Konspirace 2

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Kapitola 30
• Kapitola 31
• Kapitola 32
• Kapitola 33
• Kapitola 34
• Kapitola 35
• Kapitola 36

Kapitola 12

Planeta Woronia 4. Hvězdné datum 52832,275 (3.11.2375 – 18:00)

Pomocí transportního zařízení se kapitán Kathryn Janewayová společně s Tuvokem přenesla na určené souřadnice. Do poloprázdné haly radnice v hlavním Woronském městě. Přestože mělo jít o budovu místní vlády, nepůsobila budova příliš impozantním dojmem. Nikde žádný uvítací výbor, ale to nebylo žádné překvapení. Ostatně Chakotay ji informoval, že přestože Woronové vědí o existenci transportní technologie, rozhodně není běžnou součástí jejich života a podle toho reagují zmateně. Vlastně jejich pobyt v hlavní knihovně vědomostí odhalil přesně to, co si o nich mysleli již od samého počátku. V jejich rase se skrýval značný potenciál, který byl sice značně utlumen, ale vláda rozhodně nebyla hloupá. Udržovali určitý poměrně početný personál v knihovně vědomostí, o níž si většina obyvatel myslela, že je dávno minulostí. Zde v tajnosti a naprosté tichosti prováděli v omezené míře svůj výzkum. Věděli, že musí být opatrní, aby jejich snaha zůstala před Borgy ukrytá. Takže se nepouštěli v určitých odvětvích do žádných pokusů a zaměřili se pouze na konkrétní vědecké obory. Právě tady jim nabídli vzorek nesmírně zajímavého kovu, který se dříve těžil na jejich planetě. Sedmá ho prozkoumala a potvrdila původní hypotézy. Šlo o nesmírně zajímavý vzorek. Sorron naznačil, že ho mají ve skladu připraveno víc, pokud vyhoví jejich žádosti.

Sedmá navíc provedla podrobnější skenování z orbity v místě, kde se měl zbytek ložiska nacházet, a zjistila, že ho tam je mnohem víc, než si Woronové myslí. Sice hluboko, ale určitě tam byla poměrně slušná žíla. Jenomže dostat se k ní vyžadovalo technologii hlubinné těžby a té Woronové nebyli schopni. Tudíž pro ně neměla význam. V tomto ohledu s nimi Woronové nehráli žádnou hru. Všechno dokonale zapadalo do jejich dosavadní koncepce. Stejně jako dilithium pro ně nemělo žádný význam. Každopádně na Voyageru zjistili celou řadu věcí a jedna hovořila až příliš jasně. Pokud fotografie nebyla podvrh, tak zřejmě někdo ze Země, dávno předtím, než lidé vyvinuli warp pohon, dávno před prvním kontaktem s Vulkánci, doletěl či se nějakým jiným způsobem dostal až sem. Pokud samozřejmě nešlo o podvrh. K podvrhu však neměli Woronové žádný rozumný důvod. Záznamy Sorron zkopíroval, neboť originální deník byl v příliš špatném stavu, než aby ho bylo možné dále přenášet. Od okamžiku příchodu na loď se dvojčata uzavřela u sebe a začala hledat. Další záhada kolem dvojice sourozenců.

„Kapitán Janewayová? Poručík Tuvok?“ oslovil je nenápadný mužík, který před několika vteřinami právě vyšel zpoza rohu.

„Ano,“ odpověděla Kathryn za oba dva.

„Velice se omlouvám, že jsem vás nechal čekat. Netušil jsem, kde přesně se objevíte,“ zadrmolil ihned omluvně.

„Právě jsme se přenesli,“ uklidnila ho Kathryn.

„Rada vás očekává na svém zasedání,“ mluvil dál, jako by ji neslyšel. „Tudy prosím a omluvte, že vás nepřijmou hned, jak si zaslouží hosté vaší důležitosti. Jednání s Harsonem se protáhlo déle, než Rada očekávala.“

„Počkáme,“ odtušila kapitán, neboť si dala jasný cíl: nenechat se ničím vyvést z míry. Následovala jednočlenný uvítací výbor do vnitřní části budovy.

