Strážci řádu 2

Obsah

• Prolog
• Část první – Cesta, kapitola 1 – Náhlý odjezd
• Nečekaný host
• Předehra
• Aliance
• Mise
• Hra na schovávanou
• Odhalení
• Konspirační schůzka
• Ztracená vzpomínka
• Rodinné setkání
• Naslouchání
• Rodinné tajemství
• Napadení
• Po útoku
• Hledání cesty ven
• Poslední fáze
• Admiralita
• Živý svědek
• Část druhá - bojiště Země & Alfa, kapitola 19 – Superšpión
• Okamžik před bouří
• Útok
• Únos
• Nečekané spojenectví
• Únik
• Do neznáma
• Střetnutí
• Tamuli
• Stopy
• Zmizení
• Oběti
• Nápověda
• Znepokojivý nález
• Měsíční základna
• Virus
• Strážce
• Virus
• Úder ze stínů
• Kostky jsou vrženy
• Nepravděpodobné důvody
• Po boji
• Po bouři
• Enterprise
• Část třetí - Obrat; Kapitola 43 – Nabídka
• Diplomatická návštěva
• Tieru 4
• Návrat
• Otázka plánování
• Tajemství Zentieranů
• Dohoda
• Gralgar
• Ztracená Archa
• Strážci řádu
• Důsledky
• Poslední krok
• Návrat domů

Útok

Vojenská základna v Atlantě

Právě v okamžiku, kdy kapitán Aran Dar společně se Sedmou stoupali po schodech do druhého patra hlavní budovy, otřásla základnou celá série výbuchů. Mohl děkovat své prozíravosti, že chodil raději po schodech než výtahem, protože výtah vedoucí do desátého nejvyššího patra základny nevydržel a celá kabina i s pasažéry se zřítila s pořádným lomozem dolů.

Kus schodiště za nimi se utrhlo a jenom díky tomu, že rychle vyběhli do patra, neskončili volným pádem někde dole pod hromadou sutin. Konečně to bylo tady, ale důvod proč došlo k útoku na základnu, nebyl jasný. Očekával, že cíl útoku bude v místě, kde ukrývali majora, ale z nějakého důvodu udeřili právě zde.

„Sem! Sem! Rychle sem!“ slyšel odněkud z chodby plukovníka Marcena.

„Co to sakra je?“ zajímalo Bajorana, sotva vběhli do relativního bezpečí chodby.

„To nevím, ale vypadá to na diverzní útok!“ odpověděl rázně.

„Diverzní útok?“

„Napadli základnu na Madagaskaru a současně vyřadili naše síly zde. Všechny atmosférické letouny jsou mimo hru, nehledě na týmy Alfa a Bravo. Výbuch přišel z jejich kasáren a pozabíjel členy zvláštních jednotek, kteří měli v případě nouze zasáhnout.“

„Takže, co teď?“

„Pojďte za mnou. Musíme ven, dřív než se celá budova zřítí!“

Následovali ho po chodbě, dokud nezastavil u zdánlivě nenápadných servisních dveří. Chvilku s nimi lomcoval, než je konečně otevřel a odhalil vstup do malé místnůstky s terminálem a červené tlačítko uprostřed snad nemohlo jasněji říkat, k čemu terminál slouží. Ihned do něj udeřil a po celé budově se rozječel alarm.

„Tady plukovník Marcen, veškerému personálu. Zahajte okamžitě evakuaci celé budovy! Opakuji, neprodleně zahajte evakuaci celé budovy!“ jeho hlas se rozléhal celou budovou, takže ho musel slyšet snad opravdu každý.

„Jak se dostaneme ven? Schodiště se zřítilo, výtah spadl a...“

„Tady, pomozte mi!“ ukázal na poklop v samotném rohu místnosti.

Společnými silami ho zvedli a odhalili kovový žebřík vedoucí kamsi do tmy. Na tuhle část nouzové plány pamatovaly, neboť plukovník našel několik svítilen. Každému dal jednu. Sám šel příkladem a začal sestupovat po žebříku směrem dolů. Budova se znovu otřásla a zvuk ohýbajících nosních pilířů rozhodně nevěstil nic dobrého. Sedmá plukovníka následovala a jemu nezbylo nic jiného než udělat totéž. Možná doufat, že ho nějaký otřes neshodí ze žebříku a s ním i všechny pod ním.

