Strážci řádu 2

Obsah

• Prolog
• Část první – Cesta, kapitola 1 – Náhlý odjezd
• Nečekaný host
• Předehra
• Aliance
• Mise
• Hra na schovávanou
• Odhalení
• Konspirační schůzka
• Ztracená vzpomínka
• Rodinné setkání
• Naslouchání
• Rodinné tajemství
• Napadení
• Po útoku
• Hledání cesty ven
• Poslední fáze
• Admiralita
• Živý svědek
• Část druhá - bojiště Země & Alfa, kapitola 19 – Superšpión
• Okamžik před bouří
• Útok
• Únos
• Nečekané spojenectví
• Únik
• Do neznáma
• Střetnutí
• Tamuli
• Stopy
• Zmizení
• Oběti
• Nápověda
• Znepokojivý nález
• Měsíční základna
• Virus
• Strážce
• Virus
• Úder ze stínů
• Kostky jsou vrženy
• Nepravděpodobné důvody
• Po boji
• Po bouři
• Enterprise
• Část třetí - Obrat; Kapitola 43 – Nabídka
• Diplomatická návštěva
• Tieru 4
• Návrat
• Otázka plánování
• Tajemství Zentieranů
• Dohoda
• Gralgar
• Ztracená Archa
• Strážci řádu
• Důsledky
• Poslední krok
• Návrat domů

Poslední fáze

USS Enterprise - na cestě k zemi

Obě lodě Federace Titan s Enterprise mířily už třetím dnem směrem k Zemi. Nestalo se nic neobvyklého od útoku Cardasianů i onoho neméně šíleného podniku, který zachránil Arana Dara ztraceného kdesi mezi světy. Ani nechtěl pomýšlet, kde to vlastně mohlo být. Rozhodně nešlo o hezkou představu s ohledem na skutečnost, že jeho otce, jeho skutečného otce, zastřelil nějaký Cardasianský agent přímo před jeho očima. Nakonec ho zachránila Sedmá, ačkoliv i ona málem přišla o život přímo před jeho očima.

Nyní už znal pravdu, ačkoliv pořádně nechápal, jak je to možné a proč. Každopádně ho to nakoplo místo sebelítosti, ve které by se jinak utápěl. Smrt jeho otce, Arana Shaktana ho zasáhla, ale získal nový cíl, který mu pomáhal tu ztrátu překonat. Najít a potrestat ty, kteří za tím stáli a neváhali ubližovat lidem, na nichž mu záleželo. Nyní už nekritizoval plukovníkovi metody. On ho mohl dovést k lidem, jenž jsou za tohle všechno zodpovědní.

Ne nehodlal udělat nic typu přiložit jim fázer k hlavě a stisknout spoušť. Ne, chtěl být u toho, až dojdou svého konce. Samotné potrestání nebylo až tak důležité. Beztak nečekal, že by k němu ve skutečnosti došlo a tihle lidé stanuli před soudem. Tohle nejsou lidé, kteří se vzdávají spravedlnosti. Tím lépe, protože on nehodlal sledovat, jak se z toho všeho dokážou nějak vykroutit.

Cesta probíhala celkem v poklidu, ale nemohl si nevšimnout, že plukovník Marcen, je jak na trní. Zpřísnil bezpečnost na takovou úroveň, že ani jeho nenapadalo, jak by se dostal nepozorovaně na loď, natož pak tu něco způsobil. On čekal, že navzdory bezpečnostním opatřením k tomu dojde, jenže k ničemu zatím nedošlo. O to nervózněji vypadal, přestože na něm nebylo na první pohled nic vidět.

Svým způsobem to bylo geniální, aby taky ne, když s tím přišla Sedmá. Nadporučík Worf přispěl svojí špetkou do mlýna a sám plukovník to celé završil. Nebyl v tom žádný řád, nic předvídatelného, takže pokud by se tu ukázal další vetřelec, nepochybně by ho čekalo nemilého překvapení. Za předpokladu, že nebyl o příliš mnoho kroků před nimi, ale to podle Marcena nebyl. Ne, teď když tolik lidí vědělo o agentech dvojnících nastražených mezi různými rasami v kvadrantu alfa, Federaci nevyjímaje.

Projekt s neurálním rozhraním byl ukončen, přestože přinesl řadu nových informací, které nevěděli. Riziko bylo podle kapitána Picarda příliš vysoké a výsledné informace neměly dostatečnou váhu, aby stálo riskovat další připojení. Kupodivu s tím muž od rozvědky souhlasil, takže veškeré pokusy o naslouchání ztracených vzpomínek skončilo. Po pravdě byl za to rád, přestože musel souhlasit s tím, že je to fascinující. Fascinující a s ohledem na osobu, do jejíchž ztracených vzpomínek zkoušeli nahlížet i nebezpečně skutečné.

