Strážci řádu 2

Obsah

• Prolog
• Část první – Cesta, kapitola 1 – Náhlý odjezd
• Nečekaný host
• Předehra
• Aliance
• Mise
• Hra na schovávanou
• Odhalení
• Konspirační schůzka
• Ztracená vzpomínka
• Rodinné setkání
• Naslouchání
• Rodinné tajemství
• Napadení
• Po útoku
• Hledání cesty ven
• Poslední fáze
• Admiralita
• Živý svědek
• Část druhá - bojiště Země & Alfa, kapitola 19 – Superšpión
• Okamžik před bouří
• Útok
• Únos
• Nečekané spojenectví
• Únik
• Do neznáma
• Střetnutí
• Tamuli
• Stopy
• Zmizení
• Oběti
• Nápověda
• Znepokojivý nález
• Měsíční základna
• Virus
• Strážce
• Virus
• Úder ze stínů
• Kostky jsou vrženy
• Nepravděpodobné důvody
• Po boji
• Po bouři
• Enterprise
• Část třetí - Obrat; Kapitola 43 – Nabídka
• Diplomatická návštěva
• Tieru 4
• Návrat
• Otázka plánování
• Tajemství Zentieranů
• Dohoda
• Gralgar
• Ztracená Archa
• Strážci řádu
• Důsledky
• Poslední krok
• Návrat domů

Část třetí - Obrat; Kapitola 43 – Nabídka

USS Enterprise - kajuta kapitána Arana, hvězdný čas: 59396,79

Kapitán Aran Dar seděl ve své kajutě na Enterprise a znovu prohlížel technické specifikace USS Aventine, jež dostal k dispozici od admirála Janewayové. Velice ho překvapilo, když mu hodlala svěřit velení úplně nové průzkumné lodi třídy Vesta. Loď jen o málo menší než Enterprise, ale zato modernější. Tahle kráska právě opouštěla výrobní linku na Utopia Planitia. A co víc? Právě dostal možnost velet hned druhé lodi, která byla právě postavena. Takové pocty se nedostalo mnoha kapitánům.

Mezi ně patřil právě Jean-Luc Picard, který před nějakými osmnácti lety přebíral svoji Enterprise D a později i Enterprise E. V obou případech velel lodím s velikou posádkou, což byla naopak věc, která Darovi příliš neseděla. Dával přednost menší posádce, menší průzkumné lodi jako Interpid či Luna. Nebo experimentální prototyp Interpid II, jakým byl právě nový Voyager. Vysněná loď i velení, o které přišel.

Tohle na něj prostě bylo trochu moc veliké, ale jako každý kapitán, jemuž svěřili velení, prostě musel přijmout novou výzvu, a jak by mu řekl psychologický poradce, nadešel čas posunout se o krok dál v kariéře, nebo skončit a pověsit vše na hřebík. S tou myšlenkou si pohrával od smrti svého otce, ale zatím ještě nedospěl ke konečnému rozhodnutí. Jistě, věci může urovnat cestou, obzvláště ty rodinné. Už nebyl důvod nic tajit. Mohl kdykoliv zavolat matce a říct ji tu smutnou zprávu, že otec je definitivně mrtvý.

Jenže to zatím neudělal. Taková věc se mu nepodobala a on si toho byl vědom. Stejně, jako když dosud neřekl svému nejlepšímu příteli o svém novém velení, které mu admirál k jeho nevýslovnému překvapení nabídla. Dala mu také čas na rozmyšlenou, aby si utřídil myšlenky, ale až dorazí na Zemi, chtěla jasnou a výstižnou odpověď. Jeden z důvodů, proč to neřekl svému příteli Martinovi, prvnímu důstojníkovi na Enterprise, byl ten, že on by ihned našel tucet důvodů, proč to musí vzít.

