Strážci řádu 2

Obsah

• Prolog
• Část první – Cesta, kapitola 1 – Náhlý odjezd
• Nečekaný host
• Předehra
• Aliance
• Mise
• Hra na schovávanou
• Odhalení
• Konspirační schůzka
• Ztracená vzpomínka
• Rodinné setkání
• Naslouchání
• Rodinné tajemství
• Napadení
• Po útoku
• Hledání cesty ven
• Poslední fáze
• Admiralita
• Živý svědek
• Část druhá - bojiště Země & Alfa, kapitola 19 – Superšpión
• Okamžik před bouří
• Útok
• Únos
• Nečekané spojenectví
• Únik
• Do neznáma
• Střetnutí
• Tamuli
• Stopy
• Zmizení
• Oběti
• Nápověda
• Znepokojivý nález
• Měsíční základna
• Virus
• Strážce
• Virus
• Úder ze stínů
• Kostky jsou vrženy
• Nepravděpodobné důvody
• Po boji
• Po bouři
• Enterprise
• Část třetí - Obrat; Kapitola 43 – Nabídka
• Diplomatická návštěva
• Tieru 4
• Návrat
• Otázka plánování
• Tajemství Zentieranů
• Dohoda
• Gralgar
• Ztracená Archa
• Strážci řádu
• Důsledky
• Poslední krok
• Návrat domů

Kostky jsou vrženy

USS Titan – můstek, hvězdný čas: 59363,84

Hvězdná loď Titan právě vyskočila z warpu. Ihned po vstupu do normálního prostoru skenovali prostor kolem sebe pro získání detailnějších informací. Kapitán Aran Dar zamyšleně vstal z velitelského křesla a zamračeně hleděl na hlavní obrazovku. Viděl na ní Koloniální vlajkovou loď. Přesně tam, kde měla být, ale nehýbala se. A nebyli zde sami. Někde kolem poletoval ještě druhý Dravec a on si byl zatraceně jist, že vstupují na velice křehký led.

„Hlášení!“

„Něco je v nepořádku pane, protože Oko 7Z má vypnuté štíty, zbraně a většina systémů mají off-line,“ ohlásil Keru od taktiky.

„To je divné, ale potvrzuje moji domněnku, že mají potíže. Poradkyně?“ obrátil se na Deannu po své levici.

„Něco je špatně, kapitáne. Hodně špatně,“ odpověděla neurčitě.

„Máte na mysli něco konkrétního?“

„Mám pocit, jako by na palubě lodi nikdo nebyl.“

„Sedmá?“

„Senzory nejsou schopné projít stíněním trupu, ale z toho mála co vidím, má poradkyně Troi nejspíš pravdu. Zachycuji jen nepatrné známky života. Příliš málo na tří set člennou posádku.“

„Takže se jim to přeci jenom vymklo z rukou.“

„Hmm...“ zamračila se Deanna zamyšleně.

„Nějaké známky po Oko 13Z?“

„Právě se demaskují a letí směrem k nám. Zvedají štíty a nabíjejí zbraně!“ ohlásil šéf bezpečnosti sotva kapitán dořekl svojí otázku.

„Bojová pohotovost!“ navázal na něj Bajoran v těsném sledu, usedl zpět do velitelského křesla a můstek se ponořil do rudé záře.

„Teď uvidíme, jestli ty plány k něčemu byly,“ poznamenala Valeová suše.

„Skenuji přibližující plavidlo a porovnávám s údaji, které máme. Ovšem pro přesnější údaje se musíme dostat blíž. Mnohem blíž,“ připomněla Sedmá.

„To zřejmě nebude problém,“ zamumlala Valeová suše.

„Nepřítel se blíží. Na dostřel bude za dvacet vteřin.“

„Připravit na změnu kurzu! Ostře na levobok! Musíme proletět kolem nich dříve, než na nás zaměří svoje zbraně.“

„Připraveno,“ přisvědčila poručík Lavena u kormidla.

„Teď!“

Titan prudce změnil kurz a tím protivníka viditelně vyvedl z míry. Většina jeho výstřelů šla mimo. Plavidlo Federace se protáhlo kolem pravého boku Dravce a jeho hlavní fázery zasáhly tvrdě jejich štíty. Kapitán Aran ani nemusel čekat na hlášení, aby věděl, že jim právě způsobili poškození. Ne nijak kritické, ale dost velké, aby jejich štíty poklesly o 10%. Při následné obrátce, v níž byli opět kupodivu rychlejší, zasáhli znovu, ale tentokrát už přicházela odpověď a štíty Titanu musely absorbovat první zásahy.

Taktika byla přitom celkem jednoduchá. Pokud měli uspět, potřebovali snížit nepřátelské štíty na 60% a méně. Potom, teprve potom mohli zasáhnout jejich slabý bod a dosáhnout průniku jejich štíty a způsobit jim natolik vážné poškození, že je následně dokážou dorazit. Ano, na papíře to znělo hezky, ale provést takovou věc válečné lodi, která je převyšovala po všech stránkách, už bylo o poznání horší.

Obě plavidla kolem sebe kroužila jako dvojice šermířů. Akorát místo ostří z mečů mezi nimi přeskakovaly paprsky energie. Častěji zasahovaly mnohem přesnější fázery Federační lodi, ale Dravec měl silnější štíty a větší množství zbraní. Aran Dar, viděl specifikace Dravce třídy C. Palebná síla ani síla štítů nezaostávala výrazněji za novější třídou D. Ne, rozdíl byl hlavně v mobilitě, manévrovatelnosti a nanotechnologii, která umožňovala této nové třídě být flexibilnější a výkonnější.

