Konspirace 2

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Kapitola 30
• Kapitola 31
• Kapitola 32
• Kapitola 33
• Kapitola 34
• Kapitola 35
• Kapitola 36

Kapitola 6

Hvězdná loď Voyager. Hvězdné datum 52825,767 (1.11.2375 – 9:00)

První důstojník vešel toho rána do pracovny kapitána Janewayové. S obvyklým hlášením, jako každé ráno, ačkoliv dnes i s něčím navíc. Kapitán chtěla být zpravena, jakmile dostanou odpověď od správní rady Woronů. Potřebovali dilithium poměrně nutně, neboť daleko před nimi nebyl žádný obydlený svět, jenom nekonečné vesmírné pole. Dostal zároveň i další echo. Nejprve od Tuvoka a poté i od dalších spoluúčastníků. Podivná nehoda, která se stala v koupelně sourozenců Carterových, se stala ústředním motivem místní šeptandy. Nouzový transport na ošetřovnu plus ošetření omrzlin ho přimělo tázavě pozvednout obočí. Jenomže to ještě zdaleka nebylo všechno. Kapitán nařídila vyšetřit nehodu. Na tom nebylo nic zvláštního. Z nějakého důvodu vybrala Harryho s B’Elannou, zatímco Tuvok jim pouze asistoval a zapečetil kajutu, jakmile byli s prací hotovi. Chakotay se postupně prokousával hlášením dál a musel připustit, že Kathryn se před spaním nenudila. Přeřadila oba sourozence jako dobrovolníky na ošetřovnu, kde měli pomáhat Doktorovi při přípravě léků pro Worony. Nemohl si pomoct, ale spatřil za činy kapitána Voyageru jistou dávku zlomyslnosti, kterou dříve nepozoroval. Tedy, ne v podobné míře.

„Správní rada souhlasila s výměnou,“ řekl prostě, sotva za ním zapadly dveře.

„Očekávala jsem, že řeknou ano,“ přisvědčila. „Posaďte se,“ vybídla ho, zatímco si ke stolu přinášela ranní hrnek kávy.

„Lokalizujeme ložisko dilithia, ale podle všeho nebude příliš velké. Pro naše potřeby však víc než vyhovující.“

„Víte, Chakotayi, nemohu si pomoct, ale mám z těch Woronů velice podivný pocit plný dvojznačnosti,“ pronesla zamyšleně uvažujíc, co včera od správce Vrronna slyšela během krátké návštěvy na Voyageru.

„Zdají se být chytřejší, než vypadají na první pohled,“ připustil, neboť i on leccos postřehl.

„Chtěla bych o nich vědět něco víc, než tam dolů vyšlu těžební tým,“ vyjádřila Kathryn jednoznačně své stanovisko.

„Souhlasím,“ přisvědčil dávaje najevo svůj souhlas. „Něco před námi skrývají a já bych se cítil mnohem lépe, kdybych věděl co.“

„Správně,“ přikývla. „Správce Vrronn mi slíbil bližší vysvětlení. Možná by bylo nejlepší začít u něj.“

„Budete mít možnost. On a ještě jeden Woron vás čekají dole na stanici,“ informoval ji, protože s nimi dnes ráno mluvil.

„Zkuste jim předložit pozvání na palubu.“

„Už jsem to udělal.“

„A?“

„Správce trval na tom, že s vámi promluví dole na stanici. Sám,“ doplnil poslední slovo čekaje, co řekne.

„Setkám se s ním,“ pronesla celkem klidně. Podobné chování ji nepřekvapilo. Navíc oplatí návštěvu na stanici.

„Oni na oplátku pošlou svého hlavního knihovníka a správce informací, jak říkají, k nám, aby prověřil, jak probíhá výroba těch léků.“

„Dobrá. Kdy se má schůzka konat?“

„Přesně v poledne. Času bude dost.“

„Ještě něco?“

„Spíš by mě zajímalo, proč jste vybrala sourozence Carterovy, aby pomáhali Doktorovi na ošetřovně?“ nadhodil čistě ze zvědavosti.

„Máte pocit, že to bylo ode mě zlomyslné?“ naklonila k němu trochu hlavu, ve tváři potlačovaný úsměv.

