Strážci řádu 2

Obsah

• Prolog
• Část první – Cesta, kapitola 1 – Náhlý odjezd
• Nečekaný host
• Předehra
• Aliance
• Mise
• Hra na schovávanou
• Odhalení
• Konspirační schůzka
• Ztracená vzpomínka
• Rodinné setkání
• Naslouchání
• Rodinné tajemství
• Napadení
• Po útoku
• Hledání cesty ven
• Poslední fáze
• Admiralita
• Živý svědek
• Část druhá - bojiště Země & Alfa, kapitola 19 – Superšpión
• Okamžik před bouří
• Útok
• Únos
• Nečekané spojenectví
• Únik
• Do neznáma
• Střetnutí
• Tamuli
• Stopy
• Zmizení
• Oběti
• Nápověda
• Znepokojivý nález
• Měsíční základna
• Virus
• Strážce
• Virus
• Úder ze stínů
• Kostky jsou vrženy
• Nepravděpodobné důvody
• Po boji
• Po bouři
• Enterprise
• Část třetí - Obrat; Kapitola 43 – Nabídka
• Diplomatická návštěva
• Tieru 4
• Návrat
• Otázka plánování
• Tajemství Zentieranů
• Dohoda
• Gralgar
• Ztracená Archa
• Strážci řádu
• Důsledky
• Poslední krok
• Návrat domů

Ztracená Archa

Vysoký orbit Gralgaru 3, hvězdný čas: 57892,55

Po čtyřech hodinách letu dospěl Voyager na orbitu planety a na dosah samotné Archy, jež zaujímala stacionární orbitu, včetně všech modulů. Těžce ozbrojených modulů musel kapitán Voyageru dodat. Pokud by je odhalili a začali na ně střílet, tak by Voyager dokázali zničit během velmi krátké chvíle i s vylepšenými štíty. Pointa spočívala v tom, že o nich nevěděli. Přesněji řečeno neměli o nich vědět, ale Dar měl velice nepříjemný pocit, že je možná neviděli, ale pokud je tu jedna z těch bytostí, tak o nich musela přinejmenším vědět.

„Jsme v dosahu transportéru, kapitáne,“ informoval ho Harry Kim.

„Dobře,“ vzal tu zprávu na vědomí a klepnul na svůj komunikační odznak. „Kapitán Aran pro výsadek. Můžete zahájit přenos!“

„Rozumíme.“

„Hodně štěstí a…buďte tam opatrní. Nevíme, na co tam můžete narazit!“

„Transport dokončen. Všichni členové výsadku jsou bezpečně na palubě Archy,“ oznámil opět Harry.

„Máme obraz?“ zajímalo kapitána okamžitě

„Ano, kapitáne. Signál je čistý a jasný. Stačí si jenom vybrat.“ Tak tohle byla trochu novinka, protože vědeckou stanici obsluhovala Chaocká specialistka Kestral. Tahle žena byla dokonalým protikladem Sedmé co do vzhledu i charakteru. Vypadala nadšeně z toho, že tady může být a ukázat své schopnosti. Kromě toho šlo v první řadě o její nápad a on proti tomu neprotestoval. Určitě nebylo na škodu, když už nemohl vést výsadek osobně, alespoň vidět, co se tam děje.

Přitom nešlo o nic světoborného, když členové výsadku měli snímací systém, který přenášel obraz i zvuk do vědecké stanice na můstku. Akorát Koloniální technologie byla v tomto ohledu trochu lepší a viditelně ji během výsadků a misí používali častěji, než bývalo běžné u lodi Federace.

„Přepněte mi obraz na komandéra Madena,“ vyžádal si nakonec.

„Máte ho mít,“ přikývla a obrazovka ihned zobrazila obraz přenášený kamerou.

„Tedy, musím připustit, kapitáne Arane,“ oslovil ho Tamulský vyslanec, sedící vedle něj na můstku, „že když jsem vyrážel na tuhle misi, tak mně ani ve snu nenapadlo, že situace dojde až takhle daleko.“

„To nejspíš nikdo, pane vyslanče,“ odtušil Bajoranský kapitán suše.

„Rozhodně jde o tu nejzajímavější diplomatickou misi, kterou jsem kdy zažil. Ať už dopadne jakkoliv. Za což Vám musím rozhodně poděkovat, protože jiný kapitán by jistě nezašel až takhle daleko, při hledání odpovědí. Obzvláště pro někoho, koho vůbec neznáte.“

„V tom je Federace jedinečná. Máme jistý protokol a základní směrnici, kterou musíme dodržovat, ale naší hlavní devízou je zvědavost. Nikdy bychom neodhalili tolik tajů vesmíru, kdybychom nebyli zvědaví. Kromě toho mám velice neodbytný pocit, že celá tahle mise je správná a pomoci cizí vyspělé rase v nouzi spadá přesně do kompetence průzkumného plavidla, jakým je Voyager. V tomto ohledu mám jako kapitán hvězdné lodi povinnost učinit patřičné kroky k nápravě celé věci.“

„I když to bude znamenat, že tím vyvoláte mezihvězdný incident?“

„Připouštím, že je to z mé strany poněkud riskantní krok, ale věřím, že Zentierané stojí za ten risk.“

„Kromě toho, podle senzorů je většina zbraní umístěných na Arše zakázaná, což znamená porušení desítek smluv a regulí, ke kterým se Tamulci jakožto hlavní signatáři současného impéria zavázali. Nevíme sice co naše rozvědka provádí na Gralgaru 3, ale s přihlédnutím ke všem těm zbraním určitě nepůjde o nic dobrého. Už jenom za tohle by měli stanout před soudem a nejenom před soudem. Celá rozvědka se má z čeho zodpovídat.“