Oko 13Z měl být oproti vlajkové lodi pomalejší, nejenom samotnou rychlostí a manévrovatelností, ale i jejich zbraňové systémy fungovaly na starším více mechanickém principu, takže nedokázali dostatečně pružně reagovat na manévry Titanu. Problém byl v tom, že nemuseli. Mohli si dovolit snést větší poškození, což Federační loď naopak nemohla.

„Štíty na 46%! Poškození trupu na palubě devět a jedenáct!“

„A nepřítel?“

„Štíty mají na 70%. Příliš málo na…“

„Prudce dolů, poručíku! Podleťte je!“

„Ano pane.“

Můstek se prudce otřásl, jak je zasáhly čelní zbraně, ale poté se Titan dostal do jednoho z mála slepých míst Dravce. Jejich reakce byla příliš pomalá a těžkopádná, jinak by si podobný manévr nemohli dovolit. To vedlo Bajorana k závěru, že na palubě není původní posádka, ale pouze Chaočtí válečníci. Pokud šlo o stejné řezníky, jako ti na Zemi, tak určitě nedosahovali kvality běžného personálu. Taková věc jim dávala poměrně velkou šanci. Pokud ovšem nepřijde něco dalšího, co zcela zvrátí misky vah zpět na druhou stranu.

„Zásah! Jejich štíty klesly na 63%!“

„Přibližte se zleva a palte!“

Byl to odvážný manévr, neboť přilétali ze strany, kde měl Dravec silnější obranu a Titan se pořádně otřásl. Několik konzolí vybuchlo následkem přetížení, ale on nic z toho nevnímal. Veškerou pozornost směřoval do jediného okamžiku.

„Štíty na 22%! Poškození trupu na palubách…“ hlásil Keru další zprávy o stavu.

„Teď poručíku!“ zavelel kapitán. „Palte vším, co máme!“

Nejprve hlavní fázery vyslaly smršť energie a po nich vyletělo z předních torpédometů půl tuctu torpéd. Čtyři z nich byly kvantová torpéda, dvě speciálně upravená antihmotová torpéda. Směřovala do slabého bodu a on mohl jenom doufat, že to vyjde, protože pokud ne, tak jsou nahraní. Hlášení o škodách, které právě Ranul Kerua dokončoval, zněly vážně, nepočítaje únik plazmy z pravé gondoly.

Aran Dar doslova propaloval hlavní obrazovku pohledem. Torpéda doletěla k cíli a on si mohl dovolit spokojený úšklebek. Fungovalo to. Torpéda prošla skrze jejich štíty. Přesněji jedno torpédo, ale to bohatě stačilo, protože po jeho zásahu se Dravec pořádně otřásl a co víc, nestřílel.

„Přímý zásah! Jejich štíty jsou na 12%“

„Přidejte jim ještě jednu dávku, Ranule!“

„S radostí, kapitáne!“

Aran Dar si neliboval v ničení ničeho, ani nikoho, ale teď cítil jakési chladné uspokojení nad vývojem událostí. Další salva zasáhla silně oslabené štíty a kromě primární exploze způsobila řadu sekundárních výbuchů a celá loď se začínala pomalu rozpadat. Ignoroval jásání posádky nad vývojem událostí. Pokud měl totiž pravdu, tak tímhle to celé ještě nemuselo skončit. Větší starosti mu dělalo, k čemu vlastně došlo na Oko 7Z, že je mimo provoz? Druhý Dravec tady čekal už dobrou půlhodinu, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by na ně zaútočil. Obsadili ho snad?

Možná měla Deanna pravdu. Něco tady nehrálo. Tohle celé vypadalo příliš jednoduše, jakkoliv mohla být Chaocká posádka nezkušená, potom, co pravděpodobně zabili původní posádku. Pozabíjeli a nechali na Omikronu théta. Cítil, jak mu tuhne čelist poté, co se Dravec vynořil z explozí celý a zcela nepoškozený. Zvláštní na tom bylo, že ho tahle část ani tolik nepřekvapila. Tak nějak čekal, že k tomu dojde. Navzdory úspěchu, prostě neuspějí. Nemohou uspět. Z jednoho prostého důvodu, protože ve hře je vyšší moc a ta už se o to postará. Tedy ze předpokladu, že se někdo další nepostará o ně.

„Co to sakra…“ uklouzlo Valeové šokovaně.

„Překvapení, řekl bych,“ konstatoval Bajoran suše.

„Tomu nerozumím. Oko 13Z se otáčí zpátky směrem k nám a je zcela nepoškozen a…“ reagoval Ranul Kerua nechápavě nad tím co mu ukazovaly senzory.

„Ano, nepoškozen…“ přikývnul kapitán stoicky. Mohl k tomu dodat, že právě teď s nimi mohou udělat cokoliv budou chtít, a nic z toho co mají k dispozici, jim nebude nic platné.

„Nabíjejí zbraně!“

„Energii do čelního štítu!“ zavelela první důstojník.

„To bude k ničemu,“ zamumlal Aran, ale nezkoušel rozkaz odvolat. Kromě toho Dravec už vystřelil. Pouze z jedné ze svých palubních zbraní. Nepotřebovali jich víc. Jedna jim bohatě stačila.

S Titanem to pořádně otřáslo. Víc než za celou dobu. Celou řadu členů posádky můstku to vyhodilo z jejich stanoviště. Světla na okamžik pohasla, než lodní systému ustály náraz.

