Strážci řádu 2

Obsah

• Prolog
• Část první – Cesta, kapitola 1 – Náhlý odjezd
• Nečekaný host
• Předehra
• Aliance
• Mise
• Hra na schovávanou
• Odhalení
• Konspirační schůzka
• Ztracená vzpomínka
• Rodinné setkání
• Naslouchání
• Rodinné tajemství
• Napadení
• Po útoku
• Hledání cesty ven
• Poslední fáze
• Admiralita
• Živý svědek
• Část druhá - bojiště Země & Alfa, kapitola 19 – Superšpión
• Okamžik před bouří
• Útok
• Únos
• Nečekané spojenectví
• Únik
• Do neznáma
• Střetnutí
• Tamuli
• Stopy
• Zmizení
• Oběti
• Nápověda
• Znepokojivý nález
• Měsíční základna
• Virus
• Strážce
• Virus
• Úder ze stínů
• Kostky jsou vrženy
• Nepravděpodobné důvody
• Po boji
• Po bouři
• Enterprise
• Část třetí - Obrat; Kapitola 43 – Nabídka
• Diplomatická návštěva
• Tieru 4
• Návrat
• Otázka plánování
• Tajemství Zentieranů
• Dohoda
• Gralgar
• Ztracená Archa
• Strážci řádu
• Důsledky
• Poslední krok
• Návrat domů

Mise

USS Titan - o dva dny později

Titan vystoupil z warpu přesně na zadaných souřadnicích. Oblast, do níž mířili, byla plná vraků ať již Cardasianských, Klingonských, Romulanských, či Federačních lodí. V těchto místech došlo k jedné z velkých bitev mezi Dominionem a Aliancí. Nebylo bezpečné zkoušet tudy prolétnout warpem. Celá oblast byla v navigačních mapách zvýrazněna s výstrahou. Zároveň šlo o pomyslné neutrální území mezi Cardasií a Federací.

„Tohle místo se mi ani trochu nelíbí,“ konstatovala komandér Valeová na můstku. „Je tady příliš mnoho míst, kde se dá schovat a zaútočit ze zálohy.“

„Dominion nám tu dal taky pěkně na frak,“ souhlasil s ní Riker.

„Měli bychom vyhlásit bojovou pohotovost a zvednout alespoň štíty!“

„Pohotovost klidně vyhlaste, komandére,“ reagoval plukovník Marcen s klidem. „Ovšem zvednuté štíty budou až příliš křiklavě říkat, že něco skrýváme. A my nic neskrýváme.“

„Letíme tu, všem na očích, kdežto mi nevidíme nic a…“

„A přesně tak to má vypadat!“

„Máte už souřadnice čtvrtého měsíce Menronu?“ obrátil kapitán pozornost k pilotovi.

„Jsme tady přesně na čas. Během třiceti minut ho budeme akorát míjet.“

„Dobře. Pokračujte vpřed na plný impuls. Hlavně nenápadně,“ dodal s jistou dávkou ironie.

„Ano, pane.“

„Deanno?“ vyzval kapitán svoji ženu, neboť co oni neviděli, mohla ona vycítit.

„Nejsme tu sami…“ povstala poradkyně ze svého křesla po kapitánově levici.

„Však by mě překvapilo, kdyby nás Cardasiané nesledovali alespoň špionážními sondami,“ přikývnul muž od rozvědky.

„Tohle nebudou špionážní sondy. Je tu něco většího a…“

„Kapitáne! Senzory detekují dvě Cardasianské válečné lodě, třída Galor.“

„A máme je tady.“

„Přibližují se z boku...“

„Obraz!“ vyštěkl kapitán úsečně a hlavní obrazovka ukázala dvojici Cardasijských lodí důvěrně známé konstrukce. Nevypadalo na nich nic neobvyklého, obvyklá vějířová konstrukce a rudě žhnoucí prstenec pod ní, ale jejich přítomnost rozhodně vzbuzovala neklid. Třída Galor doplněná o vylepšení Dominionu, byla víc než důstojným soupeřem pro loď jakou byl Titan.

„Zvedneme štíty, kapitáne?“ zeptala se Valeová.

„Nedělejte nic, dokud nevstoupí na dostřel zbraní!“ přikázal plukovník Marcen klidně s pohledem upřeným na hlavní obrazovku.

„Čekejte!“

„Kapitáne, vedoucí loď nás volá!“

„Na obraz,“ kývnul Riker a zhluboka se nadechnul, připraven k jednání. S Cardasiany moc často nejednal, ale dokázal si celkem dobře představit, že po prohrané válce nebudou o mnoho příjemnější.

Obrazovka zablikala a ukázala Cardasianského velitele na můstku druhé lodi. Obraz byl zaměřen pouze na něho, takže neukazoval nic a nikoho dalšího z jejich můstku. Měl na sobě stříbro-černou uniformu, jaká byla typická pro Cardasianské vojenské složky a jeho klenuté obočí bylo zamračenější než obvykle. Nikdo nemusel Willu Rikerovi říkat, že je nevidí ani trochu rád.

„Tady Gul Lorek z Cardasianské Unie. Co tady chcete?“

„Tady kapitán William T Riker, z Federační lodi...“

„Vaše přítomnost je porušením dohody mezi Cardasií a Federací!“ přerušil ho Cardasian ostře. „Okamžitě se...“

„Tahle oblast je neutrální území, Loreku!“ nenechal se tím kapitán Titanu ani trochu zastrašit. „Máme právo tu být, což nemůžeme říct o Vás.“

„Toto území patří Cardasii!“

„Možná před válkou. Teď jde o neutrální území, dokud nebude rozhodnuto jinak.“

„Využíváte ho, abyste nás mohli špehovat!“ vmetl mu Cardasianský velitel do tváře.