„Za předpokladu, že tyhle údaje vůbec dojdou do povolaných rukou.“

„O tuhle část už se hodlám postarat, kapitána Arane!“ pronesl Slokarij rezolutně. „Cesta do samotného srdce impéria bude dlouhá a já hodlám tuhle informaci předat na všech stanicích a rozeslat do všech koutů impéria.“

„To by Vás mohlo dostat do hledáčku rozvědky.“

„Jakmile bude pravda jednou venku, tak ji vláda těžko bude schopna potlačit. Obzvláště, když bude pocházet z věrohodných zdrojů a já mám velice dobré kontakty, to mi věřte.“

„Ano, věřím.“

„Kromě toho, můj bratranec Sonmareus slouží coby vlajkový kapitán u druhé flotily. Jeho slovo bude mít patřičný význam ve flotile. Obzvláště pokud potvrdí autenticitu všech pořízených záznamů.“

„A Gaaliané?“

„Ti budou mezi prvními, kterým to hodlám říct. A když ne já, tak Fa-Arlan to udělá za mě. Já se jenom postarám, abych maximalizoval účinek nejenom na Gaalianských planetách.“

„Pevně věřím tomu, že půjde o pořádné pozdvižení.“

„Nedovede si představit jaké,“ ubezpečil ho Tamulec spokojeně.

„Potom doufejme, že náš výsadek najde ještě něco dalšího, co poukáže na plány rozvědky a jejich zjevně nelegálních operací v oblasti.“

„Pokud to stáhne alespoň třetí flotilu zpátky do svých oblastí ve vnějších systémech, budu spokojen, protože mě jímá hrůza z toho, jak jsou tamní hlídky oslabené, že si doslova říkají, aby na ně kromě Gandorů zaútočil ještě někdo další. Kromě toho, jejich přítomnost u Tieru 4 pouze eskaluje celkové napětí. Věc, před kterou nás Gaaliané výslovně varovali. A já mám takové neblahé tušení, že nás nevarovali před samotnou eskalací napětí, ale právě před tímhle,“ máchnul rukou směrem k hlavní obrazovce, kde mezi tím výsadek pokračoval tmavou chodbou směrem kupředu. Prostor kolem osvětlovaly baterky umístěné na fázerových puškách. Pouze Sedmá měla baterku stále v opasku a trikordérem prozkoumávala okolní prostor.

„Zapojte zvuk. Pouze jednosměrný,“ vyžádal si kapitán. Výsadek nepotřeboval, aby jim mluvil do mise, ale když už nic tak mohl sledovat jejich postup. Popošel blíž k hlavní obrazovce a zastavil u pilotního křesla, kde seděl Tom Paris. Hlavní pilot vypadal zaujatě pohledem na obrazovku. Ostatně neměl nic moc na práci, když teď Voyager zastavil na orbitě a pouze udržoval pozici v transportní vzdálenosti od Archy. Nic nenasvědčovalo tomu, že by bylo potřeba jeho pilotních kvalit.

„Máte tu průchod do vnitřní části Archy. Dvacet metrů před námi,“ bylo slyšet hlas Sedmé, přestože jí samotnou nebylo vidět, neboť šla až za komandérem Madenem.

„Známky života?“

„V této sekci nic.“

„Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby na nás odněkud vyskočili.“

„Tato varianta není příliš pravděpodobná,“ opáčila blondýnka nevzrušeně. „Všude kolem nás je volný prostor, takže bychom viděli…“

„Tohle místo si doslova říká o přepadení. Právě proto, že je kolem nás spousta volného prostoru a není se kde krýt.“

„Nikdo tu není.“ Ten hlas nešlo přeslechnout. Zároveň šlo o prohlášení, či spíše konstatování, jehož se prvnímu důstojníkovi Voyageru dostalo od Koloniální velitelky. Moc toho nenamluvila, ani na můstku ani během výsadku.

„No, když to říkáte,“ odtušil komandér škrobeně, ale další reakce se nedočkal.

„Dveře vedou do spojovací chodby, která se rozvětvuje do dvou směrů,“ informovala výsadek Sedmá, když mezi tím dospěli ke dveřím. Major je mezi tím aniž by na kohokoliv čekala, otevřela a skutečně. Chodba se větvila.

„Dobrá. V tom případě se rozdělíme,“ rozhodl Maden okamžitě. „Já s Tuvokem a Sedmou, půjdeme chodbou nalevo. Major s Parksem a Evansovou vyrazí směrem doprava.“

V tom rozhodnutí byla jistá špetka ironie, jež přiměla Dara k úsměvu. Parks si nemohl pamatovat, jak s ním major pořádně zatočila na Aloně 3. Jistě, k ničemu z toho nikdy nedošlo, ale přesto působilo úsměvně, že zrovna takhle Martin rozdělil výsadkový tým. Rozhodně mu do toho nehodlal mluvit a pouze pokynul Kestral, aby rozdělila obrazovku na dvě části, takže v jedné polovině obrazovky viděl záběr z Parksovy kamery a v druhé půlce přenášela kamera prvního důstojníka.

Postupovali pozvolna směrem kupředu, aniž by narazili na odpor, či spustili poplach. Chodby vypadly spíš jako bludiště než spojovací tunely, ale na druhou stranu, samotná archa měla dvanáct a půl kilometru na délku, takže bylo jasné, že si výsadek trochu zajde. Obzvláště, když je transportovali do odlehlejší části lodi, aby omezili možnost odhalení. Zbytek spoléhal na Koloniální technologii a její schopnosti zabránit detekci výsadku na palubě. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by je odhalili. Zatím…

„Blížíme se k rozvodnému uzlu. Třicet metrů před námi,“ hlásila Sedmá.

„Máme tady první známky aktivity. Dvě Tamulské známky života na druhé straně chodby,“ přidal se k ní Parks

„Vyřiďte je. Tiše a nenápadně,“ přikázal velitel výsadku tiše.

„Já se o ně postarám,“ dostalo se mu od majora okamžitého ujištění, že si bere celou věc na starost.