Žebřík byl snad nekonečný a musel vést přes více než dvě patra, neboť vystoupili v naprosté tmě ozářené pouze baterkami, které měli u sebe. Sedmá na něj čekala u výstupu. Plukovník mezi tím prozkoumával servisní tunely, než konečně našel ten správný, který rázně otevřel a pokynul jim, ať ho následují. Rázem se plazili skrze temnou šachtu, která mu připomněla Jeferisovy průlezy na Voyageru. Snad jen, že v nich bývalo více světla a nebyly tak těsné. Naštěstí šachta nebyla moc dlouhá.

Zvuk vykopnutého poklopu se rozléhal všude kolem, ale hlavní bylo, že za ním bylo konečně světlo. Ne příliš, neboť šlo o nouzové osvětlení. Museli být v suterénu, ačkoliv tohle moc jako suterén nevypadalo. Spíš jako podzemní hangár, nebo dlouhý tunel, záleželo na úhlu pohledu. Plukovník znovu beze slov pokynul, ať ho následují. Aniž by se po nich ohlédl, vyběhl do tmy prozařované pouze jeho baterkou.

Poprvé za delší dobu musel Dar připustit, že je trochu z formy. Měl co dělat, aby muži od rozvědky stačil. Kromě toho měl znovu pocit, že běží celou věčnost, přestože to nemohlo být víc než čtyři možná pět minut. On jediný znal cestu ven, takže se ho hodlal držet za každou cenu. Sedmá jak vidno neměla problém udržet s ním krok. Viditelně na Enterprise navštěvovala mimo jiné tělocvičnu a hodiny poručíka Worfa. Dal si to jako hlavní bod, pokud ještě někdy dostane velení.

Konečně zpomalili do pouhé chůze. Nějakých dvacet metrů před nimi stál raketoplán, nápadně podobný Deltaplánu. Aran Dar si oddechl, protože běžet dalších pár minut by asi nezvládl. Zvednutá ruka sevřená v pěst znamenala, že mají zastavit a zůstat za ním. Nebyli zde sami. Vstříc jim přicházela dvě světla z baterek. Ironií bylo, že nikdo z nich neměl u sebe zbraň. Pokud by šlo o nepřátele, tak jim právě vběhli do rány.

Plukovník popošel kupředu a posvítil baterkou směrem k příchozím. Vyšlo najevo, že jde o dva vojáky z místní vojenské posádky. Muže a ženu. Oba dva měli na sobě uniformu pozemských obranných sil, nikoliv rozvědky či bezpečnosti Hvězdné flotily. Muž s pořádně krvavým šrámem na čele, kterému nemohlo být víc než dvacet. V ruce držel zbraň a mířil s ní na ně, dokud nepoznal plukovníka. Vypadalo, že si hodně oddechl, když ho uviděl.

Žena za ním neměla žádnou zbraň a vypadala, že vylezla zpod hromady sutin. Neměla žádné výraznější zranění, ale ruce měla sedřené, uniformu a obličej špinavé, což bylo viditelné i přes její tmavou barvu pleti. Byla starší. Muselo jí být kolem třicítky, ale vypadala strhaná a napjatá, jako její kolega

„Vy jste jediní, kdo sem dorazili?“ oslovil je plukovník zamračeně.

„Ano, pane. Vojín Alexej Dimitrov!“ zasalutoval řízně. „Tohle je...“

„Umím za sebe mluvit sama, Alexi!“ zavrčela žena podrážděně.

„Jistě madam.“

„Desátník Anna Blakeová, tým Bravo.“

„Nikdo další?“

„Ne pane. Reagovala jsem na vaše volání a dorazila, hned jak...“

„Co se dá dělat,“ povzdechnul si Marcen s pohledem na raketoplán. „Čas je teď nejdůležitější a my musíme jednat rychle.“

„Pilot už je na místě, pane. Seržant Larson...“

„Na co tu všichni čekáte? Rychle dovnitř, startujeme!“ pobízel je plukovník netrpělivě. „To platí i pro Vás kapitáne Arane! Jiný odvoz tu nenajdete!“

„Nenapadlo mě, že tady uvidím Deltaplán,“ odtušil jmenovaný suše a následoval ostatní do útrob raketoplánu.

„Ne tak docela,“ dostal stejně suchou odpověď. Plukovník byl mužem činu, takže neztrácel ani na okamžik čas. „Uvnitř bude lékárnička. Sedmá, zkuste s ní ošetřit tady Dimitrova a Blakeovou!“ Ještě ani nedokončil větu a už zmizel v přední části, kde musela být pilotní kabina.