„Tady prosím počkejte,“ zastavil u jednoho z balkónů, odkud měli výhled do velkého sálu, kde probíhalo zasedání Rady. „Ihned informuji vrchního dozorce, aby jednání s tím otravným Harsonem ukončil co nejrychleji.“

Nečekal na odpověď či souhlas a po schodech utíkal dolů. Obešel celý sál postranní chodbou až k hlavnímu křeslu, kde seděl předseda Rady a vrchní dozorčí. Neřekl nic, pouze vyčkal, než si ho všimne, a gestem ho upozornil, že hosté z Voyageru už jsou tady. Nevypadalo to, že by si toho muž uprostřed sálu všimnul. Z horního balkónu ho bylo celkem dobře vidět i slyšet, tudíž měli skvělou vyhlídku směrem dolů. Poznali správce Vrrona, který seděl po pravici vrchního dozorčího.

„…tento návrh ušetří mnoho práce, což našemu těžkopádnému průmyslu vyžadujícímu množství dělníků pomůže,“ shrnoval právě svůj výklad.

„Velmi zajímavé, Harsone,“ odtušil předseda Rady značně neochotně. „Ovšem pomíjíte jeden zjevný fakt.“

„Ano? A který?“ podíval se předsedovi pevně do očí, připraven neustoupit ani o krok.

„Říkáte, že to ušetří mnoho pracovních sil,“ opětoval přímý pohled.

„Pracovních sil, které bude možné využít v jiných odvětvích a…“

„Opravdu?“ přerušil ho předseda přísně. „V kterých?“

„Jistě se najde…“

„V tom tkví celý problém vašeho návrhu, Harsone,“ odtušil předseda lehce uštěpačně. „Vláda bude muset najít, v kterých odvětvích využít volné pracovní síly. Vláda se bude muset postarat o ty, kdo se stanou nadbytečnými. Ne vy, vláda bude činěna zodpovědnou za případný nárůst nezaměstnanosti!“ zhluboka se nadechl a pokračoval. „Váš návrh, přestože je nesmírně zajímavý, s sebou nese celou řadu proměnných, které nelze jen tak akceptovat. Proto vám Rada doporučuje, abyste…“ Zamračil se, protože viděl, jak si muž po jeho pravici hodlá vzít slovo. „Ano, správče Vrrone?“

„Možná bychom neměli tento plán odesílat úplně do ztracena,“ zastal se mladého idealisty. „Pokud vím, tak na ostrově Barr má průmysl nedostatek lidí. V důsledku nehostinnosti místních podmínek. Možná, že zde bychom mohli tento návrh zatím ověřit, než se tady Harsonovi podaří ho optimalizovat do vhodných parametrů, které budou pro Radu přijatelné.“

„Ano,“ přikývnul předseda váhavě. „Tato možnost je přijatelná, ale teď již jste, Harsone, překročil limit, který vám Rada dala k přednesení vašich návrhů, a ukrajujete si čas určený pro naše vzácné hosty, kteří přiletěli z daleka. Kvůli vám musejí čekat na schůzku, o niž je Rada požádala. Do týdne očekávejte pokyny a zdroje od Rady pro zahájení projektu. Můžete jít.“

„Děkuji, vrchní dozorčí,“ uklonil se navrhovatel uctivě vrhaje po správci vyčítavý pohled. Patřil k jeho zastáncům, ale tohle mu udělat nemusel. Ostrov Barr nepatřil k místům, kde by zrovna rád realizoval svůj projekt. Odcházel úmyslně pomalu, aby si lépe prohlédnul návštěvníky z vesmíru, kteří přiletěli hvězdnou lodí. Nemohl při pohledu na ně nepocítit skrytou závist. Nebyli od Woronů zase tolik odlišní. Krátkým gestem jim pokynul na pozdrav a dostal k vlastnímu překvapení odpověď. Evidentně slyšeli část jeho proslovu. Chtěl s nimi prohodit pár slov, ale významné pohledy diskrétně ukrytých stráží ho varovaly před čímkoliv nepatřičným.

„Vítejte, kapitáne Janewayová. I vy, poručíku Tuvoku…,“ bylo poslední, co slyšel před opuštěním poradního sálu radnice.

„Děkuji za přivítání,“ opáčila Janewayová lehce odměřeně. „Podle všeho jste s námi chtěli probrat záležitost vyslání vašeho vyslance na území Nové Kolonie.“

„Jdete přímo k věci,“ zasmál se předseda v reakci na přímost hostů. „To se mi velice líbí. Jenom škoda, že není více takových, kteří by mluvili na rovinu a k věci.“

„A otevřeně,“ doplnila Kathryn.