„Hlavně nikoho nezabíjejte. Ne tady a ne…“

„Beru to v potaz!“

„V to doufám.“

Víc už Aran Dar od výsadkového týmu neslyšel. Najednou se kolem něj setmělo. Slyšel poplašné hlasy kolem sebe, ale přišly mu podivně vzdálené. Poznával Harryho hlas, ale už nevnímal, co vlastně říká. Něco křičel, ale to všechno bylo najednou tak vzdálené, jako by to přicházelo skrze bublinu. Svět se s ním zatočil a on cítil, že padá, padá, ale přitom stále nedopadl.

Přesněji řečeno si nepamatoval, že by dopadl. Přesto ležel na zádech. Obezřetně vstal, ale všechno se s ním točilo, takže skončil opět na zádech. Pochopil, že už není na Voyageru. Žádné štíty, ani ochrany, které měly zabránit nepřátelské akci, nezabránily tomu, aby ho zkrátka a dobře přenesli přímo z prostředku můstku, přímo všem před očima. Jaká neskutečná arogance. Zároveň však naznačovala, jak moc si druhá strana věří, což mohlo být dobře i špatně zároveň.

Dobře pro ně, ale špatně pro něj. S povzdechem zaostřil kolem sebe, aby pohlédl do tváře svého protivníka. Očekávaný okamžik konfrontace nadešel. Došlo mu, že nejspíš udělal chybu. Měl trvat na tom, aby vedl výsadek osobně s majorem, ale to by tady pak mohl zase na druhou stranu stanout někdo jiný, třeba Martin. Ne, když už k tomu došlo, tak byl rád, že je tady on sám. On sám to začal a on sám to také musel dokončit.

Zkoušel znovu vstát a tentokrát se mu to konečně povedlo. Ne vlastní pomocí, protože ho z obou stran zvedly dvě ruce a hrubě strčily do připraveného křesla. Po pravdě si nebyl úplně jist, jestli by za dané situace dokázal stát. Zato mohl pomalu ustalujícím zrakem hodnotit místo, kde se právě nacházel. Dvojice Tamulců v šarlatových uniformách, kteří mu předtím pomáhali na nohy, musela patřit k rozvědce. Zůstali stát jako sochy po obou stranách jeho křesla.

Aran Dar zjistil, že sedí v křesle, v nějakém operačním středisku, ale dohlédl sotva pár metrů, takže neviděl, co leží dál. Místo, kde ho drželi, muselo být trochu stranou ostatních, ale pokud mohl hádat, tak se nacházel ve zmíněném operačním středisku na Arše. Zvláštní na tom všem bylo, že ho ta skutečnost ani moc neznepokojovala. Ani fakt, že seděl připoutaný k židli a vydaný nepřátelům napospas. Jestlipak věděli, že mají na palubě výsadkový tým?

„Takže ty jsi ten človíček, co se plete do věcí, do kterých mu nic není?“ oslovil ho třetí hlas přezíravě. Patřil Tamulci, ale neměl na sobě tu křiklavě rudou uniformu, nýbrž tmavě hnědou. Podle insignií na límci mohlo jít o nějakého vysokého důstojníka, či dokonce šéfa oddělení.

„Kapitán Aran Dar, hvězdná loď Voyager,“ představil se mu

„Nezajímá mě tvoje jméno, človíčku. Ani té tvé lodičky,“ odseknul Tamulec opovržlivě.

„Takže potom Vy jste ta bytost, která stojí v pozadí všeho,“ odtušil Bajoran suše. Už jenom podle té arogantní a nabubřelé mluvy bylo zřejmé, koho musí mít před sebou.

„Překazil jsi moje plány človíčku a ještě máš tu drzost sem přijít a plést se do věcí, do kterých ti nic není!“

„Potom co jste celá staletí ponižoval, umenšoval a terorizoval Zentierany, je víc než na místě, sem přijít a rozseknout tuhle věc jednou pro vždy.“

„Ty si jako myslíš, že sem můžeš jenom tak přijít a narušovat mé plány?“

„Nejsem expert na ty vaše zákony časové dynamiky, ale pochopil jsem tolik, že Zentierany nemůžete zničit.“

„Už jsem to jednou udělal!“ vmetl mu zlobně do tváře. „Konečně všichni ty pidiličky pochcípali a pak…“ zarazil se, sevřel ruku v pěst, udělal k němu výhrůžně krok směrem kupředu: „pak najednou přijdete Vy a všechno se vrátí do původních kolejí.“

„Nemůžete je zničit, aniž byste neobětoval něco stejné hodnoty.“

„Pche! Můžu cokoliv si za manu!“ opáčil přezíravě.

„Nemůžete. Jinak byste totiž nemusel podvádět, abyste dosáhl svého. Včetně porušení základního pravidla o nevměšování, které nesmí být porušeno a Váš podvod sebou nesl patřičné důsledky. Změnil jste mé rozhodnutí, tak aby vyhovovalo vašim cílům a oni na to přišli. Jenom díky tomu jsme v této situaci a za stávajících okolností. Zákony časové dynamiky Vás nakonec dostihly.“

„Kašlu na nějaké zákony!“ odseknul vztekle.

„Potom prohrajete,“ pokrčil Aran Dar rameny.

„Já neprohraju! Nikdy neprohraju! Rozumíte!“ křičel na Bajorana a hlas mu přitom hystericky přeskakoval.

„Mě to nemusíte říkat, řekněte to raději jí. Ona je tou, na níž tu záleží,“ opáčil Bajoran s klidem, vida, že tady rozumná argumentace nepomůže. Ne, když měl před sebou mocnou bytost, jenže psychicky na úrovni malého dítěte neschopného přijmout prohru.

