Strážci řádu 2

Obsah

• Prolog
• Část první – Cesta, kapitola 1 – Náhlý odjezd
• Nečekaný host
• Předehra
• Aliance
• Mise
• Hra na schovávanou
• Odhalení
• Konspirační schůzka
• Ztracená vzpomínka
• Rodinné setkání
• Naslouchání
• Rodinné tajemství
• Napadení
• Po útoku
• Hledání cesty ven
• Poslední fáze
• Admiralita
• Živý svědek
• Část druhá - bojiště Země & Alfa, kapitola 19 – Superšpión
• Okamžik před bouří
• Útok
• Únos
• Nečekané spojenectví
• Únik
• Do neznáma
• Střetnutí
• Tamuli
• Stopy
• Zmizení
• Oběti
• Nápověda
• Znepokojivý nález
• Měsíční základna
• Virus
• Strážce
• Virus
• Úder ze stínů
• Kostky jsou vrženy
• Nepravděpodobné důvody
• Po boji
• Po bouři
• Enterprise
• Část třetí - Obrat; Kapitola 43 – Nabídka
• Diplomatická návštěva
• Tieru 4
• Návrat
• Otázka plánování
• Tajemství Zentieranů
• Dohoda
• Gralgar
• Ztracená Archa
• Strážci řádu
• Důsledky
• Poslední krok
• Návrat domů

Do neznáma

Koloniální vlajkový Dravec

Kapitán William T. Riker seděl v pohodlném měkkém křesle a mohl vyčítat sám sobě, do jaké šlamastyky se právě dostal. Přitom si byl tak jist, že všechno udělal správně a nehrál si zbytečně na hrdinu. Bohužel to dopadlo podobně jako před mnoha léty na Enterprise D. Kapitán Picard zmizel během jedné mise a on měl velení Enterprise. Jenomže neposlechl svého zástupce a sám se vrhnul do výsadku, který skončil jeho následným zajetím. Sice našel svého kapitána, ale oba dva skončili jako nedobrovolná součást jisté skupiny lovců artefektů. Z čehož se nakonec dostali, ale zároveň to pro něj představovalo poučení, že nemá tlačit příliš na pilu.

Byl si naprosto jist, že neudělal stejnou chybu, ale právě teď si tak připadal. Neměl žádná pouta, ani implantát, který by ho kontroloval, sakra dokonce měl v pouzdře u opasku stále fázer, ale nic nemohlo vrátit skutečnost, že skončil na Koloniální vlajkové lodi. Jako host, jistě, ale hosté se obvykle zvou, neunášejí a ještě takovým teatrálním způsobem. Na druhou stranu jim nenechávají zbraně, musel podotknout.

Tahle jediná loď během nepoměrně krátké chvilky celkem úspěšně vyřadila z provozu třicet lodí Federace a zmizela neznámo kam. Věděl, že letí do soustavy Rigelus, ale to bylo zhruba vše, co mu byli ochotni prozradit. Nespoutali ho, ani nikam nezavřeli, zacházeli s ním opravdu jako s hostem, ale on jim tu jejich historku o tom, že pouze hodlají očistit své jméno, nebral. Bylo v tom ještě něco dalšího, nevyřčeného.

A ze všeho nejvíc ho mátla jejich velitelka. Měla hodnost admirála, přesto jí všichni říkali pouze majore. Ještě horší byla skutečnost, jak moc byla podobná ženě, kterou znal z dob, kdy nastoupil coby první důstojník na Enterprise D. Byla mrtvá už víc než patnáct let, ale ona ji s neuvěřitelnou věrností připomínala a v současnosti víc než kdy předtím. Pryč byla ta chladná nepřístupná maska, kterou měla během diplomatických jednání na DS9. Teď vypadala víc sama sebou a on si nebyl jist, jestli je to dobře.

Jakmile opustili sluneční soustavu a přešli na warp vzala ho do místnosti vedle pracovny, která vypadala spíš jako něčí kajuta a ponechala ho tu samotného. Samotného s nabitým fázerem, musel dodat. Buď si byla příliš jistá, že ho nepoužije, nebo ho vyřadili z provozu, protože taková věc, jako ponechat někoho cizího na palubě s nabitou zbraní byla zcela neslýchaná. On by to na své lodi určitě nedovolil. Nicméně ta myšlenka zkusit to či nezkusit se více než nabízela.

Ne, odsunul ji stranou. Musel na věc pohlížet také z druhé strany. Tahle věc měla diplomatické řešení a on tady zastupoval Federaci. Nejprve vyslechne jejich verzi, jak mu major slíbila. Teprve pak bude činit další závěry a udělá si na celou věc vlastní názor. Přehodil si nohu přes nohu, jak obvykle dělával ve svém velitelském křesle.

„Doufám, že nečekáte příliš dlouho,“ vynořila se z levé části a jemu nezbylo než zamrkat překvapením, neboť Byla zahalená pouze v ručníku a podle mokrých vlasů právě vylezla ze sprchy. Rty se jí zvlnily do pobaveného úsměvu, vida jeho překvapený výraz. „Omlouvám se, ale po tak dlouhé době jsem si prostě musela dát sprchu.“

„To jste mohla kdykoliv. Stačilo říct,“ opáčil upjatě.