„Jistěže.“

Během okamžiku se raketoplán zvedl ze země a dal do pohybu temným tunelem. Aran Dar pospíchal do pilotní kabiny. Docela ho zajímalo, kde vlastně jsou. O žádných podzemních prostorách nepadlo za celou dobu ani slovo. Po pravdě byl rád, že nemusí celý tunel absolvovat pěšky. Nehledě na skutečnost, že končil desítky metrů nad zemí.

„Máme spojení s ostatními základnami?“

„Negativní pane! Celou oblast základny zasáhl silný EMP puls, který vyřadil veškerou komunikaci. Musíme dál, abychom se dostali mimo dosah. Pak dokážeme navázat spojení.“

„Rozumím. Dejte mi vědět, hned jak ho budeme mít.“

„Ano pane.“

„Začněte žhavit skokové motory. Chci skočit, hned jak informujeme ostatní týmy.“

„Rozkaz.“

„Skokové motory?“ podivil se Bajoran. „Snad nechcete použít warp přímo v…“

„Nic takového, kapitáne, nic takového,“ dostalo se mu ubezpečení. „Jak jste si jistě všiml, Atlanta je dost daleko od Madagaskaru, což mělo svůj důvod, neboť kdybychom použili běžné prostředky, tak by nám let zabral přinejmenším dvě hodiny. Takhle překonáme celou vzdálenost během okamžiku a k cíli dorazíme během pár minut.“

„Jak?“

„Příliš složité na vysvětlení a po pravdě ani já sám jsem přesně nepochopil, jak toho naši inženýři dokázali dosáhnout,“ odpověděl plukovník s neurčitou vyhýbavostí.

„Pane, máme už spojení,“ informoval ho pilot.

„Výborně. Začněte žhavit motory!“

Tahle část Arana Dara příliš neuspokojila, ale nic neříkal. Znovu musel připustit, že plukovník Marcen je mužem činu. Ani jednou nezaváhal a přesně věděl co udělat, aby dal všechno do pohybu. Spojení se základnou 001 na Madagaskaru bylo přerušeno. Zato navázal spojení s dalšími týmy v Evropě, jižní Austrálii a volal do zbraně. Bohužel měl takový nepříjemný pocit, že ať už jednal jakkoliv rázně, energicky a rychle, přijdou příliš pozdě.

Celý útok byl dokonale naplánován, takže je navzdory všemožným přípravám zaskočil a nepřítel přesně věděl o zranitelném místě, které představovalo velitelství v Atlantě. Vojenská základna na Severo-americkém kontinentě byla nejdále ze všech základen, a tudíž představovala logicky nejméně významný cíl. Jenomže byla naopak hodně významným cílem, hlavním střediskem v celé operaci. Její vyřazení z provozu vyvolalo chaos a narušilo komunikační strukturu.

Dostatečně dlouhou, aby mohli udělat, co potřebovali a zase v poklidu zmizet jim přímo před nosem. Jako by se jim v první řadě chtěli vysmát. Což dělali celou dobu a celkem úspěšně. Zatrnulo mu, když zaslechl, že na základně byla v okamžiku útoku také poradkyně Troi a poručík T’Rel. Nikdo netušil, co se s nimi stalo a on si dovedl živě představit, jak asi tu zprávu vezme Kapitán Riker na Titanu. Jeho loď měla právě hlídku na orbitě a právě teď zaměřovali všechny senzory do oblasti.

„Připravit na skok. Tři…dva…jedna…teď!“ slyšel pilota říkat a stačil se po něm ohlédnout. Navenek se nic nestalo. Pouze zamrkal, dezorientován, než mu došlo, že v průzoru nevidí jasnou modrou oblohu nad Atlantou. Obloha byla zamračená a vypadalo, že bude následovat pěkná průtrž mračen.

„Vzdálenost?“

„Jsme šedesát kilometrů od ostrova. K cíli dorazíme během dvou minut.“

„Výtečně,“ přikývnul plukovník a zamířil do zadní části raketoplánu. Aran Dar ho následoval. V zadní části už Sedmá použila nouzovou lékárničku a ošetřila oba dva vojáky. Musel přiznat, že má více talentů než vypadá. Nu, kapitán Picard získal opravdu více než zdatnou náhradu za velitele Data.

