Strážci řádu 2

Obsah

• Prolog
• Část první – Cesta, kapitola 1 – Náhlý odjezd
• Nečekaný host
• Předehra
• Aliance
• Mise
• Hra na schovávanou
• Odhalení
• Konspirační schůzka
• Ztracená vzpomínka
• Rodinné setkání
• Naslouchání
• Rodinné tajemství
• Napadení
• Po útoku
• Hledání cesty ven
• Poslední fáze
• Admiralita
• Živý svědek
• Část druhá - bojiště Země & Alfa, kapitola 19 – Superšpión
• Okamžik před bouří
• Útok
• Únos
• Nečekané spojenectví
• Únik
• Do neznáma
• Střetnutí
• Tamuli
• Stopy
• Zmizení
• Oběti
• Nápověda
• Znepokojivý nález
• Měsíční základna
• Virus
• Strážce
• Virus
• Úder ze stínů
• Kostky jsou vrženy
• Nepravděpodobné důvody
• Po boji
• Po bouři
• Enterprise
• Část třetí - Obrat; Kapitola 43 – Nabídka
• Diplomatická návštěva
• Tieru 4
• Návrat
• Otázka plánování
• Tajemství Zentieranů
• Dohoda
• Gralgar
• Ztracená Archa
• Strážci řádu
• Důsledky
• Poslední krok
• Návrat domů

Naslouchání

O půl hodiny později už oba dva seděli za zábranou v zabezpečené místnosti s výhledem na speciálně vytvořenou zadržovací celu, kde byla umístěna koloniální velitelka, major Kronesová. Za tu dobu, kdy ji přepravili na palubu, zde byl kapitán Titanu několikrát, ale neměl pocit, že by se hnula byť jenom o píď. Stále seděla na podlaze v poloze připomínající meditační pozici, oči zavřené a nereagovala na nikoho ani na nic. Nic nejedla, nic nepila, přesto nevypadalo, že by jí to nějak uškodilo.

Doktorka Ogawa monitorovala její stav a ujišťovala ho, že její stav je stejný, jako když byla přenesena na palubu. Uvedla svoji mysl do hlubokého tranzu a tělo do stavu podobného stázi. Její životní hodnoty byly díky tomu extrémně nízké, ale neohrožovaly ji na životě. Jak to dokázala, nedokázal nikdo uspokojivě vysvětlit a pouze to potvrzovalo skutečnost, že její schopnosti přesahují obvyklý rámec.

„Připraveni?“ obrátila na ně doktorka Ogawa pohled svých mandlově hnědých očí, jakmile oběma nastavila na spánek zmíněné neurální rozhraní.

„Doufám, že nás ta věc nezmění na borgy,“ pomyslel si kapitán s nádechem ironie, za což si vysloužil pobavený pohled od své ženy, která zachytila jeho myšlenku.

„Ano připraveni!“ odpověděl rozhodně.

„Budu monitorovat Váš stav. Jakmile se cokoliv změní, ihned Vás stáhnu zpátky, rozumíte?“

„Ano rozumíme.“

„Můžeme začít. Sedmá?“ obrtila pohled k blondýnďaté vědecké důstojnici.

„Spouštím proceduru...“ přikývla a zadala příkaz na konzoli.

Víc už Will Riker neslyšel. Obklopila ho tma a měl pocit, že padá do neznáma a pak najednou stál na vlastních nohou. V prostorné místnosti s velkým holo-tankem uprostřed. Určitě šlo o Koloniální technologii, tím si byl jist. Stále měl na sobě uniformu, nic mu nechybělo, teda kromě Deanny. Tu nikde neviděl, což ho znepokojilo, ale jenom na okamžik.

„Jsem tady, Imzadi...“ uslyšel její hlas a ucítil její ruku na své.

„Otázkou zůstává, kde jsme my.“

„Vypadá to jako nějaké taktické středisko a...“

Dál se nedostala, neboť prázdná místnost najednou začala být plná. Nejprve uslyšel hlasy, potom se prostor kolem nich zavlnil a oni stanuli uprostřed nějakého velkého brífinku. Raději ustoupili o kus zpátky, neboť přítomní důstojníci, všichni v uhlově černých kapitánských uniformách, zaujímali svá místa. Napočítal jich celkem patnáct, tedy šestnáct, pokud nepočítal samotného kapitána vlajkového Dravce, Tolkina.