Navzdory tomu, jak moc byl zainteresován do celé záležitosti, stále si připadal trochu zvláštně, skoro až nepatřičně. Nejenom, že byl kapitánem bez lodi na cizí lodi, ještě chodil neustále ozbrojen s fázerem ve speciálním pouzdře v opasku. Dostatečně nenápadně, aby ho nebylo na první pohled vidět, ale měl ho u sebe. Bezpečnostní opatření, kvůli kterému nejenom lidé od bezpečnosti, ale i všichni vyšší důstojníci museli nosit zbraně. Sice nastavené a počítačem řízené pouze na omráčení, ale i tak.

Nyní mířil do Jezdeckého klubu, lodnímu baru a jídelně na Enterprise, jak ji svého času pojmenoval komandér, nyní kapitán Riker. Měl se tam setkat se svým dlouholetým přítelem z akademie a toho času i prvním důstojníkem na Enterprise. Procházel převážně prázdnými chodbami, neboť většina obvyklých rekreačních aktivit byla až do příletu k Zemi pozastavena. Simulátory fungovaly jenom na speciální povolení od nadporučíka Worfa. Většina posádky trávila osobní volno ve svých kajutách, nebo v baru a všude kolem se motali lidé od bezpečnosti.

Atmosféra byla přinejmenším napjatá a všichni doufali, že budou brzy na Zemi, kde si konečně vydechnou. Lidé od bezpečnosti určitě, protože ti měli mimořádně dlouhé směny a byli svým způsobem ve službě neustále. V náhodných intervalech procházeli chodbami a za posledních pár dní museli mít už pěkně prošlapané cestičky po všech palubách. Dar jim pokynul na pozdrav, než vstoupil do baru.

Pohledem zabrousil směrem ke stolu k oknu. Tam už na něj čekal jeho dlouholetý přítel Martin Madden. Scházeli se zde, jakmile mu skončila služba. Rozptýlení, za které byl neskonale vděčný. Nemusel to samozřejmě dělat, ale cítil povinnost pozvedat mu morálku. Také se od něj dozvídal řadu zákulisních informací, které normálně nevěděl. Občas šlo o drby, ale občas také ne.

„Jsi tady dneska dřív, nebo já jdu pozdě?“ zahlaholil Bajoran zvesela. Ne tak nahlas, jak by situace zasloužila, ale přesto se nemusel do veselého tónu nutit.

„Já chodím vždy přesně a načas.“

„No, jestli jsi měl službu se Sedmou, tak k tomu nemohu nic říct.“

„Je vidět, že potřebuješ nové velení, aby ses znovu dostal do rutiny a vnímal lépe čas.“

„Budu rád, když ze mě admirál Janewayová nestáhne kůži.“

„Překvapuje mě, že s tebou ještě nemluvila.“

„Poslala mi cosi jako pozvánku s tím, že všechno probereme osobně tváří v tvář.“

„Doufám, že ona není taky jeden z těch, kteří mají dvojníka,“ utrousil Martin suše.

„Pokud ano, tak jsem ho neviděl,“ pokrčil Dar rameny.

„No, jestli ano, tak to nejspíš bude poslední věc, kterou v životě uvidíš.“

„Admirál Janewayová určitě nebude žádnou nastrčenou figurkou. Nezapomeň, že s Voyagerem brázdila přes sedm let kvadrant delta. Ne, tu můžeme celkem bezpečně vyškrtnout ze seznamu podezřelých.“

„No, jak myslíš.“

„A co je nového?“

„Zítra v pozdních nočních hodinách pozemského času, bysme měli dorazit k Zemi. Teda pokud plukovník zase nenechá změnit rychlost, abychom nebyli předvídatelní.“

„Bere to celé dost vážně.“

„Jo, posádku to přivádí k šílenství a nejenom posádku Enterprise.“

„Jsi v přímém kontaktu s Titanem?“

„Tak trochu.“

„Tak ven s tím!“

„S čím?“ zatvářil se komandér nechápavě, ale na to mu Aran Dar neskočil.

„Znám tě příliš dobře a poznám, když něco víš a záměrně mlžíš.“

„Nehodláš se doufám přidat k rozvědce?“

„To v žádném případě!“

„No...možná se konečně povedlo přijít na to, jak se dokážou dostat na palubu, aniž by je zaznamenaly senzory.“

„Vnitřní senzory jsou nastavené tak, aby počítaly členy posádky a jakmile jim nebude sedět počet, ihned vyhlásí poplach.“

„To jo...“

„Kromě toho to Sedmá, či Worf každou hodinu kontrolují, takže...“

„Jak říkám, možná na to přišli.“

„Slovo možná padlo v posledních dnech hodně krát.“

„Pokud mají pravdu, tak to zjistí v okamžiku, kdy se zkusí transportovat na palubu.“

„A pokud ne, tak z toho bude pořádný průšvih.“

„Zapomínáš, že s tím přišla Sedmá,“ namítnul Madden samolibě. „Nebo snad chceš pochybovat o jejích závěrech?“

„To...“

„Zpráva pro kapitána Arana. Dostavte se prosím do konferenční místnosti!“ přerušil jejich debatu hlas lodního počítače z komunikátoru.