„Poslouchejte mě lidi,“ vzal si slovo plukovník a pohledy všech se upřely na něj. „Momentálně jsme jediní, kdo je v dosahu základny, takže pro tuto chvíli bude nás pět dočasně tým Echo.“

„Co máte přesně v plánu?“ zajímalo Arana.

„Za pár minut dorazíme na základnu 001,“ odpověděl. Záměrně přitom nepoužil slovo vězení. „Týmy Bravo a Delta dorazí až za deset možná patnáct minut, což bude zcela jistě pozdě.“

„A nás pět tam vpadne, zlikviduje veškerou hrozbu a pak jenom počkáme na ostatní, aby nám mohli uznale poplácat po ramenou.“ Už když ta slova Dar vyslovoval, si uvědomoval, jak cynicky to zní.

„Nemyslím, že narazíme na útočníky. Ti už měli dost času provést, co potřebovali a zase zmizet. Ne tohle je v první řadě záchranná výprava, a když budeme mít štěstí, tak je můžeme zastihnout při odchodu. Zase tolik času k dispozici neměli, aby je satelity a senzory z orbity nedokázaly alespoň zahlédnout, či zachytit odkud přišli.“

„Nějaký nápad odkud mohli přijít, pane?“ zajímalo Dimitrova.

„Zjevně při poslední návštěvě provedli tajně výsadek, takže si mohli v poklidu naplánovat vše potřebné a zaútočit, aniž by riskovali odhalení hlídkami na orbitě.“

„Aha.“

„Popadněte výstroj a buďte připraveni jít na věc!“ věnoval každému pohled a pro jistotu ještě dodal: „Vím, že nás pět sotva někdo může považovat za útočné komando, ale to ti druzí nemusí vědět.“

O pár minut později je výsadkový člun, jak bylo správné označení celé lodi, vysadil na jedné z přistávacích plošin. Hned vedle raketoplánu z Titanu, který ležel na boku s ustřelenou gondolou a pořádnou dírou v trupu. Pohlédl na Sedmou, která jako jediná neměla pušku, zato měla přes rameno přehozenou lékárničku, na zádech další batoh s vybavením v ruce trikordér a v podpažním pouzdře připravený fázer. Zvláštní, skoro vypadala, jako by sem skutečně patřila.

Rozhodně vypadali všelijak, jenom ne jako útočné komando na záchranné misi, ale tahle část plukovníka viditelně nijak nerozhodila. Vypadal stejně rozhodně jako od prvního okamžiku, kdy ho potkal. Také on na sobě měl těžkou výstrojní vestu s množstvím kapes, včetně podpažního pouzdra na fázer. Přes rameno měl přehozenou lehkou fázerovou pušku s krátkým zaměřovačem, svítilnou umístěnou pod hlavní a trikordérem na pažbě. Další zbraně tvořila dvojice vrhacích nožů na přední části vesty, ale ty Bajoran neplánoval použít. Ve vrhání nožů zrovna nevynikal.

Dimitrov měl stejnou výstroj jako on, jen působil trochu profesionálněji. Blakeová měla na své pušce více věcí, o jejichž významu se mohl jenom domnívat a krátký bajonet považoval za trochu archaický doplněk. Pokud narazí na něco, co neprorazí paprsek fázeru, tak nůž nebude mít o moc větší účinek. Nehodlal však tuhle ženu tmavé pleti kritizovat za výběr vybavení. Vypadala, že má více zkušeností než on sám.

„Křížová formace,“ zavelel plukovník a ihned rozděloval jednotlivé pozice. „Já budu na hrotu. Kapitán Aran napravo, Dimitrove, Vy půjdete vlevo, Blakeová nás bude jistit vzadu. Sedmá půjde mezi námi jako technická podpora. Udržujte rozestupy jeden a půl metru. Kupředu!“

S tím vyrazil vpřed po přistávací plošině směrem k hlavní budově základny. Neohlížel se, jestli uposlechli jeho rozkazy. Aran Dar byl kapitánem možná krátce, ale poznal autoritativní hlas a osobnost. Plukovník musel být voják, nebo mít přinejmenším vojenský výcvik. Bohužel o něm nic moc nevěděl, takže musel spoléhat na to, že nejde o pouhou pózu. Šel v čele, což byla jedna z věcí, kterou by udělal skutečný velitel.