„Právě jsme přišli o ochranné štíty! Zbraně mimo provoz a…“

„Střílejí znova.“

„Sakra. S tímhle nás…“

„Nezničí nás! Ještě…“ dál už se Bajoran nedostal. Titan dostal i druhý zásah, po kterém zhasla všechna světla, včetně hlavní obrazovky a celý můstek se ponořil do tmy. „Taková věc by byla příliš jednoduchá. Ne, pokud nás zničí tak nějakým exotickým způsobem,“ dodal konečně.

„To není moc hezká představa,“ utrousila Valeová škrobeně.

„Ne, ale podle mého, přesně takhle uvažují,“ odpověděl jí Bajoran a v ten moment naskočilo nouzové osvětlení, jež alespoň trochu ozářilo zcela temný můstek.

„Stav poručíku! Jak jsme na tom?“ vyštěkla první důstojník vida, že kapitán nic neříká ani nereaguje.

„Připravili nás o všechnu energii,“ hlásil Keru okamžitě. „Jedeme pouze na záložní baterie. Veškeré systémy jsou mimo provoz. Jsme tady doslova na odstřel.“

„Stejně jako Oko 7Z,“ podotknul kapitán Aran.

„Oni podle všeho mají energii. Pouze jejich systémy jsou off-line,“ opravila ho Sedmá.

„A to víte jak, když nic nefunguje?“ zajímalo Valeovou.

„Senzory stále fungují. Sice jen na omezenou vzdálenost, ale s nouzovou energií…“

„Chtějí, abychom se dívali, co nám provedou a…“ nedokončil Dar větu, můstek se trochu zhoupnul a podle všeho se právě dali do pohybu.

„Sedmá?“ pohlédl tázavě směrem za sebe.

„Tažný paprsek nás právě odstrčil,“ odpověděla mu obratem.

„Odstrčil? Kam?“ zajímalo prvního důstojníka zamračeně.

„Přímo na Oko 7Z…“ dodal Aran Dar místo Sedmé. „Funguje hlavní obrazovka?“

„Kupodivu ano.“

„Tak ji pusťte, ať vidíme, co nás čeká…“

Koloniální vlajkový Dravec Oko 7Z

Kapitán Riker ani v nejmenším nesdílel nadšení a rozjaření té bytosti. Ne, když si takhle bezostyšně pohrával s něčím, na čem mu velice záleželo. Jeho lodí, jeho posádkou a nejenom s nimi. Posádka vlajkového Dravce mu byla po smrti jejich velitelky vydána doslova napospas. Nic ho nemohlo v dané chvíli zastavit. Alespoň tak to vypadalo, ale přeci musel mít nějakou slabinu. Nedělal nic přímo, pouze manipuloval Dravcem Oko 13Z, takže všemocný určitě nebyl. Nacházel se ve fyzickém těle a právě tohle mohlo představovat tu zranitelnou část.

Jenomže ten zatracený chlap měl oči i vzadu a reagoval nesmírně rychle. Jeho fázer ležel dobrých pět, možná šest metrů od něj a on si za současného stavu k němu nezkoušet dojít a zvednout ho. Byl nastavený na maximum, takže by všechno živé odpařil jedním výstřelem, ale neměl šanci ho použít. Víc než fázer ho zamrazil pohled na jeho třešničku na dortu. Slyšel, jak mluví o sněhové vločce a směje se tomu jako pominutý.

Skutečně něco takového na obrazovce viděl. Jenomže to nebyla žádná vločka, ale Krystalická entita. Přivolal další, nebo prostě nějak obnovil tu původní, na kterou narazila Enterprise? Od okamžiku před nějakými patnácti lety o ní nikdo víc neslyšel, takže muselo jít o opravdu ojedinělý vesmírný fenomén, jakých byl vesmír plný. O tom, jestli je entita inteligentní bytostí už se nedozvěděli, protože ji doktorka Marrová zničila.

Osobně té věci nelitoval, ne potom k čemu došlo na Meloně 4, ale to, že se objevila zrovna tady a teď mu způsobovalo mrazení v zádech. Ano, Omikron théta, Forlat 3, Boreal 3, či Melona 4, byly světy, které entita zničila. Všechno systémy, které se nacházely poblíž jejich pozice, takže jistým způsobem dávalo smysl, že se objevila zrovna tady, ale ne jak. S úžasem a nevírou sledoval, jak se blíží, takže si v prvním okamžiku vůbec nevšimnul, že mu někdo pomáhá vstát.

Dotyčný ho chytil zrovna za vykloubené rameno, takže vyheknul, ale kupodivu přitom necítil žádnou bolest. Právě naopak se mu v tom místě rozléhalo velice příjemné teplo. Nejenom v rameni. Jeho zlomená ruka srůstala a naražená žebra přestávala bolet při každém nadechnutí. S překvapeným výrazem pohlédl na neznámého, podle uniformy důstojníka Hvězdné flotily. Poznal ho ihned, plukovník Donald Marcen. Z pravé ruky mu sálalo zlaté světlo, stejně jako z jeho očí.

Stejné příznaky, jaké viděl u majora Kronesové i té bytosti v těle Chaockého muže. Jakmile skončil, musel Will uznat, že jeho ruka je v naprostém pořádku, zcela uzdravená. Zjevení muže od rozvědky bylo přinejmenším překvapující. Překvapující, ale na druhou stranu vysvětlovalo, proč se tak moc angažoval v celé věci. Takže to on musel být tím, o kom major mluvila. Vždy ve středu dění, ale nikdo ho nikdy nepodezříval, že by byl někým jiným. Otázkou zůstávalo, ke které straně patří?

