Konspirace 2

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Kapitola 30
• Kapitola 31
• Kapitola 32
• Kapitola 33
• Kapitola 34
• Kapitola 35
• Kapitola 36

Kapitola 4

Planeta Woronia 4. Hvězdné datum 52824,189 (30.10.2375 – 19:00)

Hvězdná loď Voyager po dlouhém letu relativně prázdným vesmírem konečně narazila na obydlený svět. Svět, na němž žily humanoidní bytosti, které přivítaly poutníky z daleké cesty. Šlo o pokročilou postindustriální společnost, která dokázala létat do vesmíru. Přesto jejich orbitu zdobila pouze jedna jediná, stará vesmírná stanice. Udržovali ji v provozu ne pro vlastní potřeby, ale pro náhodné návštěvníky prolétající kolem. Sami nelétali dál než na svou stanici, s níž měli pravidelné spojení a odkud monitorovali planetární systém. Sice nevyvinuli warp, ale věděli o něm. Už dlouho neměli podobnou návštěvu, takže je uvítali poněkud váhavě a také dost upjatě. A co víc, měli přírodní ložisko dilithia, což byl další z důvodů, proč zde Voyager zastavil. Zdejší rasa, Woronové, neměli návštěvu opravdu hodně dlouho, proto se jich až druhý den ujal správce Vrronn. Tento muž byl skutečný diplomat.

„Musím uznat, kapitáne Janewayová, že vaše loď je opravdu působivá,“ připustil s povzdechem, zatímco šli chodbou Voyageru po malé prohlídce lodi. Původně nechtěl, ale nakonec zvědavost zvítězila a on neodolal. Už teď toho litoval. Ze všech sil muset nedávat najevo úžas. Úžas spojený s hořkostí, kterou v sobě dusil desítky let.

„Jednoho dne třeba postavíte podobnou,“ odvětila zdvořile. „Věřím, že vaši lidé mají na to dosáhnout velkých věcí, když dokázali postavit takovou stanici.“

„Nenechte se zmást tím, co vidíte,“ povzdechl si už bůh ví pokolikáté. „Udržujeme ji jenom kvůli občasným cestovatelům, jako jste vy a váš Voyager.“

„Zřejmě nemíváte mnoho návštěvníků?“ podotkla opatrně.

„V tom máte pravdu,“ připustil sklesle, doplňuje situaci dalším povzdechem. „A proto ani netušíte, jak moc nás těší, že někdo jako vy k nám zavítal,“ doplnil náhle agilně a vyloudil ve tváři skutečný úsměv.

„Kdy naposledy zde přistála nějaká loď?“ zajímalo Tuvoka. Provedl důkladný sken základny a zajímalo ho, zda teorie, s níž zatím nevystoupil otevřeně, je pravdivá.

„Ach, ano. Kdy naposledy,“ zasmušil se Vrronn opět. Nejprve chtěl být hodně neurčitý a říci něco, jako že už si nepamatuje kdy, ale pamatoval. Příliš dobře si pamatoval „Tuším, že před sedmnácti lety arexiwanská obchodní loď.“

„To je dlouhá doba.“

„Ano,“ povzdechl si Vronn a zavrtěl lehce hlavou.

„Je všechno v pořádku?“ zajímala se Kathryn, které podivné chování jejich návštěvníka neuniklo.

„Víte, kapitáne, když byl můj praotec ještě naživu, tak zde vládl čilý obchod,“ začal vyprávět. Akorát vešli do transportní místnosti, kde pokračoval dál. „Neměli jsme mnoho co nabídnout, kromě této stanice. Právě stanice a naše strategická poloha na obchodní křižovatce nám přinesla časy rozvoje a prosperity. Setkávali se zde obchodníci z celého sektoru a uzavírali zde své obchody, využívali našeho skladiště pro předávání zboží. Z čehož plynuly příjmy za clo a provoz. I nízké clo nám přinášelo astronomické zisky.“

„Naše dálkové skenery neodhalily žádné planety třídy M v okolí deseti světelných let,“ namítnul Tuvok.

„Ale ano, byly tam další civilizace. Věřte mi, můj praotec na některých z jejich světů skutečně byl.“

„Co se stalo?“

„Naši lidé dospěli do fáze, kdy se mohli začít vydávat ke hvězdám. Dál než jen v naší soustavě. Tak jako ostatní rasy,“ odmlčel se Vrronn na delší chvilku, ve tváři výraz, který neříkal, zda vybuchne zlostí či začne plakat. „A pak se všechno změnilo. Asi před sedmdesáti lety obchod utichnul. Všichni obchodníci zmizeli ze scény. Ne hned, trvalo to celá léta, ale nakonec úplně všichni zmizeli a už nikdy víc jsme o nich neslyšeli. Kromě občasných zpráv, které přinášely zbloudilé lodě letící kolem.“

„Máte tušení, co se jim mohlo stát, proč najednou odešli?“ Tohle bylo divné, ale vysvětlovalo to, proč stanice zeje prázdnotou.