Všechno dělal správně a lidé ho následovali. Jednak proto, že měl plán a jednak ten plán dával přinejmenším smysl. Tak proč měl z jeho počínání takový divný pocit? Proč měl takový divný pocit z něj samotného? Proč ho vůbec jenom napadlo, že může jít o pouhou pózu? Raději rychle zatlačil podobné nepatřičné myšlenky, zaujal pozici na pravém křídle a postupoval společně s ostatními směrem kupředu.

Dospěli až k základně, aniž by k čemukoliv došlo. První pohled ukazoval, že přišli pozdě. Našli tucet lidí od bezpečnosti společně s vojáky. V různých bizarních pozicích na zemi podél stěn či míst, zátarasů či překážek, kde se nejspíš zkoušeli krýt. Všichni byli mrtví. Plukovník tam byl první a prohlížel si těla, dokonce vzal do ruky jednu ze zbraní ležících na zemi. Zkontroloval ji, odložil zpátky na zem a zamračil se.

„Sedmá, máte něco?“ obrátil pohled na blondýnku.

„Dokončuji prvotní skenování základny,“ odpověděla Sedmá s klidem. „Stejný EMP puls, který vyřadil naše zařízení v Atlantě. Většina systémů základny je off-line. Fungují jenom nouzové systémy, pro transportní blokádu a další, která jsou napájena z nouzových baterií. Zatím mohu říct, že při útoku nebyla použita velká síla. Podle velikosti a míry strukturálního poškození usuzuji, že bylo způsobeno atmosférickým útočným letounem. Jeden, maximálně dva. Ne více.“

„Známky života?“

„Celkem tři. Jedna vychází přímo z vězeňské sekce před námi.“

„Dobrá. To bude náš cíl.“

„Proboha, taková řezničina,“ promluvil nejmladší člen týmu znechuceně.

„Nejsou tu žádné známky střelby. Ať už došlo k čemukoliv, neměli šanci vůbec reagovat. Energetické zásobníky v jejich zbraních jsou plné,“ přidala Blakeová, když vzala do ruky jednu z pušek a zkontrolovala stav.

„Veškerá zranění vypadají od sečných a bodných zbraní,“ přidal svoji část Aran Dar.

„Museli být setsakra rychlí, aby vyřadili tucet lidí bez jediného výstřelu,“ dodal Dimitrov a znepokojeně se rozhlížel kolem sebe.

„Nezaznamenávám nikoho cizího v okolí dvou set metrů,“ ubezpečila ho Sedmá okamžitě.

„Pokud nejsou maskovaní,“ namítla Blakeová.

„Proto má Sedmá starý dobrý detektor pohybu. Trochu primitivní, ale proti maskovanému útočníkovi to bude stačit,“ neztrácel plukovník přehled.

„Pokud není třeba fázově posunutý,“ neodpustil si podotknout Aran Dar. Tenhle útok odnikud v něm vzbuzoval obavy, čím vším mohou jejich protivníci disponovat.

„Doufejme, že ne. Uvnitř základny jsou umístěna detekční zařízení, která by měla odhalit i takového nepřítele. Pojďme, opatrně. Držte se blízko u sebe,“ vybídnul je. Sám šel příkladem, a vstoupil do potemnělé základny.

Bajoran raději nedodal, že zařízení mohlo být vyřazeno z provozu, podobně jako mnoho jiných překážek, které dokázali útočníci snadno a lehce překonat. Nicméně následoval plukovníka směrem dovnitř. Rozsvítil baterku pod hlavní fázerové pušky a svítil s ní kolem sebe. Ostatní dělali totéž, ale tentokrát postupovali pomaleji a obezřetněji. Sedmá postupovala mezi nimi. Ve vzduchu doslova viselo překvapení. Doslova do písmene, jak se ukázalo, když došli ke schodišti vedoucího k vězeňskému bloku.

„Ježíši...“ vyrazil ze sebe Dimitrov a všichni ihned pohlédli směrem, kterým svítila jeho baterka. V první chvíli to nebylo patrné, ale když tam posvítili všichni tři, uviděli tělo zavěšené na stěně. Přesněji řečeno pouhé torzo, neboť mu chyběla spodní část.

„Chtějí nás zastrašit,“ promluvil plukovník jako první.

„Tak to se jim docela daří,“ souhlasil voják bledý jako stěna.

„Pokračujme dál. Buďte připraveni na další možné zprávy. Sedmá?“

„Bio-signál přichází z oblasti o dvě patra níž.“

„Rozumím,“ přisvědčil a kynul jim ke schodišti.