„Tím bych jenom vypadla z role, ačkoliv největší důvod k očistě mám po setkání s těmi dvěma hloupými Chaoky, co chtěli ublížit Deanně.“

„A co s těmi Chaoky, co ublížili T’Rel?“

„Byla bych zasáhla už v tom vězení, kdyby nepoužili to zatracené blokační zařízení, kterým mě odstavili. Stejně jako kdyby ta vulkánka nezkoušela vytáhnout zbraň, tak by ji nejspíš nezabili. Alespoň ne hned.“

„Viditelně o těch lidech víte dost.“

„Ne tolik, kolik si myslíte, ale víme dost, abychom si mohli udělat patřičný obrázek o tom, kdo jsou a co zkouší znovu vytvořit.“

„Vytvořit?“

„To je trochu delší a komplikovaný příběh.“

„Máte moji plnou pozornost a ujištění, že jsem skvělý posluchač,“ odpověděl, ačkoliv jeho odpověď sebou nesla nádech ironie.

„A já Vám slíbila odpovědi,“ přikývla. „Už žádné další schovávání a tajemství.“

„Přesně tak.“

„Chcete je hned, nebo ještě chvilku počkáte, až se obléknu?“ Znovu ten výraz a potměšilý úsměv. Jako by ho záměrně zkoušela, nebo škádlila. Být to na jiném místě a s jinou ženou, možná by přistoupil na její hru, ale ne tady. Vidět to Deanna, tak se mu nejspíš bude smát.

„Klidně počkám.“

„Dobře, nebudete zklamán,“ odpověděla a odešla do vedlejší místnosti, kde mu zmizela z dohledu. Po chvilce se vynořila nyní již oblečená, ačkoliv kabát uniformy přehodila přes volné křeslo naproti němu. Místu, kam po chvilce sama usedla. Pod ním měla černý elastický nátělník, který ponechával její ruce holé. Will nenápadně zapátral čichem znalce, jaký používá parfém, ale necítil z ní nic jiného, než vůni čistého mýdla. Další dokonale matoucí věc, kterou měly tyhle stejné a přitom naprosto rozdílné ženy společnou.

„Takže Vás zajímá, kdo byli ti Chaokové, kteří zaútočili na Vaši základnu a nejenom na ni?“

„Mimo jiné, ano.“

„Přemýšlím, jakými slovy je popsat, ale nenapadá mě nic než absolutní ubožáci, nicky příliš hloupé, než aby to někdy někam dotáhli a možná bych našla i další přirovnání, ale pointa spočívá v tom, že kdosi zkoušel oživit jeden dávno zaniklý kult, který tvořili svého času Chaokové.“ Nadechla se a po chvilce pokračovala dál. „Tihle ubožáci jsou pouhou zoufalou imitací těch, které tak moc chtějí napodobit. Nesahají jim ani po kotníky, protože z válečníků Bratrstva, „N’Varen“ jak jim Chaokové říkali, šel strach. Skutečný strach a nikdo před nimi nebyl v bezpečí. Dokázali zabíjet v malém i velkém nelítostně a krutě bez nejmenšího slitování.“

„Viděl jsem, co tihle ubožáci dokázali. Zabili přes padesát lidí z bezpečnosti a armády, nepočítaje to co tam zanechali jako...“

„A Vy si myslíte, že tohle je horší než ti předtím?“ přerušila ho. „Tohle Vám opravdu nahání strach?“

„No, rozhodně...“

„Oh, věřte mi, když Vám říkám, že nesahají svým předchůdcům ani po kotníky,“ usadila ho mrazivě. „Tohle celé není nic víc než pouhá snaha napodobit je, ale oni nejsou a nikdy nebudou tak tvrdí a nelítostní, jako N’Varen. “

„Tomu lze jen těžko uvěřit.“

„Dám Vám jeden příklad, abyste si udělal lepší obrázek,“ začala znovu mluvit. „Výcvikové středisko na planetě Enita 4. O dost větší než máte tady na zemi, protože Enita 4 nebyla planeta schopná nést život. Pohybovala se někde mezi vaší planetární třídou K, nebo L, zato byla ideálním cvičištěm našich kadetů. Bylo tam celkem šest stovek kadetů, desítky instruktorů, plus podpůrný personál. Celkem nějakých sedm set lidí. Ti všichni byli do jednoho zabiti malou skupinkou nějakých sedmi z jejich agentů. Ne však způsobem, jakým byste to udělal Vy.“

„Nevím, jestli bych něco takového vůbec udělal,“ namítnul Will škrobeně.

„A kdyby ano, jak byste postupoval?“ udeřila na něj otázkou. „Nejjednodušší způsobem je shodit tam dostatečně ničivou bombu a všechny zabít jedním rychlým úderem. Tak bych to udělala já, ale Bratrstvo takhle neuvažovalo. Taková věc by byla příliš jednoduchá, příliš snadná. Příliš milosrdná, příliš rychlá…“

„A jak to tedy udělali?“

„V několika navazujících krocích. Nejprve přesměrovali komunikační satelity, aby přerušili spojení. Poté udeřili na ošetřovnu. Zabili všechny doktory a zničili veškeré zásoby léků. Následně poškodili lodě schopné vzletu a poté tam odpálili bombu.“ Už jenom ta slova a způsob, jakým mu to celé popisovala, způsoboval pozemšťanovi mrazení v zádech a to ještě neslyšel zbytek. „Ta bomba samotná nezabila nikoho dalšího. Ne, to nebyl její účel. Zato vyvolala smrtelnou dávku radiace, která zasáhla všechno živé na planetě. Dřív než to komukoliv došlo, všichni naši lidé tam zemřeli velice ošklivou a bolestivou smrtí na otravu radiací. Nebyl to vůbec hezký pohled, když tam dorazily záchranné týmy, aby zjistili, proč se základna nehlásí.“

„Proboha…“

„Tihle je pouze zkouší napodobit, ale neuvědomují si, že tahle zastrašující taktika na nás nefunguje. Nefungovala předtím a nebude fungovat ani teď. Dovedla je akorát ke zkáze, protože tímhle odkryli své karty, ukázali svou existenci, jež dosud zůstávala skrytá, ale nedošlo jim, že před admirálem Hixem a flotilou se neschovají. Ne před někým, kdo dokáže uvažovat víc než jenom logicky a dát si věci do patřičných souvislostí.