„No a máme po zábavě,“ povzdechl si Aran Dar a vstal.

Zběžně zkontroloval fázer v opasku a zamířil ke dveřím z baru. Vyšel ven na chodbu a směřoval svižným krokem k výtahu. Tam k jistému překvapení narazil na plukovníka Marcena. Vlastně to ani nebylo až takové překvapení, neboť na sebe naráželi častěji než obvykle. Vypadal stále zamračeně a napjatě, jako by měl každou chvíli vyskočit z kůže a stále častěji si zamyšleně mnul bradu, jako by o něčem neustále přemýšlel.

„Plukovníku,“ pozdravil ho kývnutím hlavy.

„Kapitáne,“ odpověděl mu stejným gestem a zastavil před dveřmi turbo-výtahu.

Nepřivolal ho. Vypadal tak nějak nepřítomně a vzdáleně běžným věcem, takže to musel udělat Bajoran osobně

„Také Vás zavolali do konferenční místnosti?“ zkusil zapříst hovor.

Viděl, jak sebou muž od rozvědky nečekaně trnul. Za normálních okolností nedával najevo žádné emoce, ale teď v jeho tváři zahlédl něco, blízkého překvapení možná i obav. Prudce se ohlédl za sebe, ačkoliv za ním nikdo nestál. Oči se mu nebezpečně zúžily, ale v tom okamžiku dorazil přivolaný výtah.

V ten moment se odehrálo hodně věcí ve velice rychlém sledu. Z výtahu vystoupil praporčík. Modrý rolák jeho uniformy ukazoval na vědeckou sekci. Nebylo na něm nic zvláštního. Vypadal jako každý jiný vulkánec. Chladně, odměřeně, navenek bez emocí. Neměl u sebe žádnou zbraň, tu nosili jenom lidé od bezpečnosti. Zato měl ruku za zády, kterou neviděl. Ruku, ve které držel podivně vypadající zbraň, s níž zaútočil.

Nikoliv na něj, ale na plukovníka. Ten před jeho prudkým výpadem uhnul. Skoro, jako by přesně tohle očekával a poslal protivníka proti stěně. Dar už sahal po fázeru, když se muž blesku-rychle otočil a hodlal znovu zaútočit. Všimnul si, že na okamžik strnul a plukovníkovi zahrál ve tváři nebezpečný úsměv. V první chvíli to vypadalo, že ho tím zastrašil, ale vulkáncův pohled sklouzl k jeho ruce.

Během nárazu do stěny se totiž lehce říznul vlastní zbraní. Nešlo o žádné vážné zranění, skoro ani nekrvácelo, ale on při pohledu na něj strnul. V očích se mu mihlo nejprve překvapení, potom strach, zbraň mu vypadla z ruky a on sám se vzápětí zhroutil na podlahu. Dar už měl fázer připraven, ale plukovník mu pokynul, ať ho zpátky zasune. Přiklekl k útočníkovi a opatrně ho otočil tváří vzhůru. Měl prázdný pohled a nejevil známky života.

„Poznáváte ho, kapitáne?“

„Ano...ano...,“ přisvědčil Bajoran, když si lépe prohlédl tu tvář. Viděl ji ve své vizi, stejně jako řadu dalších. „Poznávám ho. Je jeden z nich. N’Lar. I když jsem měl za to, že je Romulan.“

„Plukovník Marcen bezpečnosti! Kód 1, druhá paluba u turbo-výtahu 2,“ klepnul na komunikační odznak a povolal bezpečnost.

Nyní všechny známky možné nervozity, či očekávání zmizely z plukovníkovy tváře. Jakmile došlo konečně na věc, rázem přesně věděl, co má udělat a neváhal ani na okamžik. Rázem byl ve svém živlu. Aran Dar dost pochyboval, že by dokázal zareagovat jako on. Obzvláště, kdyby ho napadl někdo dvakrát silnější a rychlejší než on sám. On s tím neměl jak vidno nejmenší problém.

„Zajistěte tělo, ale za žádných okolností se nedotýkejte té věci!“ nařizoval dvojici lidí od bezpečnosti, která mezi tím dorazila na místo útoku.