Skoro jako by těm, kdo tohle způsobili, četl myšlenky. Narazili na další dvě podobně znetvořená těla, v každém patře jedno. Dost, aby jim nahnali strach, ačkoliv Aran Dar cítil více zášť a nenávist než strach. Tohle byli lidé, kteří stáli za smrtí jeho otce. Vyžívali se v krutostech a nijak to neskrývali. Dávali jim najevo, čeho jsou schopni. Zkoušeli je zastrašit, přesně jak plukovník říkal.

„Patnáct metrů! Tam!“ promluvila Sedmá, jakmile dorazili až do nejnižšího patra a ukazovala směrem doleva.

Nouzová osvětlení osvětlovala po stranách čtvercový půdorys základny. Nicméně silová pole byla vypnutá. Stačil jeden pohled na jedinou celu, aby pochopil, že major Kronesová je pryč. Podlaha byla zbarvená zelenou barvou. Zamířil baterkou směrem dolů a po pár okamžicích objevil tělo. Na rozdíl od zbytku týmu věděl, že tu měly být ještě dvě osoby a jednu z nich právě našel.

Ani nemusel otáčet tělo, aby poznal, koho našel. T’Rel. Vulkánka měla stejně rozervané hrdlo jako většina ostatních plus další bodné rány po celé hrudi. Někdo se vyřádil, což posílilo jeho už tak dost vysokou hladinu nenávisti. Pouzdro s fázerem bylo prázdné. Našel ho ležet na zemi. Nejspíš se stačila dostat ke zbrani, proto tahle mimořádně brutální zranění. Taková zbytečná smrt. Povzdechl, zatlačil jí oči a vstal. Aktivoval komunikátor a informoval o této skutečnosti centrálu.

„Tam! Signál jde odsud!“

„Nadporučíku? Nadporučíku? Slyšíte mě?“ skláněl se plukovník nad jediným přeživším.

USS Titan - nízká orbita Země

Kapitán William T. Riker dorazil s pocitem krajního znepokojení do taktického střediska, které vytvořil poručík Keru pro monitorování situace dole na Zemi. Pospíchal také z jiného důvodu. Deanna byla někde tam dole a jako na potvoru zrovna teď začala ta největší mela. Neměl pocit, že by byla mrtvá, ačkoliv si nebyl jist, jestli by to dokázal poznat, když nebyl telepat. Zato měl z toho všeho velice špatný pocit.

„Hlášení poručíku!“ vyžádal si zprávu sotva prošel dveřmi.

„Došlo ke ztrátě spojení s centrálou v Atlantě a ve stejný okamžik základnou 001 na Madagaskaru.

„Ve stejný okamžik říkáte?“ zopakoval po něm a v duchu proklínal toho, kdo vymyslel, že zrovna vězeňská základna bude mít označení 001.

„Před pár minutami jsme obdrželi žádost o satelitní monitorování ostrova.“

„A máte něco?“

„Průzkum ještě není hotov.“

„A jak to vypadá dole?“

„Špatně. Velice špatně,“ odtušil Trill upjatě. „Zaznamenáváme strukturální poškození a základna neodpovídá.“

„Tým Echo z Atlanty už je na místě. Ostatní týmy z Moskvy a Sydney budou na místě během deseti minut.“

„Známky po nepříteli?“

„Zatím nic, ale mohu se napojit na komunikační frekvenci týmu Echo. To by nám mohlo dát nějaký obraz z toho, co tam vidí oni a...“

„Proveďte.“

„..y kapitán Aran. Jsme ve vězeňském bloku. Major Kronesová je pryč. Našel jsem poručíka T’Rel. Je mrtvá.“

Mrtvá. Ta slova rozezvonila v Rikerovi poplašné zvony. T’Rel požádala Deannu, o asistenci u jistého experimentu, který hodlala vyzkoušet. Co tam ale sakra dělal kapitán Aran? Měl být přeci na základně v Atlantě. Ne součástí útočného komanda. A Sedmá? Cožpak plukovníkovi doopravdy přeskočilo, že zatáhnul tyhle dva přímo do ohniska všeho? U něj samotného ho to nepřekvapilo, ale Aran, ani Sedmá nebyli žádní vycvičení členové komanda.