Ta souvislost byla zřejmá. Bratrstvo nebylo ničím víc než loutkami někoho jiného. Jejich loutkáři, kteří tahali za provázky, je záměrně udržovali ve velice tvrdých a nehostinných podmínkách. Tím z nich udělali opravdu nelítostné a tvrdé válečníky schopné udělat cokoliv. Pěstovali v nich už od narození nenávist vůči okolnímu světu, který se dle jejich měřítek doslova topil v přepychu a blahobytu.

Tohle byl jejich způsob, jak jim to oplatit, aniž by si vůbec uvědomovali, že v první řadě by měli nenávidět ty, kteří je takhle krutě, surově a nelítostně drželi při zemi. Nemuseli to dělat, ale pro ně nebylo Bratrstvo nic víc než jen jeden z mnoha nástrojů k dosažení jejich cílů. Nástroje, kterého se mohli stejně snadno a rychle zbavit, jakmile ho nebudou potřebovat, nebo splní svůj účel.“

„Mluvíte o loutkářích a…“

„Ano, těmi loutkáři byla celou dobu rada starších, naše stínová vláda. Ti nejmocnější ze všech Chartoků, ti s největším potenciálem, což je zároveň jedna velká ironie. Místo, aby byli vůdci našich lidí, vedli je po správné cestě, tak jak se od Chartoků očekává a jak většina z nich činila, tak začali ve vší tichosti vytvářet vlastní megalomanský plán na ovládnutí celé galaxie.“

„Celé galaxie?“

„Šlo o dlouhodobý projekt, jistě, ale Charotkové žijí dost dlouho, aby na něm mohli pracovat celé dekády. Těžko říct, kdy s tím poprvé začali, ale dospěli do bodu, kdy začali své plány realizovat v lokálním měřítku. Začali pomalinku ovlivňovat Chaockou kulturu. Věděli jak správně zahrát na lechtivé Chaocké ego a postupně začali bourat všechny hodnoty a rovnoprávnost, která panovala již celá staletí.

V cestě jim stály pouze dvě věci. Admirál Hix a flotila. Pokud by nedošlo k útoku na Enita 4, nejspíš bychom si ničeho nevšimli, ale tím, že rada starších zahájila své první kroky, tak i my začali jednat. Možná to bylo tím, že flotila díky postupnému vlivu rady ztrácela na kreativitě a kreativita společně s nápaditostí je základním tvůrčím kamenem pokroku. Nestačí, že vytváříme lepší a modernější věci. Bez opravdové tvůrčí činnosti a představivosti to prostě nejde.

Konstruktivní pokrok, tak tomu říkali. Což znamenalo vzít nějakou věc o pár procent ji vylepšit a nazvat to pokrokem. Z toho důvodu nedošlo posledních sto let k žádnému skutečnému pokroku. Lodě třídy Dravec byly ve své době revoluční, ale jejich nástupci, třída A, třída B a nakonec i třída C, nebyly ničím víc než trochu upravené a o pár procent vylepšené předchozí verze. Žádná výraznější konstrukční odchylka. Tohle jsme zkoušeli změnit. Já, Jack Hix a pár dalších, kteří si uvědomovali, do jaké monotónnosti spějeme.

Jenomže právě tohle byla věc, jíž rada chtěla za každou cenu utnout. Proč? Protože kreativita a tvůrčí činnost není logická. Nespadala do kategorie chladné a účelné logiky, kterou vyznávali. Nezáleželo jim na žádném blahobytu Nové Kolonie a jejích občanů. Ne, pouze efektivita, konstruktivní předem naplánovaná účelnost, což ve výsledku znamenalo, že Chaokové budou tou tvrdou rukou, jejich pěstí, dozorci, hlídači, Charité hybnou silou, pracující třídou, otroky, na které budou válečníci šlapat, aby stát jako takový fungoval.

A ostatní Chartokové?“ zasmála se nevesele. „Telepatie může být úžasná věc, obzvláště když dokážete ty slabší podřít své vůli a donutit je dělat a chovat se tak, jak si opravdu přejete. V rámci logiky a účelnosti, samozřejmě. Tohle všechno měli v plánu, a pokud by uspěli, nevedli bychom spolu tento rozhovor.“

„Říkáte, pokud by uspěli…“

„Naštěstí se Jack Hix ukázal být mnohem tvrdším soustem, než dokázali skousnout. Vzájemné střetnutí pro ně nedopadlo příliš dobře. Pouze jeden odešel vítězně a nebyl to nikdo z nich.“

„Určitě nikdo z nich neunikl?“ zajímalo Willa, protože tohle začínalo být mimořádně zajímavé. Konečně začínal chápat trochu víc motivaci, a co pohánělo Novou Kolonii.

„Slova stěží mohou vyjádřit, k čemu tam došlo,“ odpověděla po chvilkové odmlce. „Nicméně pokud chcete, mohu Vám to ukázat.“

„Ukázat?“ zarazil se při pohledu na její zvednutou ruku s otevřenou dlaní a prsty směrem od sebe. Trochu zaváhal, neboť už byl svědkem její telepatie.