Stál v čele, před ostatními, ale vypadalo to, že ještě na něco čekají. Přítomní kapitáni mezi sebou vzrušeně hovořili, dokud dovnitř nevstoupila ona, major Tasha Kronesová. Ve stejně uhlově černé uniformě, akorát s jedním zeleným pruhem přes hruď. Šestice zlatých insignií, z toho jedna prázdná stříbrná značilo v Koloniální hierarchii kontraadmirála, tedy druhou nanejvýš třetí nejvyšší hodnost v Koloniální flotile. Této zdánlivé maličkosti si všímal jako první, neboť při osobním setkání na Titanu i na DS9 neměla žádné hodnostní označení.

V ten okamžik veškerý hovor utichl a všichni kapitáni se vypjali do pozoru, nikdo ani nedutal, dokud nepředstoupila před ně a nedala jim pohov. Na její tváři nebylo patrné nic. Stejně nevýrazná maska klidu a rovnováhy, jakou ukazovala na stanici během jednání s Tamulským vyslancem Sonmareusem.

„Stav útočné flotily?“ zeptala se major tiše a svoji otázku směřovala k Tolkinovi.

„Všech třináct eskader Dravců třídy C, hlásí plný stav a jsou připraveni vyrazit. K dispozici máme i dvě podpůrné eskadry Dravců třídy B. Modifikace Dravců třídy D zatím probíhá a potrvá ještě alespoň měsíc, než budeme mít k dispozici první eskadry.

„Dobrá. V pořádku,“ přikývla. „Podle naší rozvědky je zatím nebudeme potřebovat. Impérium nedisponuje ve vnějších soustavách takovými silami, aby pro nás představovali dostatečnou hrozbu.“ Pohledem zhodnotila přítomné, než pokračovala dál.

„Naším cílem není rozpoutat skutečnou válku. Ne, chceme jim pouze zaklepat na dveře. Důrazně zaklepat, aby pochopili, že jsme tady a přinutili je k nějaké nejlépe diplomatické reakci. Věřím tomu, že náš koordinovaný útok ve třinácti sektorech naráz, bude dostatečnou akcí a přesvědčí impérium, aby nás začalo brát vážně. Kapitáne!“ ustoupila a přenechala další slovo svému podřízenému.

„Vaším cílem bude narušit infrastrukturu a vesmírný provoz v určených soustavách. Zničte veškerý ozbrojený odpor, ale mějte na paměti, že neútočíte pouze na vojenské cíle. To znamená, ponechat civilním základnám či plavidlům čas pro evakuaci. Nějaké otázky?“ vyzval ostatní k volné diskusi. Jedna ruka vyletěla nahoru a on pokynul dotyčnému, aby předstoupil blíže.

„Co vlajková loď? Připojí se k nám?“ zajímalo jednoho z Chaockých kapitánů dychtivě.

„Možná ve druhé vlně, pokud bude zapotřebí, kapitáne Hakare. Oko 7z Nemá svoji eskadru, takže...“

„Rozumím.“

„Další otázky?“

„Máme zkusit přivést nějaké zajatce?“

„Zatím ne.“

Během volné diskuse padaly i další otázky, ale bylo nad slunce jasné, že tohle je vzpomínka na prvotní fázi vojenských operací proti Tamulskému impériu. Pohledem zabrousil k majorovi, ale ta vypadala nepřítomně a hleděla na aktivní holo-tank, jako by z něj chtěla vyčíst cosi víc, než ukazoval. Většinu otázek zodpovídal místo ní samotný Tolkin a ona reagovala pouze na otázky směřující přímo na ní. Působila přitom mimořádně klidně a vyrovnaně.