„Ano pane.“

„Sakra...“ uteklo plukovníkovi, když mu jeho kapesní terminál na hřebu ruky zapípal. „Je tady ještě jeden!“

„Ještě jeden, kde?“ zpozorněl muž od bezpečnosti.

„Paluba 6, obytný sektor.“

„Tam má kajutu Sedmá,“ vybavil si Dar okamžitě.

„Jdeme, kapitáne!“ neztrácel plukovník ani na okamžik čas, skočil do výtahu, zadal místo určení šestá paluba a ihned klepl na komunikační odznak. „Marcen, Worfovi. Útočník na palubě šest. Možný cíl, Sedmá.“

„Rozumím, budeme tam během minuty.“

„Buďte připraven, kapitáne Arane. Střílejte bez váhání na cokoliv, co nebude vypadat, že sem patří!“ přikázal mu, ještě než vystoupili z výtahu v obytné sekci.

Bajoranský kapitán jaksi nenašel čas plukovníkovi připomenout, že sám nemá žádnou zbraň. Ostatně řekl, že žádnou nepotřebuje. Jako jediný nenosil fázer, ale to ho nijak neomezovalo. Už předtím pronásledoval Gula Loreka, který byl ozbrojen, kdežto on ne. Vypadal, že on sám je chodící zbraní. Mohl jen suše konstatovat, že je lepší být na jeho straně než jít proti němu.

S připraveným fázerem v ruce utíkal chodbou za ním. Dokud nestanuli před kajutou Sedmé. Plukovník, ani nezkoušel zazvonit, prostě vyřadil během několika vteřin bezpečnostní protokol a pokynul mu, ať jde dovnitř jako první. Nečekal, až dorazí nadporučík Worf s týmem od bezpečnosti. Dveře se s typickým zasyčením otevřely a on vpadl dovnitř. Útočník byl uvnitř, teda pokud Sedmá neměla pánskou návštěvu, což zcela jistě neměla.

„Stůjte!“ křikl na neznámého.

Situace byla trochu komická, neboť Sedmá právě vylezla ze sprchy s osuškou omotanou kolem sebe. Neměla nejmenší tušení o útoku, ani skutečnosti, že ona sama je cílem. Stejně jako útočník byl viditelně nastaven na konkrétní cíl a nic jiného pro něj v daném okamžiku nebylo dost důležitého. Nezaváhal. Vůbec nereagoval na to, že byl odhalen, prostě zaútočil na svůj cíl.

Sedmá od něj byla přinejmenším dva metry a on u sebe neměl žádnou zbraň na dálku. Používal stejnou zbraň, jako ten vulkánec u výtahu. Nestačil udělat ani krok směrem k ní, když ho do zad zasáhl temně rudý paprsek z fázeru. Nastavený na nejvyšší stupeň omráčení. Rozhodil rukama a padl tváří k zemi. Zbraň mu vypadla z ruky a skončila na podlaze nebezpečně blízko blonďaté vědecké důstojnice.

„Nedotýkejte se té věci, Sedmá!“ zakřičel na ni. Možná trochu moc hlasitě, protože sebou polekaně trhla a zakopla o vlastní nohu. Věc, která by se jí nikdy nemohla stát. Zato hrozilo, že by mohla přijít s tou zbraní do kontaktu.

Aran Dar na nic nečekal. Rychle překonal vzdálenost, jenž je dělila, a včas ji zachytil, aby nepřišla do kontaktu s tou hroznou věcí, která musela být bezesporu otrávená, nebo něco horšího, když pouhé škrábnutí zabilo během několika vteřin vulkánce. Představa, že by navzdory všemu uspěl, ho přímo děsila.

Jeho výstup sebou nesl i trochu komickou část, neboť tím, jak ji zachránil před možným pádem, došlo zároveň k uvolnění ručníku, který měla jen lehce omotaný kolem těla. Tím se dostal do neméně prekérní situace, protože ve stejném okamžiku, dorazil Worf s dvěma lidmi od bezpečnosti. Praporčíkem Parksem a Naveovou. Zaslechl jakýsi neartikulovaný zvuk, který pocházel od plukovníka Marcena. Stál k němu zády a podle toho, jak se mu třásla ramena, se dusil smíchy.

„Nejdeme nevhod, kapitáne?“ utrousil Parks ve snaze odlehčit situaci, čímž si vysloužil přísný pohled od klingona, načež zmlknul, ale dál mu ve tváři pohrával úsměv.

„Asi bych se měla obléknout,“ pronesla Sedmá svým obvyklým věcným tónem.

„Ano...ano, to by bylo rozhodně žádoucí,“ souhlasil s ní.