„Otevřenost je v politice nedostatkovým zbožím, ale chápu, kam míříte,“ přikývnul chápavě.

„Pokud mám vzít vašeho, jak říkáte, vyslance do Nové Kolonie, potom očekávám pár odpovědí.“

„A dostanete je,“ zarazil ji vrchní dozorce. „O tom nepochybujte!“

„V pořádku, potom poslouchám,“ usedla ke speciálně přistavěnému stolu. Teprve poté, co ona s Tuvokem usedla, zasedli i všichni přítomní. Zda šlo o gesto úcty či obvyklou tradici, netušila. Předpokládala, že o první možnost.

„Věřte, že celá záležitost je mimořádně zapeklitá. Nelze ji objasnit jednou větou. Zkusím vám vysvětlit, alespoň rámcově, aniž bych zabíhal do přílišných podrobností, k čemu došlo při poslední návštěvě Arexiwanů. Pak možná pochopíte,“ začal předseda s povzdechem.

„My jsme s Arexiwany navázali mnohem významnější obchod. Nejenom základní léky, které potřebujeme a které si mimochodem dokážeme zčásti vyrobit sami,“ převzal slovo správce Vrron, když viděl známky neochoty u svého kolegy. Pozvedl ruku v gestu pokračování, čímž zarazil případné námitky. „Tehdejší vláda chtěla, řekněme, nebýt tak nepopulární, takže hledala, čím by uspokojila lid a ukázala svou lepší tvář, aniž by se odchýlila od původní doktríny.“

„Můj předchůdce prosadil tento oboustranně zdánlivě velice výhodný obchod. Arexiwané nám velice levně prodali léky na některé z genetických poruch, co postihly naše lidi. U většiny z nich nejde o nic, co by je ohrožovalo na životě, ale u menší části populace dochází a docházelo k dosti závažným genetickým poruchám,“ nasadil předseda lehce kyselý výraz, než pokračoval. „Chtěli jsme tím vyřešit dvě věci jednou ranou. Uspokojit lid tím, že ukážeme lepší tvář, a také napravit napáchané škody, alespoň z větší části.“

„K čemu tedy došlo?“

„Ten nápad se tehdejší vládě vymstil,“ vzal si správce Vrronn s povzdechem znovu slovo. „Jistá skupinka radikálů, fanatických odpůrců vlády vedených mužem jménem Ghhor, přepadla laboratoř, kde byly skladované vzorky léků.“

„Uvědomili si, že by mohli ve vlastních laboratořích vyvinout protilátku, která by nejenom ty skutečně nemocné zbavila jejich poruchy. Nutno podotknout, že ty zdravé hodlali naopak vylepšit k obrazu svému,“ doplnil vrchní dozorce s úsměvem, jenž pohasl na konci věty. „Povedlo se jim ukrást vzorky a napáchat strašné škody. Zabili naše přední vědecké kapacity, aby si později přeběhlíci v jejich řadách mohli nárokovat veškeré zásluhy.“

„Došlo k válce, kapitáne,“ pokračoval správce Vrronn. „Naše elitní bezpečnostní jednotky je nedokázaly najít, takže pár měsíců po odletu Arexiwanů začala občanská válka. Celá vláda málem padla, nadešel chaos. Povstalci začali spřádat plány na svržení vlády. Trvalo pár měsíců, než se podařilo zvolit nového předsedu Rady. Pod jeho taktovkou a s jeho schopnostmi začaly vládní jednotky konečně vítězit. Během dvou let smetly veškeré radikály a nemusím vám asi říkat, že během války a následných čistek bylo zabito také mnoho jiných lidí, kteří s tím neměli nic společného. Radikálové byli rozprášeni na všechny strany, ačkoliv jejich vůdcové dokázali mistrně využívat masy k tomu, aby oni mezi těmi mrtvými neskončili. Přes dva milióny Woronů padlo během dvou let v téhle nesmyslné válce. Všechno jenom kvůli naší snaze napravit alespoň něco.“

„Ano, bylo to politováníhodné, ale nemůžeme to vzít nikdy zpět. I kdybychom sebe víc chtěli!“ ukončil celou záležitost vrchní dozorce ostře.