„Mezi Cardasií a Federací byla uzavřena mírová dohoda. Nemuseli jste se před námi schovávat a...“

„Tak mi potom řekněte, co tady chcete? Když nás nehodláte špehovat?“

„Jen prolétáme, Gule Loreku. Nic víc.“

„To nepochybně.“

„Klidně nás můžete sledovat, abyste si nemyslel, že tu děláme něco, co by poškodilo Cardasii.“

„To se ještě uvidí!“ odseknul a jeho obraz zmizel.

„Příjemný chlapík, řekla bych,“ okomentovala Valeová situaci.

„Deanno?“ obrátil se Will na svoji ženu a poradkyni v jedné osobě.

„Nejsem si úplně jistá, ale Gul Lorek působil velice frustrovaně, skoro až paranoidně. Něco ho užírá a vidí v každém, obzvláště v nás možné...spiklence.“

„V tomto ohledu mě napadá jedna odpověď, kdo asi může stát za jeho frustrací!“ vrhnul kapitán pohled na plukovníka od rozvědky.

„Nemyslím, že akce rozvědky jsou tím, co Gula Loreka tolik podráždilo,“ zavrtěl Marcen zamyšleně hlavou.

„Rozhodně nemá z naší přítomnosti radost. A když říkám, že nemá radost, tak myslím, že v nás vidí hrozbu,“ dodala Troi vážně.

„Hm, na těch lodích bylo něco divného. Sedmá?“

„Jde o standardní Cardasianské válečné lodě.“

„Standardní?“

„Podle předběžných skenů usuzuji, že obě dvě byly postaveny ještě před válkou s Dominionem.“

„Kolik?“

„Hádám, že obě lodě budou staré přinejmenším patnáct let. Spíš dvacet.“

„Nějaké známky úprav, nebo vylepšení?“

„Nic zjevného.“

„Takže Gul Lorek dostal velení staré válečné lodi a nechali ho hlídkovat v zapomenuté a bezvýznamné části galaxie. Mohlo by tohle být důvodem jeho frustrace?“

„Ano, nejspíš ano, ale...“

„...muselo tu dojít ještě k něčemu, co našeho Cardasiana popíchlo.“

„To určitě ano.“

„A myslí si, že my jsme tady v rámci nějakého složitého konspiračního plánu.“

„Naše přítomnost ho skoro vyděsila.“

„Natolik, aby zaútočil na Titan?“

„Pokud bude mít patřičný důvod, tak ano. Mohl by přistoupit k útoku.“

„Potom mu nebudeme dávat příležitost. Dokončíme, proč jsme tady a zmizíme dřív, než začne být příliš podezřívavý.“

„Patnáct minut k místu cíle,“ přerušil je pilot.

„Dobrá. V tom případě je čas, vydat se na cestu. Sedmá?“

„Jsem připravena,“ přikývla blondýnka úsečně.

„Vyprovodím Vás,“ vstal z kapitánského křesla také Riker. „Máte velení, komandére!“

„Ano, pane.“

Trojice vstoupila do výtahu, který se ihned dal do pohybu a vyhodil je na třinácté palubě. Mířili k transportní místnosti. Ne však do běžné transportní místnosti, ale do nákladového prostoru. Nikdo nic neříkal, dokud nedorazili na místo určení. Kapitán Titanu neměl do poslední chvíle tušení, o čem bude následující mise a teprve pohled na vybavení, které tu čekalo, mu mohlo něco málo prozradit. Tihle dva nemířili na běžnou rutinní misi.

„Víte, co máte dělat, kapitáne?“ protnul Marcen konečně mlčení a oblékal si těžkou bundu s kapucí.

„Skrýt se v blízké mlhovině a čekat na Váš návrat, ačkoliv stále netuším, jak se hodláte vrátit a...“

„Tahle mise se může protáhnout klidně i na pár dní, takže si nedělejte starosti, když o nás nějaký čas neuslyšíte,“ pokračoval dál, jako by ho vůbec neslyšel.

„A co Cardasiani?“

„Zkuste je třeba utvrdit v tom, že je zkoušíme špehovat. Cokoliv co odvede jejich pozornost jiným směrem.“

„Rozumím.“

„Nemám tušení, co nás tam dole čeká, kapitáne. V tom Vám nelžu. Opakuji, vím pouze tolik, že bychom tam měli najít něco, co osvětlí naši záhadu.“

„Proto sebou berete antigravitační vozík?“ učinil kapitán narážku na vybavení, které ti dva měli sebou. Rozhodně nevěřil tomu, že plukovník nemá nejmenší tušení, co tam dole bude. Něco určitě věděl, ale nechával si to pro sebe.

„Jeden nikdy neví, na co tam můžeme narazit.“

„Nebylo by lepší, kdyby s Vámi šel někdo od bezpečnosti?“ nadhodil ještě pro jistotu, protože nezaznamenal, že by se v jejich vybavení nacházel byť jen fázer. Viděl ochranné brýle, filtrační masky, trikordéry, lékárničku, ale nic co by připomínalo obranné prostředky.

