Strážci řádu 2

Obsah

• Prolog
• Část první – Cesta, kapitola 1 – Náhlý odjezd
• Nečekaný host
• Předehra
• Aliance
• Mise
• Hra na schovávanou
• Odhalení
• Konspirační schůzka
• Ztracená vzpomínka
• Rodinné setkání
• Naslouchání
• Rodinné tajemství
• Napadení
• Po útoku
• Hledání cesty ven
• Poslední fáze
• Admiralita
• Živý svědek
• Část druhá - bojiště Země & Alfa, kapitola 19 – Superšpión
• Okamžik před bouří
• Útok
• Únos
• Nečekané spojenectví
• Únik
• Do neznáma
• Střetnutí
• Tamuli
• Stopy
• Zmizení
• Oběti
• Nápověda
• Znepokojivý nález
• Měsíční základna
• Virus
• Strážce
• Virus
• Úder ze stínů
• Kostky jsou vrženy
• Nepravděpodobné důvody
• Po boji
• Po bouři
• Enterprise
• Část třetí - Obrat; Kapitola 43 – Nabídka
• Diplomatická návštěva
• Tieru 4
• Návrat
• Otázka plánování
• Tajemství Zentieranů
• Dohoda
• Gralgar
• Ztracená Archa
• Strážci řádu
• Důsledky
• Poslední krok
• Návrat domů

Úder ze stínů

Můstek bitevního křižníku T’Saan

Admirál Sonmareus upřeně sledoval přibližující orbitu druhého měsíce Tamuli 4. Výsadkové oddíly právě opustily hangár jeho lodi a následovaly dvě útočné skupiny vyslané z křižníků druhé a třetí divize směrem k povrchu měsíce. Opět musel přemýšlet o tom, proč mu Koloniální admirál Jesika Brownová tolik věří, že mu pro celou operaci zapůjčila i maskované raketoplány. Znamenalo to, že chce za každou cenu uzavřít mír, nebo sleduje ještě jiný cíl? Když to tak sečetl, tak jí vděčil za hezkou řádku věcí, ale ta ochota spolupracovat mu prostě přišla zvláštní.

Sakra, vždyť měl na palubě dva jejich špičkové důstojníky a ti mu pomáhali. Pouze díky nim odhalili tajnou základnu na zdejším měsíci a pomáhali koordinovat další operace. Všechno probíhalo patřičně nenápadně a s rozvahou, protože zde Sonmareus disponoval jenom zlomkem svých skutečných sil, zatím, co Koloniální bitevní loď zaujala pozici na orbitě Tamuli 4, kde byla víc než viditelná, obklopená loděmi šesté flotily, které ji měly chránit. Teda ne, že by to potřebovali. Pokud by došlo na věc, tak by jim mohli zmizet a nikdo by je nenašel.

Věřil tomu, že na rozdíl od jiných ho nehodlají podvést a dodrží dané slovo. Nyní měl před sebou hlavní úkol, konfrontaci se strůjcem všeho, předsedou Tamulské vlády T’Aranisem. Hodlal si ho pořádně podat, ačkoliv sám nevěřil, že situaci vyřeší pouhými slovy. Víc ho pálilo, že vůdkyně Zoe by mohla dojít k úhoně. Poněkud lakonické Gaalianské vysvětlení, že pokud k tomu dojde, bude to vůle samotného hvězdného univerza, ho příliš neuklidnila.

Nechtěl, aby se jí cokoliv stalo, ale jak mu řekl Zia-ar i ten muž v šedém, určité události prostě nemohl ovlivnit. Mohl selhat, pokud by upřednostnil určité zájmy. Zato měl kolem sebe nesmírně schopný tým plný skutečných profesionálů, což ho přeci jenom trochu uklidnilo, neboť by nikdy nebyl tam kde teď, nebýt právě jich. Spojil zdánlivě neslučitelné osobnosti a udělal z nich tým. Právě teď mu Pelengský technik kývnul, že hra může začít.

Hlavní obrazovka naskočila a zabírala řídící centrum základny, kde bylo právě velice rušno, mnohem víc než během předchozího nahlédnutí. Všude pobíhali technici a inženýři společně s ozbrojenými bezpečáky, ale to všechno se odehrávalo v pozadí. Hlavní obraz byl vystředěn přímo na ministerského předsedu, který tam postával a nevypadal zdaleka tak sebejistě, jak u něj bývalo zvykem.

„Ach tady jste, pane předsedo, všude jsem Vás hledal,“ spustil velitel šesté flotily konverzačně.

„Sonmareus…“ ucedil T’Aranis skrz zuby, když neochotně pohlédl na obrazovku, aby ho vzal na vědomí. Vrhnul ještě další pohled na komunikačního důstojníka, ale ten jenom bezradně rozhodil rukama.

„Je od Vás velice nezodpovědné, skrývat se tady, když na domovském světě právě probíhají události, týkající se osudu celého impéria.“

„Kde jsem a co dělám, do toho vám nic není, admirále!“ odseknul a obzvláště poslední slovo vyplivl skoro jako nadávku.

„Nu s ohledem na skutečnost, že sloužím jako diplomatický atašé, mám současně jisté povinnosti. Kromě toho mám jasný příkaz, doprovodit Koloniální delegaci na domovský svět k jednání o míru mezi námi. Což je ovšem věc, kterou jste nikdy neměl v plánu, že?“ Okamžik vyčkal a vida, že nepřichází žádná další reakce. „Proto jste na tajném zasedání den předtím, nechal odhlasovat pokračování nepřátelství a nařídil nebeskému maršálovi, aby nechal zničit Koloniální loď, jež přiletěla pod vlajkou příměří. Neměl jste nikdy v plánu uzavřít mír. Hodlal jste pokračovat, až dokud impérium nebude v troskách.“

„Pche, tyhle výmysly zkuste na někoho jiného!“

„Obávám se, že Nebeský maršál celkem dost jasně přiznal, odkud přišly jeho rozkazy. Byly od Vás, osobně. Ne od vlády, od Vás.“