Čas rychle ubíhal. Enterprise měla dorazit na Zemi během nějakých deseti hodin. Tudíž nadešel poslední okamžik na definitivní rozhodnutí. V podstatě už rozhodnutý byl, jen potřeboval někoho, kdo mu řekne, že jeho rozhodnutí je správné, aby mohl své rozhodnutí učinit konečným. Jeden takový člověk na něj čekal právě v lodním baru. Jeden pohled na hodiny ukázal, že čas jejich obvyklé každodenní večerní schůzky nad skleničkou nadejde za necelou půlhodinku.

Chvilku o tom přemýšlel, ale nakonec popadl kabát uniformy a vyrazil dřív. Alespoň jednou přijde včas. Určitě bude valit oči, až mu řekne tu novinku. Ta představa vyvolala na bajoranově tváři úsměv. Opustil svoji kajutu a zamířil do Jezdeckého klubu (Happy bottom riding), místního baru, jak ho svého času pokřtil komandér Riker. Cestou odpovídal na pozdravy posádky a musel si znovu připomínat, že na jedné lodi by neměli být dva kapitáni. Bohatě stačilo, když se na palubě nacházela osoba s hodností admirála.

Úsměv mu vydržel zhruba do okamžiku vstupu do baru. Pohledem zamířil ke stolku v rohu, který měl komandér Madden rezervovaný pro jejich večerní setkání, místa, kde mohli v poklidu probírat události současné, přítomné, či budoucí, zkrátka cokoliv je napadlo. Jenže jejich stůl byl obsazen. Ta věc ho nejprve zarazila, neboť nikdo z posádky by si jistě nechtěl pohněvat prvního důstojníka tím, že mu zasedne jeho místo. Však také nešlo o nikoho z posádky.

Na jedné straně stolu totiž seděla major Tasha Kronesová. Před sebou měla sklenici s jantarově zbarvenou tekutinou a pořádně kyselý výraz ve tváři. Důvod její zjevné nelibosti totiž seděl naproti ní a Dar sám cítil, jak mu při pohledu na muže v uniformě Hvězdné flotily tuhne čelist. Plukovník Donald Marcen, jak znělo krycí jméno, pod nímž ho v posledních týdnech vídal. Seděl naproti blonďaté velitelce a cosi jí právě zaujatě vysvětloval.

V první chvíli měl Bajoranský kapitán nutkání klepnout na odznak a povolat nadporučíka Worfa, ale falešný důstojník rozvědky ho zaznamenal jako první. Aniž by na něj byť pohlédl, zagestikuloval rukou, což znělo jako pozvání, aby přisedl k jejich stolu. Samozřejmě mohl odejít, nebo zavolat bezpečnost, ale zvědavost přeci jenom zvítězila. Obzvláště, když jeho přítomnost nevěstila nic dobrého.

„Ach, tady jste, kapitáne, jdete právě načas,“ uvítal ho a posunul se kousek dál, aby mohl přisednout ke stolu.

„Načas k čemu?“ zajímalo Dara v očekávání, co asi přijde.

„Události nebraly trochu nečekaný spád, takže nebyl čas na rozloučení,“ následovala neméně překvapivá odpověď.

„Kvůli tomu jste tady? Rozloučit se?“ Tak tohle bylo opravdu překvapení, kterému Bajoran nevěřil ani na okamžik.

„Mimo jiné, ano,“ připustil lehce.

„Něco opět nevyšlo a Vy jste tady, abyste to napravil?“

„Vlastně ani ne.“

„Vaše přítomnost naznačuje, že ještě k něčemu dojde a z toho nemám dobrý pocit.“

„Proč myslíte, že tady jsem?“ reagoval tázavě, ale Darovi neušlo, že má mimořádně dobrou náladu, přesný opak toho co zaznamenával u majora sedící naproti němu.

„Proč?“ zarazila Dara samotná absurdita té otázky. „Přeci proto, že Vás vidím a...“ Dál se nedostal, protože major udělala nečekaný pohyb rukou a dala plukovníkovi facku. Přesněji řečeno, dala by mu facku, kdyby její ruka neprošla skrz a on její snahu neocenil dalším pobaveným úsměvem.