„Děkuji, že jste mě včas chytil, kapitáne,“ poděkovala stručně, čímž k jeho nevýslovné úlevě vysvětlila celou trapnou situaci. Pouze pro tuto chvíli, protože až o tom uslyší komandér Madden, potom si ho bude určitě hodně dlouho dobírat.

„Hmm, takže dva útočníci,“ skláněl se mezi tím Worf nad omráčeným mužem.

„Zajímavé, že tentokrát udeřili hned dva,“ souhlasil s ním plukovník Marcen, který se mezi tím znovu ovládl a nasadil svůj obvyklý profesionální výraz. Veškeré náznaky pobavení zcela zmizely.

„Poznáváte ho, kapitáne?“ zajímalo Klingona.

„Ano, poznávám. Doktor Peterson.“

„Vědec?“

„To on stvořil praporčíka Leenu. A nejspíš nejenom ji.“

„Proč by použili vědce jako atentátníka?“

„Možná jim konečně dochází lidi,“ mínil Marcen zamyšleně

„No, konečně jsme jednoho z nich dostali živého,“ zamrčel šéf bezpečnosti spokojeně.

„Ovšem jestli z něj něco dostaneme, je věc druhá.“

„To ponechám plně na vás.“

USS Enterprise, konferenční místnost – o několik hodin později

V zasedací místnosti už se shromáždila většina vyšších důstojníků, kterou svolal Picard po útoku, k němuž došlo na palubě lodi. Jen zázrakem nebyl nikdo zraněn, ačkoliv jeden z útočníků zahynul vlastní zbraní. Ta právě teď ležela bezpečně uložená v pouzdře na konferenčním stole. Kapitán Enterprise se mračil, neboť pokus o atentát a ještě k tomu takovou primitivní zbraní mu nebyl vůbec po chuti bez ohledu na skutečnost, jak moc se dalo čekat, že nepřátelé něco zkusí.

Všichni přítomní pomalu zaujímali své místa. Komandér Madden po jeho pravici, vedle něj plukovník Marcen, Sedmá a Geordi. Po levé straně usedl Worf s doktorem Bashirem a lodní poradkyní Annou Darhemovou. Vládlo tu napětí a zádumčivá nálada, protože šlo o útok zcela nevídaného rozsahu. Podobně jako k tomu došlo na Titanu, ačkoliv tady byli lépe připraveni a nedošlo ke ztrátám na životech, alespoň na straně posádky.

„Takže, víme už konečně, jak mohli tihle útočníci proniknout na palubu Titanu a Enterprise?“ položil jako první otázku.

„Známe způsob, jakým se sem dostali, ale stále ještě nevíme, jak to vlastně provedli,“ pronesl Worf jako první. Technickou stránku věci přenechal na hlavním inženýrovi.

„K určení pozice pro transport používají náš identifikační maják. Napojí se na něj a tím pádem mají přesné souřadnice naší lodi, prakticky kdekoliv v celém kvadrantu.“

„Takže se podobným způsobem mohou nalodit na jakoukoliv loď Federace?“

„Na každou ne. Pouze ty, které si dokázali označit.“

„A co s tím můžeme udělat?“

„Nejjednodušší řešení je prostě identifikační maják vypnout, ale to by způsobilo spoustu problémů, neboť bychom se na všech stanicích jevili jako neidentifikovatelné plavidlo, dokud bychom nevstoupili na vizuální dosah.“

„Takže Enterprise a Titan vůči nim budou zranitelné…“

„Nemůžeme tu věc odstranit, aniž bychom smazali samotný software a potom bychom byli bez majáku. Ne, tuhle část musíme provést v loděnicích na Zemi. V řídícím středisku vymažou náš stávající maják, přidělí nám i Titanu novou identifikaci a rozešlou aktualizaci na všechny základny, tak jako kdyby Enterprise právě pustila loděnice po dostavbě.“

„Dobře, rozumím. Plukovníku?“

„Souhlasím. Země už není tak daleko a nemá cenu si dělat problémy, když řešení máme na dosah.“

„Myslíte, že ještě zaútočí? Ostatně máme jednoho z jejich agentů,“ připomněl první důstojník Enterprise, že jejich posledního agenta a atentátníka v jedné podobě na Titanu chtěli dostat zpátky za každou cenu.

„Nepravděpodobné,“ zavrtěl hlavou. „Jejich útok na Enterprise vypadal hodně zoufale a sám si nejsem jist, čeho tím vlastně chtěli dosáhnout.“

„Víc než čeho tím chtěli dosáhnout a jak, je načasování jejich útoku,“ poznamenal Aran Dar uvážlivě. Ano přemýšlel o tom. Načasování bylo až příliš dokonalé. Zrovna v okamžiku, kdy Sedmá zašla do sprchy a plukovník Marcen mířil k turbo-výtahu. Přesně vystihli okamžik nepozornosti, což nemohla být pouhá náhoda. Detailněji však tuhle část raději nerozebíral.