„Zbraně nebudou potřeba. Tohle není mise, kdy po nás bude někdo střílet, nebo si naopak budeme muset prostřílet cestu ven.“

„Tak potom mi nezbývá než Vám popřát hodně štěstí.“

„Štěstí je i...“ začali oba naráz, než jim došlo, že vyslovili stejnou myšlenku.

„I tak vám popřeju úspěšné pořízení.“

„Děkuji,“ poděkoval nakonec za oba dva plukovník. „Máte transportní souřadnice?“ obrátil pohled na praporčíka obsluhujícího transportní plošinu.

„To mám, ale...“

„Bude lepší, když nás vysadíte dvě stě metrů od původně plánovaného místa.“

„Uvědomujete si, že tam dole zuří písečná bouře a...“

„Jsem si toho vědom, ale nerad skáču bezhlavě do mise, takže dvě stě metrů od místa určení bude stačit.“

„Ano, pane.“

„Vyberte nám nějaké klidnější místo, abychom se mohli rozhlédnout, než vyrazíme k místu cíle.“

„Ano pane. Souřadnice zaměřeny.“

„Pojďme,“ pokynul Sedmé a společně s dalším vybavením vstoupili na plošinu nákladního transportéru.“

„Spouštím zesilovače signálu...materializační proces...přenos...přenos dokončen.“ V praporčíkově hlasu byla patrná úleva, když přenosový paprsek zmizel z transportní plošiny a dopravil oba členy výsadku, kam měl.

„Nějaký problém praporčíku?“ neunikla kapitánovi jeho nerovzita.

„Dostal jsem je bezpečně dolů, ale po pravdě nevím, jestli je skrze to všechno rušení dokážu dostat zase nahoru.“

„Aha.“

„Nevzali si sebou transportní posilovače a...“

„A nejspíš má náš plukovník jiný plán, jak z té planety,“ doplnil Riker za něj.

„To doufám, pane.“

„O tomhle nebudete nikde mluvit, praporčíku, rozumíte?“

„Jistě pane.“

„Všechno co jste tu právě viděl a slyšel je důvěrné,“ zdůraznil kapitán a v duchu zaúpěl nad tím, že právě on musí tohle dělat.

„Rozumím, kapitáne.“

Will Riker odkráčel z nákladního doku zpátky na můstek. Nevěděl o nic víc, než věděl předtím. Snad kromě toho, že lidé od rozvědky dokážou být přehnaně opatrní a nic nedělají podle stanoveného plánu. Vystoupil z výtahu a s pohledem upřeným na obrazovku usedl zpátky do velitelského křesla.

„Co dělají Cardasiané?“

„Stáhli se pryč, pane,“ přišlo hlášení z taktiky.

„Mohli zachytit transport dolů na planetu?“

„Rozhodně ne. Na to byli příliš daleko, ale...“

„...ale, poručíku?“ pobídnul ho kapitán k dokončení pointy.

„Viděli, kudy letíme a mohli by tu začít slídit.“

„Ano, to by mohli...“

„Šance, že něco uvidí skrze ty bouře tam dole na planetě, je malá, ale...ale přesto by mohli mít štěstí a něco zachytit.“

„Tak potom jim dáme jiný cíl, ke kterému budou moci upnout svoji pozornost.“

„Co máte v plánu, kapitáne?“ zajímalo Valeovou.

„Připravit vypuštění taktické sondy.“

„Sonda je připravena.“

„Vypustit!“

„Vypuštěna.“

„Nastavte telemetrii na Cardasianské území.“

„Kapitáne, to by mohli vzít jako provokaci a...“

„A do té doby jim zmizíme v mlhovině.“

„Mohou nás vidět...“

„Ne, když jim na krátkou chvilku vyřadíme senzory!“ prohlásil Ranul Kerua spokojeně.

„Dokážete jim vyřadit senzory?“

„Sedmá se během Vaší komunikace s Gulem Lorekem napíchla na jejich pasivní systémy a natáhla jim skrze nosnou komunikační vlnu do počítače celkem neškodný virus.“

„Natáhla jim do počítače virus?“

„Ty lodě třídy Galor jsou opravdu hodně staré a ani nemají nejnovější zabezpečovací protokoly, takže...“

„Na jak dlouho jim dokážete vyřadit senzory poručíku?“

„Nevím. Možná na pár minut, možná víc. Tohle je...tohle je velice sofistikované a přitom tak jednoduché a...“

„Připravte to!“ zarazil ho kapitán rázně. „Teď nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem.“

„Bůh nás chraň, aby Sedmou naverbovala rozvědka,“ nadhodila Valeová ironicky.

„Ano, doufejme, že to bůh a Jean-Luc Picard nedopustí.“

Povrch Menronu

Transportní paprsek vyložil dvojčlenný výsadek mezi několika skalisky, které je chránily před zuřící písečnou bouří všude kolem. Tím pádem měli dostatek klidu a času, aby naložili veškeré vybavení na antigravitační vozík, pořádně se rozhlédli, a mohli vyrazit směrem k malé základně, kde měla být ta věc, kterou hledali.

„Máte souřadnice, Sedmá?“ musel Marcen křičet, aby ho jeho společnice slyšela.

„Sto sedmdesát devět metrů na jihozápad,“ přišla okamžitá odpověď.