„Nemusím se zodpovídat nějakému samozvanci, jaká činím coby předseda vlády rozhodnutí!“

„Předseda vlády nestojí nad zákonem.“

„Tohle je vysoká politika, Sonmareusi. Věc, do které se zásadně nepleťte, neboť to je daleko mimo váš záběr. Raději byste se měl soustředit na své povinnosti důstojníka imperiální flotily, plnit zadané rozkazy a nestrkat nos, kam nemáte.“

„O to se právě pokouším, ale někdo mi celou dobu hází klacky pod nohy. Někdo jako Vy, pane předsedo.“

„Nebudu se tu s Vámi dohadovat. Okamžitě seberte ty svoje lodičky a vypadněte odsud!“

„Ovšemže,“ přikývnul Sonmareus vážně. „Pakliže propustíte vůdkyni Zoe, potom nechám ihned stáhnout všechny své jednotky.“

„Nikdo takový tady není, takže odsud vypadněte a…“

„Nebudeme si hrát na schovávanou T’Aranisi!“ přerušil velitel šesté flotily předsedu vlády hrubě. Velice rychle pochopil, že ten chlápek bude zapírat do poslední chvíle. „Vaši technici, pokud alespoň za něco stojí, Vás už jistě informovali, že jsme pronikli do vašich komunikačních systémů a tudíž víme zcela bezpečně, že jste unesl naši vůdkyni a držíte ji zde.“

„A já vám říkám…“ jeho slova přerušila série otřesů.

Sonmareus slyšel jak T’Aranis křičí na osazenstvo, ať střílejí, ale jeho slova neměla příliš valnou odezvu. Místo hlavní obrazovky zaměřil pohled na taktický holo-tank ukázal, že jeden bod zmizel, u dalších tří vyskočilo varování ohledně poškození, ale jinak zbytek skupiny dokončil letmý nálet a zničil 70% obranných věží. Při útoku druhé vlny už to bylo 90% a veškerá odvetná palba z povrchu ustala. Útočné letky se vracely zpátky na palubu svých mateřských lodí.

Za nimi ve vší tichosti a nikým nepozorovány letěly čtyři maskované transportní letouny. Samotný útok a bombardování povrchu byla samozřejmě pouhá fraška. Základna byla dle očekávání chráněna proti bombardování, takže jediné škody, které útočné letky způsobily, bylo zničení obranných instalací na povrchu. Vyřadili obranné prostředky a hlasitě zaklepali, aniž by způsobili vnitřní části základny škody.

Podařilo se jim vyvolat chaos, takže nikdo nevěnoval pozornost třetí vlně, která vysadila útočný oddíl, jenž proniknul do nejvyšších pater základny. Sonmareus potlačil úšklebek, neboť ti dole budou mít velmi brzy úplně jiné starosti v podobě Maloganských vojáků. Jen doufal, že generál Barga bude dostatečně prozíravý, aby vyčkal s nasazením plné síly, dokud neproniknou hlouběji do základny.

„To je zrada! Právě jste napadl imperiální základnu! Tohle Vás bude stát hlavu!“ vřískal na něj předseda vlády hlasem nemajícím daleko k hysterii.

„Vy máte co říkat, pane předsedo. Únosem naší vůdkyně jste…“

„Už jsem Vám říkal, že nikdo takový…“

„A já Vám říkám, že tam je!“ nenechal ho Sonmareus domluvit a poprvé za celou dobu trochu zvýšil hlas. „Jestli budu muset, přijdu si tam pro ni a vyvodím z toho pro Vás patřičné důsledky, T’Aranisi!“

„Jak se opovažujete! Vyhrožovat předsedovi vlády!“

„To není žádná hrozba. To je slib,“ pokračoval admirál již mnohem klidnějším hlasem. Jedním okem sledoval vedlejší obrazovku, kde útočné týmy nikým nepozorovány, postupovaly do nižších pater. Fraweyanští technici vyřazovali detekční systémy a kamery, Pelengové zase prováděli průzkum a za nimi postupovali Maloganští vojáci. S generálem Bargou v čele. Nezvykle disciplinovaní, protože za jiných okolností by tam vpadli a stříleli všude kolem sebe.

„Moc dobře vím o tom vašem zařízení, kterým se můžete přesunout do centrály rozvědky na domovské planetě. Maloganské oddíly už obklíčily budovu a čekají jenom na rozkaz k útoku, takže i když uniknete nám tady, nakonec Vás dostanou oni.“

„Tohle kolosální spiknutí nezůstane bez odezvy a…“

„Kde je vůdkyně, Zoe? Ptám se naposledy, pane předsedo!“ udeřil na něj Sonmareus ostře.

„Co je mi po tom, kde je ta zatracená z’kavar!“

„Měl byste se o ní vyjadřovat uctivěji. Konec konců je představitelkou impéria a…“

„A dlouho jí nebude. Stejně jako tohle Vaše směšné povstání bude mít krátké trvání a pak se postarám, abyste skončil před popravčí četou, Vy a…“ začal vykřikovat nejrůznější hrozby a tresty, jakými ho postihne.

Sonmareus ho měl v první chvíli chuť zarazit, ale nakonec na něj zůstal nechápavě hledět. Ministerský předseda buď neměl kontakt s realitou, nebo mu úplně přeskočilo. Zato osazenstvo na můstku včetně kapitánky Namuras se výbuchem ministerského předsedy dobře bavilo. Admirál je sjel přísným pohledem, takže všichni začali rázem předstírat, že věnují veškerou pozornost práci.

„Co je!“ vyštěkl T’Aranis na jednoho z lidí od rozvědky, který k němu přistoupil a významně si odkašlal.

„Pane, ztratili jsme spojení s palubami 0 až 3.“

„Ztratili?“

„Poslal jsem lidi prověřit všechno od čtvrtého podlaží směrem nahoru, ale nikdo se neozývá.“

„Jak jsem říkal, nejde o žádné plané hrozby. Pokud ovšem nepropustíte vůdkyni Zoe, potom…“

„Přerušte sakra to zatracené spojení, ať mni ten z’kivar zmizí z očí!“

„Mějte rozum, pane předsedo. Se mnou se můžete dohodnout, ale s Malogany…“

„Nepotřebuji se s nikým dohadovat. Já jsem předseda vlády a žádný důstojníček mi tu nebude diktovat, co mám dělat nebo si ještě klást podmínky!“ křičel na něj.