„No, cosi mi říkala B’Elanna, že jste z ní a Harryho udělala chůvy. Sama prý byla šokovaná, takže nenašla slova, a víte, jak výřečná umí být, když chce,“ připomněl taktéž s prvním náznakem úsměvu. „Říkala něco o tom, že ti dva vypadali jako pěkná hromádka neštěstí.“

„To vypadali. Z nějakého důvodu se mi zdálo důležité, aby na ně někdo dohlédl. To s Doktorem mě napadlo až v závěru,“ poznamenala. „Ostatně vy sám jste přeci říkal, že i ti největší géniové se někdy spálí.“

„Což asi nebyl tento případ, když Doktor ošetřoval omrzliny,“ opravil ji, tentokrát už s širším úsměvem.

„Měl jste vidět, jak se ti dva tvářili,“ zasmála se kapitán konečně.

„Nechala jste je od sebe a navíc jim ještě udělila úplně jinou práci, než v které vynikají. S Doktorem si opravdu užijí.“

„Já doufám, že jim podobná zkušenost bude dostatečným varováním pro příště.“

„B’Elanna říkala, že zatím nemá kompletní zprávu.“

„Nevěřím, že by udělali takovou hloupost.“

„Souhlasím.“

„Vyřiďte správci Vrronnovi, že přijdu na schůzku přesně.“

„Ano, kapitáne.“

„A vy zkuste zapracovat na tom jejich knihovníkovi. Pokud půjde o učence, potom by nám mohl přiblížit jejich kulturu z nezaujatého pohledu.“

„Spolehněte se.“

O tři hodiny později vyrazila kapitán Janewayová na smluvenou schůzku. Sama nevěděla, proč má ze setkání podivný pocit. Správce působil kultivovaným dojmem muže, který hodně viděl, hodně znal a neméně věděl. Chmury v jeho tváři doplněné nesčetnými povzdechy hovořily o něčem, co ho dlouho užíralo. Zatím byl na informace o svých lidech poněkud skoupý. Slíbil, že při odchodu řekne více. Kathryn vycítila, že osobní setkání bude šance na vysvětlení a přiblížení zdejší situace, neboť ta zdaleka neodpovídala úrovni civilizace těsně před objevem warp pohonu. Na souřadnicích transportu čekala dvojice stráží. Předtím si jich nevšimnula. Zdvořile ji požádali, ať jde s nimi. Správce na ni čekal v prázdné místnosti. Lehce se zamračila, neboť místnost vypadala spíš jako vězení. Gestem strážné propustil.

„Omluvte prosím, že vám nenabídnu podobnou pohostinnost, jakou může nabídnout vaše loď,“ řekl s jistou lítostí v hlase.

„Co je tohle za místnost?“ zajímalo ji okamžitě.

„Hádáte správně, kapitáne,“ povzdechl si. „Ale já vás sem nevylákal s žádným nekalým úmyslem. Můžete kdykoliv odejít těmito dveřmi. Beztak by bylo obtížné zkoušet zadržet někoho, kdo ovládá transportní technologii. Nejenom transportní technologii,“ dodal s dalším ze svých povzdechů.

„Nechápu, co tím přesně sledujete, ale chtěl jste mi něco říct,“ zkusila přejít poněkud tísnivý pocit, který z místnosti měla. Nepřímo potvrdil, že šlo o vězeňskou celu nebo něco horšího.

„Tady mohu bez obav mluvit. Nacházíme se totiž v nejzabezpečenější části stanice. Žádný odposlech, žádné sledování.“

„Na Voyageru byste mohl mluvit bez obav z odposlechu,“ namítla.

„Vůbec nic nechápete. Ani nemůžete,“ povzdechl znovu. „Nemohu jít na Voyager, když na mě Správní rada upírá pohled, sleduje moje chování, jestli loajalita naší věci, které jsem zasvětil celý život, nezakolísala ve stařecké nemohoucnosti.“

„Stále mluvíte v kruzích. Neodpovídáte na přímou otázku.“ Přesně tímhle způsobem mluvil i na Voyageru.

„Pak vás požádám o strpení a pořádnou dávku shovívavosti,“ vyloudil ve tváři slabý úsměv. „Není lehké během jediného dne změnit zvyklosti a zlozvyky pěstované desítky let.“

„Pokusím se tedy být trpělivá,“ volila opatrně slova.

„Já na oplátku zkusím zbytečně nenapínat vaši trpělivost,“ slíbil na oplátku.