„Dobrá. Nastavte si brýle na maximální skenování. Termální, pohybové, spektrální, všechno co půjde. Jestli tam bude něco živého, nebo neživého...“

„Očekáváte problémy?“

„Ne, jsem pouze opatrný. Tahle mise je nesmírně důležitá a nechci nic riskovat. Připravena?“

„Připravena.“

„Veďte nás.“

Sedmá přepnula nastavení ve svých ochranných brýlích a vyrazila kupředu. Trochu ji překvapilo, že jí plukovní svěřil tyhle speciální brýle. Díky nim nepotřebovala ani trikordér a musela ocenit účel a efektivnost jakou poskytovaly. Bylo s podivem, že podobná věc ještě nebyla součástí běžného výsadkového vybavení ani o něm neslyšela. Možná kvůli tomu, že podobné vybavení využívala hlavně armáda a rozvědka.

Neomylně, aniž by jedinkrát zastavila, postupovala Sedmá směrem kupředu. Neslyšela za sebou plukovníka, ani antigravitační vozík, na němž vezl zbytek vybavení, ale věděla, že jde za ní. Zastavila až nějakých dvacet metrů od cílové budovy. Pozorně ji proskenovala, ale kromě slabé známky energetické signatury hluboko zevnitř neregistrovala nic neobvyklého. Zaměřila pozornost k hledání vstupního bodu a ke své spokojenosti ho našla.

Otevřít uzávěr už bylo o poznání těžší. Musela zapojit pomocný energetický generátor k energetické síti, aby vůbec pohnula vstupními dveřmi. Příliš velké, aby je šlo otevřít pouze ručně. Od toho měli vybavení, ale dělat to za probíhající písečné bouře nebylo vůbec jednoduché. Nakonec se mohutné hermetické dveře otevřely a umožnily jim vstoupit do útrob základny.

„Žádnou energii,“ zarazil ji plukovník, když chtěla zapojit pomocný zdroj energie na základně. „Nic, co by mohli Cardasianné odhalit z orbity, pokud sem přiletí a oni sem přiletí, věřte mi.“

„Rozumím.“

„Jak je na tom atmosféra?“

„Vzduch je normálně dýchatelný.“

„Dobře, moc dobře

„Co tedy hledáme?“

„Dvě věci,“ začal Marcen vyjmenovávat. „Nejprve ta věc, která je tady ukrytá a cestu ven.“

„Cestu ven?“

„Kde myslíte, že asi stojíme, Sedmá?“

„S ohledem na velikost dveří a přistávací rampu bych usuzovala, že jde o hangár.“

„Velmi správně.“

„Nevidím však žádné stopy po raketoplánu.“

„Opět správně.“

„Víte, kde je ten raketoplán?“

„Nikoliv.“

„Pak tedy nebude od věci soustředit pozornost na tu první věc.“

„Předpokládám, že při hledání té první věci přijdeme na to, kde je ten raketoplán.“

„Souhlasím.“

„Dobrá. Zachycujete nějaké známky života?“

„Negativní.“

„A co ten zdroj energie?“

„Velice slabý a sotva zachytitelný.“

„Pak to musí být to, co hledáme. Jen doufejme, že nejdeme pozdě.“

Pokynul Sedmé, aby ukazovala cestu a neméně opatrně ji následoval. Nespustili žádný zdroj energie, takže jediná světla představovaly jejich svítilny. Hlavní část vybavení nechal plukovník zatím zde. Až ho budou potřebovat, vyzvednou ho tady. Následoval ženu před sebou a svítil přitom do všech stran, aby si lépe prohlédl okolní stěny a mohl vyhodnotit případnou hrozbu.

Sedmá postupovala kupředu jako první. Nic proti tomu nenamítala, ale trochu ji mátlo, proč plukovník nechává většinu věcí na ní. Svěřil jí vybavení, které určitě nepatřilo k běžnému průzkumnému vybavení. Spíše ho mě použít on sám, ale takhle to byla ona, kdo vedl celou misi. Na druhou stranu věřila, že pro jeho jednání existuje logické vysvětlení. Nikdy nedělal nic, co by nemělo logické vysvětlení.

„Podivné...“ slyšela ho za sebou poznamenat. Okamžitě zastavila a hledal zdroj oné podivnosti.

„Ty stěny...“ došlo jí ihned, co je tu jiné.

„Vstupní dveře a ten hangár vypadaly na technologii Federace, nebo jí velice podobnou, ale tohle mi nic neříká. Je to vyrobeno z neznámého kovu. Nebo alespoň kovu, který Federace nezná.“

„Vskutku.“

„Vypadá to, že jsme uvnitř základny, stavby nebo i hrobky, kterou postavila nějaká dávná civilizace.“

„A Federace kolem ní postavila vlastní základnu, aby stavbu zakryla.“

„Nejspíš nejenom Federace,“ opáčil plukovník zamyšleně. „Jak daleko je náš cíl?“

„Třicet sedm metrů.“

„Jeskyně…“

„Ano, je pravděpodobné, že ta chodba nás může zavést do nějakého přírodního útvaru, nebo naopak uměle vytvořeného.“

„Tam nejspíš bude náš cíl.“ Stále netušili, co vlastně hledají, takže to nazývali pouze cílem.

„Pravděpodobně ano. Za předpokladu, že nezabloudíme,“ zastavila Sedmá v místě, kde se chodba rozdvojovala ve dví.