„Se mnou se na rozdíl od Maloganů můžete dohodnout!“ zopakoval mu důrazně. „Víte přeci co ti surovci dokážou, když chtějí? Nebo jste zapomněl na Eipentak?“

„Přenosová místnost hlásí, že je připravena k přenosu.“

„Konečně!“ zavrčel T’Aranis a nasadil spokojený úšklebek. „S Vámi si to vyřídím později Sonmareusi a…“

Dál se nedostal, protože světla v řídící místnosti najednou zhasla. Tamulský admirál nevěděl, jestli se má smát, nebo vydechnout úlevou. Není nad to brát sebou speciality na sabotáže a Pelengové plně dostáli své pověsti. Podle senzorového průzkumu, právě vyřadili hlavní zdroj energie základny. Společně s tím vypadlo i obousměrné spojení, takže už nemohl mluvit na druhou stranu, pouze pozorovat.

O chvíli později osvětlení znovu naskočilo, ale dle nepříčetného T’Asadorova výrazu šlo pouze o nouzovou energii a nebylo ji dost pro to jeho zařízení. Zato přicházely zprávy o Maloganských útočnících přicházejících z paluby čtyři a pět. Zatím zprávy pouze přicházely. Maloganští vojáci nenasadili těžké zbraně, takže ještě nenašli vůdkyni Zoe a rázem se rozhořel boj o každou chodbu a podlaží. Moment překvapení vypršel, ale nevypadalo, že by to pověstné osmaosmdesátce vadilo.

Malogané nikdy nepohrdli dobrým bojem a měli rádi, když nepřítel věděl, že přichází. Každý jen trochu uvažující člověk by v takovém okamžiku vzal nohy na ramena, nebo se vzdal. Bezpečnostní oddíly měly alespoň, co zahlédl poboční zbraně, což bylo příliš málo. Bez těžkých zbraní, které těžko mohla rozvědka skladovat na malé základně, pro ně nepředstavovali soupeře.

Koloniální vlajkový Dravec Oko 7Z

Po nějaké době, strávené na palubě Koloniální lodi, musel Will Riker uznat, že na tuhle loď by si dokázal zvyknout. Teda, pokud by nebylo všude prázdno. Na chodbách nikoho nepotkával, nikde nikoho neviděl a nikdo s ním moc nemluvil. Poručík Hawe nepatřil zrovna ke konverzačním typům. Nevypadal příliš šťastně, ačkoliv to zkoušel nedávat najevo. Viditelně by raději dělal úplně jiné věci, ale své povinnosti plnil s maximální vervou a zápalem.

Tak trochu mu svým přístupem připomínal Worfa v dobách, kdy ještě sloužil coby první důstojník na palubě Enterprise. Analogie byla celkem zjevná, protože on byl jediným Klingonem na palubě, stejně jako Hawe byl jediným Chaokem na palubě. Jediným mužem, opravil se rychle, ale to nesehrávalo až takovou roli. Na palubě se nenacházeli žádní jiní Chaokové, což bylo obzvláště u Koloniální vlajkové lodi zvláštní. Důvodem byly právě události před dvaceti lety, o nichž nikdo ze zainteresovaných nechtěl moc mluvit. Pouze, že to mělo spojitost s tehdejším vlajkovým Dravcem třídy C.

V té době podle všeho málem došlo k úplnému rozvratu Chaocké společnosti a návratu k barbarským tradicím, jež Chaokové opustili před několika tisíci lety. Hawe celou věc přešel slovy, že mnozí válečníci se za své chování a jednání upřímně styděli a snažili všechno napravit příkladnou službou v Koloniální flotile. Šéf bezpečnosti to nikdy nepřipustil, ale musel být jedním z těch, kteří hodlali očistit rodinné jméno. Nepochybně existoval i jiný důvod a ten důvod měl jméno Leitha.

Ano, jakmile provedli rutinní kontrolu stavu posádky, tak zamířili do strojovny. Tu právě okupovala Leitha se svou matkou Krystal. Při pohledu na ně se musel Will v duchu smát. Tyhle dvě byly dokonalou ukázkou toho, jak vypadá, když pracuje matka s dcerou na jedné lodi. Podobný stav vídal mezi Deannou a její matkou Lwaxanou. Na Zemi tento stav nazývali „ponorková nemoc“, což k těmhle dvěma dokonale sedělo. Stačilo jim strávit pár hodin společně a hned to mezi nimi vřelo. Zato jakmile se objevil Hawe najednou vypadalo všechno jinak.

Leitha vypadala tak nějak rozzářeněji, jak jen to ženy umí a nikdo nepochyboval ani na okamžik, jak moc ráda ho vidí. Totéž platilo i pro její matku, neboť tím odvedli alespoň na krátkou čas její pozornost jiným směrem. Tyhle dvě představovaly tak trochu společenskou anomálii, protože mezi Chaoky bylo jen málo inženýrů a vědci prakticky žádní. Přitom jedna byla zkušenou laborantkou a zdravotní sestrou a druhá specialistkou na nanotechnologii a aminové krystaly.

„Sakra, máme tu problém,“ zamručel Hawe, kterému zapípal jeho skener a on se zamračil na výsledek, který mu vyhodil.

„Co se děje?“

„Jedna z těch Simonových věciček přestala správně fungovat a nejspíš tu máme probuzeného spáče.“

„Bez bezpečnostních kódů, které máte Vy, by se neměl dostat ven z kajuty, nebo ano?“

„Mohl by probudit ostatní a společně se dostat ven.“

„Co senzory pohybu, ukazují něco?“ naklonila se k němu ihned Leitha.