„Nějaká čubka se mi nemůže rovnat!“

„Vidíte to špatně,“ opravil ho Dar obratem. „Já se Vám nemohu rovnat. Jsem pouhý smrtelník, kdežto Vy jste bytostí na vyšší sféře existence. Já Vás ohrozit nemohu, ani v nejmenším. Ovšem major, Tasha, ta je něco jiného.“

„Pche, jsem tady už dobrých tisíc let a nějaká sotva vylíhlá čubka mě nesahá ani po kotníky!“

„Klidně tady můžete být deset tisíc let, ale na věci to nic nemění. Ona je tady a představuje pro Vás překážku, hrozbu. Skutečnou hrozbu, kterou nemůžete ignorovat.“

„Vypořádám se s ní jednou pro vždy!“

„Nevypořádáte,“ zavrtěl kapitán Voyageru hlavou. Věci mu totiž konečně začaly do sebe zapadat. Vize od Zentieranů jasně potvrzovaly jeho původní dojem z té bytosti. „Přesněji řečeno nemůžete.“

„Můžu, cokoliv chci a…“

„Nemůžete!“ trval neústupně na svém. „Z jednoho prostého důvodu. Ona představuje překážku. Skutečnou překážku, kterou nemůže jenom tak smést ze stolu, nebo ji ignorovat. Můžete tady velkohubě prohlašovat, jak se s ní vypořádáte, ale pravdou je, že nevíte jak! Jednoduše proto, že s něčím takovým nemáte žádné zkušenosti. Kdežto ona má velice jasný plán, jak eliminovat hrozby. Vaši kamarádíčci, všechny ty vyšší bytosti, které se toho všeho účastnily, by Vám o tom mohly vyprávět. Teda, kdyby nezhasla jejich existenci, jistě.“

„Já nejsem jenom tak někdo, človíčku! Rozumíš!“

„Mě to neříkejte,“ oponoval lhostejně. „Já jsem jenom ubohý smrtelník, který vám nesahá ani po paty. Zkuste to říct jí, až sem přijde. A ona sem přijde, brzy.“

„Vypořádám se s ní!“

„Jak? Jak se s ní vypořádáte?“ udeřil na něj posměšně, ale nečekal žádnou smysluplnou odpověď.

„Jako s každou jinou špínou!“ dostalo se mu patřičné odezvy.

„Co Vám Zentierané vlastně udělali? Proč je pronásledujete a chcete zničit?“ zkusil jít na věc jinak.

„Nezkoušej pochopit důvody, které jsou mimo tvé chápání človíčku!“

„Nemusím být žádný velký genius ani bytost na vyšší sféře existence, abych pochopil, že tahle záležitost je osobní. Takže se ptám znovu, co Vám tihle tvorečkové udělali, že je tak moc chcete zničit?“

„Ty si dovoluješ mi tady klást otázky? Ty ubohá nicko! Mohl bych tě zhasnout v okamžiku…“

„Nemůžete,“ odtušil Dar a sám netušil, kde bere tu jistotu, že ho nezabije na místě.

„Já můžu…“

„Nemůžete!“ nenechal ho domluvit a dodal: „Jistě, můžete říct těmhle dvěma pochopům, aby mě zabili, ale sám to udělat nemůžete. Stejně jako jste celá staletí zkoušel, marně zničit Zentierany. Nepovedlo se Vám to.“

„Zentierané budou brzy minulostí a ty se k nim přidáš, človíčku!“ zasyčel mu do tváře. Bylo až s podivem, že někdo na vyšší úrovni se nechá tak snadno vyprovokovat a rozčílit. Stačilo mu jenom trochu oponovat.

„Jen pokud se vypořádáte s hrozbou, kterou máte přímo před sebou. Dokážete to?“ opětoval jeho pohled a dodal: „Dokážete se vypořádat se skutečnou hrozbou?“

„Nejdříve ze všeho se vypořádám s tebou, abych zavřel tu tvoji drzou hubu a umlčel tě jednou pro vždy.“

„Klidně můžete, ale já nejsem ten, kdo pro Vás představuje hrozbu,“ pokrčil rameny. Hrál velice nebezpečnou hru a hrál vabank. No a taky hrál o čas. „Troufám si tvrdit, ani Zentierané pro Vás nepředstavovali hrozbu. Ostatně jak, by mohli. V případě někoho, kdo stojí vysoko nad nimi. Pokud jste je zkoušel zničit celých tisíc let a neúspěšně, tak jste zřejmě plně nepochopil zákonitosti vesmíru, které platí pro všechny.“

„Nějaký človíček z prťavé pidi planetky mi tady nebude dělat kázání o zákonitostech vesmíru!“

„Pokud byste se nacházel ve své povznesené formě, tak jistě ne, ale momentálně jste v hostiteli, kterým je hádám nějaký vysoce postavený důstojník rozvědky, a jste stejně jako já a všichni kolem vázán stejnými zákonitostmi.

„Zabijte ho!“ přikázal nakonec po chvíli, kdy ho propaloval pohledem, svým lidem. Oba bezpečáci ho k jeho pobavení odvázali ze židle, postavili na nohy a další dva, kteří stáli u dál dveří, kam původně nedohlédl, postoupili kupředu s Tamulskými blasterovými puškami připravenými ke střelbě. Z nějakého důvodu mu to přišlo trochu melodramatické a řekl by až přehnané. Zato vše potvrzovalo jeho domněnku o té bytosti.