Celá místnost potemněla, až zmizela v nejtemnější černi, ale to ještě nebyl konec. Temnota postupně ustupovala a měnila se v něco nápadně podobného pracovně. Ano, přesně tak, pracovně. Pracovně na vlajkové lodi, pokud mohl hádat. Pohledem vyhledal Deannu, která přikývla, že si myslí totéž. V křesle za stolem seděla samotná velitelka a naslouchal hlášení jednoho z kapitánů. Nebyla zde úplně sama, neboť vedle jejího křesla stál i její vlajkový kapitán a pozorně naslouchal hlášení.

„...zničili jsme infrastrukturu v soustavě Zanibar. Včetně hvězdné základny. Nenarazili jsme na žádný odpor. Všechny lodě třinácté eskadry se vrátily na základnu.“

„Nechali jste civilistům na základně dostatek času na evakuaci?“ položila otázku s důrazem na druhou část věty.

„Ano, majore!“ odpověděl kapitán, ale podle toho jak sevřel chřípí, tu bylo něco dalšího, co neříkal a ona si toho všimla.

„A?“ vybídla ho k dokončení zprávy.

„Nebrali nás vážně, majore. Žádné plavidlo, ani záchranné moduly neopustily základnu, než jsme ji rozstříleli.“

„Určitě jste jim dali dostatek času?“ v tónu blonďaté velitelky se skrývala přísnost a další podtón.

„Měli dost času na evakuaci, majore. Vyřazení jejich infrastruktury nám zabralo hezkých pár hodin, takže ano, měli víc než dost času a důvodů k evakuaci!“ poslední slova kapitán třinácté eskadry skoro vyplivnul.

„Rozumím,“ vzala jeho slova na vědomí. „Děkuji, kapitáne, můžete jít,“ propustila ho gestem ruky.

„Ano, majore,“ kývnul úsečně a opustil pracovnu.

Jakmile odešel, vstala ze svého křesla a přešla k oknu s pohledem upřeným ven na hvězdy. Neříkala nic. Ticho se protahovalo. Ani jeden z přítomných dlouhé minuty nic neříkal.

„Tohle nebylo zrovna to, co jsme očekávali,“ protnul Tolkin nakonec mlčení jako první, vida, že nic neříká „Možná jsme prostě jenom nezaklepali na ty správné dveře.“

„Ne, jejich chování a dosavadní jednání jasně ukazuje, že nás chtějí zničit.“

„Tím, že nás budou ignorovat?“

„Třináct hlášení. Všechny téměř totožné. Naše válečné lodě vstoupily do jejich prostoru, rozstříleli jejich vesmírnou infrastrukturu a oni nás přesto ignorovali. Proč?“ položila otázku. Nečekala na odpověď, pokračovala dál ve své analýze. „Na jednom či na dvou místech bych pochopila, že jsme je překvapili, ale na všech třinácti? Ne, tohle není náhoda. Kde vůbec je ta jejich třetí flotila? Nezahlédli jsme jedinou z jejích lodí! Proč nebránili své soustavy?“

„Možná sledují jiný cíl.“

„Jediná věc, která dává smysl, je ta, že nás chtějí vylíčit, jako krvelačné válečné štváče, kteří nemilosrdně a bez skrupulí zabíjejí civilisty. Přesně tohle bude perfektně zapadat do jejich vládní politiky.“

„Myslíš, že jejich vláda je natolik zkažená, že by obětovali civilisty, jen pro zachování vlastního politického směru?“

„Věřím tomu, že samotní Tamulci si válku nepřejí. Ani oni, ani žádná další z ras v jejich impériu.“

„Přesně to nám tvrdil vyslanec Slokarij,“ učinil Tolkin souhlasné gesto hlavou.