„To je dlouhý příběh, kapitáne,“ pousmál se Woron smutně, než přešel zpátky k věci. „Léků, které nám nabízíte výměnou za dilithium, si velice ceníme.“

„Můžeme vám nabídnou i některé další, které odstraní genetické vady postihující skoro polovinu vaší populace. Naučit vás je vyrábět a syntetizovat…,“ začala Kathryn mluvit, neboť spousta dilithia za pár běžných léků jí nepřišlo jako moc dobrá výměna. Ne pro Worony.

„Děkuji za vaši štědrost, kapitáne!“ zarazil ji Vrronn mnohem dřív, než stihla doříct větu. „Ale ty léky nám budou víc než stačit.“

„Jak si přejete,“ gestem dala najevo, že nechápe, proč je odmítá, ale respektuje jeho důvody. Učinil dva kroky směrem k transportní plošině, když se otočil.

„Věřte, že není ani trochu lehké…,“ chvilku hledal slova, „odmítnout. My nechceme, ale musíme.“

„Musíte?“

„Vysvětlím vám to později,“ polknul a stoupnul na transportní plošinu hledaje ztracenou rovnováhu. Kývnul, že je připraven. Transportní paprsek ho přenesl během okamžiku zpět na stanici. Mohli ho přenést rovnou na planetu, ale trval na transportu sem. Věděl o transportní technologii, takže nebyl nijak překvapen, když ji uviděl a vyzkoušel na vlastní kůži. Správce Vrronn působil dojmem staršího muže, kterého ale netrápí samotný věk, nýbrž že má na sobě tíhu zcela jiného druhu. Ve vzduchu viselo cosi úplně jiného. Podivná atmosféra strachu a beznaděje, kterou snad ani nešlo přehlédnout. Zdejší civilizace, místo aby byla na vzestupu, byla spíše v úpadku.

„Tak tohle bylo velice nezvyklé setkání,“ zamumlala si kapitán sama pro sebe. „Co myslíte, Neelixi?“

„Máte pravdu, kapitáne,“ pokyvoval Talaxian souhlasně. „Správce Vrronn měl evidentně zájem pouze o jednu konkrétní sadu léků běžně používaných k utišení bolesti a o specifická sedativa. Když zjistil, že je máme, tak nám nabídnul své zboží. A když jsme mu nabídli navrch další léky, které by jejich lidem mohly pomoci, tak je zcela nelogicky odmítal. Přitom vypadal, že chce přijmout. Ostatně nám to sám řekl.“

„Ne vždy musí být logika zřejmá hned z prvního setkání či z prvního postoje, pane Neelixi,“ poučoval ho Vulkanec, sotva domluvil.

„Něčeho se bál!“ stál si Neelix za svým názorem neústupně.

„Možná našeho technologického pokroku,“ pokrčil na to Tuvok lehce rameny. „Řada méně vyspělých kultur má z těch vyspělejších strach.“

„Nemyslím, že půjde o tento případ, pánové,“ vložila se Kathryn do jejich diskuse. „Ostatně je pouze správce a musí předložit celou záležitost radě.“

„Já myslím, že o tom nechtěl mluvit, dokud rada nedá souhlas,“ nemohl Neelix mlčet.

„Souhlasím,“ dal mu Tuvok za pravdu, což Neelixe velice potěšilo. Tuvok přijal jeho radostné gesto s pobavením. Nikdy nemohl pochopit jeho chování, ale musel uznat jisté výsledky, kterých Talaxian dosáhl.

„Uvidíme, až se nám ozvou,“ dala kapitán najevo, že tím je pro ni debata momentálně uzavřena. Očekávala, že správce řekne víc, pokud bude chtít. Pokud ne, tak nebude naléhat. Právě došli k výtahu. Dveře se se zasyčením otevřely. Vešla jako první, za ní Neelix a po něm Tuvok. Zadržela dveře, když slyšela, jak za ohybem chodby někdo utíká. Dvojice si jich všimla trochu pozdě. Zadýchaní a trochu s rozpaky se dvojice sourozenců Carterových vmáčkla do turbovýtahu. Nejdřív vystoupil Neelix a poté i oba sourozenci. Dveře se už zavřely a výtah se dal do pohybu, když ho kapitán Janewayová nečekaně zastavila. Zadala patro, v němž ti dva vystoupili.