„Vy…“ začal Riker, ale druhý muž si dal prst na ústa a naznačil mu, aby mlčel. Veškerá záře pohasla a rázem vypadal stejně jako předtím. Nebylo na něm nic nepřirozeného. Snad jen jeden malý rozdíl. Vypadal vážněji než kdykoliv předtím. Pohledem zavadil o mrtvé tělo a jeho výraz ztvrdl ještě víc. Natáhl ruku, do které mu poslušně přiletěl fázer, ležící na zemi.

„Nechte mě, ať to s ním vyřídím. Nezasahujte, ať se bude dít cokoliv,“ uslyšel kapitán jeho hlas ve své hlavě. „Smrt jak ji chápete, je pro nás vyšší bytosti, které jsme stále spjaté se svou fyzickou existencí relativní. Pouze stav, který lze změnit. Kdyby byla skutečně mrtvá, potom by tady nikdo z Vás nebyl. Zánik, nebo chcete-li ukončení jednoho z nás, se rovná výbuchu hvězdy a k tomu jak vidíte, nedošlo. Takže nejde o nezvratný stav a v případě Tashy to platí dvojnásob,“ do-vysvětlil a předal mu fázer, který předtím poslušně přiletěl do jeho ruky a postoupil směrem dopředu. Jeho protějšek stále ještě chrlil oslavné fráze na svoji genialitu a to jak je nezastavitelný, takže ho vůbec nezaznamenal.

„Už sis dostatečně vyhrál?“ promluvil na něj Marcen. Klidným vyrovnaným tónem, jako by mluvil o počasí.

„Co…cože…kdo?“ nadskočil Chaok poplašeně a uskočil zpátky. Nad touhle reakcí musel Riker jenom zavrtět hlavou. Vykřikoval tu na celý můstek, jak je veliký a mocný. Přitom ho vyděsila jediná nečekaná otázka. Najednou vypadal překvapeně, vystrašeně a zdaleka ne tak jistě. Nejspíš nebyl tak veliký, jako spíš hodně malý a právě si zkoušel léčit vlastní komplex.

„Ptám se, jestli sis už vyhrál?“ zopakoval mu plukovník otázku.

„A to se podívejme, sám velký strážce osobně,“ promluvil konečně a do tváře se mu vrátilo trochu sebejistoty. „Nenapadlo mě, že mi přijdete osobně blahopřát ke zničení té slabomyslné a hloupé děvky. Samozřejmě mi to lichotí, jistě. Chápu, že si potrpíte na teatrální gesta, takže chcete být u každé důležité události, ale nenapadlo mě, že takový bezvýznamný okamžik poctíte svojí přítomností.“

„Už jsi skončil s touhle tirádou?“ opáčil a udělal výhrůžný krok směrem vpřed.

„Zkoušíte mě snad zastrašit? Pokud ano, tak Vám to moc nejde.“

„Chlapče, kdybych tě zkoušel zastrašit, tak mi tu ležíš u nohou a prosíš o slitování,“ ubezpečil ho chladně.

„To všechno jsou jenom kecy!“ odseknul ostře, ale ne s tou neotřesitelnou jistotou. „Nezastavil jste mě předtím a nezastavíte mě ani teď!“

„Vskutku?“ naklonil plukovník hlavu lehce směrem doprava a levé obočí mu vystřelilo tázavě směrem nahoru. Stejné gesto používala i Sedmá, ale on k tomu přidal i tu správně hrozivou intonaci. Zdánlivě nenucený tón, který v sobě skrýval ostří. „Tohle si opravdu myslíš, chlapče? Máš vůbec tušení, co je nekonečná síla vlastně zač? Máš vůbec tušení, s čím si zahráváš?“

„Je to prostředek ke zničení těch, kteří mi stojí v cestě, jako tahle tvoje blonďatá čubka, kterou si vydržuješ pro vlastní pobavení!“ odseknul drze, ale přesto udělal krok vzad směrem k hlavní obrazovce můstku, vida že Marcen udělal krok vpřed.

Ne však přímo směrem k němu. Udělal ještě pár dalších kroků a prošel kolem. Přitom o něho nezavadil pohledem. Jako by tam vůbec nebyl. Jako by pro něj vůbec nepředstavoval hrozbu. Kapitán Titanu sledoval bedlivě jeho počínání. Byl dostatečně protřelý diplomat a kapitán, aby poznal, že tohle všechno někam směřuje. Otázkou zůstávalo k čemu. A co byla ta nekonečná síla, o níž mluvil? Podle názvu něco hodně důležitého. Nebo to bylo myšleno doslovně?

„Vskutku? Tohle si opravdu myslíš?“ odtušil plukovník tázavě. „A já myslel, že disponuješ alespoň průměrným intelektem, ale tohle vypadá spíš, že jsi naprostý imbecil, který nemá kontakt s realitou.“

„Zato mám v rukou sílu, kterou mohu zničit cokoliv a kohokoliv. Včetně tebe!“

„Vskutku? Tohle si opravdu myslíš?“ opáčil druhý muž lehce posměšně, aniž by na něj pohlédl. Říkal to přesně tím tónem, který dokázal znejistit a přemýšlet jestli opravdu něco ví, nebo jenom blufuje.

„Nemyslím. Já to vím a žádné vaše vskutku na tom nic nezmění!“ odseknul naštvaně, ale bylo na něm patrné, že o tom v první řadě zkouší přesvědčovat sám sebe.