„Jeho slova byla zcela upřímná včetně té části, že jejich vůdce chce protnout mlčení. Jenže nemůže překročit skrz neproniknutelnou hráz v podobě jejich vlády a politiky, kterou prezentují.“

„Otázka zní, co proti tomu můžeme udělat?“

„Musíme si na ně více posvítit. Ta jejich rozvědka je mnohem schopnější, než vypadá na první pohled.“

„Myslíš tím, že navenek se tváří neschopně a hloupě, aby nás ukolébali a vyvolali dojem, že špatně skrývají svá tajemství?“

„Jak by jistě řekla Jesika, najdi příčinu a zjistíš, jaký má účel.“

„A co uděláme?“

„Budeme pokračovat podle plánu, ale tentokrát se do věci trochu více opřeme a zapojíme naši vlastní rozvědku. Informace jsou důležitější devizou než střelba na bezbranné cíle. Uvidíme, jak si poradí s tímhle.“

Bylo vidět, že Tolkin pokýval hlavou na souhlas. Všechno kolem nich se znovu ponořilo do tmy. Druhá vzpomínka byla u konce a pozvolna odeznívala. Riker si znovu vyměnil pohled se svou ženou, ale ta vypadala zamyšleně. Stejně jako on přemýšlel nad tím, čeho právě byli svědky. Nešlo o žádné vojenské tajemství klíčového významu. Kromě toho, tyto události se nepochybně staly a potvrzovaly informace, které získal z obou stran během diplomatického jednání na DS9.

Nová Kolonie zahájila válku sérií vítězných tažení, kdy s minimálními nebo dokonce s nulovými ztrátami vyřadili ze hry prakticky veškeré hraniční soustavy a postupovali s minimální silou hlouběji do prostoru impéria. Pak přišel prudký protiútok, kdy se museli začít bránit a nakonec Tamulský útok s těžkými ztrátami odrazili. Ztráty na druhé straně však musely být nepředstavitelné. Tím vzniklo pomyslné vakuum, jež vytvořilo prostor pro diplomatické jednání. Jednání, které selhalo, opět.

Prostor kolem nich se znovu rozjasňoval, jak na povrch vyplouvala další vzpomínka. Tentokrát přímo z můstku Koloniálního Dravce. Hlavní obrazovka zabírala z poloviny Tamulského kapitána a z druhé poloviny nějakých tucet nákladních lodí. Nemusel být žádný pozorovatel, aby pochopil, že Tamulec je velice, velice nervózní. Ostatně, kdo ne, když na něj míří palebná síla takové lodi.

„Ehm…jste…jste si jistá…ehm…majore Kronesová, že…že přesně tohle máme vyřídit v soustavě Walgir?“

„Ano, kapitáne N’Vane. Chci, abyste Vy a všichni ostatní kapitáni tuhle zprávu rozeslali v širokém pásmu, tak aby celá soustava Walgir věděla, že přilétáme.“

„Ehm…no…“ hledal Tamulec co vhodného odpověděl, ale marně.

„Předpokládám, že chápete vaši situaci, kapitáne N’Vane,“ pokračovala blonďatá velitelka klidně dál. „Jsme ve válečném stavu s impériem už dobrých patnáct dní. Viditelně si to vaši lidé neuvědomují, nebo nechtějí uvědomit a já bych byla nesmírně šťastná, kdyby konečně pochopili, že z naší strany nejde o žádný vtip. Naše lodě nevstoupily na území impéria jenom pro nic za nic.“

„Nebudou mě poslouchat,“ namítnul Tamulský kapitán nešťastně.

„Proto nejprve odvysíláte zprávu všem okolo a teprve potom podáte hlášení guvernérovi soustavy a veliteli vojenské hlídky v soustavě,“ pokračovala dál trpělivě. „Vylíčíte jim zcela po pravdě, jak jste viděl dvě plně vyzbrojené Koloniální eskadry připravené zaútočit na systém Walgir. Rozumíte?“

„Tohle mě bude stát hlavu.“

„Potom dovolte, abych Vás ujistila, že jestli tak neučiníte, budete představovat legitimní cíl pro mé lodě a nepřijdete jenom o hlavu.“

„Nemáte tušení, co po mě žádáte, majore.“

„Já nežádám. Pouze Vám dávám na vybranou. Takže, co si vyberete?“

„Jen poslední věc, majore. Proč?“

„Protože nás k tomu vaše vláda dotlačila,“ odpověděla mu a přerušila spojení.

„Ať je Oko 9Z sleduje. Pokud se odchýlí od kurzu, zničte je.“

„Ano majore,“ potvrdila přijetí rozkazu žena s fialovýma očima v uniformě komandéra.