„Myslím, že bude lepší, když si s nimi promluvím,“ řekla na vysvětlenou.

„Moudré rozhodnutí,“ zaslechla za sebou Tuvoka předtím, než se dveře zavřely. Sarkasmus? Opravdu zaslechla ve Vulkancově hlase sarkasmus nebo šlo čistě o konstatování? Dnešní den přinášel spoustu překvapení. Možná je konečně čas na jeden nezvyklý rozhovor, k němuž se stále ne a ne dostat. Vždycky bylo nějaké ale, proč celou záležitost odložila. Vlastně si s nimi chtěla promluvit o řadě podivných událostí, které se kolem nich odehrávaly. Nejenom zcela neznámé záznamy v jejich kronice, jež se najednou objevovaly, ale i o dalších událostech. Jako by se řízením osudu vždy ocitli na nějakém důležitém místě, kde mohli prokázat své nesporné kvality. Nejenom během jejich letu prázdnotou a prvního setkání s Malony, ale i v dalších situacích. Zastavila se před dveřmi a zazvonila. Nejprve nic, takže si chtěla ověřit, zda skutečně jsou ve své kajutě a neutíkali ještě jinam, když se dveře otevřely. Vešla dovnitř. Zjevně nepřišla v tu nejlepší chvíli, což pro ni mohlo znamenat výhodu. Nikdo je nikdy nepřistihl, že by dělali něco nekalého.

„Kapitáne?“ přišel jí Jacob vstříc s nejistým výrazem. „Promiňte, jestli jsme předtím u výtahu…“

„V pořádku,“ mávla nad tím kapitán rukou. „Chtěla jsem si s vámi oběma o něčem promluvit.“

„Aha,“ znejistěl ještě víc, ale ne kvůli ní. Vrhnul pohled ke dveřím do koupelny.

„Mohu pár minut počkat,“ zkusila ho Janewayová uklidnit. „Pokud vím, říkal jste, že ve vaší kronice je něco, co mi chcete ukázat.“

„Sakra,“ vypadlo z něj bezděčně.

„Co prosím?“ zamračila se lehce nad výběrem slov.

Vzápětí pochopila, že svou poznámku nesměřoval na ni. Z koupelny se ozvalo podrážděné zaječení, jež bylo podivně utnuté. Jacob, ve tváři zděšení, ihned vběhl dovnitř. Kapitán popošla pár kroků směrem ke dveřím a hned pochopila, co není v pořádku. V koupelně bylo doslova mrazivo. Nikdy nic podobného neviděla, pokud nebrala v úvahu důvody, proč upravit prostředí na teplotu řádově pár desítek stupňů pod bodem mrazu. Při druhém pohledu raději doufala, že špatně vidí. Jacob si nevšímal ničeho dalšího kromě své sestry, jež ležela zmrzlá na podlaze. Nepropadal ani v nejmenším panice.

„Praporčík Carter volá Doktora!“ klepnul na komunikátor.

„Slyším vás,“ dostal ihned odpověď.

„Jde o naléhavý případ, Doktore. Přesouvám se s ním hned na ošetřovnu.“

„Praporčíku…,“ začal Doktor, ale Jacob ukončil spojení.

„Počítači, místní transport!“ vydal příkaz, než mohl kdokoliv cokoliv namítat. „Místo určení, ošetřovna.“

„Co to…,“ chtěl Doktor rozčileně komentovat náhlé vyrušení poté, co došlo k nečekanému transportu na ošetřovnu. Když uviděl, co se stalo, nejprve jednal a potom kladl otázky. „Pomozte mi s ní sem nahoru! Jak se jí tohle stalo?“

„Nejsem si úplně jist. Zjevně se popletly programy ovládající prostředí a sprchu. Místo vody na ni…“

„Hmm, chápu!“ zarazil Doktor další výklad. Přejížděl lékařským trikordérem kolem Sáry. „Omrzliny, zlomená klíční kost, nejspíš následkem pádu. Teď odstupte, ať jí mohu pomoct!“ vykázal ho z dosahu, zatímco sám začal pracovat. Na Jacoba se zhroutil celý svět. Ani se nestihl zeptat, jestli bude Sára zase v pořádku. Zpytoval svědomí, ale program takového charakteru určitě nenastavil. Počítač na ni měl pustit místo horké vody studenou, ale ne změnit prostředí a napůl ji během pár vteřin zmrazit. Pár vteřin trvalo, než bezpečnostní protokoly odpojily systém, ale sám je tak naprogramoval. Chtěl ji jenom poškádlit za včerejšek. Najednou si uvědomil, že tohle se stalo před svědky. Před jedním svědkem. Slíbil kapitánovi, že na ni dohlédne, a zklamal. Teď už zcela jistě dojde k tomu, čeho se celou dobu obával. Každý dostane vlastní kajutu a nebudou moci být nadále spolu. Zasyčení otevíraných dveří ho upozornilo na dalšího příchozího. Nemusel být telepat, aby podle odměřených kroků poznal, kdo právě přišel.