„Platí.“

„Ano, platí. Kde jenom začít,“ povzdechl si zase. „Vy, stejně jako vaše posádka, jste si už určitě domysleli jisté věci o nás. Pochopili, že nic není takové, jaké by mělo být.“

„Ano.“

„Tady také začíná můj příběh, neboť já stojím v pozadí i popředí dosavadního stylu našeho života. Nejsem hrdý na spoustu věcí, které jsem v průběhu let, co jsem ve vládě, i během svého působení coby Vrchního správce udělal či neudělal. Záleží, co z toho si vyberete.“ Chvilku ticha přerušil další povzdech. „Nic není takové, jaké by mohlo být, kapitáne. Sama jste řekla, že naši lidé mohli létat daleko ke hvězdám.“

„Jednoho dne jistě ano.“

„Věřte, že ten den už minul. Testovali jsme warp pohon před sto lety.“

„Nehoda?“ napadlo ji jako první možnost.

„Kéž by. Ne, žádná nehoda,“ zavrtěl hlavou.

„Co se tedy stalo?“

„Projekt byl ukončen,“ řekl, v tváři zvláštní pohnutí.

„Nezkoušeli jste ho obnovit později?“

„Vláda přijala opatření. Zastavit veškeré pokusy a učinit krok zpět.“ Tentokrát byl jeho povzdech ještě silnější. Kathryn byla z jeho slov stále zmatenější.

„Kvůli tomu s vámi ostatní rasy odmítnuly obchodovat?“ napadlo ji při vzpomínce na opuštěnou stanici. Zkoušela si domýšlet nevyřčená slova protiotázkami, aby si udržela přehled.

„Ne. Naše rozhodnutí nemělo na samotný obchod sebemenší vliv. Udělali jsme záměrně krok zpět, abychom neskončili jako oni,“ vysvětlil obratem.

„Došlo k mezihvězdné válce?“ zkoušela dál ve snaze přimět ho konečně se vymáčknout. Připadala si, jako by ona byla nějakým vyšetřovatelem vyslýchajícím politického vězně.

„Ano i ne,“ odtušil nejasně. Pozvedl ruku v gestu pokračování. „Oni neopustili zdejší trh kvůli nám. Naopak nás pobízeli a díky obchodu s vyspělejšími rasami se podařilo vytvořit technologie dosahující jejich úrovně. Naši lidé byli velice hrdí a nechtěli jenom okopírovat plány nadsvětelných motorů. Chtěli vytvořit vlastní pohon, aby netrpěli pocitem méněcennosti.“ Znovu povzdech následovaný dalším, než pokračoval pohnutým hlasem dál. „Všichni naši sousedi odešli nebo spíš neodešli. Začali jeden po druhém odpadávat. Ve válce, která neměla vítěze. Válce, co skosila všechny, kdo byli dostatečně vyspělí a na dostatečné úrovni. Poté už na naši stanici dorazili jenom uprchlíci, zbytky kdysi významných civilizací, a varovali nás před tím, že ONI přijdou jednoho dne i k nám. Dodali naší vládě a zpravodajské službě dostatečné množství informací o nepříteli, který je všechny do jednoho pohltil. Náš systém se málem zhroutil. Jen zázrakem se podařilo před veřejností zatajit všechny informace. Vláda navíc nebyla jednotná při řešení otázky dalšího postupu.“

„Víte kdo byl tím nepřítelem? Možná vám můžeme pomoci,“ zkusila, ale už ze slov v ní začalo klíčit hrozivé podezření.

„Museli jste na ně během své dlouhé cesty narazit,“ hledal ztracenou rovnováhu. Nechtěl vyslovit slovo, jediné slovo, které zcela zničilo vidinu světa, jaký znal za svého mládí.

„Narazili jsme na mnoho kultur. Některé přátelské, jiné zase naopak.“

„Nepochybně,“ zamumlal, „Ale nejspíš jenom jeden druh, který pohlcuje každou rasu, každou civilizaci, každou technologii, která může obohatit jejich dokonalost!“

„Borgové…,“ poklesla jí čelist, jak konečně pochopila, kam Správce celou dobu míří. Konečně chování zdejších lidí začalo dávat smysl.

„Ano,“ potvrdil posmutněle. „Zůstali jsme úplně sami a šance porazit je byla na základě informací mizivá. Stejně jako jsme věděli, že nás budou sledovat, a v okamžiku, kdy budeme představovat hrozbu nebo mít něco co chtějí, tak prostě přijdou a vezmou si to.“

„Co bylo pak?“

„Nadešla epizoda naší historie, kdy se celá planeta ocitla na pokraji občanské války. Jedna skupina těch radikálnějších v čele s mým otcem chtěla bojovat a dokázat sílu naší rasy. Jakýmkoliv způsobem. Chtěli ať již veřejně nebo tajně dokončit warp pohon a udělat, co bude třeba.“

„Asi chápu, co jste v té chvíli prožívali. Ale zjevně jste ve svém počínání uspěli. Nemusíte mi to vyprávět, pokud nechcete. Nedovedu si představit, co všechno jste museli udělat, ale chápu proč,“ dala najevo pochopení. V jejich jednání byla skrytá jistá logika, jak by určitě Tuvok poznamenal.