„Nemáte odvahu udělat to osobně?“ provokoval ho ještě. „Stejně jako jste neměl odvahu to udělat Zentieranům? Pohlédnout jim do tváří, když jste je hezky zdálky a dalek všeho masově zabíjel!“

„Dělal jsem to, protože to bylo nutné!“ zařval na něj a konečně vypadalo, že se na okamžik dostali k pointě. „Ta špína představovala hrozbu pro celou galaxii a já ji hodlal očistit od nich samotných! Prokázal jsem vesmíru velkou službu a odměnou mi bylo, že mi neustále někdo házel klacky pod nohy. V neposlední řadě Vy!“

„To jsou jenom kecy. Byl jste jedním z nich,“ opáčil Dar s klidem. Pozorně sledoval reakci vida, že zasáhl do černého. „Vidím to na vás a tahle jediná věc vysvětluje, proč jste si dal takovou práci se zničením druhu, který mohl vytvořit velikou civilizaci. Pokud by se někdo nerozhodl mu pomstít. Otázkou je proč? Co jste udělal, že Vás vyloučili ze svého středu!“

„Nestůjte tady! Zabijte ho! Hned!“ křičel na své lidi hystericky.

Ano, neměl problém ubližovat druhým. Nijak se nerozpakoval páchat genocidu, či nechat vymírat polovinu populace, ale jednu věc prostě neuměl. Ušpinit si ruce přímo. Taková věc byla prostě mimo jeho uvažování a dost možná ani nemohl takovou věc udělat. Tedy, mohl ho zastřelit, ale k něčemu takovému neměl odvahu. Zvláštní. Jeho život visel na vlásku a on přitom necítil ani trochu strach. Právě naopak, hleděl na lidi od rozvědky s úsměvem.

Pokud se totiž nemýlil tak tím, že ho ta bytost vytáhla skrze všechny ty štíty z Voyageru sem na Archu, musela porušit přinejmenším některá pravidla. Šlo o pouhý odhad, ale zato zapadal do současného stavu věcí, takže tím pádem tenhle pokus o popravu nemůže být skutečný. Tedy za předpokladu, že nemýlil. Jinak tu za pár vteřin umře s vědomím, že jeho teorie nebyla správná.

Než na něj stačili namířit zbraně, v ten okamžik otřásl základnou výbuch. Natolik silný, že otřásl celou místností a srazil všechny přítomné na zem. Kromě něj, protože se dokázal včas zachytit za křeslo, na němž byl původně připoután. Což považoval za šanci, kterou nehodlal propásnout. Rychle, přiskočil k nejbližšímu muži v šarlatovém, který se zvedal ze země, uchopil jeho pušku, kterou prudce trnul a uštědřil mu pořádnou ránu břicha. Trhnul zbraní prudce nahoru a udeřil ho do brady, čímž ho poslal k zemi a sám získal zbraň. Neváhal ani na okamžik. Střelil po nejbližším bezpečákovi, který se stihnul zvednout.

Aran Dar neměl čas zjišťovat, jestli je zbraň nastavena na zabití či nikoliv. Zasažený muž zůstal ležet a nezvedal se. Rychle uskočil stranou a do panelů za ním se zabořil paprsek z blasteru. Na nic nečekal rychle zmačknul spoušť a odstřelil dalšího bezpečáka a po něm i jeho kolegu. V první řadě mu to umožnila jejich značně pomalá reakce, ale nad tím nehodlal zbytečně přemýšlet. Rázem mu zbýval jenom jejich velitel ovládaný vyšší bytostí. Pokud by ho zasáhl blasterem, dokud je v tomhle těle, tak by ho vyřídil i ve skutečnosti.

K tomu se ovšem nedostal. Zbraň vystřelila pouze do stropu a následně mu vyletěla z ruky. Skoro mu přitom vykloubila zápěstí s jakou silou mu ji ta bytost vyrvala z rukou. Vzápětí ho popadla neznámá síla a on skončil zcela bezmocný dobrého půl metru nad zemí a jen kousek před ním. Ano, viděl v té tváři vztek smíšený se zuřivostí, ale stále neviděl v jeho očích vraždu. Nezabije ho. Ne osobně.

Další exploze vyrazila dveře vedoucí do této místnosti, to přimělo protivníka k ohlédnutí a poprvé za celou dobu měl pocit, že zahlédl v jeho tváři nejistotu. Věci neběžely podle jeho scénáře, neměl je tudíž pod kontrolou, takže nevěděl, co si přesně počít. Logickým krokem by bylo nechat ho tady a jít na pomoc svým lidem, jenomže takhle on neuvažoval. Vztekle s ním mrštil proti stěně.

Dar očekával náraz, ale místo toho proletěl skrz a zjistil, že se nachází v jakémsi pomyslném tunelu. Podlaha i stěny byly světle šedé, průhledné a pulsovaly zlatou barvou. Nejspíš šlo o nějaký druh přechodu, ale otázkou zůstávalo přechodu kam? Utíkal? Ne, spíš si chtěl celou věc lépe rozmyslet a jeho použít jako páku k vyjednávání. Jenomže taková věc nebude fungovat a hlavně k ní nebude mít čas.

„Ty…“ doběhl k němu zlobně, udělal gesto rukou, po kterém se Dar ocitnul ve vzduchu a hodil ho dál do tunelu jako míč.

Letěl, letěl, těžko říct jak daleko a jak rychle než konečně do něčeho narazil a znovu dopadl na podlahu tunelu. Nešlo o příliš příjemné přistání, takže skončil pořádně otřesen. Nemohl prakticky nic udělat. Ta bytost kráčela směrem k němu a vypadala hodně naštvaně. Natolik, aby mu konečně zakroutil krkem? Nebo ho hodlal nechat tady, v tomhle tunelu, kdo ví kde, ať chcípne sám? Ne, kráčel směrem k němu, takže se přeci jenom hodlal pochlapit.

Rty se mu roztáhly do mírného úsměvu, protože do tunelu nevstoupil sám. Major Tasha Kronesová vstoupila za ním a rychle ho doháněla. Možná o ní věděl, možná ne. Každopádně směřoval rychlým krokem směrem k němu a ničemu jinému nevěnoval pozornost. Ve skutečnosti cosi udělal. Nebylo to vidět pouhým okem, ale Dar to nějak vycítil. Vyslal něco proti němu. Instinktivně zvedl ruce ve snaze chránit si obličej, ačkoliv nečekal, že by mu to bylo co platné.