„Dokážete zmapovat zdejší chodby?“

„Časem jistě ano, ale nejsem si jistá, kolik času vlastně máme.“

„Zkusme tu levou chodbu,“ navrhnul s klidem. „Pokud nikam nepovede, vrátíme se a zkusíme tu pravou.“

„Za předpokladu, že tam nebudou další rozvětvení.“

„Hm, o tomhle ve zprávě nebyla ani zmínka. Skoro mám pocit, že mě sem poslali, abych se tady navždy ztratil.“

„Každé bludiště má svůj řád, který…“

„Pojďme ho najít!“ dodal za ní, sotva skrývaje úsměv. Takže si s ním zkouší zahrávat? Jak chabý pokus. Samozřejmě nemluvil o Sedmé a samozřejmě tu měla být pouze jedna jediná chodba vedoucí do jeskynního dómu, kam se měli během pár minut dostat a najít odpověď. Tohle bludiště byl jenom směšný pokus je zdržet. A Cardasiané byli nástrojem, který je měl zlikvidovat. Pokud si myslí, že jim tohle projde, tak jsou na velkém omylu.

Nelhal, když říkal, že neví, co je odpovědí. Nelhal, když říkal, že nic neví o základně. Nelhal, protože o její existenci nic neřekl a tím pádem nemusel lhát. Hezké, ale moc mu to teď nepomohlo. Ne, pokud chtěl hrát podle pravidel a on hodlal hrát podle pravidel. Jenže pravidla mu dovolovala podvádět, za předpokladu, že ti druzí podváděli také. Museli však podvádět jako první.

„Jdeme!“ vyrazil kupředu chodbou a postupoval směrem kupředu. Nepotřeboval trikordér, ani speciální brýle s viděním, aby našel cestu tam, kam potřeboval. Cestu, kterou by jinak našla Sedmá sama, ale problém byl v tom, že neměli tolik času. Takže musel spěchat.

Sedmá jenom přikývnula na souhlas vděčná, že konečně převezme vedení a následovala ho. Plukovník podle všeho nepoužíval trikordér ani žádnou jinou technickou pomůcku, když určoval směr, kterým se vydají. Pokud mohla soudit, tak prostě hádal, nebo používal tolik oblíbený instinkt při vybírání cesty. A tohle bylo celou dobu divné. V místě, kde přešli směrem doleva se chodba rozdvojovala. Na další křižovatce se roztrojovala, na další rozčtvťovala a počet možných cest se zvyšoval exponencionální řadou na každé křižovatce, která byla stále blíž a se stále více možnostmi.

Jenomže on ani jednou nezaváhal, a pokud jí orientační smysl sloužil plus záznamy v trikordéru, tak se motali v kruhu. V kruhu, ale přesto se stále víc přibližovali k místu určení. Jenomže to bylo skoro nekonečné a v rychlém tempu, které přestávala stíhat. Kromě toho z trikordéru zjišťovala, že pronikají stále hlouběji a hlouběji do nitra hory a hladina kyslíku nebezpečně klesala.

„Sedmá!“ slyšela jeho hlas, když zastavila a padla na kolena těžce oddechujíc. Ve zdejším prostředí zjevně nebylo tolik kyslíku, jak si původně myslela.

„Jsem…jsem…v…poř…“

„Už jsme skoro u cíle, Sedmá.“

Blondýnka pohlédla na trikordér, který ukazoval, že jsou od cíle dvacet tři metrů a nijak nesdílela jeho nadšení. Nic nenasvědčovalo tomu, že jsou k cíli blíž než před pár minutami, či před pár desítkami minut.

„Kolik vidíte chodeb?“ ukazoval kolem sebe.

„Třináct…“

„Správně, třináct. Tohle bludiště má svoje zákonitosti a tahle chodba,“ ukázal na druhou zleva, „vede přímo k cíli. Pojďte.“

Než stačila cokoliv namítnout, už ji vzal pod ramenem, pomáhal na nohy a společně vstoupili do zmíněné chodby. Sedmá sotva stačila sledovat trikordér. Vzdálenost se každým krokem snižovala, až konečně vystoupili chodbou ven do rozlehlého jeskynního dómu. Laboratoř. Možná nějaké vědecké zařízení, ale uprostřed jeskyně, stála krytá kóje, skrývající odpovědi na otázky, proč se tohle děje.

Také tu byl o dost lepší vzduch. Skoro takový, jako venku. Buď zde musely být průduchy, nebo jednotka pro cirkulaci vzduchu či jednotka podpory života. Jako omámená kráčela k řídícímu panelu, který nejspíš ovládal onu kóji uprostřed. Byla zamlžená, takže neviděla, kdo nebo co je uvnitř. Stejně jako použitá technologie jí přišla známá a přitom podivně pomíchaná.

„Konečně…“ oddechl si úlevně.

„Tohle je…to…to…co hledáme?“

„Musí být.“

„Trikordér zachycuje známky života uvnitř té kóje.“

„Proč jsme je neviděli dřív?“

„Je tu nějaké rušící pole, které brání bio-detekci.“

„Takže ani nás tím pádem nemůže nikdo zaměřit, pokud nebude v naší těsné blízkosti?“

„Ano, ta energie, kterou jsem předtím zachytila, pochází právě z rušícího pole.“

„Velmi důmyslné, ale nikde tu nevidím žádné stopy po agentovi, který tu musel být přede mnou. Kromě toho, to ovládání je krajně podivné a neodpovídá Federačním standardům, ale ani Cardasianským. Jako by…“

„Zdá se, že celé zařízení je sestaveno ze součástek různých druhů.“

„Rozhraní vypadá jako Cardasianské, ale ovládání připomíná Romulanské, pokud mohu soudit podle těch symbolů.“

„A to nejspíš nebude zdaleka všechno,“ přisvědčila Sedmá, která konečně byla ve svém živlu. „Paměťový konvertor je Federační, ale paměťové banky odpovídají Ferengským standardům, vedení vypadá na technologii Dominionu a samotná kóje…ta…ta nese stopy Bajoranské technologie.“

„Možná nebude od věci, zkusit nahlédnout, kdo je vlastně uvnitř.“

„Souhlasím,“ přisvědčila blondýnka.