„Nejspíš proto, že není fyzicky přítomen,“ dodala pro jistotu velmi upjatým hlasem.

„Což nijak nesnižuje skutečnost, že ho vidím a slyším,“ namítnul Aran suše.

„Ano, ale nemůže nic udělat.“

„Tak proč potom...“

„Protože chce, abych to celé udělala já!“ přerušila ho major netrpělivě.

„Udělat, co?“ strnul Bajoranský kapitán při těch slovech.

„Vysvětlení by zabralo hodně času,“ odpověděla mu Tasha znechuceně.

„Potom mi řekněte zkrácenou verzi.“

„Nebudu Vám tu nic nalhávat, kapitáne. Celou dobu, jste byl naším hlavním hráčem v poli. Obrazně,“ ušklíbnul se s omluvným gestem, „neboť jsme stáli v pozadí, drželi se přesně pravidel a ovlivňovali události kolem Vás, nikoliv Vás samotného. Už od okamžiku, kdy jste převzal velení Voyageru. Možná si vybavíte pár příhodných náhod, které vám během cesty takříkajíc zahrály do karet a nasměrovaly příslušným směrem. Díky tomu jste v bezpečí dokončil svoji první misi, přestože nedopadla podle vašeho i našeho očekávání.

„Alona 3,“ zamručela blondýnka.

„Ano. V Alonské soustavě jste se neobjevili náhodou a její zmizení také nebylo úplně náhodné, plus celá řada náhodných událostí počínaje tou nešťastnou kolizí, přes nalezení ztraceného Koloniálního satelitu až po záchranu Tuvoka z paluby Voyageru. To všechno jsou události, jež bylo možno v rámci možností ovlivnit. Ovlivnit ve smyslu, přidat jim na pravděpodobnosti, abyste nemyslel, kdoví co nemohu udělat.“

„Aha,“ zpozorněl Dar. Teď mělo přijít nějaké ale.

„Nejste jediný, kdo byl ovlivněn. My všichni svým způsobem podvádíme, ale pokud se tak děje nenápadně a není to navenek vidět, potom je všechno v pořádku.“

„Kdo další?“

„Jde o oblíbený způsob, jak provádět zdánlivé zázraky, tím, že ovlivníme, někoho hodně chytrého, od koho bude taková věc vypadat naprosto přirozeně.“

„Sedmá...“ došlo Bajoranovi okamžitě, kdo vlastně stál v popředí prvotního projektu.

„Ano, Sedmá sehrála v celé věci nemalou roli.“

„Všimla jsem si, jak dokázala tou svou aparaturou proniknout do mých vzpomínek,“ odtušila blondýnka suše.

„Šlo o reakci na ty dvojníky, kteří se záhadně objevili na scéně.“

„Dvojníci...“ zopakoval po něm Bajoran a ihned si vzpomněl, že stále někde pobíhá dvojník jeho otce.

„Podvod. Nic víc než podvod!“ prohlásil plukovník rázně. „Podvod ve smyslu, že nebyli součástí žádného složitého, dvacet, či více let připravovaného spiknutí. Ne, vymysleli si je tady, teď a prostě je nastrčili patnáct, či dvacet let do minulosti, nepočítaje tu nešťastnou pilotku, kterou si taktéž jen tak vypůjčili a nastrčili tak, že nikomu nedošlo, že sem nepatří. Stačíte mě sledovat?“

„Tohle všechno mohou?“

„Jistěže nemohou!“ zavrtěl druhý muž rezolutně hlavou. „Přesněji řečeno nesmějí, protože v takovém případě my zase můžeme zasáhnout.“

„Tak proč jste to neudělali?“ zajímalo Dara.

