sedmá do tmy před nimi.

„A únosce?“ neztratil obezřetnost. Nehodlal narazit na nepříjemné překvapení a stát se případnou další obětí.

„Řekla bych, že je mrtvý,“ odpověděla po chvilce, kdy pátrala po neznámem Wendaranovi, jehož biosignál předtím detekovala z Voyageru.

„Možná proto ty bouře přestaly. Pokud to zde ovládal a je mrtvý, potom by se vysvětlovalo, proč jsme se sem dostali tak snadno.“

„Každopádně zaznamenávám nárůst energie.“

„Tady?“

„Ano.“

„Dobrá, jedno po druhém…,“ zamračil se. „Myslím, že tamhle vidím pohyb.“

„Také to vidím.“

„Praporčíku?“ zavolal zkusmo.

„Jsme tady!“ dostal odpověď pronesenou roztřeseným hlasem.

„Rychle!“ Zdolal vzdálenost během několika vteřin, než se ocitnul u ní. Málem ji ani nepoznal. Vypadala hrozně a po pravé tváři ji stékala krev. Navíc podle opatrného pohybu bylo jasné, že má i další zranění a zlomeniny.

„Vybouchne to…,“ ukazovala směrem na sotva patrný terminál na stěně. Sedmá si ho okamžitě šla prohlédnout s trikordérem v ruce.

„Sáro, už je po všem, jste v bezpečí,“ říkal komandér konejšivě. „Co se tu stalo?“

„Ona…,“ pohlédla doleva, kde bylo možné zahlédnout další tělo. Chakotay tím směrem posvítil a napůl toho litoval. Spatřil tělo humanoidní ženy, která snad ani nemohla být více mrtvá. Rychle odvrátil pohled a věnoval se Tashe, která ležela nehybně na zemi vedle Sáry. Byla strašlivě zřízená. Muselo zde dojít k pořádnému boji, který sice vyhrála, ale sama nedopadla nejlépe. Trikordér ukazoval slabou známku života. Ještě byla naživu, i když jen stěží.

„Komandére?“ zazněl hlas Sedmé.

„Ano?“

„Musíme urychleně pryč. Tento terminál skutečně odpočítává čas do výbuchu.“

„Dokážete zastavit odpočítávání?“

„Rozhodně ne včas a rozhodně ne odsud. Zdroj energie se nachází několik kilometrů pod povrchem.“

„Kolik máme času?“ chtěl vědět.

„Asi deset minut,“ odtušila Sedmá s první známkou neklidu.

„Tak v tom případě musíme rychle zmizet. Pomozte Sáře, já vezmu majora.“

„Rozumím.“

„Parksi!“ klepnul rychle na svůj komunikátor.

„Ano, veliteli?“

„Máme, pro co jsme sem přišli. Utíkejte k Deltaplánu a připravte se k okamžitému odletu.“

„Nějaký problém, pane?“

„Rychle. Do deseti minut to tu celé vybouchne!“

„Rozumím, pane. Už běžím!“ potvrdil bezpečnostní důstojník a rychle utíkal zpátky k Deltaplánu. Teď byl rád, že se nedržel zpátky úplně zbytečně.

„Nečekejte na nic a přeneste nás, hned jak budeme na dosah.“

„Spolehněte se, veliteli.“

„Magnetická ruda ve skále podle mých údajů umocní výbuch,“ doplnila Sedmá pro jistotu. Právě tahle informace v ní vzbuzovala neklid. V duchu si spočítala, jakou vzdálenost bude třeba urazit, aby je nezasáhla exploze, kolik času k tomu budou potřebovat a zda štíty Deltaplánu vydrží případnou nárazovou vlnu.

„To už budeme doufám dost daleko,“ ušklíbnul se Makista nad poslední informací.

„Bude zázrak, když se dostaneme včas ven,“ neodpustila si poznámku opatrně pomáhajíc Sáře na nohy.

„Doufal jsem, že to zkusíte vzít víc optimisticky,“ povzdechl si Chakotay, neboť si příliš dobře uvědomoval, že co říká, může být pravda. Cesta sem jim trvala déle než deset minut. Přestal o tom všem přemýšlet a raději se soustředil na zpáteční cestu. Nezapomněl nasadit Tashe rezervní masku, než opustil zdejší prostor. Sotva opustili centrální jeskyni, tak se podmínky prudce zhoršily. Prudké otřesy značně ztěžovaly cestu ven. Stěny praskaly a tryskaly z nich zelené páry. Nebylo vidět dál než pár kroků před sebe a slyšitelnost na tom nebyla o mnoho lépe. Musel přiznat, že bude opravdu zázrak, když se dostanou k východu včas. Klopýtal z jedné strany na druhou, jak se snažil udržet balanc a neupadnout. Navíc v náručí nesl velitelku koloniální expedice a díky tomu měl opravdu plné ruce. Stačil sem tam vrhnout pohled za sebe, kde Sedmá pomáhala mladé praporčici. Držely s ním krok a jen díky Sedmé, která neomylně ukazovala cestu, se všichni neztratili v labyrintu.

„Už budeme skoro venku! Ještě dvacet metrů touhle chodbou!“ křičela Sedmá, aby přehlušila hukot, který všude kolem nich panoval. Víc nestačila říct. Ve stejném okamžiku je uchopil transportní paprsek a zhmotnil na lodi.

„Výborně!“ ulevil si Chakotay sundávaje si dýchací masku. „Rychle pryč odsud!“

„Provedu!“ potvrdil Parks z pilotní kabiny a Deltaplán se dal ihned do pohybu.

„Kolik máme ještě času, Sedmá?“ zajímal se komandér okamžitě. Doufal, že ještě dost k úniku.

„Dvacet sekund,“ odpověděla bez zaváhání. Chtěla dodat, že za tak krátkou dobu neproletí labyrintem zpátky do volného prostoru, jenže Chackotay jí nedal příležitost

„Postarejte se o ně, já jdu pomoct Parksovi!“ zavolal na ni, ale to už byl v půli cesty do přední části lodi.

„Jsem rád, že jste všichni celí,“ vítal ho muž od bezpečnosti, sotva vstoupil do pilotní kabiny.

„Nastavte kurz…,“ začal mu Chakotay rychle diktovat souřadnice, sotva zasednul za taktickou konzoli.

„To ale narazíme…“ Parks zamrkal překvapený radikálním přístupem svého nadřízeného.

„Udělejte to, jinak je po nás!“

„Ano, pane.“

Chakotay neměl moc času na přemýšlení. Pokud se mají dostat ven z labyrintu, tak jedině zkratkou. Hodně rychlou zkratkou. Navíc celá oblast bude zničena, takže si nemusel brát servítky s tím, co může způsobit. Výstřel s phaserů doplněný čtveřicí fotonových torpéd stačil k pročištění cesty. Pár úlomků narazilo do trupu Deltaplánu, ale nezpůsobilo vážnější poškození. Proletěli labyrintem a Parks začal automaticky bez dalších rozkazů nabírat výšku. Chakotay beze slov převedl všechnu možnou energii do zadního štítu. Exploze nadešla těsně poté. Celá oblast se ponořila do fosforově zelené záře exploze. Nárazová vlna zahájila svou cestu do všech stran, dohánějíc Deltaplán.

Následuje:
Kapitola 26