Ozvala se rána. Dost hlasitá, těsně před ním až musel chtě nechtě udělat vrávoravě několik kroků zpět. Zároveň si musel zakrýt obličej, protože záře, která to doprovázela, byla velice oslnivá. Slyšel křik, spíše skřek, přicházející zpoza té záře, ale ta narazila do ochranného pole, které ji zastavilo a nepustilo dál. Následně záře zmizela a Dar zahlédl jak Tasha popadla Tamulského velitele a prudce s ním smýkla stranou. Zároveň mu přidala mlaskavý políček z jedné i z druhé strany, načež stanula mezi nimi.

Ano, konečně došlo k události, na níž tolik čekal. Akorát si nemohl pomoct, ale cosi na tom všem bylo špatně. Místo souboje titánů totiž celá věc vypadala jako obyčejná fackovačka. Blondýnka jak vidno nepoužila žádné ze svých schopností a její protivník také ne. K podobné události došlo i předtím na Titanu. Kapitán Riker mu o tom vyprávěl, ale tady měl Aran Dar pocit, že ta bytost tashu prostě ignoruje. Ignoruje a zkouší kolem ní proklouznout. Celkem marně, protože na druhé straně tunelu ho zarazilo stejné pole, jaké stálo před ním.

Ani jednou na ni nepohlédl. Ani jednou nedal najevo, že by jí snad vzal na vědomí. Úplně ignoroval, to jak ho chytila a uťala mu další mlaskavý políček a hodila s ním jako s hadrovou panenkou. Vypadal, jako když vůbec nechápe, co se to děje a prostě jenom zmateně zkouší uniknout z vlastní pasti. Nic neříkal, ani nezkoušel, ale celá věc vypadala přinejmenším směšně.

„Také to vidíte, že?“ trhnul sebou Dar, protože za ním kdosi promluvil. Ne kdosi, poznal ihned muže v šedém, kterého už potkal během jedné z vizí. Uchopil nabízenou ruku a nechal si pomoct zpátky na nohy.

„Nejsem si úplně jist, co vlastně vidím,“ opáčil.

„Paradox, patovou situaci, zdánlivě neřešitelný problém, vyberte si, co se Vám líbí víc.“

„Tahle věc má jenom jedno řešení, nebo snad ne?“

„Ano i ne,“ pokrčil šedivák rameny.

„Pokud vím, tak major už dokázala zlikvidovat tři takové ubožáky, takže proč ne čtvrtého?“

„Tak jednoduché to zase není,“ připustil neurčitě. „Tahle situace je svým způsobem předzvěstí něčeho většího. Pokud ho Tasha opravdu zabije, tak stanoví velice nepříjemný precedent. A víte proč?“

„Ne, ale…“

„Možná bude lepší, když to uvidíte sám. Potom spíš pochopíte,“ dodal nečekaje na odpověď.

V ten okamžik nestáli v tunelu ale v jakémsi areálu, možná bývalé továrny, či základny. Aran Dar zde sice nikdy nebyl, ale podle přítomných vojáků pozemních jednotek, kapitána Rikera a jeho ženy včetně neméně známého plukovníka Marcena pochopil, že je na Zemi krátce poté, co se Tasha uvolnila z toho blokačního zařízení a nyní probíhalo měření sil mezi ní a bytostí, jež ovládala Talarise. Ti dva se právě přetlačovali pomocí svých sil, ale bylo nad slunce jasné, kdo má v tomhle střetnutí navrch. Přesto se ta bytost v těle Chartockého muže odmítala vzdát a uznat porážku.

Vzápětí stáli na můstku Koloniální lodi. Všude kolem byli jenom samí Chaokové, včetně samotného kapitána, který vypadal krajně spokojeně. Na hlavní obrazovce bylo vidět loď. Koloniální vlajkovou loď Oko 7Z třídy D. Muselo jít o střetnutí, k němuž došlo v soustavě Rigelus. Úšklebek zmizel kapitánovi lodi z tváře, když se plavidlo nečekaně otřáslo a skrze můstek se prohnala ohnivá vlna, která pohltila všechny přítomné.

V dalším okamžiku stáli na ošetřovně. Ošetřovně vlajkového dravce, neboť poznával hlavní šéflékařku, Karen Markusovou, zdravotní sestru Krystal, kapitána Tolkina, poradkyni Jenifer Waitovou, kapitána Rikera a v neposlední řadě i majora Kronesovou. Tolkin s lodní poradkyní právě vedli jakousi filosofickou rozpravu a nikdo nevěnoval pozornost jejich velitelce, která pozvedla ruku, do níž jí poslušně přiletěl fázer z pouzdra kapitána Rikera. Bleskově změnila nastavení, zamířila s ním na hlavní lékařku a vystřelila.

Zasáhla ji přesně do prsou. Padla k zemi s překvapeným výrazem ve tváři. Ve tváři všech přítomných byl patrný šok a nevíra. Nikdo z nich totiž nechápal, proč tohle udělala. Ona je však nenechala tápat a její vysvětlení bylo vlastně docela prosté.

„Tohle není Karen Markusová.“ Prohlásila Tasha a sklonila fázer.

„Není?“ reagovala Krystal jako první. Sáhla po lékařském skeneru a provedla sken. Během něho vyhrnula zesnulé rukáv a poplašeně uskočila zpátky. Skener jí přitom vypadl z ruky.

„Tak tohle je ovšem znepokojivé,“ převzal po ní skener Tolkin a poté co odhalil maskovací zařízení na krku a odhalil tělo zjizvené Chaocké ženy.

V ten moment všechno zmizelo a oni zase stanuli v polo-průsvitném zářícím tunelu. Muž v šedém na něj tázavě pohlédl s očekáváním: „Už chápete?“

„Nebrání se…“ došlo Aranovi konečně.