„A kdo říká, že ne?“ opáčil plukovník pobaven tou otázkou. „Pokud by tohle všechno, bylo součástí dlouhodobého pečlivě připraveného plánu, potom by bylo všechno v pořádku. Jenže takhle svoje plány dávali dohromady za pochodu a ve velkém spěchu. Naivně si mysleli, jak jsou nenápadní, že o ničem nevíme, ale ta věc s tou pilotkou Leenou nás hlavně díky Vám navedla až ke zdroji a naším protitahem bylo to, že Dominion během války odhalil jejich tajnou základnu s dvojníky a zničili ji.“

„Všechny úplně ne.“

„Ne, ale 99% z nich, takže jim zůstali ve hře všeho všudy čtyři agenti a ti jsou všichni mrtví.“

„Všichni?“

„Včetně dvojníka Vašeho otce, který byl na palubě té Cardasianské lodi, kterou Titan zničil cestou na Zemi.“

„Aha,“ vzal Bajoran tu informaci na vědomí a nevěděl, jestli má být rád, že odnikud nevyskočí dvojník jeho otce, či nikoliv. Další důvod proč konečně zavolat matce a říct ji tu smutnou novinku. Teď, když nehrozilo, že odněkud vyskočí otcův dvojník, už nemělo cenu nic tajit.

„Ti všichni nikdy neměli existovat, jestli mi rozumíte.“

„Mě přišli dostatečně skuteční,“ odtušil suše, přestože v té době skončil v kómatu díky útoku jednoho z těch dvojníků, dávno mrtvého Cardasianského velitele Gula Loreka. Muže, který zabil jeho skutečného otce.

„Jenomže to nic nemění na tom, že jde o podvod.“

„A má nějaký hlubší význam, když mi tohle všechno říkáte?“ zeptal se zamračeně.

„Ano,“ přisvědčil rezolutně, ale nic dalšího nedodal.

„Aha,“ odtušil Bajoran zamračeně, ale odmítal položit jako první otázku. Neměl náladu na hry a trpělivě čekal na vysvětlení. Pokud ho nedostane, potom budiž. S tím dokáže žít. Rozhodně však nebude hrát tuhle psychologickou hru na otázky a odpovědi.

„Není zvláštní, že Vás celou dobu nikdo nepoznal?“ zkusil místo toho. „Přeci jenom je tu docela rušno, a ačkoliv nikdo neví, kdo jste, máte uniformu s vysokou hodností, kterou nejde jenom tak přehlédnout.“

„Oni ho nevidí, či spíše nevnímají,“ odpověděla místo něj Tasha. „Protože neexistuje!“

„Nerozumím.“

„Podle kvantové fyziky, existuje nekonečné množství kvantových realit, což znamená, že existuje nekonečné množství vašich alternativních já. On existuje, existoval, pouze v této realitě a možná několika dalších, v nichž dokáže udržet svoji přítomnost. Momentálně není součástí této reality, a tudíž pro ně neexistuje.“

„Já ho stále vidím a slyším,“ dodal rychle.

„Vidíte dozvuk jeho existence, neboť jste byl přímou součástí a obrazně řečeno jeho hlavním hráčem v poli. Stejně jako Sedmá, či kapitán Riker.“

„Chápu,“ přitakal, neboť k podobnému závěru dospěl už v okamžiku, kdy plukovník zmizel z paluby Titanu a nikdo si ho nepamatoval.

„Moje přítomnost zde nadále není třeba. Tasha Vám řekne zbytek toho, na čem jsme se dohodli. Bylo mi potěšením s Vámi pracovat, kapitáne Arane. Žijte dlouho a blaze,“ rozloučil se s ním Vulkánským pozdravem a zmizel.

Rázem tu Aran Dar zůstal sedět sám pouze s Koloniální velitelkou. Nemohl si pomoct, ale znervózňovala ho žlutá barva jejích očí. Občas měly matnou barvu, ale občas zase lesklou, jako právě teď. Vypadala s nimi na první pohled jako android. Jenže mimika její tváře prozrazovala mnohé emoce, jako rozčarování, rozmrzelost, či znechucení. Stačilo jenom správně číst a právě teď mohl celkem bezpečně říct, že je přinejmenším na rozpacích.