Všechno kolem nich znovu pohaslo, ale tentokrát byl přechod mnohem, mnohem rychlejší. Následovalo několik rychle po sobě jdoucích momentů z bojových situací, což nasvědčovalo tomu, že se vlajkový Dravec zapojil do bojových operací. Několikrát padlo jméno soustavy Walgir. Místa kam poslala zmíněné kapitány obchodních lodí, aby oznámili jejich příchod. Hádal, že bojové momenty pocházely právě z této soustavy. Byla tam spousta střelby, výbuchů a museli tam způsobit opravdu pořádnou paseku, než odletěli pryč.

V případě kapitánů velících útočným eskadrám bylo patrné jisté zadostiučinění, neboť v soustavě Walgir zcela zaskočili třetí flotilu a doslova do písmene rozstříleli všechny lodě, včetně hvězdné základny, loděnic a další vesmírné infrastruktury. Tamulská flotila byla podle všeho natolik zaskočena jejich vpádem, že se nevzmohli na odpor a většina lodí skončila zastižena zaparkovaná v doku a na základně. Ty, které dokázaly uniknout z hořícího pekla, následně rozstříleli Dravci v čele s jejich vlajkovou lodí.

Byl to naprostý masakr, nicméně provedení jako takové nemělo chybu. Přitom důvody, proč k tomu došlo, nemohly být absurdnější. Po smrti admirála Saarose během bitvy u Tieru 4, neměla třetí flotila svého velitele a jednotliví kapitáni se nemohli shodnout v tom, kdo by měl třetí flotile velet. Jejich admiralita se neobtěžovala, aby jim někoho poslala, nebo někoho určila, takže si nějakých tři sta kapitánů, volilo svého velitele.

Ano, situace nemohla být absurdnější, ostatně zpráva kapitána Arana jasně říkala, že Tamulský admirál Saaros, velitel třetí flotily se vůbec neobtěžoval určením nějaké posloupnosti velení. Díky tomu vládl v jejich řadách chaos a nikdo tím pádem nepronásledoval Voyager, který se nějaký čas skrýval v mlhovině třídy M a lízal si rány po té nešťastné srážce.

Poslední vzpomínka je zavedla mimo Koloniální plavidla a boje s impériem. Tentokrát stanuli na planetě. Zničené planetě, mohl říct na první pohled. Následky orbitálního bombardování byly více než patrné. Planeta byla, nebo bývala obydlená. Teď z ní zůstaly jenom pouhé trosky a ruiny. Major Kronesová stála uprostřed nich na okraji jednoho z kráterů s nepřítomným výrazem ve tváři. Hleděla na cosi, co kdysi bývalo třípatrovou budovou, ale teď z ní zůstala pouhá kostra.

Kolem se pohybovali další členové posádky a pomocí příručních skenerů prováděli měření půdy, hledali, co přesně to způsobilo a jestli to náhodou někdo nepřežil. Při takovém obrazu zkázy, pochyboval William Riker, že někdo mohl přežít. Ne, tohle vypadalo na sakra důkladnou práci a on jenom doufal, že to nemají na svědomí oni.

„Majore?“ přistoupil k velitelce jeden z členů průzkumného týmu. Podle černé uniformy kapitán, ale nepatřil k posádce vlajkové lodi, ani ho nezahlédl v žádné ze vzpomínek, které dosud viděli.

„Podejte hlášení, kapitáne Anstone,“ vyzvala ho, aniž by na něj pohlédla.

„Máme potvrzeno, že šlo o Tamulské energetické zbraně třídy trhač.“

„Opravte mě, jestli se mýlím, ale nejsou v impériu zakázané?“

„Jsou zakázané.“

„A přesto je použili.“

„Ano, majore. Není o tom pochyb. Vybombardovali celý povrch Tieru 4. Zničili veškerou zbývající flóru i faunu včetně samotných Zentieranů.“

„Přežil to někdo?“

„Ne, majore. Nikdo nepřežil. Planeta je zcela neobyvatelná a díky použitým zbraním je půda natolik kontaminovaná, že nelze pomýšlet ani o teraformaci a…“