„Přesně tak!“ přisvědčil šedý strážce vehementně. „V tom tkví celá pointa.“

„Ale…“

„Všechna předchozí střetnutí proběhla v rámci stanovených pravidel,“ nenechal ho A-Tommy domluvit. „První střetnutí s Talarisem bylo zcela zřejmé měření sil. Chaocký kapitán byl zabit v boji následkem bojového poškození, takže jeho loutkář, nebo chcete-li návštěvník, zahynul s ním. Totéž platilo i v případě té Chaocké ženy. Tasha ji zabila rychle a efektivně i s tím, kdo byl zrovna uvnitř.“

„Takže, když tady bude prostě jenom tak pobíhat a ignorovat její pokusy zatáhnout ho do boje, tak nakonec vyhraje?“

„Víte, nacházíme se na vyšší úrovni existence, kapitána Arane. Podobné věci, jako zabíjet či likvidovat jeden druhého mezi sebou, je pro nás věc velice vzdálená. Věc, nad níž jsme se povznesli už jenom samotným přechodem na vyšší sféru existence. Taková věc je nám prostě cizí.“

„Viditelně moc ne, když vidím, co všechno provedl Zentieranům.“

„Zentierané nejsou povznesení, my ano,“ opravil ho lehce. „Střetnutí mezi námi obvykle končí tím, že jedna strana ustoupí, přizná porážku a vítěz si může klást podmínky.“

„Zjevně to moc nefunguje.“

„Za to vděčíme v první řadě jemu. To on nakazil tímhle názorem a postojem své následníky a ti pak nejsou schopni vidět realitu jaká je. Věřte mi, že já to musím vědět, protože už jsem se s ním setkal. Na tajné základně skryté v podzemí druhého měsíce Tamuli 6.“ Na okamžik se odmlčel, načež pokračoval dál. „Bezostyšně podváděl a já ho přitom přistihnul. Díky tomu byla moje síla o poznání větší než ta jeho, ale on to odmítnul uznat. Takže jsem ho musel popadnout, vytáhnout z těla, v němž přebýval a obrazně řečeno zahodit tam odkud pochází. Zároveň jsem mu zabránil v návratu, takže se nemohl vrátit a dál zasahovat na Tamulské straně.

„Pouze do okamžiku než došlo k obratu a věci se vrátily zpět do správných kolejí, bohužel i s ním, jakožto jediným přeživším a hlavní iniciátorem v celé věci.“

„A ti ostatní?“

„Čas jako takový nehraje roli. Pokud byli zničeni, tak jsou zničeni. Je jedno jak, kde, kdy a proč. Veškerá lineární existence zde není relevantní.“

„A co teď bude následovat?“

„To je otázka za milion, jak byste nejspíš řekl,“ pokrčil A-Tommy neurčitě rameny. „Tady na sebe naráží dva zcela rozdílné světy a zcela rozdílné názory na věc. Je otázka, který z nich v celém klání nakonec převáží.“

„Myslíte tím, že kolem sebe budou kroužit, dokud to jeden nevzdá, nebo tomu druhému nedojde trpělivost?“

„V podstatě…ano.“

„Troufám si tvrdit, že tahle situace dopadne jenom jedním způsobem.“

„Myslím, že Tashu podceňujete. Je v ní mnohem víc, než kolik vypadá na první pohled. Možná jsem o nějakých sto let starší než ona, ale v ní samotné je cosi…cosi nezlomného. Ona je naším praporem, naším hlavním želízkem v ohni, ale zároveň i ohniskem konfliktu, neboť druhá strana odmítá uznat její jedinečnost.“

„No, znáte ji nejspíš lépe než já.“

„Těžko bych řekl, že ji skutečně znám. Ona…ona zkrátka ještě úplně nepřijala tu část, že už není tím, čím byla. Je stále tak…tak…“

„Lidská?“

„Já sám se necítím o tolik jinak oproti svému předchozímu životu. Neztratil jsem nic ze své empatie, ani lidskosti, jak by řekli ostatní. Jsem stejně vnímající bytost, jakou jsem byl předtím. Jenom lépe chápu, že mám zodpovědnost, coby strážce a ta zodpovědnost má přednost před vším ostatním. Což neznamená, že věci beru jenom tak a že mi ničeho není líto. Lituji mnoha věcí, ale uvědomuji si, že rovnováha je mnohem důležitější než cokoliv jiného.

Neznamená to, že se nesnažím věci změnit k lepšímu. Pokud se držím stanovených pravidel a zákonů časové dynamiky, tak jsou mé možnosti prakticky nekonečné. Totéž platí i obráceně, ale sám jste viděl, kam to může dospět. Tomuhle je třeba učinit přítrž a střetnutí, jehož jsme právě svědky, je tím důležitým milníkem, jenž nám ukáže, kterým směrem se budeme ubírat.“

„A pokud to nedopadne dobře?“

„Nu, potom nás čekají hodně temné časy.“

„Tak proč s tím něco neuděláte?“

„Nejspíš proto, že jde o velice sledovanou událost,“ namítnul A-Tommy rozpačitě. „Pokud udělám jeden krok já, udělá ho i druhá strana a následně se to může zvrtnout v řetězovou reakci, která zničí veškerý řád.“

„A co moji lidé tam venku?“

„S ohledem na skutečnost, že tahle záležitost se Vás netýká, kdežto ta venku ano, bude jedině správné, když se k nim připojíte.“

„To bych ocenil.“

„Pamatujte, že nyní do událostí nikdo nezasahuje, takže máte volné pole působnosti. Jednejte tak, jako byste jednal obvykle bez ohledu na nás.“

„Rozumím.“

„Potom hodně štěstí, a za tohle se omlouvám,“ bylo poslední, co A-Tommy řekl, načež ho strčil rukou.