„Probouzet ho zatím nebudeme. S tím počkáme, až budeme bezpečně na Titanu a…“ mluvil plukovník a současně přistoupil k zamlžené kóji. Rukávem otřel průzor, kterým odhalil uvnitř tvář postaršího muže, pravděpodobně v nějakém druhu stázového režimu. Už na první pohled mu byl povědomý, ale nedokázal si ho okamžitě zařadit.

„Je to Bajoran…“ poznamenala Sedmá, čímž doplnila poslední dílek skládačky na své místo.

„Nepřipadá Vám povědomý? Ta tvář?“ Nemohl ihned prozradit, co do sebe zapadlo, k tomu musela Sedmá dospět sama.

„Vidím zde jistou podobnost s kapitánem Aranem.“

„Můžete prověřit, jestli ten muž je Aran Shaktan?“

„Potvrzuji. Podle obličejové prekognice jde s největší pravděpodobností o Arana Shaktana,“ přisvědčila poté, co provedla vizuální sken.

„Jak velkou?“

„97,3%“

„Tohle bude potřeba potvrdit.“

„Co má vlastně otec, kapitána Arana společného s celou věcí? Myslíte, že on je jedním z agentů, které hledáme?“

„S ohledem na sabotáže, ke kterým došlo na Voyageru a posléze i na DS9, by to asi dávalo smysl, že?“

„Podle těchto záznamů, je Aran Shaktan extrémista, odmítající cokoliv ne-bajoranského, ale nemá potřebnou odbornost pro sabotáže takového rázu.“

„Možná o něm nevíme víc věcí, než si myslíme.“

„Tím by se mohl vysvětlovat jeho vztah k vlastnímu synovi.“

„Ano, věřím, že půjde o velice zajímavé setkání.“

„Pokud k němu má dojít, tak potřebujeme dostat tuto kóji na Titan.“

„Musíme se porozhlédnout. Někde tu jistě bude záznam od našeho agenta o tom, kam ukryl raketoplán.“

„Pokud byl opatrný stejně jako Vy…“ pokrčila rameny a začala hledat záznamy na jedné z konzolí.

„Protokol, Sedmá!“ zarazil ji rychle. „Snažte se předvídat, co předvídat jde a sám nedělat nic předvídatelného. Obzvláště, když operujete samostatně.“

„Tohle Vás učí u rozvědky?“

„Já to vyučuji a napsal jsem mimo jiné i příručku pro nováčky. Teda pokud Vás to zajímá.“

„Nemám zájem přidat se k rozvědce.“

„Byla byste výborná.“

„Jsem spokojená tam, kde jsem.“

„Rozumím. Nebudeme o tom již mluvit.“

„Děkuji. A…myslím, že už vím, kde je ten raketoplán.“

„Tak rychle?“

„Stačilo filtrovat obsah zpráv nesoucí hlavičku Federace.“

„To je dost nedbalý postup, jak ukrýt informaci,“ zamračil se plukovník při tom sdělení. „Pokud nejde o past, tak si musím s tím agentem dlouze promluvit na téma utajené informace.“

„Není tu uvedeno, že je zde raketoplán, ale souřadnice ukazují na jeskyni asi pět mil východně od nás. Je logické se domnívat, že hledaný raketoplán může být právě tam.“

„I tak je to celkem nedbalé.“

„Zato nám to ušetří práci s hledáním. Váš agent nejspíš předpokládal, že ten, kdo po něm přijde, bude někdo od Vás, nikoliv cizí.“

„V tom případě potřebujeme odvoz a taky něco, čím dostaneme náklad na palubu.“

„Antigravitační vozík jsme nechali v hangáru.“

„Nenapadlo mě, že tady narazíme na takové bludiště, takže se pro něj jeden z nás bude muset vrátit.“

„V tom případě bude logické, abych já zašla pro raketoplán a Vy pro ten anti-grav.“

„Ano, logické,“ přisvědčil, neboť tím se všechno zjednodušovalo. Nemusel vymýšlet žádné složité důvody, proč rozvrhnout věci právě takhle. Kromě toho tu potřeboval něco udělat a nejlépe beze svědků. „Támhle je chodba, která vede ven z jeskyně. Měla by Vás zavést zpátky na povrch. Teda pokud nechcete absolvovat zpětnou cestu bludištěm do hangáru a pak obcházet celý převis a…“

„To nebude nutné.“

„Dobře, Sedmá. Najděte ten raketoplán a přileťte sem s ním. Já zatím připravím tady našeho záhadného Bajorana k přesunu na palubu.“

„Můžeme použít transportní paprsek.“

„Který může a nemusí fungovat.“

„Pravda.“

„Ta bouře tam venku ruší komunikační frekvence, takže jakmile budete víc jak pět set metrů daleko, spojení bude obtížné.“

„Rozumím,“ přikývla a vyrazila na cestu. Znovu si nasazovala kapuci, brýle i filtrační masku pro pohyb ve venkovním prostředí.