„Tohle bych od nich nečekala.“

„To nikdo z nás,“ souhlasil kapitán vážně. „Zametli za sebou velice důkladně a nemusíte hádat, komu přiřkli vinu za tuhle zkázu.“

„Nám.“

„Máme je zachycené, jak to celé provedli. Přitom dva dny poté přiletěl z domovského světa humanitární konvoj. Zachytil je jeden z našich průzkumných satelitů, který před pěti lety záhadně zmizel. Teď se najednou objevil téměř dva světelné roky od své původní pozice. V reakci na aktivaci sítě aktivovala umělá inteligence manévrovací trysky a satelit vystoupil z mlhoviny, kde podle všeho trčel posledních pět let.“

„Posádka satelitu?“

„Všichni mrtví. Satelit byl podle všeho poškozen a celých pět let mimo provoz, dokud ho někdo neaktivoval.“

„Kdo?“

„To nevíme. Umělá inteligence ho vyhodnotila, jako běžného uživatele a umožnila mu přístup k pasivním senzorům. Žádné známky pokusu o nabourání do databáze. Prostě…“

„Prostě se jenom dívali.“

„Ano, majore.“

„To musel být Voyager, ostatně jak jinak,“ odpověděla s povzdechem. „Nejspíš potřebovali nějaké klidné místo na opravy a zavadili přitom o náš satelit.“

„Zajímavá náhoda.“

„To nepochybně.“

„Máme prozkoumat mlhovinu?“

„Neobtěžujte se. Oni už jsou dávno pryč. Odletěli dávno předtím, než satelit vystoupil z mlhoviny.“

„To by dávalo smysl.“

„Myslím, že tady už nic dalšího neuvidíme. Svolejte vaše lidi, kapitáne Anstone. Odcházíme.“

„Tohle jim nemůžeme nechat jenom tak projít majore.“

„Tohle je pouze ukázka toho, kam až hodlají zajít.“

„Ten humanitární konvoj byl plný novinářů. Myslíte, že to celé patřičně rozmáznou na předních stránkách?“

„To jistě udělají, ale Zentierany to zpátky nevrátí.“

„V tom máte pravdu.“

„Doufám, že nemám pravdu i v dalších věcech, kapitáne.“

„Pravda brzy vyjde najevo, majore. Naše útočné eskadry budou brzy doplněny o nové Dravce třídy D. Pak si můžeme směle troufnout dát jim vědět i ve světech jádra.“

„Ne, kapitáne. Všechno nasvědčuje tomu, že mají připraven nějaký tajný trumf.“

„Mě spíš přijdou jako banda zoufalců, když musí falšovat záznamy o přesunu jednotek, tak aby  záznamy obsahovaly více jednotek, než jich bylo skutečně převeleno.“

„Myslete si o mně, že jsem paranoidní, ale jejich dosavadní velmi slabý odpor včetně toho, co předvedli v soustavě Walgir, dává tušit, že chystají protiútok.“

„K tomu nemají dostatek lodí a…“

„Jsou příliš sebejistí, jinak by nezničili Tieru 4 a ještě jim to prošlo.“

„Jak říkáte, majore.“

„Od Vás potřebuji, abyste Vy a Vaši lidé měli oči a uši na stopkách. Hledejte cokoliv, co by naznačovalo, že impérium hodlá udeřit.“

„Rozkaz, majore!“

„Nic jiného než masivní a nečekaný protiútok nedává v dané chvíli smysl.“

„Budeme pátrat.“

„Já zatím odvolám naše útočné síly na základnu 52 a začnu připravovat obranu.“

Tím celá vize skončila. Žádná další už nepřišla. Všechno kolem Rikera se ponořilo znovu do černočerné tmy, která postupně slábla, ale nikoliv do další vize, ale zpátky do reality. Žádné prudké probuzení, nebo pád do neznáma. Procitnutí bylo pozvolné, asi jako, když se ráno probudí.

„Životní funkce jsou v nominálních hodnotách, nikde žádná známka po anomáliích ani vedlejších účincích,“ slyšel říkat doktorku Ogawu.