„To je velice trefná poznámka,“ přikývnul Marcen vážně. „Kdybyste mi v té chvíli neřekl, že jste byl zavolán do konferenční místnosti, nejspíš bych nedokázal zareagovat dostatečně rychle na toho útočníka.“

„Jak jste poznal…“

„Protože bych Vás tam volal osobně a já Vás nevolal. V ten moment mi bylo jasné, že jsou tady. Ačkoliv, že zaútočí zbraní na blízko a ještě z výtahu, to mě připouštím, trochu zaskočilo,“ dodal rychle.

„A jak jste poznal, že půjdou také po Sedmé?“

„Intuice,“ pokrčil rameny. „Já i Sedmá jsme byli na Menronu, což nás spojovalo a bylo jenom logické, že ona bude dalším cílem.“

„Naštěstí jste dorazili právě včas,“ odtušil první důstojník pečlivě neutrálním hlasem, ale Picardovi neuniklo, jak mu při tom zacukaly koutky úst. „A díky tvé rychlé reakci teď máme konečně jednoho z nich v cele,“ pokynul směrem k Bajoranskému kapitánovi

„Ano to máme,“ přikývnul Bajoran.

„Doktore?“ vybídnul Jean-Luc také hlavního šéflékaře.

„Ještě nemám výsledky, ale předběžně Vám mohu říct, že náš vězeň je zcela určitě kopie doktora Daniela Petersona.“

„Řekl něco?“

„Ne. Od chvíle, kdy přišel k sobě, mlčí.“

„Poradkyně?“

„Cítím z něj frustraci.“

„To je dobře, protože proniknul skrze zabezpečení kajuty Sedmé, jako by tam nebylo a moc nechybělo…“

„Jeho frustrace pramení z neúspěchu, ale zároveň je tu něco co lze jen těžko popsat slovy. On prostě nechápe, jak mohl neuspět.“

„Nějaký náznak toho, že by si pro něj mohli přijít jeho komplicové?“

„Je z něj cítit arogance a pocit nadřazenosti vůči nám,“ pokračovala Anna dál. „Znám ten pocit. Někteří z Vulkánců se tak občas chovají k osobám a rasám, jež podle nich disponují nízkým intelektem. Z profesního hlediska bych řekla, že mu ještě pořádně nedošlo, že věci nevyšly podle očekávání.“

„To co teď řeknu, asi bude znít divně, ale co kdybychom ho zkusili utvrdit v tom, že jeho atentát na Sedmou uspěl?“ nadhodil Aran Dar opatrně. „Jak by se na to zatvářil? Skočil by na to, nebo by poznal, že ho taháme za nos?“

„Myslím, že to není úplně špatný nápad,“ souhlasila poradkyně. „Podle mého je natolik přesvědčen o vlastní neomylnosti, že by klidně mohl takovou věc přijmout.“

„Tím pádem by Sedmá vypadla ze seznamu cílů.“

„Pokud by nedorazil někdo další.“

„A co ta zbraň?“

„Ta je pro nás po pravdě řečeno záhadou,“ vzal si slovo opět Worf a nechal do svého hlasu vklouznout náznak nespokojenosti. „Zbraň, pravděpodobně nůž, nebo krátký meč je z neznámého kovu. Samotný kontakt s ním je pro většinu živých bytostí smrtelný. Nehledě na skutečnost, že dokáže proříznout stěnu a nejspíš by prošel i Borgským štítem a plátováním. Velice účinné, velice smrtící a s ohledem na molekulární strukturu ho senzory nevyhodnocují jako hrozbu.“

„V tom případě ho zařaďte jako hrozbu s vysokým stupněm ohrožení.“

„Rozkaz.“

„No, k Zemi nám zbývá nějakých 24hodin a nejspíš tam nějakou chvilku pobudeme, dokud se celá záležitost nevyřeší a v loděnicích nám nepřepíšou identifikační majáky. Předpokládám, že až budeme na Zemi, tak by měla hrozba pro Enterprise pominout.“ Poslední slova směřovala k muži od rozvědky a nesla v sobě stejnou měrou konstatování jako otázku.