Plukovník Marcen počkal, až bezpečně zmizí venku a teprve potom začal jednat. Nejprve vypnul to směšné bludiště, které na ně nastražili. Došel si pro antigravitační vozík, zbytek vybavení a během pár minut měl všechno připravené. Rázem mohl věnovat pozornost mnohem důležitějším věcem, jako byla záchrana této galaxie.

Netrvalo dlouho a uprostřed jeskyně se zjevila projekce muže celého v šedém. Přesně na toho, koho celou dobu čekal. Nemohl skrýt úsměv, protože image jeho protějška ho stále dokázala pobavit. Ne nadarmo mu řekl, aby šel svojí vlastní cestou a on ho vzal za slovo.

„Nuže, jaká je situace na druhé straně?“ oslovil muže v šedém.

„Měl jste pravdu. Jsou zde patrné silné vazby na nejmocnější vládní stranu a veškerá snaha je znejistit, zdiskreditovat, nebo jakkoliv narušit jejich absolutní politickou moc přichází vniveč.“

„Ano, dalo se předpokládat, že si budou hlídat svoji investici.“

„Dělají to zatraceně dobře, protože situace v impériu je kritická a oni stále pokračují ve stejném trendu, jako by o nic nešlo.“

„Ano, je otázka, co tím chtějí dosáhnout. Obzvláště, když musí vidět, že situace je neudržitelná a v chodu jí drží jenom jejich vliv.“

„Nic z toho, co bych mohl udělat, nemůže zastavit jejich postup. Ne pokud do celé věci nezasáhnu přímo a to by způsobilo více problémů, než přineslo užitku. Nehledě na skutečnost, že bych tím porušil pravidla a dal jim do ruky tolik potřebné páky, aby udělali, cokoliv budou chtít.“

„Cožpak jsem tě nic nenaučil?“ reagoval Marcen s pobavením. „Ne vždy je přímý postup tím pravým. Ne vždy musí vést snaha zabránit určité události k jejímu skutečnému zabránění.“

„Nejsem si úplně jist, jestli jsme si neměli spíše vyměnit pozice a…“

„Děláme to, co naši protivníci nečekají,“ zarazil ho obratem. „Na téhle straně situace možná vypadá jednodušeji a právě proto mě tady nikdo nebude čekat. Stejně jako nikdo nebude čekat tebe na straně druhé.“

„Vkládáte do mě příliš velkou důvěru, mistře.“

„Ne chlapče. Mám v tebe naprostou důvěru.“

„Nepovedlo se mi zabránit tomu, aby nadešly jisté události a mám obavy, že nedokážu zabránit ani tomu, aby nadešla i ta další.“

„Potom udělej to, co obvykle dělám já. Ukaž jim možné důsledky a pak už jenom sleduj jejich počínání a sem tam jemně postrč události, aby šly správným směrem.“

„Nejprve musím najít vhodnou osobu, která vše pochopí a…“

„Víš o něm celou dobu a také já si myslím, že on bude tím pravým.“

„Ano, myslím, že vím, koho máte na mysli.“

„Postupuj dál dle vlastního uvážení a nech naše protivníky, ať si myslí, že drží věci pevně v rukou.“

„Ano, mistře. Připravím jim velice ošklivé překvapení, až přijde čas.“

Sedmá mezi tím postupovala bouří směrem kupředu. Spíš se probíjela závějemi písku a neustálým větrem, který na ni dorážel ze všech stran, což ji znesnadňovalo jednak chůzi a jednak snahu jít rovně. Alespoň zde mohla volněji dýchat, byť musela používat filtrační masku, jinak by měla plíce plné mikroskopickými částečkami písku. Trikordérem kontrolovala vzdálenost, ale během hodiny urazila sotva polovinu cesty.

Bylo to o dost lepší, než se pohybovat v uzavřených tunelech. Netrpěla klaustrofobií, ale ani podobná místa vědomě nevyhledávala. Od svého odpojení ze společenstva měla lepší pocit na otevřených místech, než těch uzavřených. A když už ano, tak ne sama. Ano, nemohla si nevzpomenout na Chakotaye. Jakpak se asi teď měl? Podobné myšlenky rychle zahnala, neboť ji rozptylovaly a za dané situace si nemohla dovolit udělat nejmenší chybu.

Musela pokračovat dál, klást jednu nohu před druhou a nesejít z vytyčené cesty. Ano, začínala být unavená, ale na podobná rizika ji plukovník od rozvědky upozorňoval. Nebral sebou nikoho dalšího, neboť důvěřoval výhradně jí a jejím schopnostem. Nechápala proč, ale nehodlala důvěru zklamat. Kromě toho, trocha námahy ji přece nemohla zastavit. Ne, když na Enterprise navštěvovala lekce přežití poručíka Worfa.

To ji mělo připravit na stávající situaci, ale jak musela sama konstatovat, žádná simulace vás nepřipraví na skutečnou situaci. Snažila se brát celou věc z čistě logického a pragmatického hlediska. V pravidelných intervalech zastavovala, rozhlížela se, kontrolovala vzdálenost a využívala krátkých přestávek, aby nabrala dech. Každým krokem se blížila k cíli a mohla jen doufat, že tam hledaný raketoplán bude a ten agent, o němž plukovník mluvil, s ním neodletěl pryč.