„V jedné věci máš pravdu, ale v té druhé ji zase nemáš. Pokud se trochu zamyslíš, tak ti dojde pointa.“

„Nemusím se nad ničím zamýšlet. Ne, když jsem pánem situace.“

„Vskutku? Proč myslíš?“

„Protože si uvědomuji, proč jste tohle skrývali před ostatními.“

„Ano, a proč?“

„Abyste nepřišli o vlastní moc a vůdčí postavení!“

„Takže tohle si myslíš? Všechno je to pouze o síle a moci?“

„Nemyslím! Já to vím!“ skoro křičel ta slova a hlas mu přeskakoval rozčilením.

„Nevíš toho ani desetinu, chlapče. Nemáš nejmenší tušení, s čím si zahráváš,“ zavrtěl Marcen hlavou a útrpně si povzdechl.

„Zato vidím, že si zkoušíš zahrávat se mnou!“ zasyčel Chaok podrážděně.

„Vskutku? Tohle si myslíš?“ zasmál se plukovník pobaveně.

„Nemyslím, já...“

„Vskutku?“ přerušil ho posměšně a udělal další krok, takže k němu stál bokem, aniž by na něj jenom pohlédl. Z nějakého důvodu si od něj držel odstup. Tolik kapitán Riker chápal. Provokoval ho tím svým „vskutku“ a podle všeho ho dostal přesně tam, kde ho chtěl mít.

„Galaxie bude lepším místem bez takového otravy, jako jseš…“

A v tom se to stalo. Nebylo to vidět, ale byla to ta samá věc, s níž odhodil majora a doslova ji obtisknul do stěny. Ta samá síla teď směřovala proti druhému muži, ale ten nevypadal, že by si toho vůbec všímal. Usmíval se, takovým tím spokojeným, samolibým úsměvem někoho, kdo ví víc než ten druhý. Zhruba metr před ním se objevilo cosi nápadně podobné zrcadlu, co tu sílu pohltilo, nebo skrze ni prošlo. To nedokázal pozemšťan posoudit.

„Co...co...co jsi...to...to...to udělal?“ zblednul vysilatel a jeho už tak nezdravě bledá tvář dostala ještě popelavější odstín. Vytřeštil oči a s výrazem naprosté nevíry hleděl na vyvolané zrcadlo.

„Přeci otevřel portál do tvého světa, aby i ostatní mohli sdílet tuhle tvoji nově získanou moc,“ dostal odpověď, jako by šlo o naprosto samozřejmou věc. „Nebo jsi snad tohle nechtěl? Podělit se s ostatními. Ukázat jim, jaká obrovská moc jim byla záměrně odepřena?“

„Ale...to...to přeci...nejde...to...“

„Vskutku? Vskutku?“ vyletělo levé plukovníkovo obočí tázavě nahoru.

„Přeci...přeci...“

„Existují pravidla, která takovou věc zakazují?“ doplnil pohotově, ale to již nestál před ním, ale těsně za ním. „Tohle jsi chtěl říct?“ zašeptal mu do ucha.

„Jsi strážce, nesmíš...“ vydal ze sebe šokovaně.

„Ach tak, takže ty nemusíš dodržovat žádná pravidla, kdežto já musím dodržovat všechna. Tohle jsi chtěl říct?“ odpovědi se nedočkal, na to byl druhý muž příliš v šoku, takže pokračoval sám. „Zkus se schválně zamyslet nad tím, kdo mě vrchního strážce může zastavit? Ty? Sotva. Jsi jako malé dítě, které si zkouší hrát na dospělého, ale nemáš tušení, jak to v životě chodí. Nemáš tušení, jakou hroznou věc jsi právě udělal. S tím je konec. Hra skončila.“

„Ne...ne to ne! Nikdy!“ probral se najednou z šoku, ale dál se nedostal.

Plukovník ho popadl za límec a mrštil s ním bez zjevné námahy o stěnu. Gestem ruky naznačil kapitánovi Titanu, aby se do věci nepletl. Pozvolna kráčel ke svému protivníkovi, který se viditelně otřesen těžce zvedal na nohy. Zkoušel si vyléčit zlomený nos, ale jen aby zjistil, že mu to nejde. Vrhnul jeden pohled k přibližujícímu Marcenovi. Musel poznat, že to všechno dělá on a tvář se mu stáhla náhlým strachem. Vypadal jako vystrašené zvíře zahnané do kouta. Ani v sobě nenašel sílu k odporu, když k němu dorazil a pouhou silou vůle ho zvednul na nohy.

„Dovolte mi, abych Vám trochu osvětlil celou situaci, kapitáne,“ promluvil opět plukovník. Poprvé směrem k němu. „Už všechny ty události, kolem první mise Voyageru do Tamulského impéria mi přišly krajně podezřelé. Obzvláště způsob, jakým do sebe všechno zapadlo a vyvolalo události směřující ke konfliktu a následné válce. Vypadalo to příliš dokonale a nám přímo před očima. Pak přišla ta Tamulská flotila, která defakto neměla existovat. Ne v takovém počtu a ne takhle ukrytá všem na očích, přičemž ji nikdo neviděl.

Celé to zavánělo podvodem, ale v té chvíli neexistoval žádný důkaz pro takové tvrzení. Což není neobvyklé. K podobným stavům docházelo i dříve, že vypadaly podezřele a nakonec vyšlo najevo, že šlo o brilantní manévr, před kterým nezbylo než smeknout. To ovšem nebyl náš případ, protože taková věc vyžaduje trochu inteligence a operativního plánování,“ vrhnul po muži na podlaze přezíravý pohled.