„Nemusíte, pokud nechcete.“

„Je to bezpečné?“

„Ano,“ přikývla.

Z nějakého důvodu, který nedokázal vysvětlit, jí uvěřil. Byl dostatečně protřelý diplomat, aby poznal, že ho tu nebalamutí. Pokud snad ano, tak si počínala přímo mistrně. Ne, neměl pocit klamu, ačkoliv kdyby tady byla Deanna, tak by mu dokázala říct, jestli má pravdu či nikoliv. Jenže tady nebyla, takže rozhodnutí zůstávalo pouze na něm, jeho vlastní intuici. Pozvedl svoji rozevřenou ruku a dotknul se její ruky.

Přechod byl neuvěřitelně rychlý, ani si nevšimnul, že by padal či byl někam vtažen. Svým způsobem to bylo neuvěřitelné. Bylo to, jako by v jediném okamžiku přeletěl přes celou galaxii. Nacházel se na orbitě zářivě zelené a modré planety plné života. Takže tohle byla ta její pověstná telepatie? Takhle fungovala za plného vědomí?

„Planeta Asirium 3 v soustavě AR,“ dostalo se mu ihned vysvětlení. „Na orbitě se nachází maskovaný Koloniální Dravec Oko 6Z. Záměrně bez posádky, neboť posádku by rada starších mohla ovládnout pomocí své spojené telepatie. Zbraňové systémy byly naprogramovány k odpálení Q-torpéda na určenou pozici na planetě.“

„Co je zač to Q-torpédo?“

„Sledujte!“

Prostor se zavlnil, jak se Dravec odmaskoval a z jeho přídí vyletělo rudě žhnoucí torpédo. Z této pozice vypadalo jako klasické fotonové torpédo, ale instinkt mu říkal, že Nová Kolonie nepoužívá stejnou technologii.

Během okamžiku stál dole na planetě. Nikoliv jakou pouhý divák, měl fyzické tělo. Musel uznat, že má před sebou nádhernou, živoucí planetu třídy M, s úžasnou flórou a faunou, alespoň kolik mohl soudit z prvního pohledu. Také viděl město, rozlehlý palác, kosmodrom, pečlivě udržované zahrady, zkrátka vše oku lahodící, dokonalé, klidné, mírumilovné. Pohlédl směrem vzhůru k obloze a začalo mu být jasné, že tahle krása nebude mít dlouhého trvání.

„Planeta Asirium 3, kolonizační klenot, který nikdy nebyl kolonizován, protože ho rada starších zabrala sama pro sebe.“ objevila se Tasha vedle něj po jeho pravici. Zamyšleně hleděla na to místo.

„Zabrali pro sebe celou planetu?“

„Rada starších měla dvacet členů. Nechali si postavit palác, obklopili luxusem a oddávali se zde víc než jenom meditacím a vládním záležitostem,“ pronesla s pořádnou dávkou opovržení. „Zavrhli základní myšlenku Chartocké filosofie, která hovořila o střídmosti a službě druhým. Místo toho zde rozhazovali Koloniální zdroje na chod obrovského molochu, který nechali postavit pro své vlastní potřeby a tisíce otroků, kteří jim zde sloužili. Ano, otroků, protože pracovníci dostávají za své služby zaplaceno, ale oni jenom brali, nic nedávali.

To vše do okamžiku než sem dorazil admirál Jack Hix a nevmetl jim do tváře jejich zradu a poté...“

Torpédo dopadlo přesně na střed paláce a kapitán Titanu si musel zastínit rukou oči, protože následovala oslnivá exploze. Mnohem větší než by čekal od torpéda. Zřejmě nemělo označení Q-torpédo jenom tak pro nic za nic. Exploze během okamžiku pohltila celý palác a všechno kolem. Nárazová vlna pohlcovala a spalovala všechno kolem sebe. Mířila k místu, kde stáli. Vypadalo, že je pohltí, ale těsně předtím než dosáhla až k nim, všechno zmizelo a on se ocitnul zpátky na palubě vlajkového Dravce.

„Nebylo možné zničit pouze radu, aniž by přitom zahynuli také ti, kteří jim sloužili,“ dokončila pointu s nečitelným výrazem ve tváři.

„Kolik jich tam zahynulo?“

„Všichni...“

„Všichni?“ zopakoval po ní nevěřícně, ale pokud byla pravda, co viděl, tak tomu i docela věřil.

„Q-torpéda, byla samotným admirálem zakázána, aby už nikdy víc nemohla způsobit podobnou spoušť.

„Trochu pozdě,“ opáčil Riker škrobeně.

„Ani Koloniální expedice je neměla ve své výzbroji. Přesto...“

„Přesto se jedno objevilo!“ dokončil za ní a okamžitě mu došla pointa, co bylo zač to torpédo, které dopadlo do zálivu v San Francisku. Ano, slyšel o jeho možné ničivé síle, ale právě teď ji viděl na vlastní oči.