„Na okamžik, praporčíku!“ Jacob polknul při přísném tónu kapitána Voyageru.

„Ano, madam,“ sklopil hlavu následuje kapitána do prosklené Doktorovy pracovny.

„Doufám, že mi vysvětlíte, co mělo tohle znamenat!“ udeřila ještě přísněji a pohlédla mu přímo do očí. Nezlobila se kvůli jeho reakci, v níž se nouzově nechal transportovat na ošetřovnu. Zlobila se kvůli jejich vzájemným žertíkům a naschválům, které v posledních dnech nabývaly na intenzitě. Alespoň kvůli těm, o kterých věděla. Bůh ví o kolika dalších neměla nejmenší tušení.

„Netuším, co se mohlo stát, kapitáne,“ zavrtěl hlavou zcela po pravdě. Ještě neměl možnost celou situaci příliš rozebírat.

„Předpokládám, že šlo o další z vašich vzájemných naschválů,“ pokračovala neúprosně.

„Nikdy bych neudělal něco, co by Sáře ublížilo, pokud myslíte tohle!“ pronesl prudčeji, než měl v úmyslu. „Promiňte, kapitáne, nechtěl jsem…“

„Takže netušíte, co se tam stalo?“ znovu se mu zadívala přímo do očí, hledajíc důkaz, kterým by ho usvědčila ze lži.

„Ne, kapitáne,“ odpověděl pevně.

„Zato já asi ano!“ vložil se do debaty Doktor, který právě skončil s první fází ošetření.

„Ano, Doktore?“ vybídla ho kapitán, ať vnese do situace jasno.

„Obvykle nemám tu čest ošetřovat omrzliny, když se jde někdo vykoupat,“ pronesl více méně neutrálně. „Stejně jako si nenastavím teplotu prostředí a vody na mínus sto stupňů.“

„Nemožné,“ zamumlal Jacob, začínaje horečnatě přemýšlet, protože Doktorova slova dávala příliš jasně najevo, k čemu došlo. Nastavil bezpečnostní protokol na tři vteřiny, ale s nastavením prostředí si nikdy nehrál. On ne, Sára ale ano, došlo mu vzápětí.

„Obávám se, že jiné vysvětlení pro její omrzliny a zlomeninu při pádu nemám.“

„Bude v pořádku?“ položil Jacob rychle otázku.

„Ano, bude,“ uklidnil ho Doktor obratem. „Díky vaší rychlé reakci ano.“

„Díky, Doktore.“

„Nemám ráda, když se na mé lodi stávají podobné nehody, praporčíku,“ vzala si Kathryn opět slovo. „Rozhodně hodlám nechat důkladně prověřit, k čemu tam vlastně došlo. Pokud s tím nemáte nic společného a jde o technickou závadu, chci, aby byla odstraněna a už se nikdy víc neopakovala.“

„Ihned se na to podívám, kapitáne!“ chopil se Jacob iniciativy.

„Ne tak rychle, praporčíku!“ zarazila ho kapitán uprostřed prvního kroku. Místo toho stiskla komunikátor. „Janewayová volá Torresovou!“

„Ano, kapitáne?“ ozval se hlas hlavní inženýrky.

„Už jste dokončili ty úpravy, B’Elanno?“

„Právě spouštíme závěrečnou diagnostiku. Potrvá přes deset hodin, takže hodláme pokračovat zítra.“

„Přijďte za mnou s Harrym na ošetřovnu. Mám pro vás dva speciální úkol.“

„Rozumím. Hned tam budeme.“

Už když ta slova vyslovovala, začala se Kathryn v hlavě rodit velice zajímavá myšlenka. Tihle dva si minimálně zasloužili nějaké exemplární potrestání. Možná bude nejlepší, když bude spíše výchovné, než aby je zbytečně rozdělovalo. Teda pouze v případě, že šlo o nehodu a ne o úmysl, kanadský žertík, který prostě nevyšel. Potom přijme jednoznačné opatření. Ovšem doufala, že oba dva mají tolik rozumu, aby je nemusela rozdělovat. Ve dvojici pracovali opravdu velice dobře. Samostatně nedosahovali zdaleka takových výsledků, o tom ani v nejmenším nepochybovala. Právě samotný trest, který si budou oba dlouho pamatovat, bude tím pravým, pomyslela si s pořádnou dávkou škodolibosti. Ano, ta možnost se doslova sama nabízela. Konečně na ošetřovnu dorazila dvojice, na kterou čekala. S jistou zlomyslností, o níž nevěděla, kde se v ní vzala, přidala exemplárnímu trestu ještě třešničku na vrchol. B’Elanna s Harrym to nějak přežijí, zato samotný výsledek bude víc než dostačující.