„Nuže?“ pobídl ji nakonec.

„Tady náš společný přítel, plukovník,“ začala a obzvláště při slově „plukovník“ se ušklíbla v ironickém gestu, „má mimo jiné smysl pro dramatický moment, ale než dospějeme k jeho oblíbené části, měl byste vědět tohle. Důvod, proč sem přišel je ten, že dospěl k dohodě, která otevírá jisté možnosti. Vy jste první na jeho seznamu, takže Vám teď mám učinit, řekněme nabídku.“

„Nabídku, říkáte?“

„Jestli ji přijmete či nikoliv, záleží jenom na Vás,“ odtušila s pokrčením ramen. „Jak už víte, došlo k porušení pravidel a to způsobem, který lze obrazně přirovnat k porušení vaší základní směrnice. Stal jste se obětí tohoto porušení pravidel a následkem toho došlo k událostem, k nimž dojít nemělo, a my tady právě teď sedíme a vedeme tento rozhovor.“

„Ano, vím o tom,“ přitakal, neboť si jasně vzpomínal na muže v šedém, kterého viděl, když byl v kómatu a který ho odtamtud dostal ven.

„Nyní máte dvě možnosti,“ pokračovala dál. „Jakmile odejdu támhle těmi dveřmi ven, můžete tu zůstat v klidu sedět a počkat na svého přítele, komandéra Maddena. Můžete mu v poklidu říct, že Vám admirál nabídla velení USS Aventine a v poklidu pokračovat dál ve své jistě úspěšné kariéře u Hvězdné flotily. Nová loď, nová posádka, nová šance. Vše, jste si plně zasloužil. Vše s plnými důsledky toho k čemu za poslední rok a čtvrt došlo.“

„Co myslíte těmi důsledky?“

„Co bylo zničeno, zůstane zničeno, ti co zemřeli, zůstanou mrtví.“

„Tak to obvykle bývá, pokud mě paměť neklame a...“

„Nebo je tu druhá možnost!“ nenechala ho domluvit. „Vyjdete těmi dveřmi za mnou a budete pokračovat v událostech od okamžiku, kdy jste byl násilně ovlivněn a navrátíte události do řekněme správného stavu, v jakém se měly správně odehrát.“

„To jako myslíte…“

„Volba je pouze na Vás!“ přerušila ho rychle. „Šanci jakou Vám právě teď mohu nabídnout, jen tak nedostanete. Ne každý dostane druhou šanci napravit osudovou chybu, byť jste se ji nedopustil vědomě, či chcete-li změnit události ve štěpném bodě. Na druhou stranu, máte před sebou úžasnou novou loď, nové velení a novou příležitost. Promeškat něco takového by mohlo znamenat stejně osudovou chybu.“ Jakmile dokončila větu, vstala, připravena odejít.

„Počkejte ještě!“ zarazil ji překvapen samotnou nabídkou, která na první pohled zněla jako vtip, jenže to by ve hře nesměly být bytosti na vyšší sféře existence a s nimi nebylo nic úplně nemožné.

„Jde o časově omezenou nabídku, kapitáne. Ať už se rozhodnete jakkoliv,“ odpověděla mu s povzbudivým úsměvem a tentokrát už opustila bez jediného ohlédnutí lodní bar.

Aran Dar zíral dlouhé vteřiny na dveře, kterými vyšla ven. Nezaznamenal v nich nic neobvyklého, ale poprvé za dlouhou dobu zažil pocit nerozhodnosti. Ne, neměl problém činit velitelská rozhodnutí. Jenže tohle před něj postavilo rozhodnutí, které mohlo mít dalekosáhlé důsledky. A samozřejmě mu nedalo nejmenší šanci ho s někým náležitě probrat a vše prostě nechávalo pouze na něm samotném. Zároveň to znělo směšně, ale přesto si nemohl pomoci, aby o tom nepřemýšlel.