„Přesně tak.“

„A co ti Koloniální Dravci, kteří tu někde poletují?“

„Troufám si tvrdit, že nezaútočí,“ odpověděl plukovník sebevědomě. „Pokud je naše teorie správná a všechno nasvědčuje tomu, že ano, potom nezaútočí, dokud nebudou mít nějaký vhodný cíl, či událost, při které by mohli poštvat Federaci proto Nové Kolonii.“

„Mají k dispozici lodě, jež mohou napáchat mimořádné škody prakticky kdekoliv.“

„To jistě ano, ale v očích Federace budou renegádi, piráti, vyvrhelové a podle toho k nim Hvězdná flotila zaujme postoj. Nebude je přímo spojovat s Novou Kolonií bez ohledu na to, jak moc se budou snažit. Nebudou mít s kým je spojovat, když Koloniální vlajková loď zmizela neznámo kam.“

„A ti jsou pěkně tiše jako myšky a nedávají o sobě vědět. Tudíž na ně nemají kde co hodit, tohle naznačujete?“ pohlédl na plukovníka kapitán Aran.

„V podstatě ano, takže jim zbývá jenom jeden jediný cíl.“

„Major Kronesová.“

„Musím přiznat, že vzdát se a vydat do rukou Federace od ní bylo neskutečně prohnané, neboť jim defakto vzala vítr z plachet. Plus ty sabotáže, které provedli na svých lodích, než jim je ukradli.“

„Takže to bude hra na kočku a na myš,“ zamručel doktor Bashir kysele.

„Stále nevíme, kdo proti nám vlastně stojí. Nevíme, kdo jsou ti skuteční hráči. Známe pouze jejich nástroje, Chaocké válečníky a agenty-dvojníky rozeseté napříč všemi rasami.“

„Čekáte, že narazíme na další z nich?“

„Po pravdě mám takový pocit, že jim dochází agenti.“

„To by byla první dobrá zpráva,“ zahučel Madden suše.

„Pokud ano, potom budou muset konečně ukázat tvář a udeřit osobně. A my na ně musíme být připraveni.“

„Do toho,“ rozpustil Picard celou poradu.

* * * * *

A bylo to tu zas. Znovu ten sen. Znovu byl na místě, kde už nikdy nechtěl stanout. Opět procházel těmi tmavými chodbami s nazelenalým osvětlením, všude kolem trubky, vedení, panely a uzly, všechno dokonale účelné, kovové, žádný náznak estetiky či elegance. Proč zrovna teď? Probouzeli se snad Borgové, aby vnesli do současné situace nový prvek nejistoty a znovu ohrozili Federaci? Anebo je někdo znovu probudil?

Rozpad jejich trans-warpové sítě je muselo přinejmenším ochromit, ne-li úplně zničit, tak proč se mu najednou vrací? Teď, když byli téměř na dosah Země. Mohlo to snad znamenat, že jsou blízko a hodlají udeřit? Měli jejich bezejmenní nepřátelé takový vliv, aby dokázali něco takového? Pokud ano, tak jsou neskuteční blázni, neboť oživení Borgů znamenalo totéž co otevření Pandořiny skříňky. Dost špatně se zavírala.

Ne, tentokrát to bylo jiné. Tentokrát se necítil být Locutem, ale Jean-Lucem Picardem. A také jím byl. Pohlédl na své ruce, žádné známky mechanické protézy či jiných součástí, které na sobě kdysi měl. Žádné známky implantátů na obličeji ani nikde jinde. Dokonce na sobě měl i uniformu, přestože si nevzpomínal, že by v ní šel spát. Všechno vnímal skrze sebe. Slyšel hlasy společenstva, ale bylo to jenom slabé burácení kdesi na pozadí všeho, nikoliv ten ohlušující chorál.

Zvláštní bylo, že nepociťoval žádné obvyklé efekty doprovázející tyhle vize, sny, či co to vlastně bylo. Byl plně sám sebou a nic nenasvědčovalo, že by si kdokoliv byl vědom jeho přítomnosti. Kráčel do řídícího centra, aniž by ho kdokoliv zastavil. Nevěděl, jak to ví, ale prostě věděl, že směřuje do centrálního uzlu. Cestou potkával jednotlivé vojáky, uhýbal jim z cesty. Nikdo ho nezastavil ani nezkoušel asimilovat. Nikdo si ho nevšímal.

V hlavním řídícím uzlu zahlédl, obdobu hlavní obrazovky Enterprise. Uprostřed toho všeho stál jeden Borg. Větší než ostatní, ale určitě nešlo o královnu. Neviděl mu příliš do tváře a po pravdě ani nechtěl moc vidět jeho tvář. Viděl ho jenom ze strany. Nepoznával jeho druh, ale zahlédl v jeho tváři náznak emocí. Úšklebek. Ano, potěšený úšklebek, k němuž měl nejspíše důvod s ohledem na malou obrazovku, která ukazovala Fedreační plavidlo.