„Něco ano, ale ne dost, abych z toho mohl vyvodit, jestli se probudil i někdo další.“

„Potom by nebylo od věci, zajít to zkontrolovat.“

„Souhlasím,“ přisvědčil a sáhnul po komunikačním zařízení, které nosil na levé ruce. „Majore, máme tu známky pohybu. Možná se probudil někdo z posádky.“

„Zajděte to zkontrolovat a ohlaste se,“ odpověděla mu Koloniální velitelka úsečně.

„Rozumím,“ uzavřel spojení. „Pojďte, kapitáne. A ten fázer mějte připravený,“ poukázal na pouzdro u jeho opasku.

„Nerad bych po někom z posádky střílel,“ namítnul Riker a rychle s ním srovnal krok při cestě k výtahu.

„Máte ho nastavený na omráčení, nebo ne?“

„Ovšemže mám.“

„Tak potom je to v pořádku,“ opáčil jako by o nic nešlo. „Major je na můstku. Leitha s Krystal ve strojovně, takže cokoliv uvidíte, nepatří k nám.“

„Rozumím,“ přisvědčil pozemšťan, ale to již nastupovali do výtahu.

„Kontrolujte zámky na levé straně, já si vezmu pravou stranu,“ pokynul mu Hawe, jakmile vystoupili z výtahu na deváté palubě a vstoupili do sekce, kde se nacházeli uložení členové posádky.

Riker pouze přikývnul a začal prověřovat svoji stranu chodby. Pro jednou bylo zajímavé, nebýt ve velení, jenže se mu ani trochu nelíbilo, kam tohle spěje. Ono prohlášení o tom, jak se s nepřítelem vypořádají, začínalo trochu ztrácet na síle. Spíš to vypadalo, že oni by se mohli vypořádat s nimi. Už prokázali potřebnou vynalézavost a cosi mu říkalo, že mají v plánu ještě něco dalšího.

Po několika minutách Hawe nečekaně zastavil a gestem ruky mu naznačil, aby zůstal stát. Ostražitě se rozhlížel kolem sebe, přestože jeho skener, ani Willův nic neukazoval. Nevypadalo, že by ho tento stav dokázal uklidnit, právě naopak. Vypadal jako stopař větřící kořist.

„Nejsme tu sami...“ řekl tiše a opatrně levou ruku přesunul na záda, kde měl zbraň na blízko. Druhou ruku přesunul k opasku s poboční zbraní, obdobě fázeru, který měl pozemšťan.

Bylo to docela děsivé, ale ještě děsivější bylo, že měl pravdu. Těžko říci, jak to vlastně poznal, protože k úvahám na dané téma neměl kapitán Titanu moc času. Hawe ho strhnul včas stranou, protože útočník se zjevil jako duch přímo za jeho zády. Neměl čas být příliš šetrný, takže skončil na zemi a narazil přitom do stěny. Dost k tomu, aby si narazil ruku, ale jinak nic víc.

Kovové třesknutí jak do sebe narazily dvě zbraně nablízko, ho rychle vrátilo do reality. Poručík musel udělat rychlé dva kroky zpět. Druhé protivníkovo ostří ho minulo jen o vlásek.

Hawe vysunul druhé ostří na svém meči. Kapitán Titanu ho viděl používat tuhle zbraň při tréninku v tělocvičně. A uměl s ní zatraceně dobře zacházet, nehledě na řadu vedlejších funkcí, kterou zbraň měla. Mohl si libovolně měnit délku ostří podle potřeby, stejně jako jeho šířku i tvar ostří. Chodba nebyla zrovna otevřené bojiště, takže podle ní upravil délku své čepele.

Oba protivníci stanuli proti sobě a tak měl možnost prohlédnout si útočníka. Útočníkem byl Chaocký muž s nezdravou barvu pokožky a zjizvenou pohublou tváří poznamenanou ještě k tomu nějakou odpornou vyrážkou. Vypadal, jako by žil na světě, kde nesvítilo slunce a nejspíš nejenom to. Působil divoce a stačil jenom pohled do jeho šedých vodnatých očí, aby se otřásl.

Na Haweho tím neudělal nejmenší dojem. Jenom ohrnul znechuceně rty a řekl jediné slovo: „N’Varen!“ Doslova ho vyplivl, jako nadávku.

„Ty si ale nějak troufáš, malý válečníku,“ promluvil posměšně. „Myslíš si snad, že se mi můžeš rovnat?“

„Nemáš tady být. Špínu, jako jsi ty, která dělá všem Chaokům ostudu jsme spláchli před dvaceti lety,“ odpověděl mu Hawe a nespouštěl z něj oči.

„Neboť si tak jistý, malý válečníku. My jsme a vždycky budeme.“

„Zničili jsme vás. Všechny. Jednou pro vždy.“

„Brzy pochopíš, že jednou pro vždy nemusí být konečný termín.“

„Myslíš, že když popleteš hlavu pár pitomcům, že z nich hned budou N’Vareni? Myslíš si, že luskneš prsty a budeš mít to svoje pomýlené Bratrstvo zase zpátky?“

„Já si to nemyslím. Já to vím.“

„Já si to také nemyslím. Vím, že k tomu nedojde,“ opáčil Hawe pevně.

„No to se povedlo,“ zasmál se druhý Chaok. „Tak ty si myslíš, že se mi můžeš postavit a ještě k tomu, že mě můžeš zastavit?“

„Vždycky mě zajímalo, jak dobří bojovníci ve skutečnosti jste,“ opáčil s klidem. „Hádám, že moc ne, protože jinak byste nemuseli útočit nečekaně, skrytě a ze stínů.“

„Já ti ukážu, jak velké jsi proti nám nic!

„Tak potom neztrácejme čas. Dychtím po tomhle okamžiku celý život.“

„Potom to bude poslední věc, kterou v životě uvidíš!“

S těmito slovy na Haweho zaútočil. Prudce, rychle a oběma zbraněmi. Jestliže čekal, že šéfa bezpečnosti zastraší, překvapí a poté snadno a lehce přemůže, tak se velice mýlil. Poručík bez viditelné námahy kontroval útok a zablokoval ho. Poprvé, podruhé, ustoupil o dva kroky, aby měl lepší pozici a hravě odrazil i další útok. Znovu ustoupil, odrazil další údery a udržoval si přehled o bojišti, protože couval na křižovatku, kde se chodba dělila. Musel v tom být záměr.