„Zničení rady starších vytvořilo prázdné místo v Nové kolonii. Zato nám dalo nové možnosti a od té doby netvořili vládu výhradně Chartokové, ale i Charité a Chaokové. Tak je tomu dodnes a podle všeho to funguje lépe než bych čekala. Nicméně tím trochu odbočuji od naší záležitosti.“

„Ten Chartocký velitel...“

„Byl psychotronik, ano.“

„Psychotronik?“

„Jedna z forem telepatie, která zahrnuje zásah do fyzického světa. Nemůže s ničím fyzicky hýbat jako ti, kdo ovládají telekinezi, ale může...“

„Zabránit v pohybu druhým, že?“

„Ano, přesně tak,“ přisvědčila. „Ten muž měl vzácnou schopnost, stejnou jakou disponovali někteří členové rady, ale byla natolik slabá, aby vůbec dokázal někoho doopravdy zadržet.“

„Viditelně to dokázal, když ti jeho Chaokové zabili tolik lidí bez jediného výstřelu.“

„Taková věc je zcela neslýchaná, nevídaná a přesahuje schopnosti, jakými vládli Chartokové v samotné radě. A věřte mi, že byli nejmocnější telepati, jací u nás existovali. Od okamžiku jejich zničení, nikdo neprojevil schopnosti, které by se těm jejich byť jen vzdáleně blížily. Dokonce ani Tolkin, který je nesmírně silný telepat na Chartoka.“

„Takže jak to udělal?“

„Někdo mu pomáhal a znásobil jeho schopnosti. Využil jeho vlastní slabosti k tomu, aby ho posedl a následně ovládal dle svého.“

„Máte tušení, kdo?“

„Bylo to něco na vyšším stupni existence. Vyzařovalo to tolik typickou aroganci, přezíravost a nezlomné přesvědčení ve víře, že nemůže prohrát. Neměl žádný pud sebezáchovy, ale ostatně proč, když jste na vyšší úrovni. Nějak mu ve vší té ignoranci nedocházelo, že ve vyšší sféře existence nemůže fyzicky zasahovat do nižší sféry a pokud jedná skrze prostředníka, musí přijmout i jeho fyzická omezení. Věc, kterou neakceptoval, a proto mi nezbylo než to zabít.“

„To?“

„Nebyl to on, ani ona, ani ono, byl tím,“ odtušila s pokrčením ramen. „Přiznávám, že nebyl vůbec hloupý. Dokázal mě zcela vyřadit ze hry, takže mohl nechat ty své řezníky, aby zabíjeli vaše lidi i tu vulkánku, která dokázala najít skulinu v jeho telepatii a využít ji proti němu.“

„Nakonec jste se osvobodila.“

„Podobná zařízení, mě neudrží mimo příliš dlouho. Dokážu je neutralizovat. Může to chvilku trvat, ale nakonec ho dokážu poškodit zevnitř a uvolnit se ze sevření.“

„Aha.“

„Povedlo se mi to právě včas, abych zabránila další katastrofě. Tentokrát jsem tomu nedovolila utéct a dostala z něj potřebné informace.“

„Proč to udělalo?“

„Těžko říct. Během našeho tažení proti Lioňanům, kteří si tak blahosklonně přezdívali Cestovatelé, jsme si udělali spoustu nepřátel. Například Wendarané, byli posledním druhem, který se nám zkoušel pomstít. Našli by se i další, ale šlo by o hodně dlouhý seznam. Nicméně začíná být stále zřejmější, že mají své agenty i v Tamulské vládě a celou tuhle věc směřují k jasné konfrontaci, jež nás může zničit.“

„Myslíte, že to byli oni, kdo rozpoutal celou válku mezi vámi?“

„Zdá se to být logické, stejně jako oni dokážou být svým způsobem předvídatelní.“

„A co udělají?“

„Oni podvádějí, víte.“

„Podvádějí?“

„Pokud jste podrobně četl zprávu kapitána Arana z jeho první mise, jistě tam najdete řadu faktorů, které ukazují na podvod,“ reagovala s úsměškem. „Ukrást celou loď aniž by si toho někdo všimnul? A ne jednu, ale hned dvě? Dovedete si představit, že by k Vám někdo nakráčel a prostě Vám ukradl dvě Vaše nejlepší plavidla?“

„Ne.“

„Přesně o tom to celé je.“

„Myslíte, že tam na nás budou čekat?“

„Ano, budou. Ve své aroganci a namyšlenosti si budou myslet, že nad námi můžou stejně snadno zvítězit.“

„A mohou?“ to byla otázka typu být či nebýt.

„Jistěže, ale to jim nehodlám dovolit.“

USS Titan – o dva dny později

Kapitán Aran Dar vyhlížel z okna kapitánské pracovny ven na protáhlé čáry hvězd, jež míjeli vysokým warpem. Nebyla to jeho pracovna, ani to nebyla jeho loď. Proto úzkostlivě dbal na to, aby všechno zůstalo přesně tak, jak to kapitán Riker zanechal. Jakmile ho najdou, předá mu zpět velení a oba si půjdou po svých. Jenomže ten den byl ještě daleko a na jeho bedrech teď leželo velení hvězdné lodi Titan. Na jedné straně to bylo trochu komické, protože mu velení doslova spadlo do klína v okamžiku, kdy to nejméně čekal.

Neméně komické bylo, že strkal nos do cizího velení, což prvního důstojníka Titanu notně pobouřilo, ale než si stačili celou záležitost vyříkat, najednou byl jejím velícím kapitánem a ona jeho prvním důstojníkem. Za takové situace byl následný rozhovor bezpředmětný a ona natolik profesionál, aby celou věc přijala a nedělala z toho vědu. Sice vůči němu zůstávala poněkud odměřená, ale nijak nezpochybňovala jeho schopnosti velet. Také posádka na něj hleděla trochu nedůvěřivě, ale s tím nemohl nic dělat.