Kapitán Aran Dar měl pocit, jako by letěl zády, aniž by tušil kam vlastně. Podobným způsobem přistál tady a stejným způsobem se vrátil zpět do skutečného světa. Akorát s tím rozdílem, že muž v šedém ho odstrčil fyzicky a výstup toho tunelu se nacházel uprostřed panelu ve výšce dobrého metru. Proletěl na druhou stranu a nepříliš šetrně dopadl v sérii kotrmelců na zem. Nyní už mu bylo jasné, za co se mu omluvil, ale to byla poslední věc, na níž právě myslel.

Pomalu se zkoušel zvednout ze země, když v tom ho uchopila silná ruka a strhla zpátky dolů. Ta ruka patřila jeho prvnímu důstojníkovi a příteli v jedné osobě, Martinu Maddenovi. Chvíli nato jim nad hlavami proletěly výboje z Tamulských blasterů.

„Co se tady sakra děje?“ položil mu otázku

„Co myslíš? Právě jsme na nepřátelském území a střílíme po sobě!“ odpovídal mu hlasitě. „Tolik k celé naší nenápadné misi.“

„To vidím,“ konstatoval suše. Kromě čtveřice Tamulců s kterými přišel do styku předtím, a kteří leželi na zemi, tu nikoho neviděl. Místo, kde se nacházeli, nemělo dveře, pouze zčernalý rám po výbuchu, který odhaloval rozlehle operační centrum, ve kterém se bojovalo. Zahlédl Tuvoka s Parksem a Evansovou, jak se kryjí za panely a opětují palbu přicházející odněkud z vyšších míst.

„Můžeš hádat kvůli komu to asi je!“ opáčil škrobeně, vykouknul zpoza krytu, dvakrát rychle vystřelil a zase zapadnul dolů. „Cožpak tě nemůžu nechat chvilku o samotě, aby ses nezapletl do nějakých problémů?“

„Jestli myslíš, že jsem jen tak seděl na můstku a hodlal se nechat zajmout tak…“

„Tuhle věc budeme řešit později. Jedno po druhém,“ opáčil a podával mu volnou rukou fázer.

„A jak si stojíme?“ zajímalo Dara obratem.

„Kupodivu celkem dobře. Pokud nepočítám skutečnost, že tihle chlápci z rozvědky neměli zrovna moc chuti k vybavování a začali střílet po všem, co nebylo oni. Na slovo ruce vzhůru a vzdejte se, reagovali tím, že naopak všichni sáhli po zbraních. Dost jsme jich dostali, než stačili ty zbraně vytáhnout, ale přece jenom jich bylo příliš mnoho, takže se k nim navzdory všemu dostali a začali po nás střílet. Naštěstí nejsou tak dobří jako my a ta malá Chaocká válečnice.“

„Ona je tady?“

„Jakmile tě unesli přímo z můstku a senzory ukázali, že jsi tady, tak nám nezbylo než sem vtrhnout silou a zkusit tě dostat ven.“

„Nebylo tu náhodou nějakých padesát…“

„Senzory museli pár z nich přehlídnout, protože jich bylo o poznání víc. Alespoň, než se do toho Kestral vložila. Ta holka je pěkně čiperná a má v záloze spoustu triků, který se jim určitě nelíbily. Už jenom její přítomnost změnila poměr sil na bojišti. Plus přivedla posily, takže jsme srovnali početní nevýhodu. Lidí od rozvědky moc nezůstalo, ale ti co ano, se stáhli do opevněné pozice nahoře, ale moc dobře ji nebrání. Pokud mohu soudit, tak mají v plánu ještě něco dalšího a jenom nás zkouší zdržovat.“

„To je dost možné.“

„Měl by ses vrátit zpátky na loď a zbytek nechat na nás…“

„Když už jsem jednou tady, tak dotáhnu celou věc do konce.“

„Hlavně se nenech zabít.“

„To nemám v plánu.“

„A co major? Naposledy jsem jí viděl, jak proskočila tou stěnou a…“

„No, řekl bych, že ta má teď hodně co říct té druhé bytosti, která stála v pozadí a celé roky či staletí terorizovala Zentierany a...“

„Tady Parks!“ přerušil ho uprostřed věty hlas muže od bezpečnosti. „Zahnali jsme nepřítele o dvě patra níž. Dva z nich se zavřeli v nějaké kontrolní místnosti. Ovládání dveří je manuální, nedostaneme se k nim.“

„Lze to obejít?“ zajímalo komandéra, který mezi tím stačil znovu vystřelit a trefil jednoho z obránců. Rázem jich na horním podlaží zbylo pouhých šest a tenhle počet se rychle zmenšoval, jak na ně členové výsadku pálili z různých pozic a postupovali kupředu. Podle všeho měly bezpečnostní složky na lodi Federace mnohem lepší výcvik než lidé od rozvědky.“

„Negativní veliteli. Podle Sedmé je to uzavřená oblast kolem jednoho z reaktorů.“

„Můžeme dveře prorazit výbušninou, nebo se jimi propálit?“

„S ohledem na to, co je z nimi, bych to raději moc nezkoušel. Dveře vypadají, že jsou vyztužené, takže než bysme se dostali skrz…“

„Sedmá pro všechny členy výsadku. Právě byla spuštěna tichá autodestrukce.“

„Zatracená práce!“ zaklel Madden v reakci na tu zprávu. „Kolik máme času, Sedmá?“

„Deset minut než dojde k explozi.“

„Můžeme to zrušit?“

„Nikoliv, autodestrukci již nelze odvolat. K přetížení reaktoru a následné řetězové reakci dojde za 10minut a šest sekund.“

„Rozumím,“ přitakal komandér. „Madden Voyageru! Zaměřte všechny členy výsadku a připravte je k přenosu na palubu.“

„Voyager rozumí,“ ozval se z druhé strany Harry Kim.

„Mě, kapitána a Sedmou přeneste rovnou na můstek.“

„Rozumím.“

Následuje:
Strážci řádu