„Voyager…to je přeci Voyager…“ došlo Picardovi okamžitě. Mysl mu běžela jako o závod, neboť Voyager se během své cesty domů skrze delta kvadrant několikrát střetl s Borgy. Které setkání to mohlo být? A proč se mu o něm najednou zdálo zrovna teď? Přeci s tím neměl nic společného a…

A v tom mu to konečně došlo. Na Federační plavidlo dopadl stín. Zeleno-černý stín Koloniálního Dravce. Nepochybně šlo o Dravce, vlajkového Dravce. Nikoliv však stávající tídy D, ale jejího předchůdce třídy C. Tím pádem všechno kolem dávalo smysl, ačkoliv si nevybavoval, že by na sebe Oko 7Z a Voyager během jejich cesty kvadrantem delta narazili. Pokud ano, tak to Kathryn vynechala ze svých deníků. Nejlepší bude, když se na celou věc zeptá Sedmé. Sledoval, jak mnohem větší Dravec bere Voyager do vleku. Nechápal, proč nepoužijí vlečný paprsek, proč přistáli na jejich palubě a uchopili je ručně.

Možná tu šlo něco jiného, ale po pravdě nebyl o mnoho klidnější. Dobře si vzpomínal, že Sedmá vytvořila neurální rozhraní, které umožňovalo nahlédnout do dávno ztracených vzpomínek majora Kronesové. Vzpomínek, které se ukázaly být až příliš reálnými, aby při nich mohl nahlížející přijít k úrazu či dokonce o život. Přesně to se Sedmé málem stalo, ačkoliv ve výsledku neutrpěla vůbec žádné zranění.

„Naslouchej jejich hlasům!“ zaslechl mezi Borgským chorálem jeden samostatný hlas. Těžko říct, komu byl určen, ale pokud se nacházel v jedné ze ztracených vzpomínek, tak musel patřit jí. „Nesmíš se však jimi nechat pohltit, jinak neuspěješ. Čas může být relativní, pokud budeš chtít.“

Z Koloniální lodi vyšlehly temně modré výboje z jejich těžkých iontových děl. Borgské plavidlo se po nich jenom otřáslo, ale jejich vlečný paprsek dále držel druhou loď. Pozorněji pohlédl na Borga uprostřed. Jeho výraz se nepatrně změnil, v potěšený úšklebek při marném pokusu Oko 7Z, osvobodit se z jejich sevření. Musel to být velící voják, podobně jako kdysi on, když ho asimilovali. Zachoval si část osobnosti a mohl vydávat rozkazy Borgským vojákům.

Jeho radost nad tím, že má převahu, však netrvala dlouho. Koloniální loď vypálila minimálně deset torpéd. V ten moment zařval vzteky, možná v tom byl dokonce i náznak strachu Picard tak nějak věděl, kdo jak a hlavně kam nasměroval torpéda. Přímo sem. Začal couvat zpátky, ale cestu mu zahradili přítomní vojáci. Pouze zahradili cestu, neútočili na něj. S obavami se ohlédl a uviděl, jak torpéda dopadla na cíl.

Neviděl, kolik jich prošlo, ale prorazily si cestu až sem. Instinktivně zvedl ruce ve snaze chránit si obličej před přicházejícím žárem, ale místo toho se probudil. Prudce, náhle až při tom napůl vstal. Ve své kajutě, ve své ložnici, sám a nic nenasvědčovalo tomu, že by ho exploze popálila.

„Můstek, kapitánu Picardovi!“ uslyšel Worfův hlas v komunikátoru na toaletním stolku vedle postele.

„Pichard slyší!“ sáhnul po něm a přijal hovor.

„Právě vstupujeme do Sluneční soustavy. Během hodiny budeme na orbitě kolem Země.“

„Děkuji, nadporučíku. Za dvacet minut jsem tam.“

Na nic nečekal, rychle vyskočil z postele a spěchal do koupelny. Pozorně prohlédl svoji tvář, ale nenašel žádné nesrovnalosti. Vypadal úplně normálně. Žádné známky těžké noci, ani nebyl zpocený, jako obvykle býval po svých nočních můrách. Všechno nasvědčovalo tomu, že strávil posledních osm hodin normálním klidným spánkem. Až na skutečnost, že zaslechl ozvěny cizích vzpomínek, což správně neměl.

Rychle skočil do sprchy, následně se oblékl do čisté uniformy, posnídal a už pospíchal na můstek. Kdyby tu byla Beverly, nejspíš by právě teď posnídali spolu, ale ona tu nebyla. Nejspíš právě teď ještě spala. Ostatně byla vedoucí vědeckého institutu, takže nemusela nikam pospíchat. Na rozdíl od něj. Už se těšil, až ji překvapí návštěvou, neboť cosi mu říkalo, že tady zůstanou alespoň nějaký čas, než dostanou od flotily nové rozkazy. S tím také vstoupil na můstek. Worf ihned vstal z velitelského křesla a udělal mu místo.

Následuje:
Admiralita