„Takže jsem se do toho zkusil vložit tím, že jsem jménem Nové Kolonie a Tamulského impéria rozeslal výzvu k diplomatickému jednání.“

„To Vy?“ podivil se Riker, ale musel připustit, že to konečně začíná dávat smysl. Jasně si vybavoval, jakého pokroku dosáhlo diplomatické jednání v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že ani jedna strana nevyslala žádost Federaci o zprostředkování schůzky. V ten moment byli ochotni se dohodnout, jenže v ten moment se situace znovu vyhrotila a ještě víc. Což opět zapadalo do celé skládačky. Oni nechtěli, aby mezi sebou zavřeli mír, takže museli udělat něco, čím zhatili další jednání. Něco jako třeba nevyprovokovaný útok na půdě hostitele diplomatického jednání. Dostatečně křiklavého, aby Federace musela začít jednat.

„Fungovalo to, vskutku ano. Přinutil jsem je tím vyložit karty, ale výsledek mě po pravdě docela překvapil. Ukrást dva nejnovější Dravce třídy D, to je, to byla pěkná drzost. A ještě si dovolit je vylepšit o krystaly, kterou jsou tak vzácné a tak obtížné k sehnání. A to nepočítám použití těch Q-torpéd, které Nová Kolonie už dvacet let nemá ve výzbroji! Nemáte tušení, co mi dalo práce, abych zajistil, že to torpédo dopadne neškodně do moře a nevymaže celé San Francisko z mapy!“ dodal zamračeně a pokračoval dál. „Takže mi začínalo být pomalu jasné, že tady něco nehraje, nicméně jsem pořád ještě nemohl zasáhnout. Ne dokud nebudu mít zcela jasný a zřetelný cíl.

Dal jsem si opravdu záležet, abych nalíčil pasti a odhalil, kdo za tím stojí. Využil jsem zdroje rozvědky, ke kterým jsem měl přístup. Skutečné zdroje, dostupné technologie Federace, doplněné o své znalosti, abych je chytil při činu. Jenomže to všechno bylo k ničemu, protože někdo podváděl v takové míře, že veškerá moje opatření vyšla na prázdno! Celou dobu jsem tahal za kratší konec.

Aby ne, když někdo použil Z-puls, technologii, která je dalším teoretickým vývojovým krokem Koloniálních zbraní třídy Z. Taková drzost! K tomu můžeme přidat toho psychotronického Chartoka se schopnostmi mnohonásobně převyšující jeho možnosti a to nepočítám tu základnu, která jen tak vyrostla na malém ostrůvečku, který měl být ve skutečnosti pod hladinou oceánu. Sečteno a podtrženo jeden velký podvod. Stačíte mě sledovat, kapitáne?“

„Podvod,“ zopakoval po něm. Musel uznat, že takhle podané to dává konečně smysl.

„Trochu mě zmátli ty jejich dvojníci, neboť to celé zavánělo něčím víc, ale stejně jako všechno ostatní to byl podvod. Jen v sobě nesl trochu více grácie, ale jinak to znamenalo úplně totéž. Naštěstí byl založen na jistých zákonitostech, které stačilo obrátit a hned se jim celá skládanka sesypala jako hrad z karet.“

„A plukovník Donald Marcen. Je skutečný?“ zajímalo Rikera.

„Tak skutečný, jak jen může být. Akorát s tím rozdílem, že nikdy neexistoval, ale zato posloužil svému účelu. Poskytnul mi patřičné krytí, umožnil být v centru dění a všechno sledovat. Ne příliš blízko, ani příliš daleko. Těžko bych mohl na celou věc dohlížet, aniž bych zároveň nemohl mluvit do dění, nemyslíte?“

„To se Vám rozhodně povedlo.“

„To, co vidíte, kapitáne, jsem já. Jenom já. Neskrývám se za tváří nějakého dávno mrtvého zabijáka, abych si dodal pocitu velikosti,“ pronesl s opovržením k muži před sebou a nechal ho dopadnout na zem. „Tahle tvář mi kdysi patřila v dobách, kdy jsem byl pouhý člověk, stejně jako Vy. Asi bych ji mohl změnit, kdyby na to přišlo, ale nemám důvod, proč bych to dělal. Možná je v tom sentiment, ale tahle tvář jsem prostě já a není důvod, proč bych nebyl.“

„A co bude teď?“

„Hra je u konce. Zbývá jenom sečíst ztráty. Někdo vyhrál, někdo prohrál.“

„Ne...ne...já...já nemůžu...“ zvedal se třetí přítomný ze země a viditelně ještě hodlal promluvit do událostí. Sotva přitom dokázal vstát. Marcen jenom zavrtěl hlavou, čímž Rikerovi naznačil, aby to nechal být. Záměrně se k němu otočil zády a ostentativně ho ignoroval. Ve tváři mu pohrával vědoucí úsměv. Věděl něco, co ten druhý ne, ačkoliv kdyby na ně ještě jednou zkusil ten trik s nekonečnou mocí, nejspíš by se mu do cesty postavil ten stále otevřený portál.

„Co to tady sakra provádíš!“ zahřměl v odpověď nový hluboký hlas. Dříve než mohl vstát a cokoliv udělat, dopadla mu na rameno těžká ruka, která ho srazila zpátky na kolena. Ještě před okamžikem tam nebyl a teď tu najednou stál. V první chvíli měl kapitán Titanu dojem, že jde o Efrosiana, neboť měl podobně klenuté čelo, ale jenom na první pohled. Přeci jenom měl tmavší pokožku a žádné vlasy.