Představa, že by mohl napravit neúspěšnou misi, zachránit Voyager včetně vyslance Slokarije, zastavit válku mezi Tamulským Impériem a Novou Kolonií, zabránit miliónu obětí, které si válka vyžádala a řadě dalších událostí, kvůli kterým zemřeli lidé, ať již na Bajoru, či posádka Columbie, Ajame, Promethea či dalších, zněla lákavě. Jenže zároveň si musel připomenout časovou směrnici, která nabádala důstojníky Hvězdné flotily, aby si nezahrávali s časem. Hvězdná flotila na to dokonce měla i speciální oddělení.

Poučky a nařízení možná vypadaly dobře na papíře, ale v reálu už ne. S povzdechem vstal a zamířil ke dveřím. Schválně počkal na nového příchozího, aby si lépe prohlédl chodbu, která vypadala přesně tak, jak vypadat měla. Mělo jít o vtip? Vystřelil si z něj plukovník Marcen a potažmo i major Kronesová? Nic nenasvědčovalo tomu, že by dveře ven z baru vedly jinam než tam, kam mají. Jenomže když to nezkusí, nic nezjistí. Zhluboka se nadechl a vyšel ven na chodbu.

V prvním okamžiku zažil Aran Dar velice zvláštní pocit, jako by celý svět a potažmo i obsah jeho žaludku obrátil naruby. Efekt trval pouhé dvě možná tři vteřiny, než stejně rychle odezněl a on zůstal s úžasem stát. Nemohl tomu uvěřit. Celé se to odehrálo během mrknutí oka a místo chodby Enterprise vstoupil do své pracovny na Voyageru. Pohledem zkontroloval hvězdný čas na obrazovce:

57883,66

Což znamenalo pouhé minuty před katastrofou, která zabila velvyslance Slokarije. Rychle ze sebe setřásl překvapení a vyšel dveřmi zase zpátky na můstek. Všechno vypadalo přesně tak, jako obvykle. Martin seděl v křesle prvního důstojníka, Harry u inženýrské stanice, Tuvok u taktické a Tom Paris u kormidla. Takže se opravdu ocitl o dobrý rok a čtvrt zpátky. Ihned ho zaplavil nepříjemný pocit, že tohle dělat neměl, ale když už udělal první krok, potom musí udělat i ten druhý.

„Status!“ vyžádal si hlášení, což vyvolalo nejedno pozdvižené obočí, ale s tím si v dané chvíli nelámal hlavu. Potřeboval se dostat zpátky do obrazu.

„Stejný, jako před půl minutou, než jsi odešel,“ poznamenal k němu jako první Madden a tázavě na něj pohlédl.

„Raketoplán?“ zeptal se rychle.

„Právě opustil hlavní dok.“

„Kdo pilotuje raketoplán?“

„Přeci podporučík Tanisa Lanewská,“ odpověděl mu opatrně.

„Lanewská…“ zopakoval po něm, neboť si v prvním okamžiku nevzpomínal, o koho jde. Určitě nebyla součástí původní posádky, jíž velel. Podstatná změna naznačující, že Leena tu nikde není a možná ani nebyla.

„Jsi v pořádku? Vypadáš…vypadáš trochu mimo.“

„Jistěže jsem v pořádku jen…proč jsme vlastně poslali raketoplán?“

„Admirál Saaros odmítl kvůli přítomnosti Koloniálních lodí sklopit štíty, takže jediný další způsob, jak dostat pana velvyslance na jeho palubu, bylo raketoplánem,“ vysvětloval mu první důstojník trpělivě.

„Kvůli setkání se Zentierany?“ ujistil se Dar ještě naposledy, že věci jsou takové jaké si myslí, že jsou.