„Jistěže nejsou žádné vedlejší účinky,“ odpovídala jí Sedmá. Zdálo se mu to, nebo v jejím hlase zaslechl náznak podráždění?

„Kapitáne?“

„Jsem v pořádku, jsem v pohodě,“ napřímil se v křesle a počkal, až mu blonďatá vědecká důstojnice sundá ze spánku to zařízení.

„Je mi líto, že jsem Vás přerušila,“ omlouvala se mu doktorka, „ale byli jste tam už dvanáct hodin, což mi přišlo docela hodně a tak jsem spustila návratovou proceduru.“

„Dvanáct hodin?“

„Komandér Valeová zde byla před dvěma hodinami. Máte se za ní stavit na můstku, jakmile budete moct. Všechno je pod kontrolou a…“

„Díky, doktorko,“ odtušil a začal vstávat z křesla.

„Nu, tohle bylo více než jen poučné,“ poznamenala Deanna, jež taktéž vstala z křesla připravena ho následovat.

„To vskutku ano,“ souhlasila s nimi Sedmá. „Dodalo nám to nové údaje a myslím, že teď už budeme schopni udělat poslední krok směrem k získání informací o lidech, kteří zajali otce kapitána Arana.“

„Trvám na tom, že pokud to použijeme, musí být v optimální fyzické kondici. Ten pobyt v nádrži mu příliš nepřidal a…“

„Až dáte vědět, doktorko,“ pronesl Will chlácholivě.

„Jak sama vidíte, nemá to na fyzický stav žádný výraznější vliv,“ mínila blondýnka obratem. „Nechci nic uspěchat, ani na nikoho tlačit, ale k testům můžeme přistoupit prakticky kdykoliv.“

„Víc než fyzických problémů se obávám těch emocionálních. Nevíme co s ním celé ty roky prováděli a mohlo by mu to přinést větší šok, než bude schopen ustát a…“

„Rozumím Vašim obavám, ale myslím, že jsou zcela zbytečné.“

„Doktorka Ogawa má v této záležitosti hlavní slovo. Jasné?“ postavil se Riker na stranu svého šéflékaře.

„Ano, kapitáne.“

„Dobře, dobře,“ pokýval hlavou neboť tak trochu doufal, že mu bude odporovat a on ji odkáže do patřičných mezí. „Já zatím zajdu na můstek zkontrolovat co je nového a…“

„A já si zajdu promluvit s panem Aranem,“ dodala jeho žena obratem.

„Připravte vaše zařízení. Jakmile dá doktorka zelenou, můžeme začít,“ obrátil se Sedmou již vlídnějším tónem. Rozhodně nechtěl mít na krku rozvědku a náznak toho, že jim zkouší lézt do zelí a narušuje jejich plány.

„Ano, pane.“

William T. Riker, kapitán Titanu naposledy pohlédl skrze jednostranný průzor na zadržovací celu. Nedošlo k žádné změně. Po pravdě ani nečekal, že by k nějaké změně mohlo dojít. Vyšel ven ze dveří a směřoval k výtahu. Deanna s ním automaticky srovnala krok a kráčela po jeho boku.

„Nuže, co si o tom myslíš?“ vybídla ho k diskuzi, těsně předtím, než došli k výtahu.

„Pokud to, co jsme viděli, můžeme brát za bernou minci, tak víme jednu zásadní novou věc, která nám je ovšem v současnosti k ničemu.“

„Zentierané.“

„Ani jedna strana slůvkem nenaznačila, že byl jejich domovský svět vybombardován.“

„Stejně jako ani slůvkem nezmínili, že vědí o tom, jak kapitán Aran použil jejich satelit, aby je špehoval.“

„Nemyslím, že jde o klam. Rozhodně ne vědomý klam.“

„Což je sice tragické, ale nám to nijak nepomůže.“

„Uvidíme.“

Rozdělili se na dvanácté palubě a on pokračoval výtahem dál na můstek. Vystoupil ze dveří a pohledem zhodnotil stav. Všechno vypadalo normálně. Komandér Valeová ihned vstala z velícího křesla. Zamířil směrem k ní

„Hlášení, jedničko!“

„Jdete právě včas, pane. Za pár minut budeme na místě setkání s Enterprise.“

„Nějaké zprávy o nich?“

„Dorazí asi za deset hodin.“

„Dobře.“

„Zjistil jste nějaké novinky ohledně našeho Koloniálního hosta?“ záměrně nepoužila slovo vězeň, či zajatec.