„Takže kvůli tomu jste odmítli všechny naše nabídky na lékařskou pomoc?“ ujišťoval se Tuvok, zda správně pochopili jejich motivy.

„To byl jeden důvod z mnoha, poručíku Tuvoku,“ věnoval dozorce Vulkanci zvláštní pohled. „A nyní, dovolte mně, abych přešel k věci.“

„Využili jste nás. Využili jste naší přítomnosti, abyste pochytali uprchlíky z vaší války,“ uvědomila si Kathryn rychle.

„Ano,“ připustil dozorce. „Svým způsobem ano.“

„Proč?“

„Jste velice inteligentní, kapitáne, ale já vám trochu napovím,“ usmál se shovívavě. Oceňoval pronikavou inteligenci, nedostatkové zboží na Woroně. „Uvažuji pragmaticky. Narozdíl od mého předchůdce já se snažím těžit z každé situace. Vaše přítomnost nám poskytla tolik potřebnou záminku, abychom mohli nasadit armádu a současně udrželi klid mezi obyvatelstvem.“

„Určitě jste narazili na zbytkové stopy radiace v oblasti ložiska,“ přihodil správce kysele.

„Chcete říct…,“ začala kapitán Voyageru, než si uvědomila, proč ji to vlastně překvapuje.

„Postavili jsme během války jenom jednu quadiovou bombu a nechali ji explodovat nad oblastí v domnění, že tím vyřešíme náš problém,“ doplnil správce.

„Povstalci tam tajně těžili quadii a z ní vyráběli zbraně určené pro svržení vlády. Naším cílem bylo dosáhnout znečištění hlavní žíly. Zastavení jejich aktivity a vyhnání z oblasti, kde si je vládní jednotky snáze podají a rozdrtí. Účinek však poněkud zaskočil nás všechny, jak už to v podobných případech bývá. Podle všeho v oblasti kolem jednoho sta kilometrů nezůstalo nic živého. Včetně vládních jednotek a několika menších měst,“ ušklíbnul se znovu dozorce nad ironií situace.

„Smetli jsme tamní povstalce a s nimi i naše nejlepší vojáky. Radiace se rozptýlila na druhou stranu mnohem dříve, než naši vědci očekávali. Ovšem v oblasti už nikdy nevzniklo žádné město ani do ní nikdo nevstoupil. Pouze monitorovací lety ukazovaly v průběhu let, že tam přeci jenom někdo přežil, nejspíš v krytu nebo hluboko pod povrchem,“ upřesnil k jeho nevoli správce další informací. Neříkají jim příliš mnoho?

„Žádnou další bombu naše armáda nikdy nepostavila. Je pravdou, že samotný účinek posloužil jako zastrašení a způsobil uklidnění situace mezi civilním obyvatelstvem. Ztrátu našich elitních gard se podařilo úspěšně zatajit a život běžel dál,“ rozhodil dozorčí rukama. „Tady to vidíte, kapitáne Janewayová. Jsme šílenci, masoví vrazi, a máme na svědomí hrozné věci.“

„Já nejsem váš soudce. Pouze vy sami.“

„Řekněte mi, kapitáne, ve vaší historii nikdy nedošlo k podobným událostem?“ nadhodil Vrronn lišáckou poznámku.

„Naši lidé, kromě lokálních konfliktů, bojovali ve třech celosvětových válkách. Třetí světová válka si vyžádala přes šest set miliónů mrtvých a téměř zničila naši civilizaci. Než nadešel den, který se navždy zapsal do historie lidstva,“ pohlédla slavnostně na Tuvoka. „Naše setkání s Vulkánci. Setkání, které navždy změnilo naši historii.“

„A právě v něco takového doufáme i my, kapitáne,“ přikývnul Vrronn, zatímco si napůl oddechl. Doufal, že nepřestřelil, že se jeho poznámka naopak vrátí s mnohanásobným efektem zpátky.

„Povězte mi více o tom, co přesně od Nové Kolonie očekáváte?“ zeptala se Kathryn.