„Nu…v podstatě ano.“

„Dobře, dobře,“

„Určitě ti nic není? Mluvili jsme o tom před chvílí a…“

„Ne, ne, nic mi není, jen mě napadlo…“ v Darovi pořádně hrklo, neboť jeho dlouholetý přítel Martin Madden byl nezvykle všímavý a zaznamenal jeho zmatek, jak si zkoušel urovnat myšlenky ve snaze chytit události a hlavně zabránit tomu nejhoršímu. „Dospěl jsem k závěru, že mám dost arogantního chování admirála Saarose!“ dodal rychle.

„V tom s tebou zcela souhlasím.“

„Výborně!“ chopil se Bajoran rychle iniciativy, dříve než bude jeho současný první důstojník mít možnost něco doopravdy pádného namítnout. Jistě, mohl použít svoji autoritu, coby kapitána, ale nechtěl vzbuzovat podezření, že ví něco, co ostatní nevědí. „V tom případě to uděláme celé jinak, než chce on.“

„Co máš na mysli?“

„Tuvoku! Pošlete zprávu raketoplánu, ať se okamžitě vrátí zpátky do hangáru.“

„Ano, kapitáne.“

„Tome, připravte nás na průnik skrze atmosféru Tieru 4, jakmile raketoplán přistane v hangáru.“

„Průnik, kapitáne?“ pohlédl na něj hlavní pilot tázavě.

„Přistaneme na planetě s celým Voyagerem.“ Vida jeho rozpačitý výraz dodal: „Můžeme přeci přistát na planetě, nebo ne?“

„Jistěže můžeme, ale zatím jsme to nikdy nezkoušeli a…“

„Tak potom je teď ta správná chvíle to vyzkoušet.“

„Můžu s tebou na chvíli mluvit?“ řekl k němu Martin tiše a vstal z velitelského křesla.

„Myslíš, že se chovám nelogicky a záměrně ohrožuji tuhle loď a posádku?“ odtušil s náznakem výzvy v hlase.

„No, takhle bych to neřekl,“ opáčil Madden vyhýbavě.

„Pokud chceš proti mému rozhodnutí učinit námitku do deníku, klidně můžeš.“

„Nic takového. Jen poněkud nestíhám tok tvých myšlenek. Proč ten náhlý obrat? Co to do tebe najednou vjelo, že chceš přistát s celou lodí?“

„Říkej tomu intuice, jestli chceš.“

„Aha, intuice…“

„Raketoplán je zpátky v hangáru, kapitáne,“ oznámil Tuvok.

„Teď, je to na Vás, Tome. Dostaňte nás bezpečně dolů,“ pokynul kapitán k pilotnímu křeslu

„Nějaké konkrétní místo, kde přistaneme?“ zajímalo Toma Parise.

„Sedmá, Tuvoku, najděte nějaké vhodné místo k přistání poblíž hlavní obydlené části,“ pokynul blonďaté vědecké důstojnici a šéfu bezpečnosti.

„Kapitáne, máme tu příchozí volání z H´Wallary. Admirál Saaros se ptá, proč jsme odvolali raketoplán.“

„To bylo nezvykle rychlé. Na Tamulce jeho formátu,“ odtušil Martin s nádechem ironie.

„Neodpovídejte.“

„Doufám, že tuhle hru nechceš hnát na ostří nože?“

„Nějak moc mu záleželo, aby vyslanec Slokarij přiletěl k jeho lodi v raketoplánu, nemyslíš?“

„Ten chlap se mi nelíbí už od prvního okamžiku.“

„Vstupujeme na orbitu Tieru 4,“ oznámil Tom Paris.

„Znovu nás volají, kapitáne,“ připomněl Tuvok.

„Odpovězte jim, že hodláme přistát s Voyagerem na planetě a tam se s nimi setkáme.“

„Ano, kapitáne.“

„Doufám, že to bude stát za to,“ zamumlal Maden a znovu usedl do velitelského křesla.

„Až budeme níž, vezměte nás kolem obydlených oblastí a nechte Zentierany, ať mají možnost si nás pořádně prohlédnout.“

„S radostí, kapitáne,“ přitakal hlavní pilot nadšeně.

Následuje:
Diplomatická návštěva