Z tohohle nebude mít Jean-Luc vůbec žádnou radost, ale jemu teď dělal větší starost osud Deanny. Pozorně naslouchal komunikaci průzkumného týmu. Podle všeho tam nepřítel vpadnul, vyřadil většinu bezpečnostních systémů a pozabíjel prakticky všechny vojáky a lidi od bezpečnosti, kteří základnu střežili. Udělali to mimořádně brutálním způsobem a dávali si sakra záležet, aby to dali najevo. Prakticky nikoho nenechali naživu až na jednoho důstojníka od bezpečnosti, který jim mohl říct, k čemu došlo

„...nebyl jsem schopen se pohnout. Nikdo z mých lidí a...a...a oni prostě přišli a podřezali je...“

„Kolik jich bylo?“

„Pět...myslím pět...možná šest...“

„Určitě jich nebylo víc?“ tlačil na něj plukovník Marcen dál.

„Víc jsem jich určitě neviděl.“

„Co udělali s komandérem Troi?“ Konečně padla otázka, která Willa zajímala ze všeho nejvíc.

„Nevím pane. jeden z těch chlápků mě omráčil takže...takže nevím co s ní udělali, ani...“

„Proč Vás nezabili jako ostatní?“ zeptal se ženský hlas, patřící někomu z útočného týmu Echo na místě.

„Chtěli, abych Vám tohle vyprávěl. Oni...oni se v tom přímo vyžívali a připadali si jako velcí válečníci a přitom nebyli nic jiného než...než obyčejní vrazi.“

„Zabíjet bezbranné protivníky neschopné boje není ani trochu čestné,“ souhlasil s ním plukovník.

„Bezpečnostní kamery nám mohly všechno ukázat z první ruky a ještě mnohem detailněji,“ ozval se klidný a racionální hlas Sedmé.

„Měl jste opravdu velkou kliku, nadporučíku, že je to nenapadlo.“

„Co je tohle sakra za lidi, když...“

„Uklidněte se nadporučíku. Už jsou pryč, ale my je najdeme. Najdeme a donutíme, aby za tohle zaplatili!“ ubezpečil ho Marcen přesvědčeně.

„Tady kapitán Belkov, tým Bravo, jsme na dosah základny 001!“

„Propátrejte okolí základny, Dimitriji. Po zemi, ve vzduchu, ty zatracený šmejdi tu někde musí ještě být!“ Bylo zajímavé vidět, že i jinak ledově klidný plukovník od rozvědky se umí pěkně rozohnit. Nebylo divu, protivník prošel všemi jeho nástrahami a bezpečnostními opatřeními, které on a lidé od rozvědky vymysleli, unesl Koloniální velitelku a zabil bezpočet lidí od bezpečnosti a vojáků. A bůh ví, co udělali s Deannou musel obratem dodat.

„Rozumím, jdeme na to. Vysazujeme tým Bravo 1 a Bravo 2. Další průzkumné letouny jsou na cestě.“

„Dostáváme aktualizované údaje z Titanu.“

„Pokračujte v průzkumu a najděte je! Když už nic, tak alespoň kudy přišli a jak se sakra dostali na přísně střeženou základnu, aniž bychom dostali jakékoliv varování!“

„Velitel Bravo rozumí!“

„Velitel Delta se hlásí. Blížíme se z jihovýchodu. Rozvinout formaci, skenery na plný výkon, vizuál, termální, všechno co máme!“

„Tady Echo 1, zachycuji nějaký pohyb na východní části ostrova.“

„Upřesněte Echo 1!“

„Vidím výsadkový člun, jeden z našich. Nemám identifikaci. Potvrďte, jestli je to jeden z našich!“

„Negativní!“

„Negativní!“

„Takže potom to musí být jedině oni.“

„Držte si od nich odstup, Echo 1 a udejte souřadnice!“

„Souřadnice jsou...“ víc pilot letounu nestačil říct a na komunikační frekvenci se ozval pouze nesrozumitelný šum.