Po bezmála dvou hodinách konečně zaznamenala zmíněnou jeskyni. Teda alespoň doufala, že to musí být ono. Viditelnost byla slabá, dokonce si brýlemi nedohlédla dál než sto metrů a přenášené údaje nebyly úplně jasné. Muselo to být ono. Přidala do kroku a postupovala poklusem k místu, kde viděla jeskyni. Vítr zesiloval, jako by ji chtěl co nejvíce znesnadnit pohyb a ona díky němu minula vchod.

Narazila do skály, odrazila se od ní a skončila na zemi. Trikordér ji vypadl z ruky a ona ho notnou chvíli hledala kolem sebe. Našla ho a díky němu zjistila, že hledaný vchod je pouhých deset metrů napravo. Dopotácela se k němu a s úlevou vstoupila dovnitř. Rázem do ní přestal narážet vítr a všechno ustalo. Odhalila přítomnost slabého silové pole, které chránilo jeskyni před bouří. Zaměřila zdroj, který se nacházel hlouběji v jeskyni.

Rozsvítila baterku a postupovala obezřetně směrem kupředu. Zalitovala, že sebou nemá fázerovou pušku, nebo alespoň fázer. Proskenovala sice oblast a nenašla žádné známky života, ale přesto by měla lepší pocit, kdyby u sebe měla zbraň. Plukovník jasně říkal, že zbraně nebudou třeba. Zatím jich potřeba nebylo a předpokládala, že nebude. Věděl mnohem víc, než říkal, ale i to bylo pochopitelné u někoho, kdo sloužil v rozvědce.

„Konečně. Tady jsi…“ vydechla Sedmá úlevou, když našla zmíněný raketoplán. Pozorně si ho prohlédla, protože nešlo o běžný raketoplán používaný na hvězdných lodích. Tenhle působil dojmem hybridu mezi raketoplánem a stíhačkou. Design byl velmi neobvyklý, ale s tím si hlavu příliš nelámala. Mohlo jít o experimentální prototyp. Důležité bylo najít vstup a zjistit, jestli je raketoplán funkční.

Vstup našla s pomocí speciálních brýlí, když s nimi skenovala povrch trupu. Reagoval na specifický senzorový signál, vysílaný právě jejími brýlemi. Otevřel se boční poklop, kterým mohla vlézt dovnitř. Podle všeho ten poklop byl dělaný na přistávací rampu, nebo port, protože do něj musela dost obtížně vylézt, aby se dostala vůbec dovnitř. Stálo ji to hodně úsilí a těžce oddechovala, když konečně stanula uvnitř.

Nebyl důvod zůstávat po tmě, takže našla ovládání a raketoplán ihned ožil. Ne však tolik kolik čekala. Už jenom samotný zvuk, když nabíhalo osvětlení, naznačoval, že něco není v pořádku. Opatrně postupovala dál směrem do pilotní kabiny. Dveře se před ní automaticky neotevřely, takže je musela otevřít silou. Další vyložená námaha, která ji stála cenné síly. Znovu oddechovala, než je definitivně otevřela celé.

Konečně měla volný přístup do pilotní kabiny, ale sotva udělala první krok směrem kupředu, strnula. Někdo seděl v křesle pilota. Sáhla po trikordéru, ale ten neukazoval žádné známky života. Popošla vpřed a opatrně křeslo otočila. Očekávala, co tam najde, přesto sebou lehce trhla, když spatřila mrtvé tělo. Podle uniformy mohlo jít o zmiňovaného muže od rozvědky. Změnila nastavení trikordéru a ten jí ukázal, že jde o člověka a je mrtvý dva, možná tři dny. Zemřel tedy poměrně nedávno a nikde nebyly známky, že by zemřel násilnou smrtí.

Pro všechny případy provedla další testy na přítomnost možných virů, drog či ovzduší, cokoliv, co by mohlo agenta připravit o život. Nenašla nic, což bylo na jedné straně dobré, ale na druhé straně působila jeho smrt záhadně, což se Sedmé ani trochu nelíbilo. To, co ho připravilo o život, nejspíš nebylo přímo zde v raketoplánu. Ale kde potom? Na co si musela dávat pozor? Odpověď dostala poměrně záhy, když zkusila tělo odtáhnout dozadu do nákladového prostoru.

Konečně našla, co hledala. Pro agenta, to byla smutná zpráva, ale všechno ukazovalo směrem k tomu, že byl střelen do zad. Nezabil ho žádný neznámý virus, nebo nákaza, ale zásah distruptorem. V místě, kde to nebylo kvůli křeslu vidět a podle to, že křeslo bylo nepoškozené, k tomu došlo nejspíš mimo raketoplán. Další analýza ukázala, že šlo o Romulanský distruptor. Další zajímavá zpráva. S ohledem na Romulanskou technologii v té jeskyni ne tolik překvapivá.

Poté co uložila nešťastného poručíka dozadu, mohla začít analyzovat systémy raketoplánu. Už z prvního pohledu bylo zřejmé, že nepůjde o běžné ovládání. Podobně jako svého času postavil poručík Tom Paris Deltaplán a použil přitom vlastní systém ovládání. Jenomže s konstrukcí Deltaplánu mu osobně pomáhala, kdežto v tomto případě netušila, jakou konstrukci a jaké vlastnosti může od hybridního raketoplánu očekávat.

Následuje:
Hra na schovávanou