A také byl. Hawe využil změny prostoru a těsně předtím než dosáhl stěny, uhnul doprava, zakroužil svou zbraní s dvěma čepelemi a nechal protivníka, aby se kolem něj prohnal a málem do stěny narazil. Udělal rychlý výpad a zasáhl protivníka do nekrytého boku. Ten zařval a měl co dělat, aby zablokoval další úder, jenomže tím se dostal do defenzívy a čepel meče sklouzla po jeho neobratnému pokusu o obranu. Zanechala mu další ošklivou památku na obličeji.

Hawe si pohrdavě odfrknul a v ten okamžik převzal kontrolu nad bojištěm. Do té doby se držel zpátky a sledoval protivníka, ale teď už viděl všechno potřebné, aby ukázal, co umí on sám. Zavířil svým mečem a využil toho, že má dvě čepele a jeho protivník viditelně není schopen se účinně bránit. Dalším úderem mu udělal krvavý šrám na pravé ruce, provedl otočku, při níž se vyhnul neobratnému pokusu o protiútok.

Doslova se protivníkovi prosmýkl jako had a nechal ho, aby jednu ze svých čepelí zabořil do stěny, odkud ji nemohl rychle vytáhnout a seknul ho do pravého stehna. Druhý Chaok zařval bolestí a vzteky, ale Hawe mu v dalším okamžiku vyrazil druhou zbraň z ruky, čímž ho vyvedl z rovnováhy a poté jeho čepel mířila na krk. Byla v tom jistá dávka melodramatičnosti, neboť tím úderem ho točil o 180 stupňů a následně jeho čepel prošla skrze jeho záda a vyšla ven na druhé straně.

Dokonale smrtící ukázka Chaockého bojového umění. To musel Riker uznat. Nebyl si jist, jestli by i takový Worf, dokázal nepřítele takhle efektně vyřídit. Protivník měl být dokonale mrtvý, jenže nebyl. Chytil se za krk, skrze prsty mu protékala krev stejně jako z druhé neméně smrtící rány, která mu musela projít srdcem. Každého jiného by takové rány na místě zabily, jenže tenhle muž nebyl jenom tak někdo.

Jeho oči se rozzářily zlatavou barvou. Podobnou věc už pozemšťan viděl předtím u Tashy, ale nic ho nepřipravilo na to, co následovalo. Chaok stáhnul ruku ze svého krku a jeho rána se začala rychle zavírat. Během pouhých pár vteřin po ní nebyla ani stopa. Čepel, kterou měl zabodnutou v zádech, vyletěla prudce ven i s tím, kdo ji držel. Hawe narazil prudce do stěny a měl neuvěřitelné štěstí, že se nenapíchnul na vlastní zbraň, jejíž čepel narazila do stěny s ním, jen kousíček od jeho krku.

V ten moment konečně Willovi došlo, že tady jenom stojí s nabitým fázerem v ruce. Opravdu si ho nevšímal, jenom proto, že v něm nespatřoval hrozbu? Mohl mu vůbec ublížit výstřel z fázeru? To šlo zjistit jen jedním způsobem, vystřelit. Což také udělal. Zasáhl akorát ruku, v níž se zhmotňovala nová zbraň a přiměl ho ji upustit.

„Nezkoušejte ho jenom omráčit, to nebude fungovat!“ zakřičel Hawe, jenom, aby byl následně umlčen a prudce mrštěn o stěnu.

Byl to jen okamžik. Příliš krátký pro rozptýlení, aby dokázal pře-nastavit fázer na hodnoty určené k zabití a ještě k tomu vystřelit. Zbraň mu vyletěla z ruky, narazila do stropu. On sám se zapotácel a udělal dva kroky zpět. Ještě než fázer dopadl na zem a neznámý cizinec zaměřil pozornost k němu, uchopil všechny tři transportní paprsek a přenesl je na můstek.

Rázem se změnilo bojiště, ale on již nebyl víc než pouhým divákem. Ten Chaocký válečník, nebo co vlastně byl, zcela ignoroval všechno kolem sebe a zamířil přímo k Hawemu. V každé ruce držel jeden z těch smrtících nožů, které zabíjely pouhým škrábnutím. Nedostal se až k němu, protože Koloniální velitelka u něj byla dříve. Chytila jeho ruku a nůž odletěl stranou, prošel skrze jeden z panelů, v němž úplně zmizel. Naštvaně se po ní ohlédl ve tváři arogantní úšklebek, jako by se ohlížel po dotěrném hmyzu. Výraz, který mu moc dlouho nevydržel, protože skončil v divokém výkrutu na zemi, když mu trhla rukou v překvapivém chvatu. I druhá zbraň mu během pádu vypadala z ruky. Tentokrát skončila zabodnutá ve stropu.

Vztekle zavrčel a v rukou se mu začínaly zhmotňovat nové dvě zbraně. Nezhmotnily. Major byla v ten okamžik u něj. Uštědřila mu nejprve mlaskavý políček a následně ho udeřila i hřbetem ruky takovou silou až skončil s dalším divokým přemetem na zemi. Rychle vstal a znovu zkusil vyvolat v rukou nové zbraně, ale výsledek byl stejný, akorát s tím rozdílem, že tentokrát dostal nohou do obličeje. Odletěl o dobré dva metry zpět.

Znovu vstal a zkusil vyvolat v rukou nové dvě zbraně, ale Tasha mu nedala šanci. Pokud tomu Will správně rozuměl, potřeboval k vytvoření zbraní přinejmenším pár vteřin plné koncentrace, ale ty mu nedovolila. Což neznamenalo, že to vytrvale nezkoušel. Jeho výraz byl s každým dalším pokusem zoufalejší a vypadal, že ho to vyčerpává. Naproti tomu major nehnula ani brvou a nejevila žádné známky únavy. Tohle nebyl žádný souboj ale obyčejný výprask.