„Kapitáne?“ ozvala se poloviční Klingonka jako první.

„Ano, poručíku?“ Kathryn předstírala, že ji vyrušila ze zamyšlení, přestože inženýrku vnímala velice dobře.

„Co se jí proboha stalo, Doktore!“ zajímal se na druhé straně Harry, když uviděl Sáru, jak leží na zadním biolůžku.

„Ano, kvůli tomu jsem vás dva zavolala,“ vzala si kapitán slovo.

„Co se vlastně stalo?“ opakoval Harry starostlivě.

„Došlo k nehodě, takže chci, abyste zašli do kajuty Carterových,“ začala kapitán pečlivě volíc slova. „Než ji Tuvok zapečetí, prohlédnete ovládání prostředí a ovládání sprchy v jejich koupelně.“

„Nehoda v koupelně?“ nevěřila B’Elanna vlastním uším. Vrhla po Jacobovi tázavý pohled, ale jeho samotný výraz byl víc než výmluvný.

„Ano. A pak pro vás dva budu mít ještě jeden úkol,“ usmála se kapitán potutelně.

„Co ještě?“ zamračila se B’Elanna, které ten úsměv v žádném případě neušel.

„Jelikož vím, že na vás dva se mohu naprosto spolehnout, na rozdíl od jiných, tak bych velice ocenila, kdybyste na tyhle dva osobně dohlédli!“ zdůraznila poslední dvě slova.

„No… dobře…,“ hledala šéfinženýrka co říci. Vedle ní praporčík Harry Kim vypadal stejně zaskočeně.

„Věděla jsem, že se na vás mohu spolehnout,“ usmála se Kathryn vítězoslavně. Navíc ještě zdaleka neskončila. „A chtěla jsem se zeptat, Doktore, kolik času zabere, než syntetizujete potřebné množství léků pro Worony?“

„Pár dní,“ pokrčil rameny. „Pokud mi při tom někdo pomůže, i dříve,“ pokrčil rameny Holodoktor. Neměl tušení, jak úžasně kapitánovi nahrál na smeč.

„To ne…,“ zaslechla za sebou Sáru, která se ihned dovtípila, kam otázka směřuje.

„Výborně!“ chtěla si kapitán doslova zamnout rukama. „Takže, tady máte dva dobrovolníky, kteří vám ochotně pomohou, s čímkoliv budete potřebovat.“

„Děkuji, kapitáne,“ usmál se Doktor mimořádně potěšen.

„Ale zítra máme se Sedmou pracovat na…,“ zkusil se Jacob ohradit.

„Dočasně vás dva uvolňuji od stávajících povinností,“ přerušila ho kapitán a musela si dávat zatraceně pozor, aby se neusmívala. „Jsem si jistá, že B’Elanna za vás dva najde dočasně náhradu.“

„Ehm…, no ano… jistě,“ vykoktala ze sebe B’Elanna, také překvapená rychlým sledem událostí. Takhle kapitána Janewayovou ještě nepoznala.

„Ano. Vy dva se budete zítra ráno hlásit na ošetřovně, a dokud nezjistíme, k jaké poruše došlo ve vaší kajutě, budou na vás Harry a B’Elanna dohlížet. Dokud ji neodstraníme, tak tam ani nevkročíte.“ Kapitán udělala dva kroky směrem ke dveřím, kde ještě dodala: „Zítra! V osm hodin ráno. Dohlédněte na to, Harry!“

„Ano, madam,“ odpověděl sice bez zadrhnutí, ale vrhnul po své kolegyni vedle tázavý pohled. Potom se oba zaměřili na Jacoba, který jenom bezmocně rozhodil rukama.

„Jdeme!“ zavelela inženýrka rozhodným tónem. Hodlala přijít celé záležitosti na kloub. Hlavně zjistit, co se stalo, že přimělo kapitána, aby z ní a Harryho udělal chůvy.

Následuje:
Kapitola 5