„Koloniální loď, Oko 7Z třída D, prolétala kolem před pár měsíci. Tenkrát jsme si ještě nebyli úplně jistí jako teď. Nechali nám zde svoji vizitku, abychom se na ně obrátili, až budeme připraveni,“ ohlédl se vrchní dozorce zpět na správce v němé žádosti, aby nemusel říkat zbytek. Nenašel, co hledal, takže pokračoval. „Bohužel do našich rukou padly jisté záznamy, které nás velice znepokojily. V tomto ohledu bych vás požádal, abyste po mě nežádala zveřejnění jejich obsahu. Já sám ještě teď nemohu uvěřit, co všechno byli povstalci ochotní udělat, aby svrhli vládu. Zasáhli jsme včas, ale budeme potřebovat pomoc, pomoc dlouhodobějšího charakteru. Možná i přesun obyvatelstva na jinou planetu, ale tato část je zatím akademického rázu.“

„Chápu,“ zamračila se lehce při napůl upřímné odpovědi. „Kdo bude tím vyslancem?“

„Jelikož máte na palubě ty dva uprchlíky, potom Rada z opatrnosti volila někoho, kdo má zkušenosti s vyjednáváním, ale nemá vůbec žádné technické ani vědecké znalosti.“

„Byli bychom mnohem raději, kdybyste nám ty dva vydala, kapitáne.“ Čelo správce se svraštilo, jak zvažoval další slova. „Samozřejmě záleží na vás, ale já bych byl mnohem klidnější.“

„A také byste mohl poslat jako vyslance Sorrona,“ neodpustil si napůl jízlivou poznámku dozorce.

„Ano,“ přisvědčil Vrronn pevně, aniž by na něj pohlédl.

„Ale my odbíháme od tématu!“ vrátil se předseda prudce zpátky do reality. „Pokud budete souhlasit, potom vyslancem bude Soo, můj syn,“ dodal bezvýrazně.

„Co nám tedy odpovíte?“ zajímalo správce po chvilce ticha.

„Vezmeme vašeho vyslance s sebou do Nové Kolonie, ale nečekejte, že se budeme v celé záležitosti dále angažovat. Naše samotné vztahy s Novou Kolonií nejsou příliš jisté, abyste mi rozuměli,“ odtušila kapitán Voyageru uvážlivě. Chtěla cosi poznamenat o možném konfliktu, ale raději pomlčela.

„Víc ani nežádáme, kapitáne,“ povstal vrchní dozorce. „Věřte, že woronský lid Vám bude velmi zavázán.“

Podal kapitánu Janewayové a Tuvokovi ruku, což bylo gesto, kterým ukončil rozpravu i celé zasedání. Sám zůstal v hlavní síni na svém místě i poté, co všichni odešli. Všichni, kromě správce Vrrona. Ostatně oni dva společně vypracovávali veškerou dosavadní woronskou strategii. Rada byla pouze nástrojem, kterým prosazovali společné zájmy. Samozřejmě museli brát v úvahu jednotlivé frakce, ale spolupracovali už dlouhé roky, takže fungovali jako sehraný tým. Poslední dobou však bylo stále obtížnější přesvědčovat Radu o současných plánech. Atmosféra strachu a beznaděje začínala pomalu, ale jistě převládat mezi jednotlivými členy Rady.

„Možná bychom to kapitánu Janewayové měli říci,“ nadhodil Vrron, sotva osaměli.

„Ne,“ zavrtěl dozorce jednoznačně hlavou. O téhle otázce už hovořili a neřekli pravdu ani Radě. „Museli bychom příliš mnoho vysvětlovat a nejspíš by Sooa nevzali sebou.“

„Doufám, že máš pravdu, protože pokud ji nemáš, potom to bude náš konec.“

„Ne nezbytně,“ učinil vrchní dozorce neurčité gesto rukou, čímž dával najevo, že šance jsou dle jeho názoru vyrovnané. „Ghhor a jeho banda by museli být zatraceně troufalí, aby se vrátili na Woronu.“

„Nevím jak ty, ale já bych se cítil lépe, kdybych o něm už nikdy více neslyšel!“ zamručel Vrron podrážděně.

„I já, příteli,“ povzdechl si předseda vlády pochmurně. „Ovšem na věci to nic nemění. Řekneme Voyageru jenom tolik, kolik bude nezbytné.“

„Musíme ale působit upřímně, aby nám uvěřili,“ dodal správce. Dostalo se mu souhlasného kývnutí. Dospěli tedy ke konsensu.

Následuje:
Kapitola 13