Kdo, nebo co byla major Kronesová vlastně zač? Z toho co viděl, působila jako ten druhý, ale nikdy nedávala najevo sebemenší známku nadřazenosti. Zato postupovala s jasnou strategií. Nechala soupeře, aby se postupně vyčerpal. A také slavila úspěch. Nakonec skončil na kolenou a těžce oddechoval. Nyní byla řada na ní. Očekávala, že ještě něco zkusí a také zkusil. Několikrát se zhluboka nadechl, načež zavrčel jako zvíře, oči mu zaplály jako dvě hvězdy a kolem celého jeho těla zaplála zlatavá aura. Rychle vyskočil na nohy a vrhnul se blondýnku. Ta si jenom pohrdlivě odfrkla a téměř ležérně chytila jeho pravou ruku. V ten moment z něj všechna ta síla vyprchala a on s výrazem naprosté nevíry hleděl do jejího obličeje. Pravá ruka vystřelila a udeřila ho pěstí do obličeje, až skončil na zemi se zlomeným nosem.

Zkusil si vyléčit své zranění, ale kupodivu mu to moc nešlo. „To…to…není…ne…možné…“ vydal ze sebe sípavě.

„Jistěže to je možné,“ opravila ho okamžitě. „Na rozdíl od tebe jsem neplýtvala energií na každou hloupost, takže jí mám o dost víc než ty. Je konec,“ odtušila a pustila ho na zem.

„Ne…to ne…“ zachrčel. Než se nadál popadla ho za krk a bez nejmenší námahy zvedla dobré dvě čísla nad podlahu, přestože byla menší on. V očích se jí poprvé za celou dobu zlobně zalesklo.

„Čemu nerozumíš na tom, že moje síla je na vrcholu, kdežto ty jsi se silami úplně na dně?“ vmetla mu do tváře.

„Já…já…nemůžu prohrát…“ vydal ze sebe sípavě

„Právě jsi prohrál!“ odfrkla pohrdavě, pustila znovu ho na zem a odstoupila od něj. „Jaké nevýslovné zklamání. Čekala jsem protivníka, budícího respekt. Místo něj tu mám před sebou malého ubohého podvodníka, který musí podvádět na každém kroku, protože nic nedokáže udělat pořádně.“

Po těch slovech zavrtěla nesouhlasně hlavou a její výraz ukazoval víc než jenom znechucení. Těžko říct, co asi skutečně čekala, ale vypadala nejenom znechuceně, ale i zklamaně a ještě něco navíc. Pod tím jinak klidným výrazem to vřelo. Podle všeho mohla toho muže zhasnout v jediném okamžiku, ale morální kompas jí nedovoloval zabít bezbranného protivníka. Pokud by na ni zaútočil, tak by jistě našla ospravedlnění pro jeho zničení, ale teď zvažovala, co udělá dál.

„Měla bych tě zabít,“ začala znovu mluvit a postoupila o dva kroky blíž k němu „Za to co jsi udělal Karen Markusové, která byla moje přítelkyně, zato, co jsi udělal lidem na Zemi i za všechny ty, kteří kvůli vašemu neustálému podvádění zahynuli na straně Nové Kolonie i Tamulského impéria. Jenomže to by bylo příliš snadné. Příliš lehké a nikdy bys nepoznal, jakou jsem přitom cítila bolest.“

V ten okamžik byla u něj. Kolem ní zaplanula aura. Mnohem větší než jaká zaplanula před chvílí kolem něj samotného. Pohltila jí i jeho. Pouhou silou své vůle, aniž by se ho musela dotknout, ho zvedla půl metru nad podlahu. Zmítal se v marné snaze osvobodit, až nakonec začal křičet, ječet a postupně jeho hlas nabíral na výškách, až do pištění.

Will Riker to sledoval s výrazem znepokojení a následně i odporu. Jakkoliv necítil vůči tomu muži, či bytosti, která ho ovládala žádné sympatie, tohle bylo trochu moc. Už hodlal promluvit, když v tom, jako by major četla jeho myšlenky, pustila svoji oběť na podlahu. Záře kolem ní pohasla. Zhluboka se nadechla a zase vydechla.

„Teď už chápeš, jakou cítím bolest?“ pronesla k němu tiše a procítěně. Hlasem, který by rozplakal skály. „Chápeš, jak moc jsi ublížil lidem, na nichž mi záleží?“

Zůstala stát a dívala se na něj se směsicí lítosti a znechucení. Byl na něj opravdu žalostný pohled. Oči měl rozšířené, jak mu z nich tekly slzy proudem, což bylo k jeho drsné, ošlehané a zjizvené tváři docela komické. Nyní zůstával poslední krok. Co s ním? Co s ním hodlala udělat? Právě ukázala svoji fyzickou, psychickou i morální převahu. To byla otázka, jež se právě teď vznášela ve vzduchu.

„Jsi tak ubohý, že mi nestojíš za to, abych tě zabila,“ pronesla nakonec pohrdavě. „Zmiz a už nikdy mi nechoď na oči, jinak dokončím, co jsem právě začala.“

„Já…“

„Hra je u konce. Prohrál jsi.“

„Ne…ne…ne…“ těžce vstal a sotva se přitom držel na nohou. „Já…já…nemohu neprohrát…ne…nesmím prohrát!“

Tasha po něm vrhla další znechucený pohled, když v tom k tomu došlo. Nebyl tu patrný žádný příliv síly, přesto se blondýnce rozšířily překvapením oči. Pocítila to, co William Riker nemohl pocítit a vypadala překvapeně. Možná víc než překvapeně, ale to již letěla a narazila do stěny vedle dveří do své pracovny. Takovou silou, že stěnu částečně prorazila a zůstal v ní její obtisk.

Riker na to hleděl stejně nechápavě, jako nevěřícně, neboť tohle byl nečekaný zvrat událostí. Sakra, vždyť ten chlápek sotva stál na nohou. Kde vzal najednou takovou sílu? Pokud ji měl celou dobu, proč ji potom nepoužil hned? Proč sebou nechal dělat tohle všechno? Otázky se množily, zatím co jeho úmysl byl zcela jasný. Jeho pohled byl upřený na zcela bezbrannou koloniální velitelku.