Byl tu pouze dočasně, a co přijde, až celá mise skončí, zůstávalo stále ve hvězdách. Má zkusit pokračovat v kariéře kapitána hvězdné flotily, nebo se raději vrátit domů na Bajor a zkusit něčeho dosáhnout tam? Na tyhle otázky bylo ještě brzy. Teď měl před sebou misi a hodlal ji splnit, ačkoliv cíl mise nebyl tak úplně jasný. Sledovat počínání Nové Kolonie a nezasahovat, dokud nepřiletí další posily. Věděli, kam mají namířeno, ale dokud nespustí maskování, tak je stejně neuvidí.

Naštěstí má na palubě někoho, kdo je zcela jistě dokáže najít. Sedmá s poručíkem Jazou působili jako velice schopný tým. Nechal jí volnou ruku v možných úpravách astrometriky a senzorů, aby lépe našli Koloniální signaturu. Věc, ze které zase naopak neměla radost poručík Palzar. Nejprve z její astrometriky udělali taktické centrum pro skenování Země a teď prováděli další úpravy. Astrometrika patřila k její osobní svatyni, kde si mohla dle potřeby vypínat gravitaci a nebýt závislá na své exoskeletu.

Alespoň plně chápala, že tyhle úpravy jsou nezbytné k nalezení kapitána Rikera, takže se k těm dvěma přidala. Ztráceli na ně skoro den, ale zase měli výhodu v rychlosti. Pokud Koloniální Dravec udržoval maskování, nemohl překonat rychlost vyšší než je warp 5. To jim mělo poskytnout dostatek času být na místě včas a najít je.

Ostatně Titan byl v první řadě průzkumná loď a tohle byl úkol pro ně jako stvořený. Sice to nebyl ten typ mise, který by si on a posádka přáli, ale po týdnech vyčkávání to bylo konečně alespoň něco. Titan nebyl válečná loď, ale i v tomto ohledu probíhaly přípravy a Sedmá společně s hlavním inženýrem a šéfem bezpečnosti pracovali na možných vylepšeních obranných systémů a zvýšení jejich šancí, pokud by došlo k dalšímu střetu.

A nebyli zdaleka sami, neboť k celkové misi se připojilo mnohem více lidí, počínaje admirálem Janewayovou, přes nadporučíka La Forge, Reginalda Barclaye, Belannu Torresovou, Harry Kima a dalšího personálu z inženýrské a vědecké sekce na zemi. Ti všichni analyzovali ukázku dominantní převahy Nové Kolonie nad Federací a hledali na způsob, jak podobné věci předejít v případném dalším střetnutí. Aran Dar si další střetnutí s nimi nepřál a pevně věřil tomu, že dokážou celou věc urovnat diplomaticky.

Za předpokladu, že Nová Kolonie bude o diplomacii doopravdy stát. Unesli jednoho z jejich předních kapitánů, aby měli údajného svědka pro své činy, ale klidně mohli zůstat jenom u toho. Klidně ho mohli vrátit, až bude po všem a zase v tichosti bez zbytečných debat zmizet. Tahle část mu zněla ze všech alternativ nejvíce pravděpodobná a odpovídala tomu, co o nich věděl. Souhlasil s tím, že kapitánu Rikerovi neublíží, ale ta jejich aura tajemnosti ho přinejmenším dráždila.

Ze zamyšlení ho vyrušil zvonek „Vstupte!“ vyzval příchozího úsečně a sám si říkal, kdo ho v tuhle pozdní hodinu přichází navštívit.

„Kapitáne?“ příchozím jak se ukázalo, byla Deanna Troi.

„Ach, Deanno. Prosím, pojďte dál.“

„Doufám, že Vás neruším z něčeho důležitého.“

„Dost pochybuji, že moje zamyšlení lze považovat za skutečně důležité. Důležité věci provádí hlavně Sedmá a lidé kolem ní.“

„Vybral jste si ji dobře.“

„Ano, potřebujeme někoho s elánem a sebevědomím, jaký má ona.“

„To jistě ano. Rozhodně je jí plná loď.“

„Ano, ale kvůli tomu tady nejspíš nejste.“

„Moje návštěva vlastně není ani tak důležitá. Jen jsem se chtěla ujistit, že hodláte velet Titanu, stejně dobře, jako jste velel Voyageru.“

„Zapomínáte, jak Voyager dopadl.“

„To si ale nesmíte připouštět. Za žádných okolností, protože pokud budete za vším vidět Voyager, nebudete dál schopen velet žádné další hvězdné lodi.“

„Já vím. Musím se přes to přenést.“

„Ano, správně.“

„Na tohle je těžké zapomenout.“

„Nikdo nechce, abyste zapomněl. Jen musíte pokračovat dál. Nesmíte se tím nechat ovlivnit a rozhodit.“

„Všichni říkají, že jsem udělal správnou věc, že jsem hrdina,“ odpověděl Dar tiše. „Tak proč se sakra necítím ani trochu hrdinsky?“

„Protože jste přišel o svou první loď. Přišel jste o lidi pod svým velením a to se do Vás nesmazatelně zapsalo.“

„Myslíte si, že nejsem schopen dál velet?“ reagoval místo toho tázavě.