„Zkusím vám dopovědět celý příběh, protože už dlouho hledám, komu všechno říct, kdo by mě pochopil,“ řekl rychle.

„Dobře, poslouchám.

„Nejsem senilní stařík, abyste o mě náhodou nesmýšlela špatně,“ řekl najednou prudce.

„Nic takového mě nenapadlo.“

„Vláda, sotva se vzpamatovala z šoku, jednala rychle, rázně a hlavně bez slitování. Elitní gardy provedly důkladnou čistku. Pod záminkou plánu na převrat zabily všechny, kdo se postavili vládě a nechtěli spolupracovat na jejím novém programu. Ne všechny se podařilo během operace dostat, takže pochopitelně vzniknul odboj. Byl jsem nováčkem v Elitních gardách a podporoval vládní rozhodnutí. Jenom dodnes nemohu uvěřit, že jsem zastřelil vlastního otce. Ne do zad, čekal jsem na vhodný okamžik, kdy se ohlédl. Říkal jsem si, že šlo o čin hodný vojáka elitních sil. Nestřílet nepřítele do zad, jak nás učili.“ Tentokrát nepovzdechl, ačkoliv se nadechoval. Místo toho dostala jeho tvář tvrdý výraz. „Nadešlo období nazývané Vláda železné ruky. Celý svět se najednou zastavil. Během několika let jsem stanul v oddělení strategického plánování. Moje kariéra díky důkazům bezmezné loajality k systému stoupala. Byl to můj plán vyslat těžební týmy na blízké pole asteroidů. Podle všeho tam bylo co těžit. Zbývalo vybrat takové dělníky, kteří budou dostatečně hloupí, a přesto schopní sehrát svou roli.“ Levý koutek starého muže šel ironicky nahoru, jak pokračoval ve vyprávění. „Vybíralo se velice, velice pečlivě. Můžete mi věřit, že zvláštní oddělení strategického plánování nepřipouštělo sebemenší známku inteligence, a to zdaleka nebylo všechno. V našich laboratořích se podařilo vyvinout sérum, které způsobovalo různé genetické poruchy. Pod záminkou očkování proti vesmírné radiaci byli všichni záměrně infikováni a poté vysláni s velkou slávou na asteroidy s vládní vizí lepších zítřků. Šlo o nesmírně chladnokrevnou kalkulaci. Zpravodajské satelity přinášely informace a velice dobře věděly o nepříteli. Dva dny po příletu a zahájení těžebních akcí se zde objevila jejich loď. Nikdy bych tomu nevěřil, jak veliká ta krychle byla.“

„Věřte mi, viděla jsem ji. Zevnitř i zvenčí,“ doplnila pohotově Kathryn. „A doufám, každý den, že víckrát neuvidím.“

„Skutečně?“ pohlédl na ni s posvátnou bázní. „Každopádně nevíme, co přesně se stalo. Zda je asimilovali a zjistili, že jim k ničemu nejsme, nebo je prostě zničili a dospěli ke stejnému závěru. Než odletěli, tak vyřadili celou síť satelitů a určitě rozmístili své vlastní. Nikdy víc, nikdo z nás, nebyl dále než na Orbitální stanici. Víckrát o nich nikdo neslyšel. Naše vláda zahájila naplno svůj program a železnou rukou ho prosadila. Obzvláště tehdejší správce Soorrk patřil k těm nezapomenutelným osobnostem naší historie. Na konci období jeho vedení už nezůstali skoro žádní viditelní odpůrci. Vedl náš lid skutečně železnou rukou. Popravy a hromadné zatýkání byly na denním pořádku. Obzvláště popravy v sobě nesly jistý nádech zvrácenosti, který odrazoval případné stoupence. Poté, co jsem převzal místo Vrchního správce, tak stačilo jen pohrozit exemplárním trestem, aby provinilci přišli k rozumu. Nikdy jsem si neliboval v podobných popravách, dávám přednost výchovnějším metodám. Každopádně život, jak jsme ho znali doposud, se během krátkého období zcela změnil. Všude panovala atmosféra strachu.