Kapitán Titanu rychle sebral fázer, ležící na zemi. Tentokrát už nastavený na zabití. Doufal, že ta bytost bude příliš zaujatá, že mu nebude věnovat pozornost a on stihne alespoň vystřelit, ale v tom se mýlil. Vystřelit stačil, ale fázer mu vyletěl z ruky, takže výstřel šel do stropu. V dalším okamžiku už letěl přes celý můstek, tvrdě narazil do jednoho ovládacího stanoviště, nárazem rozbil několik obrazovek, načež při pádu ještě zavadil nešikovně o křeslo a s bolestivým zaúpěním skončil na podlaze.

„Sakra, na tohle už začínám být trochu starý,“ pomyslel si v duchu. Tvrdým nárazem si přinejmenším vyhodil levé rameno, o sedačku zase narazil dvě možná tři žebra a pádem na zem nejspíš zlomil ruku. Mohl k tomu přidat i pořádnou ránu do hlavy. Zdravou rukou si sáhl na tvář a na prstech měl krev. Viděl trochu rozmazaně, takže si k tomu mohl přičíst i lehký otřes mozku.

Neviděl, co se dělo na opačné straně můstku. Slyšel jakési neartikulované zařvání. Nápadně mu připomínalo Klingonský předsmrtný rituál, kde Klingonští válečníci svým řevem varovali, že jejich válečník přichází do Sto’vo’kor, posmrtného života. To se samo o sobě ukázalo být nebezpečně blízko skutečnosti. Chvilku nato uviděl, jak bezvládné majorovo tělo přistálo jen asi metr od něj.

Nedbaje na bolest překonal vzdálenost, která je dělila, ale jen aby si potvrdil, to co bylo patrná na první pohled. Hlavu měla v nepřirozeném úhlu, v očích prázdný pohled. Ani nemusel zkoušet puls, aby poznal, že je mrtvá. Žádný nenašel, takže jí s povzdechem alespoň zavřel oči a přemýšlel, co bude dál. Doufal, že tohle uvidí jen jednou v životě, ale osud tomu chtěl, aby k tomu došlo i podruhé a znovu za jeho přítomnosti. Jakkoliv byla major úplně jinou ženou, vypadala úplně stejně a stejný byl tím pádem i výsledek.

Zatím se nedělo nic. Pouze slyšel toho muže, tu bytost, jak cosi vykřikuje v jazyce, kterému nerozuměl a na jedné straně za to byl i rád. Ačkoliv mu došlo, že to nemůže být nic jiného než oslavné projevy a ta bytost měla přímo nezřízenou radost z vítězství a nebraly konce. Smál se a jásal, jako by dosáhl kdovíjakého vítězství.

„Neválej se tam po zemi človíčku a přidej se ke gratulacím mého úspěchu!“ vzal ho konečně na vědomí a než se nadál tak ho zvednul, ani neměl čas vykřiknout bolestí. Vypadal rozjařeně a nadšeně. Daleko od trosky, kterou byl ještě před pár okamžiky. Nebyl to vůbec hezký výraz, ani úsměv, s ohledem na zjizvenou vyhublou tvář, kterou zvolil. Víc než úsměv šlo o úšklebek, který se pozemšťanovi hnusil.

„No? Ani mi nepogratuluješ, že jsem zabil tu slovutnou Koloniální velitelku, které se všichni báli?“

„Podváděl jste,“ odtušil kapitán suše. Na okamžik tím smazal úsměv z tváře protivníka, ale jen na okamžik.

„No a co má být? Zastavil mě snad někdo?“ opáčil tázavě a sám si hned odpověděl. „Nezastavil mě nikdo, takže ta věc s rovnováhou jsou jenom kecy. Pohádky pro malé děti, které nás mají vystrašit, ale jsou to jenom kecy.“

Na tuhle část Will Riker nic neřekl. S touhle bytostí nemělo cenu se hádat. Zato si všimnul jiné věci, neboť stál přímo před taktickou konzolou, kterou normálně obsluhoval poručík Hawe. Viděl, že do oblasti dorazila další loď, Titan. Těžko říct, jestli si toho byl vědom i ten druhý, ale nebyl důvod myslet, že ne, protože panel ukazoval i druhého Dravce třídy C. Blížil se k Titanu a to nevěstilo nic dobrého.

„Důležité je pouze vítězství a já zvítězil. Přesně podle očekávání,“ slyšel, jak mluví dál. Víc k sobě než k němu, ale vypadal jako někdo, kdo se rád poslouchá. „Bylo to nevyhnutelné a nic mě nemohlo zastavit. Ani tahle hloupá blonďatá čubka, která si myslela, kdovíjak není chytrá. Neměla proti mně samozřejmě nejmenší šanci, jenom si naivně myslela, že se mi může rovnat,“ pokračoval dál nabubřele.

„A co bude teď?“

„Teď?“ zasmál se. „Teď bude konečně všechno, tak jak mělo správně být. Nikdo už nebude narušovat mé plány a všechno bude probíhat hezky správně podle mých představ.“

„A to je?“ pobídnul ho Will ještě jednou.

„Nejprve zničím tu tvoji lodičku, která se tu objevila,“ odpověděl mu a zároveň potvrdil, že o ní celou dobu ví. To asi nebylo až takové překvapení. „K tomu ani nemusím nic udělat, moji válečníci si s nimi hravě poradí.“

„Aha.“

„Stejně jako si poradí s tou Chaockou děvkou a tou její macechou dole ve strojovně. Moji válečníci je hezky podřežou, přesně tak, jak si zaslouží.“

„Tak to hodně štěstí, pokud je náhodou nehodláte znehybnit, aby se nemohly bránit.“

„No a co? Tak jich pár přitom pár chcípne!“ pokrčil lhostejně rameny. „Mám jich víc než dost, aby vyřídili jednu hloupou naivní ženskou, která si hraje na válečnici.“

S touhle částí Kapitán rozhodně nesouhlasil. Leitha byla inženýrský génius. Několikrát s ní osobně mluvil a vysvětlovala mu fungování aminiových krystalů. Mluvila dost odborně i na něj, nehledě na skutečnost, že v tělocvičně dokázala zamést s úplně každým, kdo se jí postavil do cesty. Tedy kromě majora, ale ta už se nikomu do cesty nepostaví, připomněl si s lítostí. Takže pokud na ni hodlal někoho poslat, tak v hodně velkém počtu, pokud měli dosáhnout toho, co si představoval.