„Myslím, že ta otázka není o tom, jestli jste nebo nejste schopen velet. Ve Vašem případě by měla znít: Chcete vůbec velet a dokážete nést odpovědnost s tím spojenou?“

„Tady a teď, ano...“ odpověděl a notnou chvilku vážil další slova. „Co bude potom, to se uvidí.“

„Vaše pochybnosti jsou zcela normální a naprosto pochopitelné, ale jak říkám, nesmíte se jimi nechat pohltit. Jakmile dojde ke kritické situaci či důležitému rozhodnutí, musíte být znovu kapitán Aran Dar, kterým jste vždycky byl.“

„Což zní sice hezky, ale Titan není můj úsek velení. Tahle posádka není mou posádkou. A já nevím, jestli budu mít dost času jim dokázat, že mi jako kapitánovi mohou věřit.“

„Oni Vám věří,“ odpověděla mu Deanna vážně. „Možná to není ta absolutní víra, jakou chová posádka k letitému kapitánovi, ale věří Vám. Z jednoho prostého důvodu. Ukázal jste jim, že jste hoden důvěry.“

„Takže jsem jediný, kdo sobě stále pochybuje?“

„Vždycky o sobě pochybujete. Drží Vás to ve střehu a brání tomu, abyste byl příliš sebevědomý.“

„To je dobře nebo špatně?“

„Dalo by se říct, co kapitán to vlastní definice,“ odpověděla poradkyně neurčitě. „Tuhle věc pochopíte časem, až budete v kapitánském křesle sedět déle.“

„Nu dobrá, potom to beru jako ano a děkuji za Vaši podporu.“

„Vždycky jste ji měl, stejně jako Will.“

„Což mě vede zpátky k tomu, co se stalo na Zemi,“ změnil téma, neboť pokud by pokračovali ještě chvíli, asi by se musel začít červenat. „V tom všem zmatku tak nějak nebyl čas zeptat se Vás, k čemu tam vlastně došlo? Viděl jsem ten masakr a pochopil, že to byl záměr, ale...“

„Talaris B’Rand,“ odpověděla mu a nyní to byla ona, kdo hledal ta správná slova. „Ten Chartocký muž, kterého jsme zajali dole na základně.“

„Ach ano, vzpomínám si. Díky němu víme, zhruba kam máme letět,“ přikývnul chápavě. „Jak mu vůbec je?“

„Jednoduše řečeno je psychicky úplně na dně. Jednak z důvodu toho, že byl ovládán jakousi bytostí, která ho nutila dělat všechny ty věci a jednak průnikem do jeho mysli, poté co major tu bytost zabila. Otázkou je, co pro něj bylo horším a traumatizujícím zážitkem. Jedno i druhé bylo zlé samo o sobě, ale obě naráz...“

„Tohle byla ta věc, na kterou čekala, že?“

„Ano,“ přikývla, ale nic dalšího nedodala.

„Nemusíme o tom mluvit, pokud nechcete.“

„Ne, tím to není.“

„Tak v čem je problém?“

„Problém je v tom, jak ta bytost vnímala ji.“

„A jak ji teda vnímala?“

„Nevnímala ji jako skutečnou hrozbu, ani v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že major je mnohem silnější a může uskutečnit své hrozby.“

„Máte pravdu, to je podivné.“

„Talaris z ní měl oprávněnou hrůzu. Proto použil tam ve vězení blokační zařízení, aby nemohla nic udělat. On moc dobře věděl, čeho může být schopná, ale ta bytost ne. Jako by si to neuvědomovala, nebo prostě jenom odmítala připustit, že by něco takového mohlo být možné.“

„Takoví protivníci bývají nejhorší, neboť neví, kdy přestat.“

„Je jich víc. Přinejmenším ještě jeden, možná i dva.“

„Pokud je major opravdu tak silná, jak tvrdíte, potom si s ním dokáže poradit.“

„Myslím, že si nedokážete představit, jakou silou ve skutečnosti vládne.“

„Jistou představu bych měl. Po tom co provedla s Parksem na Aloně 3...“

„Byli tam dva Chaokové. Jeden z nich byl ten, který zabil T’Rel,“ začala Troi místo toho nepřítomně. „Chtěli mi ublížit a nejenom mě. Ona je zabila. Oba dva. Přitom jim nevěnovala skoro žádnou pozornost. Nepovažovala je za hrozbu, jenom dotěrný hmyz, který prostě zamáčkla. Bylo to, bylo to jako bouře. Ničivá bouře, která smete všechno, co se jí postaví do cesty.“

„Máte obavy, že by mohla kapitánu Rikerovi ublížit?“ zeptal se. Už předtím chtěl položit tuto otázku, ale vyčkával na vhodnější okamžik.

„Ne, nic takového,“ zavrtěla hlavou. „V jednu chvíli byla jako nezastavitelná živelná síla a v další najednou...najednou úplným opakem. Měla starost, jestli mi nic není. Opravdovou starost, nic na mě nehrála a pak, pak se pustila s tou bytostí do střetnutí a bylo z ní cítit odhodlání...odhodlání a připravenost dotáhnout celou věc až do samotného konce. Právě tahle její cílevědomost je tím, co mě děsí a přitom mohu říct, že ona není taková. Ne vždy.“

„V tom případě Vám zkusím říct jednu historku z první mise Voyageru,“ začal a rychle si vybavoval na poněkud napjatou situaci, která nakonec dobře dopadla. „Jeden mladý a dychtivý novinář, během své snahy napsat článek o Nové Kolonii narazil přímo na naši Koloniální velitelku. Jejich setkání bylo na velice zajímavém místě, přímo uprostřed hlavně jejich pověstné zbraně třídy Z.“

„Setkali se uprostřed hlavně ničivé zbraně?“ nevěřila Deanna vlastním uším.