„Já...já..jen...“

„Hlupáku!“ zarazil ho vztekle. Jeho pokožka po tom výbuchu zlosti dostala pigmentový odstín skoro, jako by byl nějaký plaz. „Ty jedna nicotná formo života! Copak ti nedochází, že tě jenom provokuje, abys to znovu udělal?“

„Já...“ vykoktal ze sebe, ale dál se nedostal, protože ho pod krkem sevřela masitá ruka. Ačkoliv způsob, jakým na něj nově příchozí pohlédl svýma rudě žhnoucíma očima, působil mnohem děsivěji.

„Zneuctil jsi mě!“ zavrčel na něj a hodil s ním proti stěně. Ani se neobtěžoval k němu dojít. Pouhým pohledem ho poslal přes celý můstek proti druhé stěně a dál na něj křičel: „Zesměšnil jsi mě!“

Gestem ruky si ho přitáhnul k sobě, takže mu přistál u nohou. „Donutil jsi mě sem přijít, abych to celé zarazil! A proč?“ postavil ho na nohy a vlepil mu pořádně mlaskavý políček. „Jenom proto, že nevíš, kdy hra skončila, kdy máš stáhnout ocas mezi nohy a vypadnout!“ udeřil ho z druhé strany hřbetem ruky. „Dosáhl bys, když už nic, tak alespoň taktického vítězství. Měls to udělat, už když ti nakopala ona zadek, ale ty ses tu musel ohánět tím, co jsem výslovně zakázal!“

„A z dobrého důvodu,“ podotknul plukovník suše. „Je hezké, že ses tu konečně ukázal Dreyfusi.“

„Donalde,“ kývnul na pozdrav, ale jeho tvář zbrázdil znechucený úšklebek. Kůže se mu vyhladila a pigmentace zmizela. „Nebo mám raději říkat Mikele?“

„Oslovení ponechám na tobě. Jména jsou jako plášť, do něhož se halíme.“

„Já se do ničeho nehalím. To je tvoje specialita,“ odpověděl znechuceně.

„Víš, měli bychom se setkávat častěji. Předešli bychom podobným nedorozuměním,“ opáčil plukovník konverzačně

„Ušetři mně těch svých projevů a řekni svoje podmínky!“ zasyčel jeho protějšek zlobně.

„To jsi celý ty Dreyfusi. Nezastavíš ani na chvíli a vždycky chceš všechno okamžitě. Přitom...“

„Tvé podmínky! Hned!“ nenechal Marcena domluvit. Po kůži mu zase naskočily pigmentační skvrny, což nejspíš znamenalo rozčilení.

„Pospícháš snad někam?“

„Nemám náladu na tvoje teatrální projevy!“ odseknul a trochu se uklidnil.

„Připadám ti snad teatrální?“ odpověděl mu plukovník a v jeho hlase zazněl náznak hrozby.

„Máš tendenci moc mluvit, takže vyklop svoje podmínky, ať můžeme jít každý po svém,“ odseknul.

„Nuže dobrá, podmínky,“

„A to nemluvím o něm,“ kývnul Dreyfus hlavou směrem ke kapitánovi Titanu. „On by tady vůbec neměl být ani slyšet nic z toho.“

„Takže za prvé,“ spustil Marcen, jako by nic neslyšel. „Ihned stáhneš všechny své lidi z celé věci.“

„Budiž,“ přikývl na souhlas. Pohledem sklouznul dolů, kde mu u nohou ležel jeho člověk v podobě Chaockého válečníka. „S tebou si to vyřídím později!“ zasyčel na něj, popadl ho pod krkem a mrštil s ním směrem proti zrcadlu. Neprošel skrz něj, prostě při kontaktu se zářící plochou zmizel.

Nejenom tady, ale i v Impériu,“ pokračoval vrchní strážce dál. „Ponecháme věcem přirozený průběh. Nebudete v celé záležitosti dále zasahovat.“

„Pokud uděláte totéž, stáhneme se.“

„Ano, mám někoho, kdo na celou věc dohlédne.“

„Co dál?“

„Nu...pokud chceš, abych odstranil účinky nekonečné moci, tak bys měl udělat první krok,“ udělal gesto směrem k bezvládně ležící Koloniální velitelce. Byla mrtvá. Tím si byl Will Riker naprosto jist.

„Jak sentimentální. Nechápu, proč si ji vydržuješ?“

„Nevydržuji a není v tom sentiment.“

„Hmpf...“ odfrknul si přezíravě a jeho pohled zamířil k blondýnce. Rty se mu zkřivily do znechuceného úšklebku. Nicméně jeho oči zaplanuly zlatou září a z jeho ruky vystřelil zářivě žlutý paprsek, který ji zasáhl do prsou. Její tělo se prudce vzepjalo a zvedlo do vzduchu. V ten moment prudce otevřela oči a k Rikerově překvapení vydechla, načež dopadla zpátky na zem. Na nic nečekal, ihned k ní přiklekl a zjistil, že má opět puls. Neuvěřitelné. Byla naživu.

„Ach Dreyfusi, ty si prostě nemůžeš odpustit podobná gesta,“ zavrtěl nad tím plukovník hlavou.

„Pokud už nemáš nic dalšího, tak...“ chystal se druhý humanoid odejít.