„Pár rozhodně ano,“ připustil s kyselým výrazem. „Jak by řekla moje žena, bylo to poučné. Poučné s jasným náznakem, že Novou Kolonii nechceme určitě naštvat způsobem, jakým to udělali Tamulci.“

„Myslím, že nám u DS9 dostatečně ukázali, čeho všeho jsou schopni.“

„Nějaká známka, po Cardasianech?“

„Ne, pane. Není po nich vidu ani slechu, ale už jsme poměrně hluboko na území Federace, takže by od nich bylo velice hloupé, aby letěli za námi a zkoušeli na nás v těch jejich starých rachotinách dělat ramena.“

„Pozor na to co říkáte, komandére. I dvacet let staré rachotiny mohou být smrtelně nebezpečné, když jim dáte příležitost.“

„Jistěže,“ přisvědčila. „Potom jim nebudeme dávat příležitost.“

„Budu mnohem klidnější, až dorazí Enterprise.“

„Škoda, že nám neposlali jako doprovod Áres, jak bylo původně v plánu. S takovou lodí jako eskorta by nás určitě nikdo zbytečně neotravoval.“

„Místo toho máme na palubě důstojníka rozvědky a muže, který patnáct let ležel v nějaké nádrži, zatím co se za něj někdo vydával.“

„A co kapitán Aran. Jako to bere?“

„Nu, řekl bych, že poměrně dobře, ale to je otázka spíš na Deannu.“

„A co Sedmá?“

„Co je s ní?“

„Mám takový pocit, že Vám její přítomnost trochu vadí.“

„Ne, nevadí mi, jenom…“

„Jenom prostě není jako Dat.“

„Zkoušíte dělat lodní poradkyni, jedničko?“

„To bych si ani v nejmenším nedovolila, pane.“

„Dobře, protože pevně věřím tomu, že si Jean-Luc Picard vybral skvělou náhradu, ale v první řadě je to jeho důstojník, ne můj, takže…“

„Jsme na místě setkání, kapitáne,“ vstoupil do hovoru pilot.

„Vystoupit z warpu!“

„Ano pane, vystupujeme do normálního prostoru,“ přikývl praporčík u kormidla a čáry hvězd na hlavní obrazovce se zkrátily, jak vstoupili zpět do normálního prostoru. Celý proces byl doprovázen slabým zahučením, jak se uvolňovala energie z warpových cívek a pohon lodi převzaly podsvětelné impulsní motory.

„Za jak dlouho dorazí Enterprise?“

„Zhruba za jedenáct hodin.“

„Dobře. Není kam spěchat. Počkáme tu na ně.“

„Jsme hluboko na území Federace a…“

„A máme na palubě důležitou osobu, kterou musíme dopravit na Zemi,“ nenechal Riker svého prvního důstojníka domluvit. „Udržujte pohotovost a nechte zvednuté štíty, dokud nedorazí Enterprise.“

„Ano pane.“

„Tak, ještě něco bych měl vědět?“

„Plukovník Marcen s Vámi chtěl mluvit, hned jak budete mít čas,“ pronesla Valeová pečlivě kontrolovaným hlasem, ale skrývala se v něm špetka poťouchlosti.

„Zajdu za ním,“ přisvědčil a zřejmě na něm muselo být vidět, že z toho nemá příliš velkou radost z toho, že s ním musí mluvit. Z nějakého důvodu z něj neměl vůbec dobrý pocit. Vlastně neměl vůbec dobrý pocit, že má na palubě někoho od rozvědky. A ještě méně, že do celé věci zatáhl kapitána Arana a Sedmou. Jenomže rozkaz byl rozkaz a rozkazy bylo třeba plnit.

Následuje:
Rodinné tajemství