Občané rázem nesměli říkat svůj názor, pokud byl v rozporu s názorem vlády. Následovalo hromadné udavačství a vyznat se v tom všem byl nadlidský úkol. Stejně jako technologický rozvoj. Technické oddělení si dávalo záležet, aby s maximální pečlivostí vybíralo ty nejbezvýznamnější plány a projekty ve snaze utvrdit společnost, že jdeme kupředu. Nemusím říkat, že vznikalo podzemní hnutí odporu. Jenom kvůli němu došlo ve vší tajnosti k vytvoření divize zvláštních projektů. Paranoia a snaha skrýt její existenci vedla k nesmírně pečlivému výběru jejích členů. V okamžiku, kdy vstoupili dovnitř, přestali pro okolní svět existovat. Celé roky zkoušeli vystopovat rebely, kteří si dávali různé názvy, než před patnácti lety jejich akce úplně ustaly. Další skupinky působily příliš roztroušeně a neorganizovaně, než aby představovaly výraznější hrozbu. Navíc naše nové školství vychovávalo novou generaci, která tyto myšlenky kategoricky odmítala. Podle prognózy nakonec vymřou a zůstane po nich jen vybledlá vzpomínka, na niž můžeme poukazovat varovně prstem.“

„Tohle všechno mi neříkáte jenom kvůli pocitu viny, pokud vůbec nějakou cítíte,“ odtušila kapitán Janewayová hlasem o pár stupňů chladnějším. Nehodlala se podílet na dalším útlaku, ať již v jakékoliv podobě.

„Na vaši první otázku odpovídám ne. Na druhou, nevím. Nevím, zda cítím vinu, či nikoliv. Opravdu nevím. Každopádně je zde jedna záležitost, která by mohla pomoci jak nám, tak vám.“

„Máme základní směrnici a tu dodržujeme. Nemohu a ani nechci porušit jedinou věc, která nás drží pohromadě,“ odpověděla pevně.

„Nechci po vás nic, co by porušilo vaše pravidla, kapitáne,“ zavrtěl hlavou. „My nechceme být takoví, jací momentálně jsme! S postupujícím věkem si tenhle fakt uvědomuje stále více členů Rady. Jsou postaveni před fakta a ta nelze změnit. Nemůžeme v tomhle stavu žít věčně! Jednoho dne prostě musí přijít událost, která bude vyžadovat, abychom učinili krok kupředu, nikoli vzad. Katastrofa, nemoc či podobná tragédie, co postihne každou civilizaci během jejího vývoje! Pokud nedokáže překonat vlastní překážky, pak nadejde soumrak. Po soumraku konec všeho. Zánik naší rasy.“

„Opravdu vás úplně nechápu,“ zavrtěla Kathryn lehce hlavou. Nebyla žádný diplomat, takže si nedokázala dát samotná slova do přesných souvislostí. Na jedné straně z obavy příchodu Borgů se stáhli do sebe, a přestože si uvědomují, co jim mohou udělat, jestli rozvinou svůj potenciál, usilují o víc než jen zůstat ve vlastním stínu. Bojí se, a přesto chtějí vystrčit nos vědouce, že přes něj dostanou. Přestože byli nesmírně inteligentní, soudě podle Správce Vrronna.

„Ještě nenadešel čas, abyste pochopila. Pojďte, prosím,“ vybídl ji rukou směrem ke dveřím. Sotva vyšel ven, nasadil klidný krok a konverzační tón vzdálený tomu, který používal uvnitř. „Rada souhlasila s výměnou, kapitáne. Právě lokalizujeme oblast, v níž se nachází ložisko dilithia. Natěžte si, kolik potřebujete či uvezete.“

„Velice si ceníme vaší štědrosti,“ přistoupila ihned na jeho hru. Právě dal jasně najevo, že vše, co řekl, je tajné a že nechce, aby jeho nadřízení cokoliv věděli.

„Bohužel v této oblasti nikdo, nebo téměř nikdo nežije. Nějakou dobu byla kontaminovaná radioaktivním spadem, ale už by měl být dávno pryč. Přesto buďte nesmírně opatrní.“

„Chápu. Řeknu o tom našemu týmu.“

„Až budete mít vše potřebné, předáte nám slíbené léky a můžeme si promluvit o druhé záležitosti.“

„Samozřejmě.“

„Musím ještě přesvědčit Radu, aby schválila potřebné náležitosti, ale věřím, že pochopí nutnost tohoto kroku a budou souhlasit.“

Následuje:
Kapitola 7