„Ještě jsem neskončil, Dreyfusi,“ zarazil Marcen svůj protějšek a v ten moment stál přímo u něj. „Přestanete na ní neustále dorážet a zkoušet zničit ji a Novou Kolonii.“

„To...“

„Máte spoustu užitečnějších věcí na práci, takže se jim věnujte a přestaňte ji neustále pokoušet.“

„A pak, kdo je tu sentimentální!“

„Možná sis nevšimnul, že na cestě sem vyřídila jako nic tři, možná čtyři tvoje poskoky a vyřídila by i další, kdyby se tenhle pitomec neuchýlil k tomu, co neměl!“

„To chceš docela hodně...“

„Přemýšlej o tom Dreyfusi!“ zašermoval mu prstem před obličejem. „Oni si o ní myslí, že je slabá a hloupá, což není ani v nejmenším pravda. S ohledem na skutečnost, kolik z nich neumí prohrávat, tak by někdo z nich mohl znovu sáhnout po síle velkého nekonečna. A to přeci nechceme, nebo snad ano?“

„Hmm,“ zamračil se Dreyfus a bylo vidět, že o tom přemýšlí. „Dobrá, ovšem pokud se bude montovat do našich záležitostí tak...“

„Tak budete mít plné právo podniknout veškeré kroky. V rámci stanovených pravidel, ovšem.“

„Budiž,“ přikývnul a měl se k odchodu.

„Ještě poslední věc, Dreyfusi.“

„Co ještě!“

„Ten tvůj pitomeček bohužel porušil základní pravidlo o nevměšování,“ zastavil ho těsně před zrcadlem. „Ovlivnil rozhodnutí kapitána Arana, takže šly události podle jeho scénáře, nikoliv podle scénáře jakého měly jít.

„Ten...“ z hrdla druhého muže se ozvalo hrozivé zavrčení a po kůži mu znovu naběhly skvrny. Tentokrát po celém obličeji, krku rukou a nejspíš i všude. Převládly nad jeho obvyklou barvou světle hnědou pokožkou, takže teď byla skoro černá. Ekvivalent lidského „brunátný vzteky“ byl více než na místě.

„Bod a hra,“ pronesl nakonec, načež zmizel.

„A pak, kdo je tady teatrální,“ odfrknul si strážce pobaveně.

„To je všechno? Bod a hra?“ nevěřil Riker vlastním uším, jak celá věc skončila.

„Pouhá dvě slova a přitom dokážou obsáhnout celou knihu,“ usmíval se plukovník pobaveně.

„Co bude teď?“

„Teď půjdu a napravím, co ten hloupý podvodníček způsobil na druhé straně,“ odtušil Marcen s pokrčením ramen. „Zbytek je jenom na Vás, kapitáne Rikere.“

„Zbytek čeho?“

„Zabraňte srážce obou lodí. To by mohlo být dobrým prvním krokem. Máte na to něco málo přes dvě minuty.“

„Dvě minuty? A to mi říkáte až teď?“

„To zrcadlo, které vidíte, má vedlejší účinek na čas,“ ukázal do místa, kde se stále vlnil prostor, jako zrcadlo a kde zmizela ta bytost v těle Chaockého válečníka. „Dokud je otevřené, čas v jeho blízkém okolí stojí. Proto tady spolu můžeme vést tenhle rozhovor, aniž by došlo ke srážce.“

„Chápu.“

„Jakmile projdu za ním na druhou stranu, znovu se ocitnete v normálním časovém pásmu. Zavázal jsem se nezasahovat, takže teď už je to jenom na Vás.“

„Jsem hostem na úplně cizí lodi a čekáte, že jenom tak dokážu za dvě minuty zabránit srážce?“

„Ona je tu také, pokud jste si nevšimnul,“ pokynul směrem k Tashe a v jeho tváři zahrál pobavený úsměv. „Hodně štěstí, kapitáne Rikere! Nejspíš se už neuvidíme.“

S těmito slovy zmizel a s ním i zrcadlový portál, který předtím vytvořil. V ten moment se s kapitánem Rikerem zhoupl celý můstek. Trvalo mu pár vteřin, než zjistil, že se netočí můstek, ale on sám. Rukou se zachytil nejbližší konzole, aby udržel rovnováhu a nespadl na zem. Po chvilce účinky přechodu do normálního času odezněly a on zahlédl na taktické konzoli odpočet do srážky. Zbývaly dvě minuty a sedm vteřin. Což nebylo příliš mnoho času.

Poručíka Haweho raději nezkoušel, jen letmo ověřil, jestli je naživu. Nebyl na tom příliš dobře, ale byl naživu. Navíc jenom jedna osoba mohla sama ovládat celou loď, major Tasha Kronesová. Za předpokladu, že bude v dostatečně bdělém stavu, aby dokázala loď ovládat. Rychle k ní přikleknul, ale nevypadalo to, že by od posledního okamžiku došlo v jejím stavu k nějaké změně. Byla naživu, ale zůstávalo otázkou jak moc.

„Majore? Majore?“ zatřásl s ní. Bez odezvy. „Tasho!“

„Tam...“ otevřela při vyslovení svého jména konečně oči. Nebyly modré. Měly zlatou barvu, ačkoliv nezářily. „Pomozte mi do...do velícího křesla.“

„Ano, jistě,“ přikyvoval úlevně na souhlas. Nicméně zjistil, že není schopna se postavit. Ani s pomocí, takže ji prostě popadl do náruče a do velícího křesla odnesl.

„Taktická konzole...tažný...paprsek...zabraní...srážce...“ ukazovala mu zpět k taktickému stanovišti.

Vlečný paprsek dával smysl. Stejným způsobem Oko 13Z postrčil Titan směrem sem a stejným způsobem bylo možné zabránit srážce. Rychle přiběhl ke konzoli a zjistil, že do srážky zbývá nějakých třicet vteřin. Na panelu mu naskočily potřebné zaměřovací koordináty, kam má vlečný paprsek zaměřit. Ihned to udělal a potvrdil

Následuje:
Nepravděpodobné důvody