„Potom si dopřeju to potěšení a nechám své válečníky podřezat všechny členy posádky téhle lodičky. Teď už mě nikdo a nic nezastaví. Ta vaše směšná Federace nám poslouží, jako užitečný nástroj, potom co vyvoláme chaos v té jejich expediční flotilce a pak už jenom postačí je hezky a snadno dorazit. K tomu bude ta vaše Hvězdná flotilka úplně ideální.“

„Federace není hloupá. Na tohle Vám neskočí ani…“

„Pche!“ přerušil ho přezíravě. „Uděláte přesně to, co chci, abyste udělali. Postačí vytvořit správné podmínky a pak jenom zatlačit na ty správné osoby a hned bude všechno, jak má být.“

„Já si nemyslím, že Vám tohle projde,“ opáčil Will neústupně. Vybavoval si, že ve hře je ještě někdo další, kdo může v celé věci zasáhnout. Jenom doufal, aby nezasáhl příliš pozdě.

„A kdo mě asi tak zastaví, he?“ vyjel po něm prudce. Nečekal na odpověď a sám si ihned odpověděl: „Nikdo. Nikdo mě nezastaví a události konečně půjdou tak, jak správně mají jít.“

„Ne správně. Jak chcete, aby šly, podle Vás,“ odpověděl mu neústupně. Jedním okem sledoval na aktivní taktické konzoli střetnutí mezi Dravcem Oko 13Z a Titanem. Podle všeho se nevyvíjel zrovna podle jeho slov. Titan se ukazoval být důstojným soupeřem a souboj mezi oběma loděmi vypadal vyrovnaně.

„To je jedno a to samé!“ odseknul mu bez váhání. „Správně bude prostě tak, jak řeknu, protože já…“

V ten moment se zarazil a zamračil. Naopak na Rikerově tváři naopak zahrál úsměv, protože souboj na hlavní obrazovce se vyvíjel trochu jinak a torpéda vystřelená z Titanu právě prošla štíty druhé a způsobila, že Dravec utrpěl těžké poškození. Jejich štíty zablikaly, až zmizely úplně a po další várce torpéd začaly po celém jeho trupu exploze. Loď se dostala do nekontrolovatelné rotace po zásahu do jednoho z hlavních motorů.

„Neschopní idioti!“ zavrčel Chaocký cizinec vztekle. „Jedna ubohá malá lodička a nedokážete ji zničit! Copak všechno musím udělat sám!“

Odpověď byla nasnadě, ale Will Riker mlčel. Nemělo cenu říkat, že momentálně velí lodi jediný kapitán, který dokázal porazit Koloniální loď v přímém střetnutí. Pokud to mohl někdo dokázat, tak právě Aran Dar k tomu měl ty nejlepší předpoklady. Právě přemohli většího a silnějšího protivníka, což ukazovalo, že věci ještě nejsou tak špatné, jak se mohlo zdát.

Ovšem ne na dlouho. Masivní poškození na trupu způsobilo explozi, která Dravce roztrhala na kusy. Tedy roztrhala by ho na kusy, kdyby exploze najednou nepřestaly. Veškeré poškození zmizelo, štíty znovu naskočily a plavidlo dalo znovu do pohybu směrem k Titanu.

„Tohle může udělat? Jak? Copak je Q?“ nevěřil Will vlastním očím, čeho byl právě svědkem. Hned si odpověděl: „Q určitě ne, protože jakkoliv jsou Q samolibí a arogantní, nejsou záměrně krutí, ani nezasahují do věcí, které už se staly. Navíc mají, když už ne trochu glanc, jakkoliv s tím jdou na nervy.“

Ze své pozice měl kapitán Titanu akorát výhled a mohl vidět, jak se Dravec přiblížil zpět k Titanu. Jeho štíty hladce pohltily výstřel z fázerů. Z jeho strany přišel pouze jeden výstřel. Skoro jako by jim nestáli za to plýtvat energií. Zato s účinkem při němž mu poklesla čelist. Viděl, jak štíty jeho lodi zablikaly a zmizely. S ještě větší hrůzou hleděl na další výstřel v obavách, že zničí celou loď třídy Luna.

K ničemu takovému nedošlo. Na první pohled vypadalo, že druhý výstřel Titan nijak nepoškodil. Ne, udělal něco úplně jiného. Připravil celou loď o energii. Světla na všech palubách pohasla, včetně warpových gondol. Titan se tam vznášel zcela bezmocně, vydán všemu a všem na pospas. Což byl podle všeho přesně záměr té bytosti. Radostně se u toho smál a podle všeho ještě zdaleka neskončil.

„Tak, konečně ta malá lodička nikam nepoletí. Teď už to chce jenom správně postrčit…“ Jak mluvil, tak se i dělo. Z Dravce vystřelil jasně modrý vlečný paprsek, který zasáhl Titan a poslal ho odstředivou silou do neznáma. Vlastně ne do neznáma. Nasměroval ho na kolizní kurz přímo proti vlajkovému Dravci.

„…ano, ano, přesný šťouch. Přesně jako v té vaší směšné pozemské hře. Jak že jí říkáte, kulečník?“ zachechtal se tomu a ani nečekal na reakci či odpověď. „Ano přesně. Poslední šťouch, který pošle poslední kouli do jamky. Akorát s tím rozdílem, že ta koule to nejspíš nepřežije, protože skončí jako ohnivá koule!“ Znovu se zasmál vlastnímu vtipu.

„A ještě k tomu přidáme třešničku na dortu, jak vy lidičkové s oblibou říkáte.“

Následuje:
Kostky jsou vrženy