„V té době nebyla v provozu, samozřejmě. Neměli k jejímu chodu dost energie, ale pointou zůstává, že náš mladý novinář začal po nějakém čase mít velice živé sny. Jeho zážitky, vize byly nápadně podobné tomu, co jsme zažili my, při použití neurálního rozhraní, jež navrhla Sedmá.“ Počkal kratičký okamžik, než poradkyně chápavě přikývla a pokračoval dál. „Jeho poslední vize byla trochu dramatičtější a nemohl se z ní probudit. Celý týden byl úplně katatonický a doktor Bashir vůbec nevěděl, co s ním. Důvodem bylo, že trefil na špatnou vzpomínku, kdy v rámci jakési snahy o expertízu použila blokační zařízení, jež omezila její mentální schopnosti. Tím pádem ho nemohla ze své vize včas vystrčit, protože o něm prostě nevěděla.

Fascinující na tom všem je, tedy bylo, že tuhle expertízu prováděli v tělocvičně během kontaktního souboje bojových umění. Blokační zařízení sloužilo k tomu, aby major nemohla využít plně své schopnosti a musela bojovat pouze svými lidskými možnostmi. Proti Chaocké bojovnici jako Leitha neměla mít jakožto pouhý člověk nejmenší šanci, ale ona ji přesto dokázala porazit. Porazit a na základě tohoto vítězství ze sebe vysypat analýzu ohledně Tamulského impéria, která byla natolik blízká skutečnosti, jak jen mohla být.“

„Taková věc by k ní přesně seděla,“ souhlasila Troi uvážlivě.

„Neméně zajímavé na tom všem je, že náš novinář, který současně byl i zručným kreslířem, namaloval několik kreseb, které popisovaly události, k nimž teprve mělo dojít a taky došlo. Přitom mohu směle říct, že úroveň jeho kreslících dovedností šla za tu dobu výrazně nahoru. Předtím byl pouze nadějný kreslíř, ale po tomhle setkání šly jeho kreslící schopnosti výrazně nahoru.“

„To pro něj muselo být jistě velice překvapivé.“

„Nejspíš si to sám plně neuvědomil, ale jejich osudové setkání nedopadlo úplně podle jeho představ.“

„Stále si říkám, jaká skutečně je a nechci ji soudit pouze podle jediného okamžiku, kdy uvolnila tu emocionální bariéru a ukázala jaká je pod ní.“

„Já myslím, že bez ní by Nová Kolonie nikdy nebyla tam, kde je teď.“

„V tom máte nejspíš…pravdu,“ zarazila, neboť zvonek ohlásil nového příchozího. Najednou se v kapitánské pracovně dveře netrhly.

„Vstupte!“ vyzval příchozího, zatím co Deanna se chystala naopak k odchodu. Dovnitř vstoupil plukovník Marcen a měl ve tváři přesně ten nečitelný výraz, který u něj za poslední měsíc několikrát viděl. Na něco právě přišel, či k něčemu dospěl, záleželo na úhlu pohledu.

„Kapitáne, poradkyně, dobře, že jsem vás tu zachytil oba dva.“

„O co jde, plukovníku?“

„Právě jsem asi poskládal celou příběhovou mozaiku.“

„Nepřeháněl jste doufám Talarisův výslech?“

„Nemusel jsem vůbec nic přehánět. Všechno vysypal sám bez pobízení.“

„Dobře, takže máte…“

„Znám pozadí celého příběhu a nejenom jeho.“

„Poslouchám.“

„Bude lepší, když ho sdělím všem zainteresovaným najednou. Nerad říkám věci dvakrát.“

„Už je dost pozdě. Nepočká to do zítřka?“

„Počká, ale čas je drahý. Čím dříve to budou všichni vědět, tím lépe.“

„Dobrá tedy. Svolám poradu všech vyšších důstojníků za půl hodiny do zasedací místnosti.“

„Děkuji, kapitáne,“ přikývnul mu úsečně a odporoučel se z jeho pracovny.

„Co myslíte, Deanno?“

„Plukovník Marcen je pro mě stále záhadou,“ opáčila zamyšleně. „Jde mu o úspěch této mise, ale ne ze stejného důvodu jako nám.“

„To mě příliš nepřekvapuje.“

„Stojí na naší straně, ale sleduje ještě jiný cíl.“

„Myslíte, že může být členem sekce 31?“ nadhodil, neboť tahle možnost ho též napadla s ohledem na pravomoci, jakými disponoval. Nepočítaje vysoký stupeň utajení jeho osoby. Díky němu o něm věděl jen velice, velice málo, kdežto plukovník o něm věděl naopak skoro všechno.

„Nemyslím,“ zavrtěla hlavou. „Nemám sice žádné přímé zkušenosti se Sekcí 31, ale jejich metody se od sebe liší. Sekce 31, jde na věc bez skrupulí a neváhá porušit pravidla, kdežto jeho přístup je takový víc…víc lidský.“

„Takhle bych ho asi necharakterizoval, ale na tom co říkáte, něco bude.“

„Pokud je třeba dokáže být tvrdý a nelítostný, ale není z těch lidí, kteří pro dosažení úspěchu udělají cokoliv, tedy i poruší pravidla. Mohu říct, že si na dodržování pravidel velice zakládá a není z těch, kdo překračují hranice.“

„To je dobré vědět,“ přikývnul kapitán a chtě nechtě musel souhlasit. Všechno co důstojník od rozvědky dělal, mělo jistý směr a jasně vymezené hranice. Netlačil na pilu, pokud nebylo opravdu třeba. Jako třeba dole na Zemi, kdy ho zatáhnul do pozemní operace.

Následuje:
Střetnutí