„Echo1? Echo1, ohlaste se!?“ žádná odpověď nepřicházela. „Vidí někdo Echo1?“

„Negativní. Zmizel nám...počkat...něco tu mám...explozi na východním pobřeží...“

„Tady Bravo 3, vidím neidentifikovatelný letoun, mířící směrem východně od ostrova!“

„Sledujte ho Bravo 3, ale neútočte, opakuji, neútočte. Na palubě je nejspíš rukojmí!“

„Bravo 3 rozumí. Zasílám souřadnice a sleduji vetřelce.“

„Držte si odstup, Bravo 3, nevíme, co všechno mají ve výbavě, ani jak dostali Echo1.“

„Rozumím.“

„Bravo 1, letíme za vámi, kryjeme Vás.“

„Bravo 2, náklad vyložen, letíme za Vámi!“

O hodinu později do taktického střediska na Titanu dorazili další lidé. Ze základny se přenesl na palubu plukovník Marcen s kapitánem Aranem, Sedmou a kapitánem Belkovem i jeho lidmi. Z plukovníka už vyprchal prvotní hněv a nyní vypadal, že je znovu ve svém živlu. Nijak ho nerozhodila ani skutečnost, že ztratili cizí letoun kdesi na volném moři jen pár minut poté, co ho našli. Tato skutečnost ho podle všeho nepřekvapila.

„Geografická mapa ukazuje, že v oblasti, kde nám zmizeli, by měl být malý neobydlený ostrůvek,“ ukazovala mu na mapě poručík Pazlar. Trochu upjatě, protože stále úplně nepřekousla, k čemu předělali na pokyn rozvědky její astrometrickou laboratoř. Nyní mohla konečně alespoň trochu splnit svůj účel.

„Senzory ani satelity z orbity však žádný ostrov neukazují,“ namítnul Keru okamžitě.

„Je to jeden z těch malých ostrůvků co se na krátko vynoří a zase zmizí pod hladinou. Velikost ne víc jak tisíc metrů čtverečních délky.“

„Ano, to je přesně ono. Celou dobu se nám schovávali přímo před nosem.“

„Maskování?“

„A zatraceně dobré maskování. Mnohem lepší než používá Nová Kolonie. Nedokážeme skrze něj proniknout a všechno vypadá přesně tak, jako by tam žádný ostrůvek vůbec nebyl.“

„Jak je potom odhalíme?“ zajímalo Rikera a doufal, že jeho hlas nezní nervózně a netrpělivě.

„Nejprve musíme zrušit to maskovací pole. Pak tam přeneseme výsadek, obsadíme základnu, osvobodíme rukojmí a doufám, že najdeme odpovědi, které nás navedou, kdo sakra stojí v pozadí všeho,“ odpověděl plukovník bez zaváhání.

„To je velmi zjednodušeně řečeno, pane,“ opáčil Belkov upjatě.

„Ano, musíme jednat rychle, důmyslně, chytře a improvizovat za pochodu.“

„Zapomínáte, co udělali našim lidem na té základně. Pokud na ně udeříme a oni použijí stejnou techniku, jakou znehybnili naše muže...“

„Tak jim dáme něco nového k zamyšlení, aby pochopili, že takovéhle věci nemají dělat.“

„To zní jistě dobře, ale...“

„Připravte tým, Dimitriji. Chci deset lidí. Dobrovolníky, kteří se nebojí zemřít, jen aby vzali nepřítele sebou, když na to přijde.“

„Ano pane.“

„Hodláte tam vpadnout osobně a...“ neuniklo kapitánu Titanu, že muž od rozvědky nemluví jenom teoreticky, ale je připraven jít na věc.

„Myslíte si, že neberu celou věc příliš vážně, kapitáne Rikere?“ pohlédl na něj plukovník úkosem.

„Ne, to ne, jen...“

„Je čas přestat jednat v rukavičkách. Ukážeme jim, že tvrdí a nelítostní neumí být jenom oni.“

„Hlavně...“

„Žádný velitel nesmí od svých lidí chtít nic, co by neudělal on sám!“ utnul debatu nekompromisně. „Sedmá, Vy budete situaci monitorovat odsud. Budete mít přímé spojení s týmem. My budeme Vaše oči a uši. Vy nás navedete, jak tu zatracenou věc vypnout.“

„Rozumím.“

„Nejlepší by bylo, kdybyste šla přímo s námi, ale nemohu riskovat také Váš život, takže dokud nebude zřejmé, že je to alespoň trochu bezpečné, budete pokračovat odsud.“

„Jak se tam hodláte dostat, když ani pořádně nevíte...“ zajímalo Rikera, kterému unikala souvislost.

„Pod vodou, přeci,“ odpověděl mu, jako by šlo o naprostou samozřejmost. „Máme k dispozici prototyp Deltaplánu z leteckého institutu. Pan Paris nám ho před dvěma dny laskavě zapůjčil. Kromě toho má vyzkoušeno, že dokáže letět i pod vodou.“

Následuje:
Únos